Jass komentáře u knih

Znovu, Astrid jistě napsala lepší knihy, ale tohle byla příjemná jednohubka. Pro některé děti trochu strašidelnější a co teprve chudák farářova dcera!

"Byl mrtvý?" zeptala jsem se, i když jsem dávno věděla, jak to bylo.
"Ne, nebyl mrtvý," řekla babička. "Ale nebyl ani živý. Krev mu ztuhla v žilách a už se nikdy nerozproudila. A tak se ze Sušinky stalo strašidlo."

A chudák Sušinka... Vlastně je to celkově docela drsná pohádka, když se nad tím člověk víc zamyslí...

7 04.08.2021

U Kronik prachu jsem psala, že tenhle dodatek má pro mě potenciál celkové hodnocení tohoto příběhu vylepšit. (Kroniky jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami s poněkud přivřenýma očima.) Se smutkem konstatuji, že tato situace nenastala, celkové vysvětlení Thomasova chování bylo totiž ještě o něco slabší, než jsem si představovala a celkově... ani nevím, co k tomu mám říct, prostě mě to neuspokojilo, námět skvělý, provedení mohlo být daleko lepší. (Na druhou stranu moje výtky jsou velmi subjektivní a specifické, tak se nenechejte odradit.) Asi nejvíc mě zaujal příběh Elisy, ale... celkově prostě... na mě byl autorčin průzkum doby do které příběh zasadila nedostatečný, neustále mě něco z děje vytrhávalo. U Kronik prachu jsem tenhle problém (tolik) neměla, protože jsem byla přesvědčená, že autorka schválně nechává dobu trochu ambivalentní a přimíchává do ní kapku steampunku, jenže tohle přesvědčení se ukázalo jako liché, když autorka udává přesná data, kdy příběh začíná atd... Drobná lekce z odívání, kde mají dámy korzety na holé kůži už je prostě vrchol. (Ano, jsem hnidopich a je mi to srdečně jedno.) Pohled do zákulisí byl jinak fajn, ale celkově mě to celé vlastně trochu zklamalo.

4 04.08.2021

Rozumím tomu, proč tolik lidí tenhle díl označuje za (nej)slabší, moc se toho vážně neděje - pokud tedy dějem rozumíte poutavé šermířské souboje a moře nestvůr. Sapkowski místo toho nabízí něco daleko hlubšího, popis války tak dokonalý, že mě z knihy místy rozbolelo břicho a u knihy jsem pravidelně slzela, aniž by jakékoli nebezpečí hrozilo našim hlavním hrdinům. Téma rasové nesnášenlivosti stále graduje, politická situace se stále komplikuje, až člověk skutečně neví, na čí straně stát.

"Celou dobu čekám, až ho napadne použít to, co má v lebce," připojil se Marigold. "Třeba nakonec přijde na to, že jedinou činností, na kterou se osamělý člověk zmůže, je masturbace."
Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach taktně mlčel.
"Ať váš všechny trefí šlak!" zamával zaklínač rozhořčeně lžící. "Ať vás vezmě čert, vy spolupracující skupino pitomců, sjednocených na společném úkolu, kterému vůbec nerozumíte. Já se z vás zblázním."

Cesta k mému srdci vede přes dobře napsané postavy a těch se nám tu dostává vrchovatě, když pomineme staré známé tváře, tak se k výpravě připojuje Milwa, kterou jsem si osobně okamžitě zamilovala. Později pak Regis, o kterém nebudu říkat víc, abych nespoilerovala, ale... zkrátka ano. A víc prostoru se dostane Cahirovi, který mi dříve byl tak nějak ukradený, ale v tomhle dílu si mě naprosto získal. Neptejte se mě proč, sama nevím. Asi je to tím, že je naprosto nevyzpytatelnou postavou, a proto mě zajímá, co s ním autor zamýšlí.

16 02.08.2021

Eh... říkám to hrozně nerada, ale tohle bylo zkrátka zklamání. Sonety jako básnická forma mě neskutečně fascinují. Obzvláště si potrpím na jejich anglickou formu, to poslední vypointované dvojverší, kdy se všechny nitky provážou... *chef's kiss* Proto jsem se nemohla ubránit zklamání, když jsem zjistila, že Sydney ještě píše sonety Petrarkovské (teda, ne úplně, ale k tomu se ještě dostaneme). Nicméně mojí hlavní motivací k četbě téhle knížečky byla touha po poznání - Jak se z andělské paní Guinizelliho školy mohla stát černá dáma sonetů? Takže ze studijního hlediska to byla četba fascinující, nicméně sama o sobě... příznávám, že si mě nedokázala získat.

7
Když Příroda do černi zahalila
zrak Stellin, kryjíc jeho třpytný jas,
chtěla, jak malíř, tvůrce veledíla,
stínem na světlo upozornit nás?

Nebo si střídmou barvu vyvolila,
abychom zázrak ten viděli snáz?
Či aby rouškou nezakrytá síla
nevydala nás žáru na pospas?

Jen zázračnou moc chtěla ukázat?
Byť černá zdá se opakem být krásy,
dala právě v ní kráse rozkvétat?

Ať tak či onak: rozhodla se asi,
že sídlo Lásky má šat smutku mít,
na počest těm, co pro ni budou mřít.

