Hodiny z olova
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366024/bmid_hodiny-z-olova-eHH-366024.jpeg
4
247
93
Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení. Dotisk v r. 2019... celý text
Přidat komentář
Kniha je velmi rozsáhlá snad proto, že se vlatně jedná o rozbor současné společnosti nejen v Číně, v celém světě, ale i u nás. Knihu jsem četla velmi pozorně po celé dva měsíce.
I když se mi pomalu blíží osmdesátka, knihu jsem dočetla. Spisovatelku obdivuji pro její znalosti, odvahu a upřimnost s jakou je kniha napsána. O to více a s velkými obavami sleduji vývoj společnosti v našem státě, kde se drží ve vedení státu to, co tam v současné době je, a ještě k tomu zvoleno demokratickou většinou . To samo o sobě svědčí o stavu naší společnosti a je důvod obávat se o budoucnost dalších generací. Totalit, ve kterých se tato "horní garnitura" shlíží, jsme si snad již užili dost.
Radka Denemarková je podle mne jedinečná a obvzláště tato její kniha si zaslouží maximální ocenění.
I přesto, že je kniha velmi náročná na čtení, mohu ji jedině doporučit. Na každé stránce nutí člověka přemýšlet nejen o minulosti nás všech, ale hlavně o přítomnosti a o tom, kam směřujeme. Nabízí velké množství podnětů k zamyšlení a kritických momentů ke zhodnocení našich vlastních životů.
Hodně náročná kniha. Obdivuji otevřenost, opravdovost, přiblížení reality totalitního režimu. Měla by to být povinná četba pro všechny, kteří necítí, že i v nás totalita a nesvoboda klíčí tu v zaměstnání, tu ve veřejném prostoru a vystrkuje růžky i když žijeme ve svobodné zemi.
Hodiny z olova - kontroverzní, jiné, hluboké a velmi aktuální.
Autorka si nebrala servítky a její kritika společnosti mnoha lidem - jak napovídají často útočné a jízlivé recenze - píchla do vosího hnízda a to pak rozšlápla o kuří oko.
Ze začátku bylo čtení náročné, musela jsem přemýšlet skoro nad každou větou a louskání kapitol jsem prokládala něčím oddychovějším... no a pak to byla jízda, dějová linka, úvahy, velké osudy i minipříběhy mě už k jiné knize nepustily. Skvělý styl a dobré čtení a nikde není řečeno, že tomuto všemu musí čtenář věřit a vzít názory za své. To je na každém z nás.
"Spisovatelka si nechce koupit chytřejší telefon a zabíjet olovněný čas na zcenzurovaném internetu, tělo nechce skončit v otupující závislosti jako sedm milionů Japonců a čím dál víc Číňanů a Evropanů a Američanů, kteří nevycházejí z domu, jejich život se zredukuje na obrazovku. Největším strašákem je pro ně přímý pohled z očí do očí. V očích číst neumějí."
"Komunismus nám vymyl mozky.
A kapitalismus nám vymývá srdce."
Nesmírně si cením toho, že kniha vůbec vznikla a co se nám snaží vysvětlit.
Jak už zde padlo, zkrátila bych ji o 200 stran a neváhala jí pak střelit 5 hvězd. Četla jsem ji sedm měsíců, protože ke čtení mi bylo zapotřebí hodně duševní energie a trpělivosti, čehož nemám po příchodu že školy nazbyt. Takže jsem ji prokládala lehčími kousky. Opakování motivů mi někdy lezlo na nervy. Opakování definice kapitalistického komunismu mi lezla na nervy. Zbytečná nečitelnost mi lezla na nervy, jakkoli ráda nad knihou zadumám.
Z hlediska užití si proto dávám hvězdy 3 (nejedná se o hvězdy rudé, říkám rovnou). Přitom bych knihu dala všem povinně k přečtení, než začnou volby.
Díky za napsání.
Nevím jestli jsem kdy musela tak přemýšlet o hodnocení .
V každém případě, styl psaní se mi líbil , je neotřelý,zajímavý .
Co se ale názorů autorky týká ,tedy předpokládám,že to jsou její názory , mě často vytáčely .
Jsou to takový kavárenský plky . Na jednu stranu píše o stereotypech (Romové,homosexuálové ) na druhou stranu všechny čechy háže do jednoho pytle.
Jsme čecháčci , rasisti, xenofobové ,homofobové , prostě zaostalý národ, který ani v 21. století nepochopil tu úžasnou možnost zrušit hranice a žít jako jedna rodina .
