HTO komentáře u knih

Napsat hned na začátek románu třístránkovou milostnou scénu mezi Quaidem a Sharon Stoneovou, kterážto scéna ve filmu vůbec není, tomu říkám skandál!

3 04.11.2013

Přečteno včera – a pro mne jedna z knih roku! Myšlenkově i stylově (jako vždy výborný překlad Petra Kotrleho) skvělé. Autor má schopnost psát tak, že si člověk hned řekne Jé, tohle je Wilson, podobně jako si řeknete třeba Jé, tohle musí být Jethro Tull; jinými slovy, je jedinečný, a to je moc dobře. A osobně jsem mu nesmírně vděčný za postavu Jasona a za následující slova o něm, která vložil do úst Diane:

„Když lidé pochopí, jak obrovský je vesmír a jak kratičký je lidský život, jejich srdce zvolá. Někdy je to výkřik radosti: myslím, že u Jasona to tak bylo; myslím, že právě to jsem na něm nechápala. Měl dar úcty. Ale pro většinu z nás je to výkřik hrůzy. Hrůzy z vyhynutí, hrůzy z bezvýznamnosti. Naše srdce volají. Možná na Boha, nebo možná proto, aby nebylo ticho.“

Dnes v noci jsem se nenadále probudil, a za oknem zářil Mars.

9 19.10.2013

Ó, Agatha Christieová má štěstí, že se tyto tři knihy, ač se nacházejí pohromadě (je to vůbec první svazek slavné edice 3x), nedají číst všechny tři zaráz, protože to bych zřejmě zesnul rozkoší. Zápletky, postavy, atmosféra, humor, jazyková bravura! Dva porcelánoví pejsci! Když si člověk v takové té zvláštní hodině a náladě, kdy není ani pozdě, ani brzo, spíše tak nějak bezčase, vychutnává páně Poirotovu genialitu a jeho jazyk — zahradničáři, Leč což zabil-li ji přec?, Jsemť — a ten všudypřítomný jemný humor — „Honem jsem daroval jahody nějakému chlapečkovi, který je přijal s velkým překvapením a mírnou nedůvěrou. Poirot mu přidal salát, čímž byl údiv dítěte dovršen.“ — to je pocit, jako když dítě sedí pod stromem ponořeno ve vlastním světě vytvořeném světlem, které stváří slunce svítící skrz listy (Japonci vědí, jak je to výjimečná věc, proto pro to mají samostatné slovo, komorebi); je to nádherné; je to tiché štěstí — vždyť koneckonců detektivka je pohádka pro dospělé. Osobní zážitky: typ písma v tomto svazku se velmi podobá tomu, kterým je vysázena Kniha džunglí, a za půlstoletí v knihovně se obrázek otisku prstu v nakladatelských údajích obtiskl na protější stránku, což je senza http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#IMG_0329.jpg.

„I já, já také trpím," řekl Poirot. „Kuchyně madame Summerhayesové, ona se nedá popsat. Není to vůbec kuchyně. A ten průvan, a jak to u nich studeně táhne a jak je kočkám pořád špatně, jaké dlouhé chlupy mají psi a židle ulámané nohy, a ta strašná postel, v které spím" — zavřel oči a znovu prožíval to utrpení — „a vlažná voda v koupelně a díry v koberci na schodech, a ta káva — slovy nelze popsat tekutinu, kterou člověku podávají jako kávu. Je to urážka pro žaludek."
„I propána," řekla paní Oliverová. „Ale na druhou stranu, víte, ona je tak milá!"
„Paní Summerhayesová? Je šarmantní. Je opravdu šarmantní. To dělá všechno ještě těžším.“

