Hodiny z olova
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366024/bmid_hodiny-z-olova-eHH-366024.jpeg
4
245
92
Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení. Dotisk v r. 2019... celý text
Přidat komentář
Mnoho vrstev, myšlenek, slov; rozostřená hranice mezi „realitou“ a fikcí, takže občas není jasné, co se děje. A asi ani zdaleka jsem nedokázala pochopit všechny náznaky a propojení. Přesto jsem si čtení vychutnala. Nemůžu říct, že zcela užila, ale spokojená jsem jako málokdy.
„Spisovatelka říká, proč jsou knihy přitažlivé. Jsou nad tímto světem, dokáží ho zatlačit do pozadí. Literatura je klíč k životu jiných lidi. Postavy tento klíč půjčí čtenáři, aby se podíval do uzamčených prostor uvnitř sebe sama. Naučí lásce. Zachrání život.“
Nejdřív jsem četl po kouskách, a pak přestal, protože sledovat časové skoky a velké množství postav už nešlo. Doposlouchal jsem pak jako audioknihu (Audiotéka, 2019), která je moc dobře provedená a kterou doporučuji, pokud chcete Hodiny z olova zdolat.
Třeba v recenzi Jonáše Zbořila na Aktuálně je řečeno vše, co bych se tu pokoušel spisovat já, proto zůstanu v čistě subjektivní rovině: jsem rád, že jsem knihu "přečetl", jsou tam silné pasáže, pro mě nejsilnější byly ty o dopadu rodičovských vzorců chování na vlastní děti, ocenil jsem protkání citáty z Doktríny středu, milé oživení jsou mluvící kocouři (i když literárně končí podivně), působivé je také líčení totální úřední kontroly každodenního života v Číně (věcně neumím posoudit jeho adekvátnost) a silná inklinace k sounáležitosti s celkem (i když vychází z různých zdrojů); přebytečné a mnohomluvné je S/spisovatelčino všeliké mudrování o špatnosti těch druhých, když o kořenech a mechanismech jejich "zešpatnění" neřekne téměř nic, takže z nich zůstávají spíš typizované postavy; proto je tak osvěžující číst o pochybnostech Spisovatelky o sobě samé v druhé části knihy.
Chovám respekt k autorce, že se pustila do takového díla, a dokončila ho - katedrála to pro mě není, ale dlouhá kniha, kterou přečíst nebyla ztráta času, to ano.
Dočetla jsem a hlavou mi tak jako tak zní mnohokrát vyslovená otázka: O co jí jde? Dočetla jsem knížku zcela fascinovaně, pomalu a trochu se mi z ní dělalo špatně. Nemohla jsem se odtrhnout, hlavou se mi honily postavy, a která je kladná? a která je záporná? a co si z toho všeho mám odnést? Všechno to nakonec překryl pocit dobře prožitého zmaru, a zůstala jen chuť chvíli si číst s Olivií, nakopat většinu mužských postav, jet se Spisovatelkou na pobřeží a slyšet příst Pomeranče. Nelituju toho času s tolika stránkami... jen ten výsledek se možná dostaví později. A úplně stranou poznamenávám, jaká škoda, že za deset let už málokdo rozluští ty výborné podčarové narážky na doby, které jsou sotva za námi a na některé události, které by už se dít neměly.
Zatím nedočteno, běžně vůbec nebývám negativistická, ale...Bojovala jsem, avšak momentálně jsem usoudila, že i těch 200 protrpěných stran je pro mě ztráta času a pokud si chci přečíst kvalitní filozofické rozpravy, pak půjdu do Aurelia, Schopenhauera, Sokrata, Klímy, Kanta či Wittgensteina a mnoha dalších, u nichž předpokládám, že se do hloubky jejich myšlenek ponořím zcela. V případě této knihy jsem zachytila jen několik záblesků, kvůli nimž bych snad v četbě setrvala, nevím, jestli si teď tak trochu nepřipadám jako naprostý pablb, NE vždycky jdu po příběhu, obdivuji i způsob psaní, ale tady mě nějak vůbec nic neoslovilo, příliš složité, zdlouhavé, nepřehledné, rozbředlé, rozplývající se a ztrácejíci se děj v nakydaných myšlenkách, které se rozbředávají a kamsi se to všecko ztrácí (možná to pak nějak líp pokračuje, co já vím). Stále leží odložená v knihovně a vůbec si nechci hrát na to, že by mě to bavilo. Třeba se k ní vrátím v jiném rozpoložení.