I já bych chtěla,aby všichni obyvatelé této planety byli bratry a samozřejmě sestrami . Žili v lásce a porozumění , nehonili se za mamonem a mocí .
Stojím,ale nohama na zemi a mám oči otevřené , vidím , co se děje ve světě a na jeden veliký mejdan lásky a humanity to opravdu nevypadá .
Mohla bych psát a psát o všech těch rozporech , co nám humanisti předkládají jako skutečnost ,ale k čemu by to bylo ?
Takže kniha zajímavá , pro mě jednostranně vyznívající .
Zřejmě napsaná na zakázku .
Co mě ale znepokojuje , že ji mohou číst mladí lidé,kteří si hrají na světoběžníky a uvěří každému nesmyslu .
Tím neomlouvám zvěrstva komunistických režimů , jen by bylo dobré vidět svět jako celek .
Nic totiž není jen černé a bílé .
Přesto , kdybych to měla ve zvyku , bych si tuto knihu možná přečetla ještě jednou ,právě pro ten styl psaní .
Pro mě byla kniha naprosto strhující, dlouhá, náročná, plná myšlenek, informací, psaná krásným jazykem. Ke konci jsem už trochu nemohla, ale přesto to byla po dlouhé době kniha, která mě opravdu pohltila.
Souhlasím s mnoha komentáři, asi nejvíce s marcela6425. Nepamatuju, kdy jsem knihu četla tak dlouho a byla jsem z ní tak vyždímaná.
Četla jsem většinu knih R.D., a i ta jediná vysloveně faktografická - Smrt, nebudeš se báti - mi připadala mnohem čtivější a méně náročná. A všechny čtené před Hodinami z olova mě nadchly svým jazykem, včetně tak ponurých Peněz od Hitlera. Obdivně jsem znovu a znovu pročítala věty a odstavce a žasla jsem nad skvělými formulacemi v naší mateřštině.
Tahle libůstka mi rozhodně nebyla dopřána u této knihy. Čínský - i když česky psaný - deník autorky podle mě není psán jazykem zdobným a vzbuzujícím obdiv, přesně naopak. Něco mezi úředním záznamem a laboratorní analýzou, ani novinářský styl mi nepřipadá tak odtažitý a emocí prostý.
A to jsem se ještě vůbec nedostala k obsahu. Některé komentáře mě překvapily úvahou, nakolik bude tahle kniha srozumitelná dalším generacím? Způsob komunikace a sdělování myšlenek se s postupující technickou vyspělostí rapidně mění, i když tak nějak nepřímo úměrně: technicky stále dokonaleji sdělujeme (chápeme a vstřebáváme) stále méně, aspoň já mám občas ten pocit . . .
Těžký kus!
Jsem ráda, že se mi podařilo tuto v mnoha ohledech náročnou knihu přečíst. Jednak je dlouhá rozsahem, jednak má autorka svůj styl – jazyka, stylizování vět, psaní velkých písmen v názvech postav a měst. Ale jakmile si na její styl člověk zvykne, začne chápat, k čemu slouží. Výborně pracuje s citacemi – od staré čínské poezie, přes Václava Havla až k jednoduchým dětským říkankám. Ale hlavně tu je tolik témat a úvah, že kniha nenechá čtenáře ani na chvíli oddechnout. Jsem přesvědčená, že kdybych ji četla znova, objevila bych v ní zase něco nového, čeho jsem si při prvním čtení vůbec nevšimla.
Je tu mnoho příběhů a mnoho postav, ale nejde jen o postavy a jejich příběhy, autorka za nimi hledá „smysl toho, co se děje“, či jak to nazvat.
Zaujalo mě např. téma pokrytectví – pokrytectví čínského režimu by mělo být Evropanovi na první pohled zřejmé. Přesto mnozí Češi žijí v Číně uprostřed tohoto pokrytectví dobrovolně. Proč si dobrovolně zvolit Čínu za místo k životu? Na druhou stranu ani nám, Evropanům, se pokrytectví nevyhýbá, i když není tak pečlivě organizované státním režimem (jak ale autorka naznačovala už v roce 2018, v tomto ohledu se naše česká situace neustále zhoršuje). Můžeme si ho ale svobodně zvolit a naše pokrytectví pak ovlivňuje životy našich bližních, jak je v knize na některých odstrašujících případech barvitě vykresleno. Ti, kteří odmítli pokrytectví, jsou jakýmisi hrdiny knihy – ale všichni jsou bohužel dříve nebo později po zásluze potrestáni. S jejich bolestí autorka hluboce soucítí.
