Inka063 komentáře u knih

Oceňuji, že autor pěkně podal fakt, že nic není tak, jak se zprvu zdá, že nikdo není ani černý, ani bílý - hypochondr Jansson nádherně zpívá, citový deprivant Fredrik pláče nad svým mrtvým psem, zachrání cizího, okamžitě si oblíbí Louisu, nabídne azyl Agnes a spol., Harriet s plnou pusou odsuzování a kritiky Fredrika neváhá opustit svou tehdy malou dceru kvůli náhodné známosti.
Ale jinak - divné postavy, divné jednání, chování, rozhovory. Na přebalu knihy se píše "...dojemný příběh muže, který se ocitne na prahu svého obrození". Tak to tedy nevím, jestli tohle je obrození. A dojemné mi to taky nepřipadá. Občas jsem si říkala "proč tys nezůstal pěkně v klidu s těma svejma mravencema ..."

6 13.04.2018

Podobný scénář jako u Slepé mapy a Hany - seznámíme se s několika generacemi rodu Mánesů počínaje zakladatelem rodu hoteliérem Leopoldem. Na ně se nabalují další příbuzní a nepříbuzní, příběh se proplétá, vrství a kombinuje. Je dobře zkonstruovaný a jako vždy velmi dobře čtivý. Připomene zvlášť dobu totality, bezpáteřnosti, bázlivosti a vypočítavosti, kterou mnozí balili do nutnosti zachovat se tak ve jménu rodiny a dětí. Jen se utvrdíme, že se toho od pádu totality až tolik v chování lidí nezměnilo - bezpáteřní a vypočítaví si znovu najdou svoje místo, jen jinak bydlí a něco jiného pijou. A co zůstává naprosto stejné, je msta a žárlivost.

6 11.02.2018

Zajímavý námět. Od začátku jsem tušila, pak několikrát zapochybovala, ale spíš proto, že většina autorů někam navede a pak bum - překvapivé rozuzlení. Tady ne. Vše spěje k předvídatelnému závěru, který také nastane. Myslím, že ale autorce ani tak nešlo o detektivní pátrání, jako spíš o psychologickou sondu, kam až může vést touha.
Dobré to bylo.

6 05.01.2018

Tři rozsáhlé povídky s názvy Zmizel, Na krátko a Věneček. Hluboká psychologická sonda do nitra všech postav. Syrová výpověď dvou dětí (Zmizel a Na krátko) a jedné ženy, která se myšlenkami vrací do dětství (Věneček). Ve všech příbězích jde o pochroumané nitro, odcizení, žárlivost, vztek, poznamenání, smutek, nenávist, které si s sebou aktéři nesou celý život. Ve všech povídkách se prolínají myšlenky a přemítání jednotlivých postav, problém vidíme z různých úhlů, ale nedočkáme se ani zlepšené komunikace, ani šťastného závěru.
Smutné, drsné, syrové, bez příkras a bez obalu.

6 03.01.2018

Rachel je alkoholička. Je nešťastná. Je tlustá, stárnoucí, bez manžela a bez práce. Lže ostatním i sama sobě. Jezdí denně vlakem jako že do práce, aby sama před sebou neztratila poslední zbytky glanzu. Nikdo se sní nebaví, a tak se dívá z okna a konstruuje si příběhy. Jak se ti dva z toho domku u tratě musí milovat. Jak je to dobře, že aspoň někdo ... Ale co je to tam najednou za cizího chlapa? A jakto, že se jí dotýká? A kam ona najednou zmizela?
Rachel se dá do pátrání na vlastní pěst a my díky ní odkrýváme další charaktery a životní příběhy až do konečného rozuzlení a odhalení. Které tušíte tak nějak už v poslední třetině knihy.
Přesto se mi to líbilo. Docela zajímavý příběh. Rachel chápu a myslím, že takhle nějak by se mohly alkoholičky chovat a přemýšlet. Megan a Anna pro mě moc pochopitelné nejsou, ale kvůli tomu to autorka určitě nepsala :-).
Doporučuji jako oddychovku na dovolenou.

6 03.01.2018

(SPOILER) Tak jsem si myslela, že to bude zas jeden z řady předvídatelných thillerů, které hned zapomenu, případně se mi bude míchat s ději ostatních dohromady, jenže ono ne! Tohle je tak chytré, výborně poskládané, vystavěné a i z pohledu psychologie a výchovy uvěřitelné, že autorce tleskám. Mnoho z nás se určitě nechalo zmást deníkovými záznamy Amy, které se střídají s životem jejího manžela Nicka v první části knihy. A část třetí? Smutné, ale asi pochopitelné.