Uf, místy se to čte dost těžko, ať už z důvodu náročného textu samého, jinde pro změnu pro náročnost tématu. Denemarková umí depresi "prodat" opravdu dobře. Popisy "hnusných" lidí, ničících životy "krásných" lidí se prolínají celou knihou. Kolotoče zničujícího dědictví v židovských rodinách, "hodný děda"/zlý STBák a tak dále.
Denemarková se nebojí ukázat lidskou nenávist, závist, zlobu a žárlivost v celé její nahotě. Do toho popisy života v Číně, kde vidíme (dle spisovatelky, já hodnotit nemohu) vynucenou poslušnost a úsměvy, materialismus vedle chudoby a neúctu k lidskému životu v jakékoliv podobě.
Celkově dobrá kniha, ale strávil jsem nad tím po kouskách skoro rok :)
Velmi těžké čtení, kvůli obsahu i formě. Kvůli obsahu, protože v ní autorka ukazuje na zkaženost nejen Číny, ale také (možná hlavně) nedávného Česka. Názorově s autorkou souzním, proto tato kumulace jízlivých poznámek a zoufalých výkřiků působila dost depresivně... Kvůli tomu jsem knihu četla strašně dlouho. Byla jsem schopná třeba jeden den přečíst sto stran, ale pak jsem potřebovala odstup, jinak by mě to všechno pohltilo.
Kvůli formě, protože kniha působí dost chaoticky. Byl to podle mě záměr, ne neschopnost autorky. Kniha působí dost jako určitá forma psychoterapie, kdy autorka ze sebe musela dostat vztek nad zkažeností světa, tak psala, co jí přišlo zrovna na mysl (podle závěrečné poznámky to tak i možná bude). Skáče se z tématu na téma, člověk neví, co je reálné a co je nějaké obrazné sdělení... Kvůli tomu jsem se ve všem špatně orientovala a měla jsem v hlavě chaos. Trošku mě mátlo i to, že postavy, vyjma Olivie a Davida, nemají jména, ale jen označení (Programátor, Přítel atd.). Zase chápu, že u čínských postav by mohla mást pro nás exotická jména, ale přece jen si lépe pamatuji jména. Ale je to i zajímavý nápad.
Kdybych knihu četla před takovými pěti lety, možná bych dala i 4 hvězdičky. Ale (opět spíše vzhledem k tématu, než nešikovností autorky) je kniha spojená s dobou, v níž vznikla. Když jsem knihu teď dočítala, říkala jsem si, jestli je to opravdu jen tři měsíce, co se nemusím bát otevřít internet, protože se nedozvím, co zase náš prezident provedl... Spoustu věcí už jsem zapomněla (třeba prezidentova čínského poradce). Jenomže všechno je opět v náznacích. V některých případech jsem z paměti vydolovala, na co se tak asi naráží, ale někde už to byla jen matná vzpomínka - jo, něco takového bylo, ale co...?
Těžké na čtení. Nejen kvůli obrovskému rozsahu témat, vracení se do evropské předválečné minulosti a srovnávání s v podstatě stejným dneškem, ale i vzhledem k užívané symbolice evokující tu dávnou, učenou Čínu, která dala světu tolik nového. Z popisované Číny dneška mi běhal mráz po zádech. Stejně tak ze všech těch materialistických konzumentů a vyčůránků, kterým jsem z duše přála jejich nezdary a vyhoření. Zajímavé, pro mě ale frustrující čtení. Autorce skládám obdiv za úžasný rozhled a děkuji za rozšíření obzorů.
