HTO
diskuze u autorů
Autorovo dílo (s jeho vědomím) na stránkách obhájců pravosti RKZ: http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/danes/index.htm
Prožíváme nejlepší dekádu lidské historie: https://spectator.us/just-best-decade-human-history-seriously/
Morální kodex Old Shatterhanda / Kary ben Nemsího, ten je skutečně hodný následování. Chybu dělá ten, kdo mayovky odbývá jako jenom pro děti, nebo jenom dobrodružné... kdepak! „Nepohrdej příště cizincem jen proto, že je cizinec. Dobrý člověk je tvým bratrem, i když není z tvého kmene. A zlý a zrádce zůstane zlý a zrádce, i když se narodil pod tvým stanem. Příště suď lidi podle činů a měj jedno slovo pro všechny, ať jsou to Targiové, Arabové nebo Frankové. Pak teprve budeš vskutku velký šejk.“
Alice Sheldonová, závěr eseje Odcházení pokojně: „V době, kdy je vám šedesát (myslím), je mozek místem neuvěřitelných rezonancí. Je naplněn životem, vzpomínkami, postupy, vzorci, napůl zachycenými analogiemi na myriádách rozličných úrovní... Jedním z důvodů, proč staří lidé odpovídají pomalu, je ten, že každé slovo a narážka probouzejí tisíce odkazů.
Co kdybyste to dokázali osvobodit, otevřít to? Hodit vlastní já a postavení za hlavu, nechat všechno plavat a nasát vůni větru, otevřít své pohasínající smysly tomu, co je tam venku a co roste. Nechat své rezonance splynout a hrát si a vrátit je proměněné... a v té chvíli by vám vyprávěly jiné věci. Možná byste dokázali najít způsob, jak růst a jak se uvnitř proměnit... i když váš vnějšek říká: ,Cože? Co jsi říkal?' a z úst vám páchne.
Ale na to, abyste to dokázali udělat, se musíte připravit pěkných pár let předem. Připravit se, že všechno necháte být a přestěhujete se až do nejposlednější komnaty v té nejvyšší věži s nejsilnějšími zdmi, odkud vede ven jediné okno. Zabalit si na svou poslední kouzelnou výpravu, sbalit si mozek a připravit jej. Nebát se žádné pravdy. Naložit se jako říční parník na poslední velký závod, když vyrazíte po proudu a házíte pod kotel všechno — nábytek, obložení kajut, paluby až k čáře ponoru — a myslíte jen na oheň, který vás pohání někam, kde jste ještě v životě nebyli. Možná... nějak... by to člověk dokázal.“
Ivan Wernisch, Pekařova noční nůše: „Vyprávěla mi onehdy Anita Pelánová, jak kvůli mým Čarám musela vyjednávat se stařičkým synkem Paula Kleea. 'A on se ti ten dědek, ten Felix Klee, na mě najednou podívá,' podívala se, jak se stařičký synek podíval, 'takhle smutně se na mě podívá – a řekne: Víte, milostivá paní, já kdybych neměl ty miliony, já bych snad ani neměl z čeho být živ.' "
Výpisek — —
Františka Jirousová, píšící o své rozpracované tezi věnované filozofu Teilhardovi de Chardin. Mezi řadou citátů z díla tohoto myslitele vyvstává autorkou velmi jemně vyjádřená naděje i nasměrování k činům: „Co tedy dál? Jednejme tak, abychom si při našich činnostech byli vědomi této komplexity závislostí a směřovali náš duševní růst (bohatství energie, činností, myšlenek a lásky) tak, aby v budoucnu umožňoval rozvoj zase jiným bytostem. A to lze dělat zdánlivě zcela „nepatrnými“ činy. Jsem-li student či učitel, mám se snažit o to, aby mé vědomosti sloužily k rozvoji lidské jedinečnosti a kreativity a dávaly prostor pro vzájemné tvůrčí sdílení názorů a pohledů na svět. Jsem-li zahradník, každá zasazená květina uchráněná plevele může např. ovlivnit náladu kolemjdoucího takovým způsobem, že pocítí radost z bytí, tu předá někomu dalšímu, třeba jen jedním slovem, a řetěz následků, který může mít tato jediná akce, vede do nepředstavitelně daleké budoucnosti. Jsem-li řemeslník, mám si být vědom radosti, kterou může způsobit užívání dobře vykonané práce. Kdo může kdy vyzkoumat, zda největší díla a činy, které považujeme za velkolepé, nebyly v posledku podmíněny nějakým takovým „nepatrným“ činem zdánlivě „nepatrných“ lidí?"