Pochvala patří nakladatelství Host za výbornou redakční práci (na 750 stranách jsem si všimla jen pár překlepů) i za krásnou grafickou stránku knihy. I při velkém rozsahu knihy je kniha přehledná, dobře uspořádaná a vše v ní má své místo, včetně kaligrafických čínských znaků.
Dobrou průpravou pro pochopení čínské historie mi byla kniha
https://www.databazeknih.cz/knihy/divoke-labute-7869 – nevím, jestli bych bez předchozího přečtení této knihy pochopila všechny čínské reálie.
Trýznivé nahlédnutí pod olověnou hladinu našeho pochroumaného světa... to šíření vnitřního nebeského NEklidu nejde zastavit... rozlézá se a já nenacházím medicínu, která tuhle nevolnost spraví... topím se v úzkosti z toho bezmocného sledování plenění duší okolo sebe... rozkládá mě to nemilosrdné prozření, které odkapává z každého mistrovsky vysoustruhovaného slova... chci celou tu nechutnou pravdu zavřít do mrazáku, aby mě přestala strašit... aby přestala rezonovat v celém mém vyčerpaném já... ANEB... ta emoční centrifuga, když se ocitnete uvězněni pod olověným nebem a hodiny nelítostně ukazují jejich čas... nebo možná spíše čas nás všech... TEN čas!
Navíc se rozplývám nad tím nejskvostnějším jazykem, který tak moc křičí z každé stránky... jedno obrovské díky za něco tak opravdového v českých luzích a hájích.
„Jejím domovem je celý svět; nemíní být vyslankyní nějaké země jenom proto, že se v ní narodila; v zemi pomučené fašismem, komunismem, divokým kapitalismem, krásná země hadrových panáků a ohebných panenek; poslušně klečeli před Hitlerem i před Stalinem a hrdinství spočívalo v tom, že si navzájem kradli z misek.“
Radka Denemarková je nemilosrdná, nelítostná. Staví nám pravdu před oči způsobem, proti kterému se intuitivně bouříme, chce se nám nesouhlasit, odporovat, nějak nás snad i ponouká k tomu knihu odložit, označit autorku za ženu posedlou nenávistí a vrátit se zase k naší obvyklé literární produkci. Čtenářům, kteří v předchozích komentářích tohle vzdorování popisovali (naposledy velmi přesně kap66), myslím, dobře rozumím. Sám jsem se mnohokrát cítil jako Alex z Mechanického pomeranče, když ho násilím nutili se dívat na ošklivé věci – jako bych tohle brodění se temnotami našeho světa absolvoval tak trochu proti své vůli.
Ne že by nebylo autorce co vyčítat. Na řadě míst je kritická až příliš, při svém tvrdém hodnocení ignoruje i velmi případné polehčující okolnosti a občas je prostě nespravedlivá. Podstupovat riziko, že ve své nesmlouvavosti to přežene s krutostí je pro ni evidentně přijatelnější než riskovat, že ve svém hledání společenských a lidských nešvarů něco opomine – nejen v tom mi připomněla tvorbu Elfriedy Jelinek.
„Možná žádné země nejsou zákeřnější než ty, které se tváří takzvaně neutrálně a nikdy nikomu nepomůžou a nikdy ničemu nezabrání. Načechrávají si peří sebeklamu a myslí si, že jsou prosáklé vlídným humorem a dobrotou srdce. Občas je to spíš humor zlých cyniků a zamindrákovaných spratků a fašistů všedního dne.“
Čína je pro nás stále hodně neznámá země. O jejím vlivu se sice stále častěji píše, ale náš obraz je často spíš projekcí, ztvárněním našich strachů nebo nadějí. Jak odpůrci, tak obdivovatelé Číny reagují možná víc na Čínu, jak si ji představují (nebo chtějí představovat), než na Čínu, jaká reálně je - stačí si porovnat v libovolném knižním obchodě počet non-fiction knih o Rusku a právě o Číně. Hodiny z olova ten dluh napravují pouze částečně, paní Denemarková sice čínskou realitu představí působivě a věrohodně, ale její pravda je pravdou uměleckou, není to pravda faktografická.