Hodiny z olova mají nepochybně silný potenciál, který se bohužel ztrácí v neucelenosti a chaosu, což je docela škoda. Méně by bylo více.
R.D. ve svém opusu maluje štětcem na hladině mozaiky světa, (jehož mnohost témat v širokém záběru už zde opisuje dostatek komentářů), kritickým ostřím odkopává svět pod hladinou. Obraznými metaforami, viděním k kontextech i kontinuitě, odkazy k historii, filozofii i literatuře. Mnohému nejde než přitakat, ale pevně doufám, že se i mýlí...že současný svět neutváří jako v její knize jen tři statečné, několik prohlédnuvších, ale opatrných nebo zbabělých a zbytek tupých, slepých, prodejných konzumentů jednoduchého bytí... zbytek primitivně manipulativních misogynů a tyransky necitelných slepic.
Hodiny z olova jako zklamaná obžaloba, text probolený vraždící zvůlí totalit, sobeckou lhostejností a strachem, ale také prodchnutý nejhlubší nadějí...
"Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne."
"Naděje je svět ducha, nikoliv stav světa... není to prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi."
"Bylo by vůbec dnes těchto maličkých nadějí venku, kdyby nebylo té velké naděje uvnitř, bez níž nelze důstojně a smysluplně žít a tím méně se pouštět vždy znovu do toho "beznadějného podnikání", kterým obvykle dobré věci začínají?"
To byla ale pěkně těžká kniha. Jak na váhu, tak obsahem. Spousta skvělých a silných pasáží, které se mi ale ne a ne propojit v jeden smysluplný celek. Takže ať jsem stylová - čtení bylo jako život v čínském velkoměstě. Hodně všeho, ale dohromady jeden velký chaos, který buď budete milovat, nebo vás zničí. U mě tedy spíš za bé. Omlouvám se, paní Denemarková, že jsem Vás dostatečně nepochopila a nedocenila. Snad v příštím životě.
"Nenávist je jiná forma lásky a stejně beznadějná."
Kniha nabitá silnými obrazy, úvahami, citáty, poezií. Pokud dočtete, nemůžete zůstat lhostejní. Budí neklid, nutí k přemýšlení. Je to o odpovědnosti, ne že ne. Možná by si zasloužila ještě jedno přečtení, aby se mi z proudu působivých obrazů vyloupl nějaký pevnější obrys celku.
Kdybych měl hodnotit jedním slovem, napíšu: nesrozumitelné. Nebo neuchopitelné? Velkou část knihy jsem bojoval s tím, že nechápu, o čem autorka píše. Na jedné straně srozumitelné, epické pasáže, třeba o hrozném fungování české rodiny kolem Programátorovy manipulativní matky, a pak celé odstavce náznaků, metafor, vícesmyslů z Číny. Těžké čtení. Přesto se mi vynořil silný dojem, který snad autorka zamýšlela předat a který snad je koncentrován v citátu (str. 329): "Čína zná my. Evropa zná já." - obludný dojem nevyhnutelného střetu dvou civilizací, které vyrůstají na zcela rozdílných axiomech, i když vnějškově se ženou za týmž. Snad mi tedy kniha měla předat zprávu: Číně neporozumíš, i když bys moc chtěl a i když se snažíš. Je to jiný svět, jiné myšlení, jiná filosofie.
Kniha dostála svému názvu. Byly to hodiny z olova a běžel ten čas, kdy jsem chtěl knihu odložit, protože jsem v nekonečných hovorech o literatuře, tradicích, doktríně středu proložených řadou setkání, večírky, komentovaných imaginárními průvodci, nebyly sto zahlédnout cíl a smysl vyprávění. Naštěstí jsem vydržel, ale zvláštní potěšení se nekoná - děj se zrychlil, zdramatizoval a mě zbývá přemýšlet v jak otráveném světě to žijeme, a co mohu, vlastně musím, udělat abych pomohl dosáhnout nápravy.