(Mozaika zamyšlení z polyfonické zahrady EDO)
„Keď máš problém, tak dojdi najskôr za mnou. Tebe je nejaký Houston prednejsi než ja!“ Matka jednoho z astronautů Apolla 13.
„Je mi fuk co jste objevovali. Napsat jsi mi snad mohl...“ Matka Kryštofa Kolumba po jeho návratu.
Když zemřel Albert Einstein, přišel do nebe a potkal Boha. Povídá mu: „Pane Bože, celý život jsem se snažil pochopit a popsat vesmír a nikdy se mi to zcela nepodařilo. Mohl bys mi vysvětlit, jak vlastně funguje?“
„To je jednoduché,“ povídá Bůh a začne na tabuli psát křídou vzorce.
Einstein se na to dívá a povídá: „Ale vždyť tam máš strašně moc chyb!“
„Já vím,“ odpoví s úsměvem Bůh.
Tento člověk je – odpusťte mi anglický pojem, ale Erik je koneckonců mj. anglista – národní poklad. Jeho blog, nyní velezáslužně vydávaný v Dauphinu, to je věc z rodu zřeců (à la Josef Florian či Bohuslav Reynek), neústupných lidí, které každá země potřebuje jako sůl. Nemluvě vůbec o jeho aktivitách dříve samizdatových, nyní undergroundových, neúnavném organizování festivalů, kulturních akcí, vydavatelské činnosti... Po zásluze letos dostal Cenu města Brna, po té, co téměř doslova prožil zmrtýchvstání. Díky za všechno!!
http://www.rozhlas.cz/dvojka/dokument/_zprava/dokumentarni-blog-o-zmrtvychvstani-j-e-frice-z-komatu-za-svou-literarni-a-publicistickou-cinnost-dostal-fric-v-lednu-2017-cenu--1696652
http://mluveny.panacek.com/radiodokument/156234-abychom-se-jako-andele-nevznesli-nekam-kam-jeste-nepatrime-2017.html
Jaroslav Erik Frič, blog, 17. 1. 2008: vzpomněl jsem si totiž na jednu dvojitou doktorku (filosofie! a ještě – snad – přírodních věd), učila na střední ekonomické škole, kde jsem si koncem 70tých dodělával maturitu z oboru „provoz hotelů a společného stravování", obor, z kterého nás tato dvojitá doktorka, s brutálně rudě namalovanými rty, ještě ne příliš stará, zkoušela, byla tzv. občanská nauka, při zkouškách přede mnou různě rafinovaně týrala „filosofickými otázkami" číšníky či kuchaře z provozu, implantovala na kdeco „marxistické" pohledy, (…), chtěl jsem vzpomenout situaci, kdy přímo přede mnou (byli jsme v místnosti vždy dva – jeden se připravoval, druhý byl zkoušen) byl dotazován jeden mladší číšník, „jaký má dnes zemědělec vztah k půdě? k socialistickému vlastnictví této půdy?" číšník trpěl, kroutil se, vymýšlel, netušil, co tento ženský žrec vědeckého materialismu po něm chce, a netušil jsem to ani já, nakonec si zkoušející, s vítězoslavným gestem, odpověděla sama: „No přece žádný!" – to nás zaskočilo oba, – když potom jsem to na chodbě komusi říkal, slyšel jsem tiše utroušená slova: „Však to je taky vidět" –
„Inspirace, co to je? Je to od slova inspiro, nadechnout se. Já nerad to slovo frekventuju, ale nemám jiné po ruce. Je to zázrak: mně se to za 43 let služby básnickému principu stalo pětkrát, nanejvýš šestkrát. Všechny ty stavy si pamatuju, tak pronikavé jsou ty zážitky... Jak bych se je pokusil charakterizovat? Tím, že je člověk jakoby zasažen nebo proniknut vnitřním hlasem. A ten člověk, který ho v sobě uslyší – to je zcela typické pro tu situaci, pro ten stav – ho musí okamžitě uposlechnout... Dále je to, co jsem řekl, vždycky provázeno dvěma věcmi: zmnožením povědomí života... Člověk, je-li živ a chodí a koná – většinou hloupě a úplně zbytečně – tak si to neuvědomuje, a když, tak velice vágně. Spousta životních chvil padá na starosti a sháňku, na negativní věci, které otravují a ukracují život. V případě zážitku inspirativovanosti – tak je to správně vysloveno! – všechno toto mizí a člověk nejen že žije, člověk jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji, než žil dosud svůj banální život. Existuje sloveso zachvátit, Rusům jsme říkali zachvátčiki, něčeho se chopit způsobem loupežným. Inspirace má rovněž i tuto vlastnost: ona se zmocní celého člověka tím nejkrásnějším způsobem, ale také způsobem loupežným a způsobem imperativním, to znamená rozkazovačným.