15 10.10.2013

Četl jsem vydání z roku 1965, tedy první, překlad Josef Škvorecký, odpovědná redaktorka Hana Žantovská, a nestačím se divit: tohle že je špatně přeložená kniha? Tohle je, podle mého názoru, skvostně přeložená kniha! Válím ji po jazyku jako bonbón. Možná, že některá (tipoval bych porevoluční) vydání mají spoustu překlepů, ale toto rozhodně ne, a kromě toho má skvělý doslov. Nevím, zda se od Škvoreckého očekává dnešní slang – který je mi mimochodem mnohem míň srozumitelný než ten z doby, kdy jsem ještě nebyl na světě – nebo co, ale každopádně, nahlédnutí do originálu, což je otázka okamžiku (link je přímo ve Wikipedii) člověka přesvědčí, že „Ústřední detektivní kancelář“ je přeložena naprosto správně, v originále stojí Central Detective Bureau (což je myslím část losangeleské policie). FBI se u nás tehdy tuším překládala „federální policie FBI“, alespoň v Neronu Wolfovi to tak je. Fakt se divím, trochu smutně. [Později: To, čemu jsem se divil, bylo mezitím z komentářů smazáno.]

Je to nějakých šestnáct let, co jsem až v jakémsi omámení přečetl Dvojí tvář. Před pár týdny jsem ji v tomtéž omámení – přesto, nebo spíš proto, že jsem si tu knihu pořád dobře pamatoval – přečetl znovu. Mezi kratičké Předehru a Dohru autorka napsala děsivý příběh duševně ztraceného spisovatele, který se ztratí ještě mnohem, mnohem hlouběji, když potká jistou dívku. Některé popisy jeho stavu si pamatuju celá ta léta doslova. Kromě toho je tam několik skutečně půvabných vtipů, takto například hlavní hrdina reaguje na informaci, že jeho knihu bude číst starosta jednoho města: „Gray dobře věděl, že nárok bajonského starosty na literární odbornost se zakládá na skutečnosti, že jeho prateta sloužila u Baudelairova bratrance“, které atmosféru ještě podtrhují.

Tohle opravdu není svazek 3x, který by byl odpočinkový. První věta prvního románu (Pochmurný dům, podle kritiky jednoho z autorčiných nejlepších), a tím tedy i celého svazku, zní: „Eunice Parchmanová vyvraždila rodinu Coverdalových, protože neuměla číst ani psát.“

13 28.09.2013

Četl jsem od autorky zatím jen pár detektivních knížek, ale díky povídce Podivný žert, kde je předmětem pátrání odkaz svérázného strýčka – podobně jako v jedné povídce s Jirkou, postrachem rodiny – jsem poprvé naplno zažil kouzlo milované staré Anglie, které znám z jiných knížek, i skrze A. Ch. Ach, padlo na mě jako tuna cihel! Jedna z nejpříjemnějších tun, které znám. Báječná knížka.

12 28.09.2013

Právem nezapomenutá kniha z těch, které vydal lid československý jako reakci na zhanobení národního zřece Jakubem Demlem. Pěkně to vystihl neznámý pán, který na titulní stranu jednoho autorem podepsaného výtisku, který jsem viděl, napsal Jan Rambousek je idiot a šplhoun. https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/696282494

Kniha je prima a Jiří Mikula je vynikající malíř – však se podívejte po jeho knize Dvacetkrát starší než Altamira! – ale mně vždycky jako první věc naskočí, jak jsem o ní vyprávěl bratranci a on si její jméno zapsal jako „Klima stodontů“.

P. S.: Čestné slovo, že mě to napadlo uprostřed předchozí věty, ale můj bratranec má právě dneska narozeniny! A co se týká omylu v názvech, jistě si přečtěte krásný elfosí komentář zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/prometheus-40400

P. P. S.: Kliknul jsem si na odkaz k Prométheovi, a zjistil, že jinou Fühmannovu knihu graficky upravil pán, který se jmenuje úplně stejně jako můj bratranec.