Navíc, jak píše ve svém komentáři Zdeněk, román je víc o Česku než o Číně. A možná je víc o lidech než o společenských schématech a politických systémech. I když ... ono zde vlastně všechno souvisí se vším, jako v životě, konkrétní zkušenosti a konkrétní osudy jednotlivce plodí konkrétní reakce, které se pak slejí v celkový proud. Národ je takový, jací jsou lidé v něm a začít nápravou konkrétního člověka je cesta k nápravě národa. Zde nám může znít Denemarková trochu naivně a mravokárně, hodně čtenářů, kteří se pyšní svojí protřelostí, se nad ní vědoucně ušklíbne. Ale paní Denemarková neuhýbá a zřetelně deklaruje, na čí straně je: „Cynismus nesnese hodnoty. Pokud někdo cynický není a neokoral, vysmívají se mu; tváří se, že dotyčný nezvládl život. Oni vědí, jak to na světě chodí.“ Nebo: „Nejdůležitější ctnost není poslušnost, ale láska. Způsobuje všechny jiné ctnosti. Žádný skutek není hoden, aby se nazýval ctností, nevzejde-li z lásky.“
Styl psaní Radky Denemarkové mi nevadí. Naopak. Nadchla mě už v Penězích od Hitlera a v každém dalším románu to potvrzuje. Pocit znejistění a jisté těkavosti, neuchopitelnosti je častokrát nepříjemný, ale pro navození žádaného dojmu je to potřebné – vždyť takový je přece život je, ne? Nejistý, neurčitý, bránící se definicím a definitivám.
Také obdivuji schopnost Radky Denemarkové popsat věci trefně. Vyhmátnout ze svých postav to podstatné a vystihnout to v jedné větě nebo krátkém odstavci. Někdy formulovala to, co jsem chtěl říct, ale neuměl jsem najít přesná slova. Jindy formulovala to, co jsem slyšet nechtěl (o sobě, o nás) takovým způsobem, že jsem neměl jak oponovat. Třeba: „Spisovatel má čtenáři strčit nos do jeho vlastní bídy, do mojí bídy, do tvojí bídy, do naší společné bídy. A připomenout mu tím, že je načase něco dělat.“ Nebo: „Dav umocňuje sobectví. Ztráta soukromí umocňuje sobectví. Úzkost rozloží každý altruismus.“
Hodiny z olova, stejně jako další romány Radky Denemarkové, mají na čtenáře vysoké nároky. Jistě nejsem sám, kdo při čtení cítil celou škálu nepříjemných pocitů – únavu, rezignaci, znechucení, zoufalství... A když se mnou paní Denemarková po těch 750 stránkách skončila, cítil jsem se doslova fyzicky vyčerpaný. Nicméně s vědomím, že se jednalo o proceduru sice brutální, ale potřebnou. Uf.
„Pokud se traumata rodiny nevyčistí, zatěžují další generace. Pokud se něco nepojmenuje a nevyčistí ve společnosti, traumata bují i v dalších generacích a v kritických chvílích vyplavou na povrch. Naděje, že neštěstí člověka polidští, se nepotvrdila.“
Autorka si mě prověřila hned na začátku. Pár klád hozených pod nohy a její nepoložená otázka - vydržíš přesto číst dál?
Jména měst: Město Peking, Město Curych, Město Praha.
Zápis uvozovacích vět: "…" Řekl.
Zápis vedlejších vět: … zmrzačený jazyk. Který kašle krev.
Vlastní jména postav nahrazená příliš limitujícím označením: Mimoň, Programátor, Právník.
Klády jsem tak či onak odklidila; na první si zvykla, druhé a třetí ignorovala a čtvrté pochopila. A četla jsem dál, nalákána autorčiným slibem:
"Hrábne podběrákem do podvědomí té země.
Hrábne tak podběrákem do podvědomí SVOJÍ země.
Možná se ve všem mýlí.
A to by byla ta nejlepší zpráva."
Žádná dobrá zpráva se nekoná. Tahle knížka mě trávila olovem a já si ji musela dávkovat. Otrava, léčba, otrava, léčba. Jedinou dobrou zprávu mám pro sebe samu: olovem zasažená můžu být jen proto, že to se mnou snad není ještě tak zlé. Že nejsem lhostejná vůči násilí na těle i duši, utrpení, zlobě, malosti, ponižování a všemu, před čím bych se nejradši schovala. Radka Denemarková mi útěk nedovolila.
Vážně jsem chtěla být kritická. Mě ta knížka štvala. Nelíbila se mi. Vadilo mi, jakým stylem je psaná, postrádala jsem souvislý příběh, provokovaly mě některé názory.
Jenže mě zasáhla. Tak je to.
Knihu jsem četla skoro 4 měsíce. Ne proto, že je tak dlouhá, ale proto, že je tak náročná. Vlastně se v ní skoro nic neděje, každý děj je natolik obestavěný úvahami, podobenstvími, obrazy a odbočkami, že to zastavuje jeho tok. Byly dny, kdy jsem se při čtení cítila naplněná po jedné stránce, jako když čtete báseň. Byly dny, kdy jsem kousala stránku za stránkou a hledala něco zajímavého, čeho se můžu chytit.