Nicméně se domnívám, že Sidneyho chyba je to jen zpola (možná jen ze třetiny...). Překlad je velmi poplatný české tradici, obzvlášť písně na konci mají velmi český rytmus a z toho důvodu se skoro nedají číst (pravda, na originál jsem se raději nedívala). U pár sonetů jsem se na originály dívala a... působí zkrátka úplně jiným dojmem, překlad dělá naprosto nepotřebné změny (třeba mění vrabce na špačka a ne, není to kvůli rýmu) a často se zbytečně pokládá do kýčovitosti, kterou Sidney spíše zakrývá.
Nicméně z hlediska snahy o pochopení sonetové formy to bylo fascinující. Sidneyho sonety už totiž ukazují náznak přechýlení k anglické formě, u některých ta závěrečná trojverší dokonce vypadají tak uměle, že jsem v jednu chvíli byla přesvědčená, že to překladatel zpackal a narval anglický sonet do italské formy. (Je teda pravda, že v anglické verzi chybí rozdělení do slok, takže tam to nepůsobí jako pěst na oko.)
A i tématicky tu můžeme sledovat náznaky budoucího Shakespeara - černá dává kráse vynikat, ale sama o sobě krásná není. Stella je hvězda, což když se nad tím zamyslíte, nemá k andělovi tak daleko, ale tématem je i její tělo a rozhodně není dokonalá. A to ani nemluvím o tom, že Penelopa Rich, která je jejím předobrazem, je vážně fascinující historickou postavou a černé dámě... není nepodobná.
Celkově velmi zajímavá četba, ale ne úplně pro mě. Alžbětinská literatura je velmi sofistikovaná a tehdejší kultura se od té naší v mnohém lišila... Možná jsem zmlsaná z Hilského vydání Sonetů, ale s přiměřeným poznámkovým aparátem, novějším překladem a zrcadlovým textem by tenhle cyklus vážně prokouknul. Takhle... eh...

4 16.07.2021

Skvělá kniha, dávající základní přehled o středověku a lidech, kteří v té době žili. Pro mě to mělo jednu chybu - která není skutečnou chybou - a to, že v některých částech jsem chtěla míň, protože jsem měla pocit, že mi kniha neříká nic moc nového, případně že mě zrovna tohle vůbec nezajímá (druhá množnost nicméně nenastávala příliš často). A pak částech, kde jsem chtěla víc - například kapitola Člověk na okraji mi přišla fascinující, protože to je téma, o kterém se při běžném představení středověku vlastně nemluví. Vůbec by mi nevadilo, se u některých skupin zastavit trochu déle, ale chápu, že ani pramenů k nim není mnoho. Najde se tu samozřejmě spoustu perel:

"jelikož neznáme tajemství lidského srdce, bylo by znakem unáhlenosti vykládat na nejhorší způsob to, k čemu někdy může dojít i v dobrém úmyslu a bez zavinění (...) Tak i vypůjčovat své knihy jiným může být právě tak činem odsouzeníhodným jako zcela korektním (...) Znakem opatrnosti je nepůjčit knihu, kterou často a trvale sami potřebujeme, protože nikdo není povinen poskytovat jiným něco, čeho jim není nezbytně třeba, a nedbat vlastních zájmů. Nepůjčit knihu není odsouzeníhodné, pokud ji někdo, i když ne neustále, ale často sám potřebuje a dlouho bez ní nemůže zůstat. Stává se totiž, že mnozí lidé jsou velice horliví, když o knihy žádají, ale velice pomalí při jejich vracení. (...) Někdy se stane, že ten, kdo si knihu vypůjčil, ji půjčí někomu dalšímu, aniž by jejího majitele požádal o svolení, a ten pak třetímu, takže nakonec majitel ani neví, po kom ji má vlastně chtít, řetěz výpůjček se od něho vzdaluje a za knihu už nikdo není zodpovědný."

Píše Bonaventura, některé věci, se prostě nemění :D Asi nejlepší mi přišla Gurevičova kapitola "Kupec", ale dobré byly samozřejmě všechny. Nicméně jsem šťastná, že jsem knihu konečně dorazila, už to začínalo být neúnosné...

7 11.07.2021

(SPOILER) Tahle knížka na mě už nějakou dobu vyskakovala úplně odevšud, tak jsem se podvolila... a stálo to za to. Pravda, zdá se, že nejsem zdaleka tak nadšená jako ostatní. (Omlouvám se, chtěla jsem psát s minimem spoilerů, ale zdá se, že toho u téhle knihy nejsem schopná. Aspoň se snažím být co nejvágnější.) Ani nevím proč, asi je to hlavně tím koncem, kvůli kterému mi to připadá celé trochu nedotažené. Protože dostáváme jen jeden pohled a to je Animant v první osobě, tak přesně nevíme odkud ten problém přišel, dlouho nic, rychle se to vyřeší, konec knihy. Já vlastně nemám ráda knihy, co končí těsně po tom, co se něco vyřeší, protože pak to působí, jako by řešení problémů bylo vlastně jednoduché, jednorázové a bez důsledků. A ještě ke všemu je celá usmiřovací scéna veřejná, což taky nesnáším. Na druhou stranu, pokud pominu posledních padesát stránek, tak to vlastně byla dost bomba. Nezaháčkovalo si mě to tolik jak jsem čekala (ale to je řekla bych tím, že je to příliš YA), ale nemohla jsem ji odložit a četla jsem celou noc. Můj režim mě oficiálně nesnáší...

"Byla jsem v životě už na spoustě plesů a jen na málokterém jsem tancovala, protože jsem si ty hodiny radši odseděla někde za závěsem ponořená v knížce."