Asi jsem ji na rozdíl od přítele nightlybirda četl v správném rozpoložení, protože mně se hrozně líbila, jak z důvodů osobních, tak třeba pro tuto perlu:

„A pak se mne ptali, jaký je podle mne nejkrásnější citát z mé vlasti... a já jsem řekl, že pan profesor Borkovský nás po tom roce šedesát osm prováděl triforiem ve Svatovítském chrámu a tam ve výši šedesáti metrů jsou sošné portréty všech Lucemburků, dokonce i autora katedrály pana Matyáše z Arrasu, který tehdejšího času musel být nejen dobrý architekt, ale i sochař ... a tak jsme se dostali až nad kapli svatého Václava a pan Borkovský nám řekl, že tady je nejlepší akustika, tady zpívá dětský sbor ... a tím naše cesta triforiem končí, ale že nás činí pozorna, až půjdeme z Hradu ke Kocourovi do Nerudovky, tak tam v zatáčce pod Schwarzenberským palácem je štětkou vápnem psaný tento nápis: Rusové, jděte už do prdele, mně dochází vápno! A tu zespoda katedrály se ozval hlas průvodce ... Pánové, proboha, mírněte se, doba je vážná, tady je slyšet všecko, mám tady poutníky z Humpolce! A pan profesor Borkovský ukázal do hlubiny chrámu a řekl suše ... To je akustika, co? ... A to je krásný citát ve dvacátém století... Rusové, jděte do prdele!... A jak vidíte, přátelé, je to anonymní projev lidu zrovna tak jako anekdota, jako lidová píseň, všechno, co za něco stojí v té mé vlasti, je anonymní, všechno vymysleli obyčejní lidé, a tak já chodím po hospodách a jen sbírám všechno to, co podstatného řekli obyčejní lidé a pak to dávám do literatury, takže já jsem spíš zapisovatel než spisovatel... A pak se mne ještě ptali mí univerzitní hostitelé a hosté, kterého považuji za nejlepšího současného spisovatele v tom srdci Evropy, v Praze... a já jsem řekl bez váhání, že to je Egon Bondy, za svobodna filozof Fišer. A ptali se mi, jestli bych přednesl nějakou krásnou jeho básničku ... Odkašlal jsem, vzpomenul si na Dylana Thomase, a přednesl jsem ... Dnes včera v neděli, všechno je v prdeli, jedině ty filmy sovětský jsou vědecký ...“

12 28.08.2013

Případné zájemce o jiný pohled na 13. kapitolu této zajímavé knížky, v níž (rozumějte kapitole) autor naznačuje možnost přežití středoasijských dinosaurů do historických dob, kdy se měli stát předobrazem gryfů, odkazuji na mimořádně zajímavý článek jednoho etruskologa, který, inspirován knihou Adrienne Mayerové The First Fossil Hunters, představuje poněkud střízlivější verzi inspirace pro gryfy, a sice dávné nálezy kosterních pozůstatků dinosaurů objevené např. při hornické činnosti Skytů: http://regolinigalassi.wordpress.com/2013/01/28/did-griffins-really-exist/

III:

Byron dostal křečovitý záchvat, když viděl hráti Keana.
Malíř Francia umřel radostí, když viděl obraz Raphaelův.
Ampère se bál, že umře radostí, když uviděl pobřeží janovské.

4 23.08.2013

„Právě nabubřelá vážnost tarasí cestu v každé oblasti moderní činnosti... V moderním světě je téměř vždy slavnostnost přímým nepřítelem upřímnosti... Dokud není v člověku kus humoristy, je jen kusým člověkem. Lehkovážnost je částí lidské přirozenosti."

To je, stejně jako následující úryvek (v knížce výše uvedenému předcházející), výpisek z kapitoly Pan McCabe a božská lehkovážnost, v níž, jak píše J. P. Ondok ve své úžasné knize Bereme smích vážně?, Chesterton polemizuje s kritikem svých knih McCabem, který mu vytýká nedostatek vážnosti při zpracování náboženských témat. Proti požadované vážnosti, kterou tato témata vyžadují, staví Chestertonovu „lehkovážnost". Chesterton píše:

