Astrofel a Stella
Sir Philip Sidney
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137960/bmid_astrofel-a-stella-MkC-137960.JPG
4
6
2
První anglický sonetový cyklus, vydaný roku 1591, psaný v 80. letech 16. století. Sekvence sonetů na určité společné téma (nejčastěji lásku) adresovaných určité osobě, v nichž si i jednotlivá čísla podržují platnost ucelené básně, byly v evropských lit. oblíbené od dob Danta a Francesca Pctrarky. Petrarkovský sonet do anglické lit. uvedli T. Wyatt a hrabě ze Surrey, ale teprve Sidney plně využil jeho možností a svým cyklem (108 sonetů a 11 písní) vzniklým okolo r. 1581 inicioval rozkvět tohoto útvaru v 90. letech (mj. S. Daniel, M. Drayton, E. Spenser, W. Shakespeare). Tyto cykly měly obvykle skromný dějový půdorys, většinou v rámci milostného vztahu, který někdy transcenduje až k mystické nebeské lásce. Sonety zachycují různé postoje, události a proměny v citovém životě lyrického subjektu, ukazují střídání protikladnych stavů, citů a nálad. Od italských počátků přes francouzské pokračovatele se vypracovaly a ustálily jisté konvence v tematice a tropice. Součástí sonetové konvence byl i jistý autobiografický prvek, takže o Sidneyho cyklu i a podobně i o cyklech E. Spensera a W. Shakespeara badatelé soudí, že nejsou jen básnickým cvičením či ilustrací platónské teorie lásky, ale že odrážejí, byt stylizovaně a možná záměrně zkresleně, konkrétní vztah. Adresátkou vtipných a vášnivých Sidneyho sonetů byla Penelope Devereuxová, r. 1581 provdaná za lorda Riche, žena krásná, vzdělaná a nekonvenční. Sidney virtuózně zvládl sonetovou formu v subjektivní výpovědi o narůstání lásky a stupňující se naději, později o výčitkách a zoufalství končícím v rezignaci a mírněném filozofickou útéchou.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1987 , OdeonOriginální název:
Astrophel and Stella , 1591
více info...
Přidat komentář
Astrofel a StellaKniha Astrofel a Stella je v
| Přečtených | 7x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 4x |
| Chci si koupit | 2x |
Eh... říkám to hrozně nerada, ale tohle bylo zkrátka zklamání. Sonety jako básnická forma mě neskutečně fascinují. Obzvláště si potrpím na jejich anglickou formu, to poslední vypointované dvojverší, kdy se všechny nitky provážou... *chef's kiss* Proto jsem se nemohla ubránit zklamání, když jsem zjistila, že Sydney ještě píše sonety Petrarkovské (teda, ne úplně, ale k tomu se ještě dostaneme). Nicméně mojí hlavní motivací k četbě téhle knížečky byla touha po poznání - Jak se z andělské paní Guinizelliho školy mohla stát černá dáma sonetů? Takže ze studijního hlediska to byla četba fascinující, nicméně sama o sobě... příznávám, že si mě nedokázala získat.
7
Když Příroda do černi zahalila
zrak Stellin, kryjíc jeho třpytný jas,
chtěla, jak malíř, tvůrce veledíla,
stínem na světlo upozornit nás?
Nebo si střídmou barvu vyvolila,
abychom zázrak ten viděli snáz?
Či aby rouškou nezakrytá síla
nevydala nás žáru na pospas?
Jen zázračnou moc chtěla ukázat?
Byť černá zdá se opakem být krásy,
dala právě v ní kráse rozkvétat?
Ať tak či onak: rozhodla se asi,
že sídlo Lásky má šat smutku mít,
na počest těm, co pro ni budou mřít.
Nicméně se domnívám, že Sidneyho chyba je to jen zpola (možná jen ze třetiny...). Překlad je velmi poplatný české tradici, obzvlášť písně na konci mají velmi český rytmus a z toho důvodu se skoro nedají číst (pravda, na originál jsem se raději nedívala). U pár sonetů jsem se na originály dívala a... působí zkrátka úplně jiným dojmem, překlad dělá naprosto nepotřebné změny (třeba mění vrabce na špačka a ne, není to kvůli rýmu) a často se zbytečně pokládá do kýčovitosti, kterou Sidney spíše zakrývá.
Nicméně z hlediska snahy o pochopení sonetové formy to bylo fascinující. Sidneyho sonety už totiž ukazují náznak přechýlení k anglické formě, u některých ta závěrečná trojverší dokonce vypadají tak uměle, že jsem v jednu chvíli byla přesvědčená, že to překladatel zpackal a narval anglický sonet do italské formy. (Je teda pravda, že v anglické verzi chybí rozdělení do slok, takže tam to nepůsobí jako pěst na oko.)
A i tématicky tu můžeme sledovat náznaky budoucího Shakespeara - černá dává kráse vynikat, ale sama o sobě krásná není. Stella je hvězda, což když se nad tím zamyslíte, nemá k andělovi tak daleko, ale tématem je i její tělo a rozhodně není dokonalá. A to ani nemluvím o tom, že Penelopa Rich, která je jejím předobrazem, je vážně fascinující historickou postavou a černé dámě... není nepodobná.
Celkově velmi zajímavá četba, ale ne úplně pro mě. Alžbětinská literatura je velmi sofistikovaná a tehdejší kultura se od té naší v mnohém lišila... Možná jsem zmlsaná z Hilského vydání Sonetů, ale s přiměřeným poznámkovým aparátem, novějším překladem a zrcadlovým textem by tenhle cyklus vážně prokouknul. Takhle... eh...