Animant je samozřejmě pro knihomola hrdinkou ideální a Thomas Reed... Co my ženy vidíme na protivných a neslušných mužích? Mám teda různé mini-výtky, ale jsou tak mikroskopické, že by bylo příliš náročné je formulovat. Přirovnání k Pýše a předsudku by mě samotnou nenapadlo, ale jistě máte pravdu, to schéma tam je. To ale není důvod k výtce, řekla bych. Je totiž v každé třetí romanci, ale málokdy je udělané takhle dobře - že ho ani nevidíte.

"Dosud jsem byla zamilovaná jen do knížek a trochu také do mandlových sušenek svojí pratety, ale ještě nikdy do žádného muže."

Autorka se také snaží do příběhu vnést řadu různých témat - společenské rozdíly, náboženskou nesnášenlivost, feministická témata... A rozhodně palec nahoru za to, je to samozřejmě jen velmi povrchní, ale řekla bych, že úplně dostačující. Co mi přišlo trochu únavné byly neustálé stížnosti na korzety, které jsou dnes synonymem antifeminismu, což je úplný nesmysl. Ano, jsou činnosti, které v korzetu dělat nelze (třeba jako pohodlně se vyspat a vylézt na Mt. Everest), ale má to i své benefity - lepší držení těla, důsledkem čehož je, že člověka nebolí tak snadno záda a může nosit těžší břemena. To je jedno, nejsem expert, ale faktem je, že těsné šněrování nebylo tak populární, jak se nás tahle kniha snaží přesvědčit.

"Lidé prostě dělají hrozné věci, ale nemá to nic společného s jejich náboženským zaměřením, ale pouze s tím, že jsou to prostě lidé."

Překlad by mohl být lepší... není špatný, ale věty jsou někdy trochu strojené. (Edit: V tomto případě se ale zdá, že problém vznikl už v originále a překladatelka už jenom dělala to nejlepší s tím, co dostala od autorky.) Ale celkově jsem si to moc užila a knížku jsem nemohla odložit. Právě proto mě ale o to víc mrzí těch pár drobností, ale třeba se můj názor trochu vylepší, až si přečtu tu knížku doplňků.

15 11.07.2021

Krásná knížka o inkluzi ve školství! :D Dobře, dělám si srandu, ale jen trochu...

"Paní učitelka byla moc hodná. Dala Petrovi a Petře u truhláře vyrobit dvě malé školní lavice na míru. Postavila je vedle svého stolu. Také dala přidělat v chodbě až skoro u země dva věšáčky na šaty. Protože jak jinak by si Petr s Petrou mohli pověsit své pěkné kabátky?"

Celkově jsem moc příjemně překvapená, "Zlodějíček Bubla" mě tak úplně nenadchnul a tohle mi přišlo lepší. Souhlasím s tím, že konec je trochu useklý, na druhou stranu jsem nepřišla na lepší způsob, jak by se to dalo vyřešit...

6 11.07.2021

Chápu, proč mě minule postavy iritovaly. Samotný pojem "historická romance" totiž garantuje, že dva hlavní hrdinové spolu skončí. (I když se občas bavím představou, že někdo napíše takovou, kde se tak nestane a... ale to by nikdo nevydal XD) Tudíž pokud má jeden z protagonistů nějaké temné tajemství, u kterého je přesvědčený, že když ho tomu druhému řekne, tak ho opustí... Čtenář si spolu s ní(m) nekouše zoufalostí nehty, ale modlí se, aby to už bylo rychle z cesty. Tady to zůstává v cestě téměř až do samotného konce a naopak se to stále stupňuje. Víc to komentovat nebudu, abych nespoilerovala, ale agh! Proč mají (téměř) všechny romance úplně zbytečné závěrečné drama?

Nakonec lady Berwicková řekla: "Vy jste asi četla Tolstého."
Pandora zamžikala, očividně zaskočená nečekaným sdělením.
"Četla," přiznala s užaslým výrazem. "Jak jste to poznala?"
"Po četbě Tolstého se žádná mladá žena nechce vdávat. Právě proto jsem nikdy nedovolila žádné ze svých dcer číst ruské romány."

Když odhlédnu od tohoto aspektu a od poněkud morálně pochybného začátku knihy (vydírání), tak jsou to protagonisté skvělí. Líbí se mi, že autorka jenom nenapíše, že Rhys pochází z nižší třídy, ale aktivně ukazuje, jak se to projevuje - scéna s košilemi, představa, že čím dražší prsten, tím lepší atd. A všemi podceňovaná citlivá Helen je taky skvělá. Z nějakého důvodu mi Rhys neustále připomínal pana Thorntona ze Severu a Jihu (pozor, ne ze Severu proti Jihu! ). Proto mě neustále mátl jeho chladný vztah s matkou - paní Thorntonová patří z nějakého nepochopitelného důvodu mezi mé nejmilejší postavy. Ale to jsem odbočila...

“Obviously he’s courting the entire family,” West told her. “I can’t speak for everyone else, but I for one feel thoroughly wooed.”

Celkově skvělé, první a třetí díl se mi líbí víc (omlouvám se, vím, že obecně je tenhle fanoušky asi nejmilovanější), ale v rámci žánru je to stále nadprůměr a... očividně se dost možná k téhle sérii zase někdy vrátím...

