HTO komentáře u knih

***

Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře
v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy
na žitném klasu.

16 01.02.2016

Musím, opravdu musím přepsat sem jeho báseň Poštolka:

POŠTOLKA

(Ježíši Kristu, našemu Pánu)


Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem –
poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla
na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela
tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém

nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela
tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem,
výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém
nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla.

Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý,
pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc-
krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři!

Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc,
radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý,
sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří.

12 30.04.2015

Na rozdíl od toho, co psala dobová kritika, toto není póza, ale hluboce prožitá poezie. Vzorně vypravená kniha, jak je u nakladatelství příznačně nazvaného Thyrsus zvykem.

A s málokterým veršem nesouhlasím – dokonce od svých devatenácti, kdy jsem knihu koupil – tak bytostně, jako s „Jehovo! Stvořil jsi nás příliš ničemně! / Žít je tak odporno a umírat nudno!“ Jako gotik a/nebo dekadent bych se zkrátka neuživil. Díky Bohu.

8 04.04.2015

Výpisek z doslovu: „Kdysi byly tyto milostné romány považovány za produkt „lehké Múzy", za jakousi analogii „románu pro služky", kterým se zabýval Karel Čapek. Literární teoretik však musí přihlédnout i k společenským podmínkám doby vzniku a zvážit, kdo vůbec v té době uměl číst. Není bez zajímavosti, že autorem anonymního veršovaného románu ze 14. stol. Kallimachos a Chrysoroe byl snad sám císařův bratranec. Úniková literatura v žádné době není výsadou nevzdělanců. Některé texty zábavné byzantské literatury se zachovaly v rukopisech malého formátu a bez titulního listu. V jednom z těchto rukopisů jsou spojeny tři základní křesťanské modlitby Otčenáš, Zdrávas a Věřím v Boha s veršovanými romány Achilleis, Florios a Platziaflora a se sbírkou milostných písní. Snad nejsme příliš daleko od pravdy, soudíme-li, že takovéto kodexy napodobovaly modlitební knížky a poskytovaly svým majitelům rozptýlení během dlouhých ortodoxních bohoslužeb.“

5 01.04.2015

Ivan Wernisch je lepší s každou další knihou. To tady píšu celá léta, ale u téhle knihy mě napadlo přidat citát, který se k ní myslím dokonale hodí: „Už od šesti let mě provází úplná posedlost malováním předmětů a jejich různých tvarů. Do necelých padesáti let jsem publikoval velké množství kreseb, ale nejsem spokojen s ničím, co jsem namaloval do svých sedmdesáti. Teprve ve třiasedmdesáti jsem téměř zvládl přírodu a tvar ptáků, ryb, rostlin atd. A v osmdesáti se logicky dostanu věcem až na dřeň a ve stovce se pak dostanu na ještě vyšší úroveň, již ani nedokážu definovat, a ve sto deseti už každá tečka a každý tah mým štětcem ožijí. Vyzývám všechny, kteří budou žít tak dlouho jako já, aby se přesvědčili, že své slovo dodržím.“ PODEPSÁN KDYSI HOKUSAI, DNES POŠETILÝ MALUJÍCÍ STAŘEC

6 24.03.2015

Kniha je skvělá. Osobně jsem si u ní navíc zavzpomínal na raná osmdesátá léta, kdy jsem Star Trek sledoval na ORF (taťka nebo babička překládali). Nějak se mi podařilo nechat ji neohodnocenu až doteď – a to jsem u ní dnes ze smutného důvodu: Leonard Nimoy, Requiescat in pace.

8 28.02.2015

Vynikající kniha!

Výpisek: A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. „Má nejhorší situace," začal pan prezident, „to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy." A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na nádraží — slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho zastaví kordon vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné straně kerenští, na druhé straně bolševici. „Jdu," vypravoval, „a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ,Co to děláte, otevřte!' ,Jste náš host?' volal na mne portýr. ,Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!' Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ,Nedělejte hlouposti a pusťte mne!' On se zarazil a pustil mne dovnitř." A tak dále; pan prezident se rozpovídal a vzpomínal na obléhání hotelu Metropol, na boje v Kyjevě a na „naše hochy", jak říká legionářům. Ale pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička: to „nechtěl jsem lhát". Střílí se na moskevském náměstí, z obou Stran cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo samo sebou, jen suchou a malou větičkou: „nechtěl jsem lhát." To bylo všecko.

Tehdy poprvé zapsal a otiskl pisatel Hovorů slova pana prezidenta: jen pro tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti.

39 08.01.2015

Výpisek: „Moment, moment. Proč se o něčem takovém nikdo z vás nezmínil dřív?“
„Mysleli jsme, že to víte," odpověděl Harry.
„Že mohou existovat pětirozměrné bytosti, které se nedají zabít? O tom mi nikdo neřekl ani slovo!"