„Mnoho duchovních mi občas vytýkalo, že dělám vtipy o náboženství a téměř vždycky se dovolávali autority toho velmi rozumného přikázání, které praví: ,Nevezmeš jméno Pána Boha svého nadarmo.' Namítl jsem jim ovšem, že v žádném možném smyslu neberu jméno Boží nadarmo. Vzít nějakou věc a udělat na ni vtip, neznamená vzít ji nadarmo. Znamená to naopak vzít ji a užít ji k neobyčejné dobrému účelu. Užít nějaké věci nadarmo znamená užít ji bez užitku. Vtip však může být neobyčejně užitečný. Může zahrnout celý pozemský smysl nějaké situace, abychom nemluvili o nebeském smyslu. A ti, kdo nacházejí v bibli přikázání, mohou najít v bibli libovolné množství vtipů. V téže knize, v níž je Boží jméno ohrazováno proti zlehčování, Bůh sám zasypává Joba přívalem strašného zlehčování. Táž kniha, jež praví, že Boží jméno se nesmí brát nadarmo, mluví lehce a bezstarostně o Bohu, který se směje, a o Bohu, který si dobírá lidi. Je zřejmé, že zde nemůžeme hledat opravdové příklady toho, co se rozumí braním jména nadarmo. A není nesnadno postřehnout, kde je musíme opravdu hledat. Jak jsem jim to taktně naznačil, lidé, kteří opravdu berou jméno Boží nadarmo, jsou sami duchovní. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, to není nedbalý žert. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, toť nedbalá slavnostnost."

12 19.08.2013

Kdybych měl fundamentalistickému ateistovi doporučit tři knihy o křesťanství, byly by to tyto dvě: K jádru křesťanství.

– – No dobře, bylo by jich víc (Chestertonova Ortodoxie!), ale to by nebylo tak vtipné. Kromě toho, takto strukturovaný vtip má v sobě, jak mě napadá, téma trojice, což, jak uznáte, je pro nás křesťany důležité.

Dobré jako úvod do Rimbauda – on Arthur je člověk, k němuž se vyplatí přistupovat obezřetně, pro vlastní bezpečí. Jinak, pokud o něm hledáte v češtině knihu, sáhněte po Miloslavu Topinkovi.

Tahle knížka se drží dost zpátky na víc frontách, tak na straně 77 „vyvedl [Rimbaud] Cabanerovi tak ošklivý kousek, že líp o tom nemluvit“ – no tak mu nastříkal do sklenice s mlékem svoje sperma, to je rozhodně méně hnusné, než že foukal koni do nosu tabákový kouř, nemluvě o kyselině sírové, kterou nalil do sklenice piva doktoru Crosovi.

Mimochodem, u sonetu „Samohlásky“, který, což je ohromně záslužné, kniha vykládá jako schopnost vidět barevně zvuk, nepadne slovo, které má: synestesie. Ale, užil jsem si s touto knihou hezké chvíle a za to jí budu vždycky vděčný. Mimoto, jsou zde moc dobré přílohy a také ohromně zajímavé Čivrného překlady Rimbaudových básní.

8 14.08.2013

„Z mého pohledu má otázka zda jsou skřeti komunisté stejný smysl jako otázka, zda jsou komunisté skřeti.“ (J. R. R. Tolkien)

25 13.08.2013

„Nikdy neuvěřím, že vedle národů, budících podivení odvahou a statečnosti, musí býti též národové, budící podivení svou odvahou v zbabělosti, v nedůslednosti, v polovičatosti. Vedle Atčíňanů musí prý býti Javané, aby prý kontrasty vzájemně se vyrovnaly. Opravdu?

Pohlédněte na Holandsko. Prostý Holanďan přímý a pravdomluvný má větší občanské sebevědomí, více osobní hrdosti vůči velkým pánům nežli u nás mnohá vlastenecká korporace i s její hlavou. Pravda, Holanďané mají největší svobodu na pevnině, ale též co nejvíce pohrdají pochlebníkem a lichotníkem. U nás však nejdále dojdeš, jak mne ubezpečovali hodnověrní lidé, — patolízalstvím a ohebnou páteří. Prý jeden druhého hledí předstihnouti v podlízání. Nyní chápu, proč napsal prof. Josef Thomayer v tisícím čísle Světozora (1886. str. 620) tato pozoruhodná slova: »Nelze o prospěchu těloocviku míti ani nejmenší pochyby. Avšak methoda má býti studována. Není pro každý národ stejná methoda vhod. Českému jinochovi (až dosud nezaopatřenému) bych na příklad radil, aby cvičil především páteř. Nabylť jsem v životě přesvědčení, že u nás je dobře pružná a ohebná páteř daleko výhodnější než jednostranně vycvikovaná pěsť.«