8 11.07.2021

Tentokrát jsem si zvládla přečíst první díl před druhým a užila jsem si je ještě více než poprvé! Kathleen s Devonem mám vlastně hrozně ráda. Historické romance, které píšou o muži, který musí... násilně potlačovat neuvěřitelně silné touhy, které vzhledem k hrdince má mě obvykle neskutečně iritují. Stavějí hrdiny do role jakýchsi hrdinů, za to, že hlavní hrdinku neznásilnili, případně ospravedlňují sexuální styk, na který hrdinka ještě není připravená (ano, dívám se na tebe Vikomt, který mě miloval). Ale tahle kniha to dělá skutečně dobře, protože Devon skutečně dává Kathleen prostor, který potřebuje. Nebo alespoň většinu... A... to je vážně sexy XD Když se jí na začátku nenápadně ptá, jak dlouho, že vdovy musí držet smutek a pak ji skutečně nechá skoro půl roku na pokoji... Přiznávám, že to ve mně vzbudilo přesně ty emoce, které autorka zřejmě zamýšlela.

“Those aren't my favorite," Helen admitted. "But I hope to love them someday. Sometimes one must love something before it becomes lovable.”

Nechápejte mě špatně, Kathleen mám taky ráda, rozhodně je z těch dvou rozumnější, ale Devon (spolu s Westem) má tak krásný vývoj charakteru. Obzvlášť, když se na to díváte ve světle pozdějších knih, kde vidíte, jak o svoji rodinu pečuje... a srovnáte to s osobou, kterou byl na začátku téhle... *chef's kiss* zkrátka krása.
Navíc je celý tenhle díl úžasně rodinný a na to já si potrpím. West patří mezi moje nejoblíbenější postavy série, dvojčata jsou zkrátka geniální a navíc dostaneme začátek romance mezi Helen a Rhysem a... zkrátka naprosto skvělé. Zvyšuji hodnocení :D

"Pro gentlemana musí být těžké sehnat peníze bez práce," poznamenala Pandora. "zvlášť, když se o totéž snaží všichni zločinci."

Nesnáším svoje hormony, které mě nutí vracet se k historickým romancím v tom nejnevhodnějším období, tuhle už jsem navíc četla (a následně jsem si nemohla pomoct a přečetla jsem znovu i první a druhý díl). Při druhém čtení, s určitým překvapením, kniha znovu obstála. Trochu lituju, že jsem si jí podruhé nepřečetla raději v angličtině, protože české překlady romancí jsou obvykle sešité poněkud rychlou jehlou a ten jazyk byl místy pro mě trochu přehnaný a zdobný... tím nemyslím tu pěknou (i když někdy hraničící s kýčovitou) poetiku se kterou Kleypas píše.

“Good God, she really did walk in circles. A pang of tenderness centered in Gabriel’s chest like an ache. He wanted all her circles to lead back to him.”

Tentokrát jsem se taky trochu soustředila na to, proč se mi tahle konkrétní romance tak líbí a... dává to úplně smysl, je tu spousta takových těch malých věcí, které ráda vidím a na ničem jiném mi u těhle "odpočinkovějších" knih vlastně nesejde. Pandora je tak trošku feministka, Gabriel je tak trochu dokonalý... Navíc "a teď se musí vzít" je moje guilty plesure (nejen) co se romancí týče, ale tady to navíc mělo i určitý nádech volby, takže se člověk nemusí ani cítit provinile. Taky je skvělé, že Kleypas nestaví svatbu na piedestel jako něco, čeho je třeba dosáhnout, a pak žili šťastně až do smrti, ale svatba je přibližně v polovině knihy a je jasně ukázáno, že na vztahu je třeba pracovat i nadále. Finální drama je samozřejmě brutální (ve směšném stylu), jak je u romancí zvykem, na druhou stranu to umožňuje zapojení Garett a ukazuje to různé psychické důsledky. Asi bych měla přestat logicky argumentovat, pravdou zkrátka je, že jsem na knihách této autorky závislá a tahle je moje oblíbená... Kleypas se oproti většině autorek v žánru snaží psát "čistě" - neromantizuje násilí a toxické vztahy, zajímá se o dobu o které píše, snaží se zahrnout postavy vybočující z normy.
To mi připomíná, s jednou scénou mám trochu problém (možná spoiler ohledně sexuálního života hrdinů?). Od začátku knihy je naznačováno, že Gabriel má nějaké "temné touhy", které se s Pandorou zdráhá sdílet. Nikdy to není naplno adresováno, každopádně tahle linie vrcholí ve scéně, kdy Gabriel Pandoru lehce sváže. Problém vnímám v tom, že to s ní předem nijak neprobere, v tu chvíli jsme v jeho hlavě, takže víme, že hrozně řeší, jestli ho dokáže přijmout takového jaký je atd. Ale... no, prostě mi to celé přišlo dost hloupě napsané. Asi to radši nebudu víc rozebírat :D

“Well, there was something I once read... It was an astronomy book that said in most of the constellations, the stars don't actually belong together. They only appear to. They look to us as if they're close to each other, but some of them exist in another part of the galaxy altogether. That's how my family was. We seemed to belong to the same group, but we were all very far apart.”