Možná ji, pokud se někdy ještě přiměji po této knize sáhnout, ocením lépe, ale pocit rozvláčné bezvýchodnosti teď u mně převládá. Pokud se tak stane, budu si vypisovat myšlenky, moudra a duchaplná sdělení, kterými kniha oplývá.
Poněkud mě štvalo, že všechny trable světa má na svědomí mužská nadvláda nad otročícími ženami. Neboť muž od ženy ledacos očekává a nesnese, že by jej žena v něčem mohla převýšit, zatímco ženy zřejmě neočekávají od muže nic, a nemají žádnou možnost jak si prosadit svou. Tento způsob soužití se však dosti rozchází se zkušeností, kterou jsem zatím učinil.
Na Hodiny z olova jsem slyšel spoustu chvály. Čína mě jistým podivným způsobem fascinuje a tak jsem se opravdu těšil...
...a je to neuvěřitelné spojení až do formálna vysoustružených vět, čínských zajímavostí, ne/skrytých metafor, odkazů literárních i politických, slovních hříček s různou kvalitou (viz třeba kukačka - ku-ku-ku - Ku-klux-klan...), průvodců ve formě dvou koček a různě se prolínajících příběhů.
Proč tedy dávám dvě hvězdičky, když normálně takováto konceptuálně promyšlená díla chválím kudy chodím a vyhledávám? Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. A stejnou knihu čte každý trochu jinak. V tomto případě je styl čtenářsky velmi nepřívětivý, nosné příběhy pro mě málo zajímavé a všechno to zajímavé (v mém případě mj. čínská historie a zajímavosti) je skryto pod množstvím proudících slov a myšlenek. Jenže ani to by mě od knihy neodradilo...
Tím hlavním důvodem, proč jsem ve čtení od poloviny knihy už prakticky nemohl pokračovat, byl onen nekonečný pesimismus. Vše je špatně. Dělat i nedělat politiku. Starat se o sebe i být aktivistou. Zajímat se i být netečný. Ano, poukazuje se na statečné disidenty, zásadové hrdiny všedního dne i světoznámé angažované autory, ale v tom množství všeho odmítaného i parodovaného ("hamáčkové světa") jako by pro jiskřičku naděje nezbývalo místa. Chápu, rozumím, ale nepotřebuju víc...
Docteno. Tohle precist bolelo skoro az fyzicky, dala jsem to jen s velkym sebezaprenim. Spousta myslenek skvelych, ale podani velmi narocne na pochopeni a straveni. Do posledni tecky souhlasim s komentarem, ktery tu zanechal/a Meluzena.
Na začátku jsem ze způsobu psaní byla nadšená, ale s přibývajícími stránkami (a že jich bylo) mé nadšení pomalu vyprchávalo. Obdivuji autorčin přehled, znalosti, schopnosti...s většinou názoru souzním a souhlasím, mnoho zajímavého jsem se dozvěděla, jen ten postoj jediné "moudré, spravedlivé" byl pro mne příliš.A konkrétně postava spisovatelky byla pro mne spíš odstrašující, než někým, kdo mi by byl vzorem. Jestli si chci vzít z někoho příklad tak to bude určitě spíš Muž, který sázel stromy (J.Giono), než umanutá spisovatelka.
Erik Tabery na přednášce mluvil o vhodnosti křížení informací, tzn. pozorovat danou okolnost z různých úhlů pohledů. U Hodin se mi to sešlo neplánovaně, přesto velmi trefně, protože druhou knihou, kterou jsem v daném období četl byl životopis Havel od M. Žantovského. To že budou odkazy na V. Havla jedním z leitmotivů Hodin z olova jsem netušil. Na druhou stranu kniha je nacpaná odkazy na historické události od vzniku Československa až do současnosti. A Denemarková si bere na paškál nejen období komunismu, ale i komunismus nahrazující kapitalismus, a tak není divu, že jméno Havel se zde skloňuje na každé čtvrté straně. A odkazy na Havla, který posmrtně stále ovlivňuje jednání ostatních, si žádá i silný lidskoprávní apel knihy. Ale kritika míří především na Čínu, které se podařilo nemyslitelné, tedy oba proti sobě stojící systémy propojit v jeden.