K výroku pana prof. Thomayera uvádím slova, jež napsal Dr. J. Guth v dopise z Ameriky o Češích v Chicagu (N. L. 22. srpna 1893): . . »Jsou rázní a neústupní, jsou si vědomi svého práva a neumí již ohýbat hřbet, to je ta jediná vlastnost, kterou odložili odcházejíce z vlasti.« — Z těchto slov plyne, že, odcházejíce ze staré vlasti, odložili ještě jednu nepěknou vlastnost naši: chlubné plíce s furiantstvím. Nám se zamlouvají žvásty o velikášství, sebeoslavování, fabrikován papírových resolucí s kopami lichých frází a vyčichlých hesel, kdežto »vlnobití hněvu národního« ve skutečnosti ničím se nejeví. I po hromových resolucích trvá dále poklonkování šlechtě, byrokracii a škůdcům lidu, trvá dále honba po vysoké přízni, řádu a pentličce. Hrdě hlásáme: Co Čech, to Sokol — a najednou se vyskytnou Brynychovští Sokolíci. Toť komediantství! Obojživelnictví! Zotročilosť! Nejsme dosti seriosními. Nemáme žádného přesvědčení. Pořád ještě stůněme k vousům a v kotrbě se nám nechce a nechce rozbřesknout. Co peněz a národního majetku námi promrháno za pivo a telegramy při bouřlivých vlasteneckých řečích na slavnostech a oslavných schůzích. A nepřítej zatím tiše a klidně, zabírá naši půdu a pomalu nás velkokapitálem ubíjí. Co si o nás myslí chicagští Čechové, spořiví, mužní a svobodní občané američtí? Ti pochopí mou zlosť na naši ohavnou národní neřesť: zbabělou poníženost', ramenářství, nedostatek smyslu pro pravdu, nedostatek čestné mužnosti a perné povahy. Toť ten netvor a lotr, jenž zavinil naši potupnou podřízenost, naše slovanské a politické fiasko. Aneb máme považovati za radostnou vymoženost, že po 30letém boji národním máme několik hofrátů a dekorovaných »našinců« ? Ne, ne, tisíckrát ne! Vždyť na amerických Češích přece vidíme, že síla povahy, opravdovosť a důslednost mohou též býti rysem české povahy. A tato možnost budiž nám prozatím útěchou. Pamatujme si ještě o Malajcích, že jejich povaze se příčí podlízati komukoli a že nikdy se nesnižují, aby lichotili vrchnosti. Ano, takoví jsou Malajci! A proto je ještě nikdo nenazval národem služebným. Nedávají k tomu podnět.“

7 12.08.2013

Miluju tyto knihy. Takových není nikdy dost, myslím. Ke koupi této o jejím autorovi jsem tehdy, přiznávám ke své hanbě, nic nevěděl mne zlákala fotografie strany 357: https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/683291277 Macek! Kniha je skvělá po všech stránkách připojím ještě zvlášť výpisek o Češích , ale radost a poučení v ní najde každý, ať etnolog, historik, lékař či přírodozpytec. Zde alespoň pár výpisků přírodovědných, jeden o Mackovi, druhý o krokodýlech.