(Ach jo, já jsem tak blbá, zas jsem si smazala celý komentář...)
Tak úplně nesouhlasím s názorem, že je druhý díl slabší než ten první, jen se na větším prostoru ukazují slabiny, které byly už v jedničce. Na jednu stranu mám k Myshe obrovský obdiv, dokázala toho vážně hodně, poradila si se situacemi, kde já bych se jen nenápadně zhroutila a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Na druhou stranu mi ale přijde, že podceňuje určité promýšlení předem. Pravda, po bitvě je každý generál, ale řada z těch problémů se dala předvídat. Vlastně tak úplně nejsem schopná pochopit, jak to Mysha celé zvládla skutečně dát dohromady, když vidím jakým způsobem k některým věcem přistupovala.
Jako první díl je tahle kniha neskutečně čtivá a upřímná, věci, které na sebe Mysha napráská... wow, nejsem si jistá, jestli to je obdivuhodná vlastnost nebo určitá forma masochismu. Což mě dostává k dalšímu bodu. V řadě otázek s Myshou v zásadě souhlasím (například co se české adopce týče) a obdivuju ji za to, jak neskutečně aktivní je, nicméně mi přijde, že má v sobě nějaké nedořešené záležitosti, které si tímhle "spasitelstvím kompenzuje." Možná by jí pomohlo si vzít trochu času na sebe a trochu se některým svým psychickým problémům věnovat (ale co já vím, třeba to dělá...). Například sledovat její šílený vztah s Petrem pro mě bylo utrpení, nechápu, jak s takovým člověkem mohla tak dlouho vydržet. A vlastně i u vztahu s Utsavem, mě vůbec nepřekvapovalo, na jak závažné překážky naráželi. Ne, že bych jim to nepřála, ale přišlo mi, že to podcenění té kulturní různosti bylo z jejich strany dost velké... Ale já jsem zas typ, který někdy věci promýšlí až moc, takže to třeba taky přeháním.
Myshe do budoucna přeju jen to nejlepší a doufám, že se jí to všechno podaří vybalancovat. Taky nevím, co má pořád s těmi přebytečnými kily, vypadá skvěle :-) No, tato "série"se mezi mé oblíbené knihy nezařadí, nicméně jsem moc zvědavá na kuchařku, tam mám dojem, že bychom si mohly více sednout...

9 01.07.2021

Za mě malinko zklamání, ne, že by to bylo vyloženě špatné, ale jak už píše někdo níže, Lindgren napsala daleko lepší knížky. Pro všechny milovníky Pippi Dlouhé punčochy a Astrid Lindgrenové je tahle knížka jistě příjemnou jednohubkou a doplněním. Celkově jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, nicméně vracet se k ní asi nehodlám.

"Ten zlodějíček ke mně vysílal: Zaprvé jsi vyšla z domu bez aktovky. Zadruhé tu aktovku necháš v tramvaji, až vystoupíš. Zatřetí, v životě jsi žádnou aktovku neměla. Začtvrté - jak sis mohla koupit hnědou tašku? Proč sis, ty hloupá, nekoupila černou?
Úplně popletená a zhypnotizovaná jsem vystoupila z tramvaje na stanici Severní náměstí. Bez aktovky! Byla jsem neklidná a hluboko v duši jsem cítila, že je něco špatně. Ale uklidňovala jsem se tím, že jsem si říkala: Nikdy jsi neměla žádnou aktovku, a pokud ano, tak leží doma v předsíni a je černá. A vůbec, když člověk něco zapomene v tramvaji, dostane to zpátky na policii. A vezmu si hnědou... nebo možná černou... anebo proč ne pro změnu hnědou?"

P.S. Ilustrace jsou neskutečně humorné, obzvlášť plížící se Bubla a prchající aktovky :-)

5 30.06.2021

Pana Sovu dostala až moje mladší sestra, takže jako úplně malá jsem ho neznala. Už jednou jsem ho myslím četla, ale v té době už mě zajímaly jiné knihy, a tak jsem si ho správně nevychutnala. Teď ale musím konstatovat, že Pan Sova je top. Rozumím tomu, proč se některým lidem nelíbí - pointa některých příběhů je nejasná, nebo... když se ji člověk snaží najít, najde nějakou trochu pochybnou. Nicméně humor je to skvělý. Moje nejoblíbenější je asi ta o slzičkovém čaji - ta teda zrovna moc vtipná není...

"Je písnička, kterou si nikdo nezazpívá, protože všichni zapomněli její slova" Při tom pomyšlení mu bylo do pláče. Velká slza se skutálela a dopadla na dno konvice. "Lžíce zapadla za kamna a už ji nikdy nikdo nenajde," hořekoval pan Sova. A slzy se do konvice jen hrnuly. "Je knížka, která se nedá číst, protože z ní někdo vytrhl pár stránek," popotáhl pan Sova.

Jinak z hlediska humornosti jsou asi nejlepší Divné boule, to mě pokaždé rozesměje XD A ilustrace jsou samozřejmě nádherné. Celkově zkrátka skvost.

7 30.06.2021

Tahle knížka je neskutečně roztomilá - myšlenkou i zpracováním. Je vyzdobená krásnými kolážemi (péče Baobabu je vážně neuvěřitelná) a příběh je kraťoučký a jednoduchý, ale přesto (relativně) silný. Rozhodně doporučuji.