5 21.06.2023

Po vynikajícím zážitku z Foukneš do pěny jsem si říkala, jak ta má oblíbená Třeštíková zraje. Ale Tajemství je pro mě něco tak nečtivého, chaotického, přetláskaného a nezajímavého, až jsem se musela několikrát podívat na obálku, jestli je to skutečně od té "mé" Třeštíkové. Přehršel postav, všichni jsou nějakým způsobem nemocní, něčím postižení, nesympatičtí. Každý se svým tajemstvím, přičemž nejvíc tajemství má sama autorka a čtenáři nepoví a nepoví. Něco začne, pak už ale nedovysvětlí. Nemám nic proti otevřeným zápletkám, ale tady to na mě působí dojmem, jako by zapomněla, že něco rozjela. Co Viky? Co Dušan? Na závěr jsem se musela nahlas smát, když - POZOR SPOILER - cyklistka "nezemře sice, ale ..." Tři výhružné, tajemné tečky :-)))). Jak kdyby se autorka vypisovala ze svých vlastních traumat a problémů. Nedoporučuji a kdyby někdo knihu chtěl ZDARMA, ráda mu pošlu za poštovné. Do mé knihovny se toto "dílo" určitě nehodí.

Je to čtivé, je to poměrně napínavé a docela promyšlené, možná, že někdy i možné, ale pro mě ani jedna sympatická postava. Takový jeden z mnoha psychothrillerů, které teď frčí a už pomalu ani nic jiného nevychází. Přijde mi to už všechno tak nějak na jedno kopyto. Přečíst, odložit, zapomenout...

5 02.04.2021

Thriller, detektivka, nebo smutný životní příběh naštěstí s dobrým koncem, poznáním, odpuštěním, pochopením? Který je sice zvláštní, ale možná se i stal? V knize se prolíná přítomnost s minulostí. Či spíše minulost vysvětluje přítomnost. Děj je promyšlený, dobře vystavěný. Ze smutku a opuštěnosti gaye Phillipa se chce brečet. Hrubost Charlene přesahuje všechny meze, ale nakonec si člověk řekne, že její chování je vlastně úplně pochopitelné. Stejně jako zachování se jejího bývalého manžela. Každý holt svou tragédii prožíváme a ventilujeme jinak…

5 20.01.2021

Ve všech povídkách hrají nějakou roli vzpomínky, vzpomínání, zapomínání. Obecně, na bývalé manželské štěstí, na děti, rodiče, kamarády, rodiště. Vzpomínky, které někdy udržují při životě a někdy drásají vnitřnosti. A to vše s typickým doerrovským citem pro detail, citlivostí, introvertismem, nostalgií, křehkostí a láskou. Přesto se mi některé (zvlášť Zeď vzpomínek a Život po životě) zdály zbytečně rozvleklé. Naopak taková Řeka Nemunas, Vesnice 113 nebo Hlubina, to jsou krásy. 4* si toto dílko podle mě bez pochyby plně zaslouží.

5 01.11.2020

Vtipné, milé, obyčejně neobyčejné (či naopak), krásná čeština. Obdivuji hraní se slovy. Nadchly mě "švédské" sjezdovky, lehký kopec s názvem Tensjödem a těžký Tennesjödem. A o vánocích dáme tu Strýc aby spal :-).

5 14.07.2019

Možná ještě výstižnější je název doslovu: Zvíře, které se stalo Bohem. Nebo ani ne tak stalo, jako se za něj téměř považuje. Nic jiného než zvířata jsme nebyli. Jak je možné, že jsme se jako lidstvo dostali až tam, kde jsme teď? A že to zas tak dlouho netrvalo? To se snaží autor vysvětlit na 508 stranách.
Úkol nadliský, autor musel nastudovat obrovskou spoustu materiálu. Seznam literatury, z níž čerpal, čítá dalších skoro 7 stran. Občas, zvlášť ve statích o počátcích vývoje lidstva, se mi jeho vysvětlení zdála až trochu dogmatická. Postupně, tak, jak jsme se dostávali do novodobější historie, mi mluvil z duše. Hlavně popisováním lidské rozpínavosti, agresivity, s jakou vybíjíme všechno okolo nás a ničíme přírodu, která nás živí. Brutalitou, s jakou chováme zvířata v klecích natlačená jedno na druhé bez trochy slitování, v domnění, že jsou to věci bez citu, a to jen pro uspokojení naší rozežranosti a rozmazlenosti.
A kam spějeme? Ano, tam. A dobře nám tak.

5 05.01.2019

Opravdu vydařené psychologické rozbory. Sobečtí rodiče, matka ještě ke všemu totálně citově chladná, oba oddaní pouze své kariéře a toužící po svých úspěších. Co asi tak mohou vychovat? Jejich děti jsou oběťmi jejich výchovy, či spíše nevýchovy, přehlížení, lhostejnosti. Samozřejmě, že si vše z dětství nesou do dospělosti, kde tím trpí nejen ony samy, ale jejich partneři, v případě Marie i děti.
Tak to je a bylo. A autorka to vše mistrně podala.