A byly dny, kdy jsem googlila, abych doplnila informace - například to, že Mao nechal vyhubit vrabce (prý miliardu vrabců), protože si myslel, že se živí úrodou. Vrabci se ale živí převážně hmyzem, který se v Číně následně tedy přemnožil a způsobil hladomor, který má na svědomí snad 20 milionů mrtvých Číňanů - tak tohle je celé pravda, to se fakt stalo. Nic nemůže snad diktaturu vystihovat víc.
Kombinace tématu a formy způsobuje, že kniha vlastně o pravé tváři Číny přesvědčuje přesvědčené, nepředpokládám, že by se do ní pustil nebo vytrval někdo, kdo má dosud o tamním režimu nějaké iluze. A těm přesvědčeným pak zas nic tak moc nového nenabízí, nebo jsem nebyla dost pozorná. Což je fakt problém, udržet pozornost 750 stránek s velmi pomalým dějem.
Nejsilnějšími z celé knihy byly nakonec obrazy Programátorových rodičů, zejména Matky, zvlášť v kontextu rodičů Mimoně - znovu ty české nezpracované příběhy. A samozřejmě to postupné čínské přituhování...
Jsem ráda, že jsem to monumentální dílo přečetla, byť jsem si ho ne vždy užívala a pořád vzbuzuje víc otázek než odpovědí.
Jen výjimečně knihu nedočtu, nyní takto po přečtení poloviny činím. Forma je opravdu neobvyklá.
Složitý román, propletený, vlastně není snad ani možné ho přečíst na jeden zátah, bylo by třeba se k němu vracet, myšlenky jsou velmi aktuální. Naléhavé, složité, nejednostranné, mnohotvárné...
Co dodat k tak obsáhlému dílu, jak jej vůbec lze zanalyzovat několika tahy "kaligrafickým štetcem", když je rána v srdci tak hluboká? Zkusím alespoň přesvědčit pár dalších čtenářů, aby se nezalekli počtu stran ani názorové vyhraněnosti Radky Denemarkové a vrhli se hladově do neuvěřitelné změti myšlenek a pocitů, jež nám brilantní spisovatelka potřebuje sdělit s takovou sžíravou naléhavostí, která díkybohu působí nakažlivě. Nemohu přestat myslet na to, jak mě překvapovala negativní pravdivost autorčiných slov, neboť často bývá blahosklonně zapírána či překrucována i v dnešní takzvaně svobodné době.
Knihy paní Denemarkové se čtou obtížněji, ani tato nebyla výjimkou a strávil jsem u ní čtyři měsíce. Zase mám ale všechny její knihy z minula pořád v hlavě a u této to nebude jinak.
5 hvězdiček za odvážně vybrané téma, téměř protistátní v dnešní době. Lidé co nakupují na Wishi a Aliexpresu, nebo kteří fandí našemu prezidentovi s jeho láskou k Číně, si najdou asi jinou četbu. Realistický popis stavu čínské společnosti, ovládání občanů a tamního způsobu života je zajímavý, kniha ale stejně asi víc vypovídá o Češích, než o Číně.
Druhým důvodem pro pět hvězdiček jsou krásné pasáže komentující konzumní svět, rozčarování nad popíráním opravdových hodnot, svobod, lidskosti. Musel jsem se prokousat i opakovaně některými těžšími pasážemi, pak ale přišlo pár odstavců, ze kterých mě bylo až fyzicky krásně. Jak někdo dokáže tak jasně a krásně popsat co sám cítím a málokoho kolem to trápí. Ti všichni koboldové a hamáčkové...
Není to četba na dovolenou, buďme však rádi za takové knihy.
Štítky knihy
Čína česká literatura lidská práva Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
| 2014 | Příspěvek k dějinám radosti |
Nepochybně hodnotné dílo. Originálně napsané. Zaznamenání hodné myšlenky. Ale také koncentrovaná deprese, nepochopitelně dlouhá a zbytečně nečitelná. Autorka nejde čtenáři naproti. Přístup bych označila až za egoistický. A to je v přímém rozporu s tím, co se snaží sdělit. Takže dost matoucí. Mám smíšené pocity. Nevím, zda doporučit nebo varovat. Půl na půl - skvělé, stojí za přečtení a zbytečně intelektuální proud vědomí, který svou délkou a záměrnou nesrozumitelností odpuzuje