7 29.06.2021

Očividně jsem masochista, protože jinak jen těžko můžu pochopit, proč si tohle dělám. Tuhle sérii jsem nedopatřením začala číst od třetího dílu, ten mě nijak zvlášť neokouzlil, ale přestože pocity byly smíšené, řekla jsem si, že dám sérii ještě šanci. První díl byl ještě horší než ten třetí, ale tady na DK jsou tyto dva díly hodnoceny modře, zatímco druhý a čtvrtý červeně... takže jsem se samozřejmě musela rozhodnout, že přece jen dám sérii ještě jednu šanci... *hluboký povzdech* Očividně nemám žádnou úctu k vlastnímu času...
Aby nedošlo k omylu, určitou směšnost a nesmyslnost od tohoto žánru čekám, patří to k tomu a baví mě to. Na téhle knize mě v žádném případě nevadí, že Alethea od svého manžela prchá v mužském přestrojení přes celou Evropu. Proč ne? Aspoň to na rozdíl od minulého dílu mělo nějakou energii... No, a teď to co mi vadí. Asi se dopustím nějakých spoilerů... ale pokusím se to udržet na minimu.
Aletheu její manžel týral. Týral ji tak hrozně, že se rozhodla radši utéct, což... v té době nebylo malé rozhodnutí. A přesto jí velmi blízká společnost jiných mužů vůbec nevadí. Jiný muž ji opakovaně sexuálně napadá a jí to připadne humorné... Jediný aspekt, ve kterém se to projeví je skutečnost, že se odmítá vdát - což je naprosto pochopitelné... Ten zbytek už ne. Nezlobte se na mě, ale fakt, že se jí zdají noční můry o tom jak potkala Pentrose a jak ji opustil a ani zbla o... nepřijde mi to moc realistické. Ale, tohle je jen něco co "chybí", takže to bych ještě zkousla...
Než se dostanu ke své hlavní výtce, tak ještě jedna malá - tahle rodina je příšerně popsaná. Vážně, v tomhle scénáři úplně všechny nesnáším (bohužel se tentokrát neobjevila Lydia...). Chápu, že se autorka snažila ukázat, že ne se všemi členy rodiny si rozumíme, ale stejně je máme rádi... Jenže to nefungovalo. Omlouvám se, ale pokud se někdo své sestře svěří, že ho jeho manžel týrá a ona mu řekne, že si zas jen vymýšlí divoké historky... No, k tomu prostě není co dodat. To je extrémní nezájem, sobeckost a lhostejnost... s rodinou to nemá nic společného.
No, a dostáváme se k tématu homosexuality. Když v jedné své knize uděláte záporákem homosexuála je to celkem v pořádku, ostatně homosexuálové jsou taky jen lidi. Nicméně když to ve své další knize vytáhnete na zcela nový level, začnu vás podezírat z homofobie. Pardon, ale takhle brutální stereotypizaci od začátku do konce už jsem dlouho neviděla. Víte jak v knihách Astonové poznáte klaďase od záporáka? Klaďas nevěnuje téměř žádnou pozornost svému zevnějšku (jak je nespočetněkrát zdůrazněno v případě Tita), zatímco záporák se fintí (Warren, Lucius...). Od začátku autorka velmi důrazně naznačuje, že péče o vzhled je velmi zženštilá a pak to dotáhne na další úroveň když na scénu přitáhne zmalovaného Lucia s měkkými rty, který se "panu Hawkinsovi" velmi neelegantním a vulgárním způsobem snaží dostat do kalhot. Celé tohle téma bylo velmi nevkusně zpracované a upřímně jsem několikrát knihu málem zaklapla, protože... tohle nemám zapotřebí.
Pak je tu ještě jedna drobnost, která mě naprosto drásá. Na jednom místě je zmíněno, že má Alethea ostříhané vlasy... přesto, vzhledem k tomu, že se jí po jejím návratu nikdo na nic neptá... jsem zmatená. Konec byl taky divný, ale o tom nebudu psát, vzhledem k tomu, že by to byl velký spoiler... Celkově byla tahle kniha velmi směšná, ale ne tím správným způsobem... Přesto mám nepříjemné tušení, že podlehnu a přečtu si i poslední díl... někdo by mě měl zbavit svéprávnosti.

5 25.06.2021

Jsem malinko zklamaná, ale je to čistě moje chyba, nepřečetla jsem si anotaci a z obálky jsem nějak získala dojem, že jsou protagonisté starší. (Může za to ten stín pod Benovou bradou!) Přeci jen už mě středoškolské romance tolik neberou... Když pominu tohle, celá kniha má úžasný humor.

“He laces our fingers and shrugs. And I’m dead. I am actually dead. There’s no other way to explain it. I’m sitting in fucking Herald Square, holding hands with the cutest boy I’ve ever met, and I’m dead. I’m the deadest zombie ghost vampire who ever died. And now my mouth isn’t working. It's like I'm stunned into silence. That never happens.”

Moc se mi taky líbilo naťuknutí některých závažnějších témat, aniž by se stali velkou zápletkou příběhu - setkání s homofobií, "white in passing" vs. jasně rozpoznatelný příslušník etnické menšiny. Taky výborně napsaná postava s ADHD - přiznávám, že nejsem expert, ale ta frenetičnost z toho na mě doslova sálala. Celkově jsem asi měla Arthura o něco radši (i když byl naprosto k zešílení), ale Benovo přátelství s Dylanem bylo naprosto k popukání. Celkově jsem se vážně bavila...

“If you’re not a superhero or a sorcerer, my memory is bad at retaining any information about you.”

Celkově mi způsob, kterým to skončilo připadal fajn, ale pro ty, kterým ne.... v prosinci má (v originále) vyjít pokračování ;-) Osobně si úplně nejsem jistá, jestli ho to potřebuje a navíc se cítím trochu napálená (zapřísáhla jsem se, že teď nebudu načínat žádné nové série), ale co už... zvědavá jsem :D

5 15.06.2021

Mohla jsem bez přečtení téhle knížky žít? Ano, ale je příjemné mít tuhle sérii uzavřenou a styl autorky je neskutečně návykový, takže to ani nebolelo :D
Ne, vážně, byla to příjemná oddechovka v moři odborné literatury a já jsem byla příjemně i nepříjemně překvapená. Moje oblíbená povídka je asi ta Celestina a neskutečně mě překvapila ta Amberly, která mě nijak zvlášť nezajímala. Povídky jistě mají své mouchy, u některých mě mrzí, že je autorka nepojala trochu jinak ("Komorná", "Strážce") nebo se nad některými věcmi trochu víc nezamyslela ("Miláček"), ale celkově... jsem víc neočekávala, takže zklamaná být nemůžu :-)

Podrobnější komentáře jsou u jednotlivých povídek.