11 05.10.2014

Skvělá kniha!

A když si seřadíte k sobě první písmena kapitol po třicátou druhou včetně, dostanete akrostich Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum, tj. že Š. a Z. si dovolili žertík (J. Škvorecký: Jak to bylo s Prezydentem Krokadýlů, Literární noviny, č. 21, 22. 5. 1996).

Zde je důkaz:
https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/JZ/825475221

Tady je odkaz na album, kde je tato mozaika ve více provedeních, kdyby někdo chtěl čtverečky neoddělené, nebo naopak oddělené tak tlustě, až v těch bílých čarách vidíte černé tečky: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/JZ

17 25.09.2014

Výpisek: „V okamžiku, kdy pracuji na krajině, začínám milovat onou láskou, která je synem pozvolného porozumění. Pomalého porozumění velkému bohatství odstínů — koncentrovanému bohatství, které dává slunce. Štěstí dospět v krajině porozumění stéblu trávy — proč jím pohrdat. Je stejně krásné jako strom nebo pohoří. S výjimkou primitivů a Japonců se opravdu nikdo nesklonil nad takovou božskou věcí. Hledají a malují se jen velké masy stromů nebo hor, aniž se přeje sluchu hudbě, která vane z nepatrných květů, stébel trávy a malých kaménků.“ Joan Miró

12 24.07.2014

Kniha je výborná, jen nechápu stížnosti na stručnost – 528 stran malým písmem je málo?

7 19.06.2014

„Chispas!" zaklel generál. „Slyšel už někdo něco takového? Ten mizera mi tyká!"
„To není ani zdaleka tak neuvěřitelné, jako že generál tyká mizerovi," odpověděl jsem.

„Diskutují o záležitostech univerzity, vyřizují výborovou agendu. Debatují o svém bádání, radí se o jednotlivých studentech a tak podobně.“
Bohužel právě v té chvíli řekl poblíž sedící profesor egyptologie dokonale slyšitelně svému sousedovi: „Dobsone, jak ti letos jdou tulipány?“

9 18.04.2014

Kniha, kterou těžko hodnotit. Důvod je jednoduchý: normalizační překlad. Za ten autoři samozřejmě nemohou, ale z knihy poezie se vinou překladu stává spíše pomůcka pro historika těch časů. Tam, kde originál řeže, znepokojuje a nalézá, tam překlad hladí, uklidňuje a lyricky čvaňhá, a tak to prostě nemůže být.

Případný zájemce nalezne rozbor jazyka této knihy v článku Za rým, který napsal do Svědectví Petr Král. Pro Zábranův názor na o několik let dříve vydané překlady Apollinaira (včetně děsivé Skálovy básně o něm, tedy Apollinairovi) viz http://www.databazeknih.cz/knihy/hudebnik-ze-saint-merry-79749

7 15.04.2014

Jedna zpráva z tisku: Jistý belgický učitel matematiky, který už měl dost toho, jak žáci při jeho hodinách hlučí, se zeptal, kolik z nich se dívá na Hru o trůny. Většina řekla, že se dívá. Na to učitel opáčil, že četl všechny díly knižně a pokud budou studenti zase hlučet, začne jim prozrazovat, kdo umře. Od té doby má ve třídě ticho.

Vynikající kniha. Výpisek z kapitoly o pokonstantinovské (zapamatujte si to slovo) církvi (tedy době, kdy se křesťanství stalo v Římské říši legálním a posléze jediným náboženstvím), který má ale obecnou platnost: „Jen povrchní pozorovatel a zaujatý kritik, jemuž zcela chybí historické chápání, může tvrdit, že se církev v této epoše zpronevěřila svému původnímu určení; že vykonávala moc bez příkazu, neboť Kristus jí nesvěřil politickou světskou funkci ve společnosti, naopak Nový zákon jakékoli používání světské moci k prosazování křesťanské zvěsti vylučuje (Hernegger).

Jestliže se vtělení chápe vážně a uznává se, že církev je pokračováním Ježíšova života k naplnění jeho vykupitelského díla u lidí všech dob, národů a kultur, pak nelze vidět ideál ve strnulém lpění na původně daných formách, ale musí se ponechávat prostor pro skutečný historický vývoj. Církvi je vlastní pravá dějinnost; nežije odděleně od času, jakoby vedle něho, nýbrž vstupuje do času. Ale nečiní to tak, že by se mísila nebo ztotožňovala s určitou dobou. Nemůže se zastavit v žádné době, ani v prvokřesťanské ani v dobách pronásledování, ani při konstantinovském obratu nebo v řecko-helénistické kultuře. Sama o sobě je neutrální vůči jednotlivým kulturám; ale to neznamená lhostejnost, nýbrž otevřenost a blízkost ke každé z nich. Má vnášet Krista do každé doby a do každé kultury, aby v nich nabyl nové podoby.