Je snadné podléhat knize, která popisuje svět ve stejných barvách, jak ho vidím i já. Která podepírá můj světonázor dalšími kontexty a tvrzeními a ještě více jej upevňuje už v tak pevných konstrukcích. Předpokládám, že ocitnout se na druhé straně politického vnímání světa, asi bych knihu nebyl schopen číst. A zajímalo by mě, zda existuje podporovatel Zemana, Okamury, Babiše nebo KSČM, který knihu četl, který knihu dočetl a který v knize objevil a následně ocenil její kvality. Upřímně o tom pochybuju, ale velice rád bych se pletl.
Denemarková mě intelektově vysoce přesahuje. Mnohé věci jsem nepochopeny prostě přešel, jednoduše z toho důvodu, abych nemusel tak často rozklíčovávat mentální rébusy autorky a své černé díry ve vědění doplňovat v jiných informačních zdrojích, což by mi délku četby podstatně natáhlo. I tak jsem knihu louskal téměř celý rok. Ale občas jsem pro kontext hrábl jinam, musel jsem, to abych se v myšlenkových vírech úplně neutopil. Nicméně poznámkoval a podtrhával jsem jako o život. Kniha je silnými myšlenkami napchaná k prasknutí. A tak se mi Hodiny z olova do života vkrádají neobvykle často. Každou chvíli na knihu něco kolem mě odkazuje. Je to Ta kniha, která ve mně neustále evokuje její obsah v denních kontextech, i když už je dávno založená zpátky v knihovně.
"Autorka si uvědomila, že žije v době, kdy se něco láme a mění, a ona neví co. Jako by bruslila a slyšela, jak jí pod nohama praská led a kry v dáli sténají a starý cyklus končí a svět se točí ve vířivce cenzury a autocenzury." - Podobný pocit mám už dlouho, takže toto tíživé čtení odpovídá mým pocitům; o Číně dohromady nic nevím, jsem tedy ráda za vhled, který autorka nabízí (i když jde o beletrii - zdá se, že má dar "vyhmátnout" podstatné).
Motiv hodin hodin z olova pomůže uvědomit si čas: ukazují její čas, jejich čas, můj čas, čas. A třeba také čas staré ženy, která coby dítě odjela Wintonovým vlakem. Snad nikdy dosud jsem si neuvědomila tíhu pocitů viny přeživších; ano, četla jsem o nich už dříve, ale nikdy mě to nezasáhlo tolik jako teď. Putuje světem s vědomím, že oni se obětovali; závazek, který je k neunesení. A nic se nemůže zahojit, protože se o všem mlčí.
Dále motivy ODLIDŠTĚNÍ, Havlovy myšlenky; "Komunismus nám vymyl mozek. Kapitalismus nám vymývá srdce." Jak dostojíme svým lidským úkolům? Opravdu je humanita vepsí? Knížka tíživá, ale nesmírně působivá, ke které je třeba se vracet.
Štítky knihy
Čína česká literatura lidská práva Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
| 2014 | Příspěvek k dějinám radosti |
Kniha Hodiny z olova je v
| Právě čtených | 47x |
| Přečtených | 327x |
| Čtenářské výzvě | 63x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 216x |
| Chystám se číst | 592x |
| Chci si koupit | 107x |
| dalších seznamech | 3x |
Naštěstí jsem poslouchala jako audioknihu.Kniha byla strašně chaotická.Trochu mi vadilo,že postavy neměli jména,ale to byl asi záměr.Přesto jsem knihu doposlechla a že bylo co poslouchat(cca 29 hodin).
Ale každopádně jsem si z knihy vzala její hlavní myšlenky.
V knižní podobě bych ji asi nedočetla ,ale jako audio to šlo.