8 05.06.2021

Racionální část mého mozku se pořád domnívá, že by tahle směs neměla tak úplně fungovat, ale... některé věci jsou prostě nevysvětlitelné. Portugalská autorka píše pohádku o Dánském rytíři (její dědeček, ale pocházel z Dánska), která začíná o Vánocích - nevím, proč mě to překvapilo, protože je to doslova na začátku anotace - abychom vzápětí přeskočili do tepla Palestiny a Itálie.

"V té době se putovalo dlouho, nebezpečně a obtížně, takže vypravit se z Dánska do Palestiny bylo veliké dobrodružství. Kdo se jednou na takovou cestu dal, mohl o sobě poslat zprávu jen zřídkakdy a stávalo se, že už se nikdy nevrátil. Proto rytířovu ženu ta novina zarmoutila a znepokojila. Přesvědčovat muže, aby zůstal, se však nepokoušela, protože když se někdo chce vydat na pouť nemá mu v tom žádný bránit."

Co mě na této knize ale nadchlo je fakt, že je to dokonalá směs pohádky a historie a kultury renesanční Evropy. Některé jsem neznala, jiné zase ano a mrzelo mě, že jsme se u nich nezdrželi déle, nebo že nebyly pojaté trochu jinak (ano, velmi naivně jsem doufala v nový náhled na Božskou komedii, ale to byl ode mě naprosto nespravedlivý požadavek).

"Zatímco ovce spásaly jemňoučkou dubnovou trávu, klečel pastýř před skaliskem a kreslil.
Chlapec, mohlo mu být asi tak dvanáct, byl natolik zahloubaný do práce, že Cimabua neviděl přicházet ani neslyšel zvuk jeho kroků. Zrovna kreslil beránka. V tom obraze bylo tolik lásky, pravdy a krásy, že to Cimabuovo srdce naplnilo úžasem a radostí."

Kniha je to bezpochyby velmi krásná, pro nás mohou být nezvyklé silné náboženské motivy (autorka je katolička), ale mě se to líbilo a k celému tónu příběhu to sedělo. Baobab si navíc s knížkou zase vyhrál a doplnil ji o pestrobarevné ilustrace (viz obálka). Celkově rozhodně doporučuji a doufám, že se v češtině dočkáme i dalších knížek autorky.

5 03.06.2021

(SPOILER) Když jsem tuhle knížku četla poprvé, nikdy by mě nenapadlo, že se k ní ještě několikrát vrátím - pravda, částečně je to proto, že jsem očividně neschopná tuhle sérii dočíst, ale taky se mi líbí čím dál víc... Při tomhle čtení mi ale došlo, proč jsem z ní napoprvé byla skoro znechucená. Sexualita je tu daleko blíže povrchu, než v jiných autorčiných sériích a to často způsobem, který... mi nepřijde zrovna přitažlivý (zbytečně hluboké výstřihy, ovocná šťáva kapající na prsa, synchronizovaný orgasmus), pak je tu taky ovšem problém s tím, že se protagonista naši hlavní hrdinku pokusí při jejich prvním setkání znásilnit, což... způsob, kterým je to situované a napsané (kulturní normalizace + fakt, že k ničemu nedojde) z toho dělá trochu menší problém, než by to (pro mě) normálně byl, ale... fakt, že na tuhle skutečnost naše protagonistka naprosto zapomene a naopak je Zainal jeden z mála s kým se cítí v bezpečí... No, místy je to prostě trochu moc.

Kris had a great and abiding belief that things would work out - if you lived long enough to let them.

Na knížce je poznat, že je trochu staršího data (i když mě osobně překvapil rok 95, tipla bych si, že byla napsaná dříve). Jedním z hlavních poselství knihy je zřejmě boj proti rasismu a tuhle stránku knihy jsem si moc užila. Jenže... pořád je to ve velmi americkém a bílém podání. Považuje se za samozřejmost, že se všichni učí anglicky, což je hlavní komunikační jazyk. Přestože se autorka snaží přisuzovat důležité vlastnosti a pozice i "mimozemšťanům", ve vedení jsou nesporně lidské postavy a jak příběh postupuje, získávají čím dál více prostoru, což mě osobně dost mrzelo. Jak už jsem podotkla ve svém dřívějším komentáři v celém světě jsou nějaké díry a aspekty, které by si zasloužily víc pozornosti, ale celkově... celkově se mi celý nápad a svět moc líbí.
Dost mě překvapilo, že jsem při posledním čtení Kris nijak zvlášť nemusela. Ale asi to chápu, místy z ní trochu naskakují pupínky, ale to nic nemění na tom, jak je vtipná, silná a soucitná. Její literární narážky jsou k nezaplacení. Knížku jsem četla potřetí a nemohla jsem ji odložit, jak je to vůbec možné...
(Čteno v angličtině, poměrně náročné - hodně slangových výrazů a vypisovaných přízvuků + lidí, co nemluví příliš dobře anglicky...)