Církev musí zachovávat správný střed mezi útěkem před světem a příklonem ke světu. Uskutečňuje se pouze nepřestávajícím plněním příkazu, který jí na počátku dal na cestu Kristus. Ten je měřítkem při posuzování evangelijně křesťanského charakteru určité doby. Velká šíře rozmanitých postojů mezi přibližováním a vzdalováním světu přitom poskytuje v lůně církve prostor pro svaté i hříšníky, pro porážky i vítězství. Popírat nebo přehlížet negativní stránky některého období by bylo nevědecké a neteologické, ale právě tak by bylo nehistorické a nevědecké popírat, co je na té době pozitivního.“

Nádherný fakt: skener převedl toto písmo do fontu Constantia, o němž jsem ani nevěděl, že ho v počítači mám.

13 31.03.2014

― A je pravda, jak se vypráví, žes na Loretě měl přidělenou služební pistoli?
― Měli jsme tam dvě pistole ČZ vzor 70: jednu jsme museli „po dobu služby“ nosit v kapse, druhá, náhradní, byla zamčená v malém trezoru přišroubovaném k podlaze. A povinně jsme se asi tak jednou za rok účastnili cvičných střeleb. Ty se konaly v Praze v Bartolomějské ulici ve sklepě a chodili na ně všichni loretánští hlídači, včetně pana profesora Placáka, jenž marně upozorňoval na to, že by být ozbrojen neměl, neboť je mluvčím Charty 77. Předpis je předpis a platí pro všechny. I stalo se, že jeden den vedli pana profesora do prvního patra k výslechu a druhý den musel na té samé fízlárně střílet ve sklepě.

― To houmlesáctví je v obou sbírkách, jsou velice obrazové, hrabalovské... Všude jsou nějací Voprouzkové a Huhhové...
― To „houmlesáctví“ je mé dávné trauma. Nebylo mi ani čtrnáct, když mě vystrčili z domova, a od té doby se mi houpe země pod nohama. Mátožím se mezi lidmi. Žádná cesta nevede zpátky do dětství. Jsem jak zatoulaný štěně. Přimotal jsem se kdysi i mezi galerku a našel si tam pár přátel. To byli učitelé! Učil jsem se od nich, jak si komplikovat život. Vím taky o několika skvělých fíglech. Dokážeš odemknout zámek igelitovým pytlíkem?
― Ne. Ty ano?
― Já taky ne.

― Myslíš, že se dá říci, že svoboda nás připravila o sny?
― Ne. Kdo nesní, hotoví se k smrti.

7 23.03.2014

Dokonce i způsob používání interpunkce v této knize působí dojmem dosti... mimozemským.

„I jabloň má životnost až sto let, takže ta jabloňka, kterou jsem zasadil roku 1936, možná ještě ponese ovoce po část jednadvacátého století. Dub či buk mohou žít celá staletí a působit potěšení tisícům či desetitisícům lidí, než je nakonec pořežou na stavební dříví. Netvrdím, že člověk se může zbavit veškerých povinností vůči společnosti vlastním projektem vysazování lesa. Ale přesto mi připadá jako dobrý nápad, kdybyste si vždycky, když uděláte něco asociálního, zapsali ten skutek do kalendáře a pak, až přijde vhodná roční doba, zasadili do země žalud.

A kdyby jen jeden z dvaceti vyrostl do dospělosti, můžete v životě nadělat dost škody, a přesto jako farář z Bray skončit coby dobrodinec společnosti.“

George Orwell, Přímluva za faráře z Bray, 1946

„Další charakteristikou výjimečných lidí je to, že jsou extremně jasní. (...) Tak jako řada knih, jež údajně popularizují teorii relativity je naprosto nesrozumitelných, tak zase Einstein či Eddington jsou naprosto jasní.

A stejně je tomu u všech velkých průkopníků (...). Je také třeba pocho­pit, že tito velcí průkopníci měli na počátku své kariéry osvícení, která se navracejí, jež však měli často čas za­znamenat. Tato osvícení je snadné nalézt. Jsou samozřejmě smíchána s technickými podrobnostmi a někdy s matematikou. Někdy je třeba pročíst desítky stránek než padneme na pasáž, která osvěcuje celý vesmír světlem stejně intenziv­ním jako krátkým. Tento druh bádání však stojí za to.“ To napsal Jacques Bergier. A jeho slova podle mého názoru platí i pro duchovní autority.