5 28.05.2018

Teda, to si s námi Sarah pěkně pohrála! Neuvěřitelný konec! Sice trochu sci-fi, ale dobrý! Chtěla jsem dát 3, ale za neočekávanou dardu na konci dávám 4. A doporučuji k přečtení!

5 02.05.2018

Knížka úplně trapná, škoda peněz. Od první strany bylo zřejmé, co se Marii stalo. Což by ještě tak nevadilo – existují detektivky, kde to také hned víme, ale pak následuje zajímavé rozplétání případu, mnohdy i nečekané rozuzlení. To tady ale také chybí – pachatel je jasný po pár stranách.
Všechny postavy (Milan, jeho kamarád Petr, Helena, její kamarádka Marcela i Marie) se chovají divně, málo uvěřitelně, dialogy jsou chvílemi až trapné a infantilní. Kniha na mě působí dojmem takové dětské, rozsáhlejší slohové práce studenta střední školy. Zbytečné opakování již napsaného (nejdříve si mnohokrát přečteme, co se na kopci stalo, a pak si to raději ještě jednou zopakujeme spolu s Milanem při psaní jeho diplomky - proč, pane Březino?).
A závěr tomu všemu dal korunu - takhle by se choval více jak dvacetiletý mladík? To v tom případě hodně četl Rychlé šípy. Zkrátka vlk se nažral a koza zůstala celá.
Je to autorova prvotina, tak tedy budiž. Polednice už byla výrazně lepší, takže odpouštím a nehážu do braku :-).

5 25.01.2018

Tak tohle je slabota. Po Dívce ve vlaku slabý odvar (a to ani Dívka ve vlaku nebyla úplná hitparáda). Chaos a páté přes deváté, skutečnost a staré ságy dohromady, do toho nějaká čarodejnice, jejíž moudra a vhledy do budoucna se nevyplnily a závěrem banální rozuzlení.
Škoda, Paulo, tvou další knihu (bude-li) budu kupovat s velkou obezřetností.

5 03.01.2018

Zpočátku mi vadil až takový dokumentární styl. Vadily mi doslovně uváděné a dlouhé proslovy při svátcích a svatbách včetně použitého jazyku, ale překonala jsem to a jsem ráda. Kniha není jen dramatem o osudech rodiny, která si myslela, že najde ve Volyni štěstí, ale je poučná i z hlediska historie. O tom, co je náhle useknuto a posunuto o několik desítek let dopředu, se pak dozvíme z vyprávění a návštěv. A znovu se přesvědčujeme, že někteří lidé jsou zásadoví a někteří využívají příležitostí, někteří se dokáží smířit a někteří celý život ne a někteří musí snad mít devět kočičích životů, aby to všechno vydrželi.

4 16.05.2023

20 zvláštních, snivých, básnických povídek, ze kterých je cítit trochu úzkosti, trochu tajemna, smutku. Povídky jsou psány krásným jazykem, jsou jakoby tiché, introvertní, procítěné, třepotavé jak motýlí křídla. Někdy těžko popsatelný děj. Trochu neuchopitelné. Spíš nějak vnitřně na člověka působí. Ač mnohdy smutné, přesto takové něžné, jemné. Nabádají k přemýšlení, k zastavení se, k myšlení.

4 16.05.2023

Tak tohle ne. Nechápu svalový test (proč o něm není více? Jak to funguje?), nechápu, jak na jeho základě lze očíslovat jednotlivé úrovně vědomí, nechápu (nechci chápat), proč by měl člověk nezúčastněně přihlížet dění na světě, k ničemu se nevyjadřovat, nesdělovat svůj názor a vlastně ho ani nemít, vzdávat se svých emocí. Aby tak potlačil své ego? Co by to bylo za život? Možná by byl osvícený, ale o takový život nestojím. Nebo jsem totálně nic nepochopila, ale je mi to vlastně jedno.

4 16.04.2023

Těžké na čtení. Nejen kvůli obrovskému rozsahu témat, vracení se do evropské předválečné minulosti a srovnávání s v podstatě stejným dneškem, ale i vzhledem k užívané symbolice evokující tu dávnou, učenou Čínu, která dala světu tolik nového. Z popisované Číny dneška mi běhal mráz po zádech. Stejně tak ze všech těch materialistických konzumentů a vyčůránků, kterým jsem z duše přála jejich nezdary a vyhoření. Zajímavé, pro mě ale frustrující čtení. Autorce skládám obdiv za úžasný rozhled a děkuji za rozšíření obzorů.

4 26.01.2023