Dr. Durdík choval doma nějakou dobu outloně, a toto píše, když se rozhodl pustit jej zpátky do džungle: Když jsem vstal k odchodu, pohledl jsem naposledy na strom, na jehož větvi macek možná již sladce spal. Zvolal jsem do výše za ním malajsky Tabé! (Měj se dobře!). Duševní tvůj obzor nebyl pravda veliký. (...) Ale co z toho? Budeš nyní žíti volně a svobodně v hustých zelených lesích a tam již vystačíš se svými skrovnými duševními schopnostmi. Nač potřebuješ v pralese zvláštního důvtipu a bystrosti ducha? A co ti je po tom, co si o tobě povídá malicherná cháska lidská? Ať si tě pomlouvají, ať si ti přezdívají ospalců, hlupáků, morousů a samotářů. Lidé chválí beztoho jen ty, z nichž mají užitek, kdo jim komedii hraje, kdo jim lichotí a podkuřuje. Co ti je do nich? Co ti konečně i na tom sejde, že tvé vědecké jméno Nycticebus tardigradus, Stenops tardigradus je sáhodlouhé a že těžko utkví v paměti. Já volil pro tebe jméno macek, je kratší a lépe se vyslovuje a pamatuje. Tys mi byl mackem, a proto sem tě do širé přírody odnesl, k pralesu, kde ti bude blaze, kde ti bude nejlépe. Kdybys mi býval Nycticebus tardigradus, byl bych ti musil život vzíti a tvou lebku nebo kostru nebo kožich do Evropy přinésti. Tabé!

V žaludku má krokodýl vždy několik kamenů, uhlazených od vzájemného se tření. Ještěr polyká tyto kameny z téhož pudu, jako naše kachna žere písek; účinkují tak, že ohromné kusy spolykané kořisti rychleji se drobí v menší částky, jež snadněji lze stráviti. Proč má v žaludku kameny?, ptám se Malajce. Polyká kámen, kdykoli plove kolem většího města, aby na ně nezapomněl. (...) Takových kamenů má v sobě někdy velmi mnoho; buď je to tedy krokodil, jenž mnoho cestoval, nebo má slabou paměť.

7 12.08.2013

Maminka, lékařka, říká, že kniha je, co se studia týká, úplně přesná. Nemám důvod jí nevěřit. Je pravda, že Segal na mne občas působí spíš jako konstruktér příběhů, které mají ambici být jaksi archetypální (což se mu občas vcelku daří, jako u Love story, nebo moc nedaří, jako u Harvardu), ale koneckonců, to není nic špatného: když si kupujete židli, taky je potřeba, aby ji udělal dobrý řemeslník, ty umělecké jsou sice hezčí, ale bolí z nich tělo.

Výpisek, zneklidňující, ale připomíná mi strýce z Ostravy, který také odkázal své tělo vědě – a protože měl za sebou asi půltucet infarktů a dvě klinické smrti, profesoři mu napsali děkovný dopis, že se jako na něj už hrozně těší, jak mi sám říkal; humor mu věru nechyběl! – „Za prvé chci, abyste se podívali na popis osoby, kterou budete pitvat. Je to velice nepravděpodobné, ale jestli máte dojem, že by to mohl být někdo, koho znáte, klidně mi, prosím, řekněte, abych vás přemístil..."

18 06.08.2013

Čajový dýchánek se mi moc líbil. Ať už si o knížce myslíte cokoliv, myslím, že je skvělá zábava porovnávat české (a další) překlady: tuším, že první dva pokusy o překlad Alenky obtížná místa vynechávaly (!). Když jsem se ptal anglického přítele na to, jak vyslovovat zde už v komentáři citovanou báseň o lysperných jezelenech (které ovšem díky geniální povídce Henryho Kuttnera znám víc jako chrudošivé boroly), řekl, že je to fuk, což mě taky potěšilo.