5 31.05.2021

[Komentář je k vydání z roku 1996.]
Napsat k této básni cokoli rozumného v rámci délky komentáře je prakticky nemožné, ale... to mě ještě nikdy neodradilo.
Když jsem se na začátku semestru zapisovala na kurz věnovaný interpretaci Pusté země, neměla jsem nejmenší představu, co mě čeká. Jméno Eliot mi bylo vágně povědomé, ale to bylo asi tak všechno. Ze zvědavosti jsem proto teď nahlédla do mého sešitu ze střední, jestli jsme se o něm vůbec učili... XD No, řeknu vám, že je to docela tragédie - Eliot mém sešitě zabírá přesně tři řádky (z nichž jeden je nadpis a druhý "Nobelova cena"), spolu s celou skupinou, do které údajně patří je to řádků 9. A to ještě není to nejlepší, údajně patří do směru "Civilismus", který opěvuje civilizaci, demokracii, člověka a jeho možnosti. Mno... ten kdo tohle vymyslel očividně nejenže nečetl Pustou zem, ale asi ani neví nic o Eliotovi, ani o Poundovi, který je sem velmi stručnými dvěma řádky taky zařazen. Eliot, natož Pound skutečně nebyli příznivci demokracie, Pound byl otevřený sympatizant nacismu a Eliot... no, ne tak radikální, ale rozhodně měl slabost pro velké monarchie. Pak následuje ta část, kde je Pustina označená za symbolickou báseň a... no. Nic, to že jsem ještě na začátku semestru o Eliotovi nevěděla skoro nic zřejmě není moje chyba...

"Žena napjala pevné své dlouhé černé vlasy
a na těchto strunách přehrávala šepotavou hudbu"

Přiznávám, že si vůbec neumím představit, že bych tuhle báseň četla bez výkladu. Upřímně si myslím, že to ani moc nejde. Zatímco u řady děl jim nemusíte zcela rozumět, abyste je ocenili (třeba Božskou komedii...), řekla bych, že tady to tak úplně nejde. Ne, že byste jí po výkladu rozuměli o tolik líp, ale vidíte možnosti, vidíte významy. Je to bezesporu geniální dílo, vůbec jsem netušila, že jde do tak stísněného prostoru nacpat tolik narážek a několikavrstevnatých významů. A běžný čtenář je zkrátka nemá šanci všechny postihnout, jen rychle namátkou, autor naráží na - bibli, sv.Augustina, Buddhu, Parsifala, Frazerovu Zlatou ratolest, antické mýty o Sibyle Kumské a Filomélé, Upanišady, několik Shakespearových her a řadu děl alžbětinských dramatiků o kterých jsem předtím ani neslyšela (kromě Thomase Middletona), nutná je také znalost tarotových karet, komplikovaných vztahů Habsbursko-Lotrinské dynastie a rodu Wittelsbachů, stejně jako reálie 1.světové války (především tedy Gallipolské expedice) a sady rozličných lidových popěvků a říkanek... Trochu mi to připomíná Darcyho definici "accomplished" ženy, jeden člověk to zkrátka nemá šanci všechno obsáhnout... Naprosto tudíž rozumím poměrně nízkému hodnocení, dostat z toho všeho nějaký smysl je nesmírně těžké a já jsem to taky ještě pořád všechno nezprocesovala. Řekla bych ale, že velmi zjednodušeně je tato báseň o hledání řádu/jednoty ve světě, určitou snahou uspořádat chaos a najít cestu ze situace světa, která znemožňuje plnohodnotné lidské vztahy a společenství, znemožňuje lásku a znemožňuje dokonce i většinu hříchů, protože je to svět ve kterém chybí vášeň, je to svět, který je prázdný. Je to svět v hluboké depresi, ale zároveň je to daleko komplikovanější... Tohle rozhodně není můj typ poezie (jsem spíš haiku typ... :D), ale rozhodně tohle mistrovské dílo dokážu ocenit.

"Brounoc Bille. Brounoc Lou. Brounoc May. Brounoc.
Sbohem. Brounoc. Brounoc.
Dobrou noc, dámy, dobrou noc drahé dámy, dobrou noc, dobrou noc."

Co se týče českého vydání... je vidět, že na Ten překlad Pusté země se stále čeká (edit: teď jsem zjistila, že od vydání téhle souborné knížky vznikl ještě jeden překlad... ten jsem tedy ještě nečetla, ale změna názvu básně mi nedává příliš velkou naději), ve všech jsou nějaké nepřesnosti (trojzubec/tři hole, úzká/krysí ulička) a novější překlady překládají některé citace čímž dle mého skromného názoru narušují fragmentárnost textu. Slovenský překlad mě zaujal tím, že citát z dětské říkanky "London bridge is falling down...." přeložil jako "Kolo se nám polámalo...", což je celkem dost dobrá iniciativa, i když si myslím, že to úplně ty správné konotace nemá (nicméně jsem anglickou říkanku neslyšela v úplnosti, tak se třeba pletu...). Mrzí mě, že na tu komparativní studii nakonec nedošlo, mohlo by to být dost zajímavé... Co trochu zpochybňuji je rozhodnutí řadit překlady chronologicky, vzhledem k tomu, že první dva jsou neúplné a ani jeden z nich nepřekládá první zpěv a knížka tak začíná doslova v půlce... Chápu proč to tak udělali, ale pro čtenáře, který se s Pustou zemí setkává poprvé to musí být docela matoucí. Také si myslím, že by bylo vhodnější umístit medailonky překladatelů vždy před jejich překlad a ne až na konec knihy...

V případě vážnějšího zájmu o Pustou zemi doporučuji online přednášky doktora Kružíka (https://www.youtube.com/playlist?list=PLJK-5HOVAxUlbR2Nrdxe_vR8KroDRfYXu).

10 26.05.2021