Přidávám výpisek ze znamenité knihy Hledač posvátných hub jako zajímavost: „V ,Houbách, Rusku a historii' zmiňují Wassonovi hned několik těchto iterárních předchůdců". Jedním z nich byl Lewis Carroll, jehož mistrovské dílo z roku 1865, Alenka v říši divů, obsahuje zajímavou pasáž, v níž hlavní protagonistka Alenka sní několik kousků houby, jež způsobí, že se Alenka střídavě scvrkává a zase roste. Wassonovi k tomu poznamenávají: „Veškeré další Alenčino zkreslené vidění, zmírněné laskavou ironií Carrollovy imaginace, si podržuje příchuť houbových halucinací. Není-liž něco tajemného na vnesení takovéto houby do Alenčina příběhu? Jak se stalo, že tichý oxfordský učenec ve chvíli, kdy posílal svoji panenku na cestu, připadl na prostředek tak důmyslný a zároveň z hlediska zasvěcených čtenářů tak nečestný? Nevydoloval snad tuto prazvláštní ukázku čarokrásného, ba dokonce hrůzu nahánějícího folklóru z nějaké hluboké studnice zpola reflektovaného lidového vědění? (Wassonová a Wasson 1957, str. 194–195)

Pravděpodobnost, že by byl Carroll čerpal z osobní zkušenosti s psychoaktivními houbami však Wassonovi odmítají. Naopak vyvíjejí hypotézu, že inspirace přišla z jiného zdroje: ze Střízlivého a prostého svědectví o britských houbách (A Plain and Easy Account of British Fungi, 1862) od Mordecaie Cookea. V této knize se totiž mluví o tom, co sami Wassonovi nazývají „hrůznými svědectvími o sibiřských muchomůrko-jedských Korjacích", kteří po pozření muchomůrky (Amanita muscaria) zažívají, vedle dalších psychoaktivních účinků, také „klamná vnímání rozměrů a vzdáleností".

Kupodivu Wassonovi zcela přešli jeden důležitý důkaz, který k jejich hypotéze výrazně přispívá. Nachází se na počátku té scény, kdy se Alenka setkává s kouzelnou houbou: „Poblíž rostla veliká houba, skoro tak veliká jako ona. Prohlédla si ji zespoda a z obou stran a napadlo ji, aby se ještě podívala, co je navrchu. Vystoupila na špičky a nakoukla přes okraj houby a tu se střetla s velkýma modrýma očima Houseňáka; seděl na houbě se založenýma rukama, klidně bafal z dlouhé fajfky a ničeho si nevšímal, ani Alenky.“

V době, kdy Wassonovi psali ,Houby, Rusko a historii' nevěděli ovšem o jiné, významnější knize Mordecaie Cookea, Sedm sester spánku (The Seven Sisters of Sleep, 1860), v níž se autor zaobírá sedmi hlavními druhy psychoaktivních látek. Objevují se mezi nimi i Amanita muscaria a konopí, které Carroll posléze vměstnal do jednoho působivého obrazu Houseňáka trůnícího na houbě s magickými vlastnostmi a bafajícího z fajfky.“

9 06.08.2013

Vynikající kniha věnovaná památce člověka, který pro západní civilizaci znovuobjevil psychoaktivní houby. R. Gordon Wasson, který se jako Američan hub spíš bál, se ke svému (i našemu) štěstí oženil s houbomilnou Ruskou, a přestože civilním povoláním byl bankéř, skončil jako jeden z nejváženějších etnobotaniků světa – on a jeho žena byli prvními bělochy, kteří byli připuštěni k mexickému mazatéckému rituálu s posvátnými houbami (v 50. letech). Sborník esejů od kolegů, přátel, spolupracovníků i vědeckých oponentů, který nabízí nesmírně pestré čtení a pár psychedelickoveselých překlepů v podobě občas až devíti otazníků za sebou.

„Wasson a západní člověk jako takový museli čekat hodně dlouho, než zjistili, že „kouzelné houby“, o nichž psali už v 16. století španělští historikové, skutečně existují, a že vesmír vůbec není absurdní – či spíše, že je natolik hyperabsurdní, že je schopen představit koncepci absurdity jako zároveň hlubokou i nepotřebnou.“ (Z eseje Sbírání Wassona.)

Pobavilo mne, že knihu přeložil člověk jménem Pavel Hub, a když jsem si vzápětí šel pro záložku na výše uvedený úryvek do obývacího pokoje, maminka se právě dívala na pořad o tom, jak se vaří houbová polévka. Miluju vesmír.

12 03.08.2013