V případě Thanathey to bylo tak, že já jsem vstal prostě ráno z postele a poslední, co si pamatuju, jsou moje nahé nohy, které vsouvám do pantoflí – a už nic víc si nepamatuju... už to bylo ve mně... šest nebo sedm hodin jsem spal, pak jsem vstal a najednou se to zřítilo, nějaké duchovní těleso... Já jsem zasunul nohy do pantoflí, vstal jsem, už si nepamatuju, jestli jsem se umyl, jestli jsem se oholil, vyčistil si zuby, ty nejbanálnější záležitosti... ale pamatuji si určitě, že jsem šel na verandu, do stroje jsem zasunul kus papíru a začal jsem pracovat, okamžitě, a pracoval jsem nepřetržitě - bez jídla, bez pití, nevím, asi jsem kouřil při tom – sedm nebo osm hodin. Výsledek se dostavil. Měl jsem 481 veršů! Zcela hotovou skladbu, rozčleněnou do tří zpěvů a – což je vždycky velmi dobré znamení! – bylo tam minimálně korektur, tři čtyři škrty, naprosté minimum... a důležité je datum: znělo a bylo 14. května 1967!"
Ivan Diviš, televizní interview
Patron překladatelů!
„Vlk z Gubbia je natolik známý, že není třeba ho představovat. Je to nejméně zázračný zázrak ze všech Františkových zázraků. Největší zázrak by byl, kdyby vlk byl sežral Františka, protože neexistuje ani jediný příklad, že by nějaké zvíře bylo ublížilo tomu drobnému muži v hrubé kutně. Z důvodů, které nám zůstávají neznámy, ho celé zvířecí království respektovalo. Konstatujeme pouze, že ho zvířata milovala. Viděla na něm snad auru lásky, kterou naše oči nemohou rozeznat, která ale na ně působí a činí je šťastnými? Možná se jim jevila jako aureola, kterou vídáme na portrétech světců. Příkladů je mnoho. Jeden z nejslavnějších je příklad svatého Sergeje z Radoněže, jehož společníkem v lesích byl medvěd, s nímž se dělil o chléb. Nezapomínám také na lva svatého Jeronýma, který si trpělivě nechal vytahovat z tlapy trn, což bylo počátkem dlouhého přátelství mezi dvěma osobnostmi, s nimiž jak s jednou, tak s druhou bylo dost těžko vyjít.“ — Julien Green, Bratr František
Minulý rok jeho žena ohromila svět tím, že jeho pubické ochlupení je stále zrzavé!
„Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Víra je odvážný, riskantní krok naší svobody za úzký okruh toho, co je pojištěno a zajištěno důkazy. Věřit, dát šanci víře, neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zpupnosti rozumu; dát prostor víře předpokládá osvobodit se od iluze, že hloubku pravdy můžeme plně uchvátit svým věděním a převést ji do svého vlastnictví a režie.“
„Zbožnost je pro mne otevřenost pro nezmanipulovatelné tajemství života.“
U Georga Trakla můžeme být pyšní na řadu věcí – na pověstné české zřece mezi překladateli a nakladateli, kteří nám Trakla zprostředkovali dávno před tím, než se o něm dozvěděl zbytek světa; na různá vydání jeho díla, od Reynka přes L. Kunderu a skvělé (myslím, že ale bohužel málo známé) překlady Ivana Wernische, až po nejnovější počin od Radka Malého; na inspiraci českých umělců jeho dílem (viz. knihu Radka Malého Spásná trhlina) – jednoho autora hry o Traklovi, velkého M. H., mám dokonce tu čest znát osobně, a tak dále.
KLID A MLČENÍ
Pastýři pohřbili slunce v lysém lese.
Rybář vytáhl
v žíněné síti z mrznoucího rybníka lunu.
V modrém křišťálu
bydlí bledý člověk s tváří opřenou o svoje hvězdy;
anebo sklání hlavu v purpurovém spánku.
Vždy však toho, jenž hledí, dojímá
černý tah ptáků, svatost blankytných květů,
vždy myslí blízké ticho na věci zasuté, na zhaslé anděly.
Opět se smráká čelo v měsíčném kamení;
sestra, zářivý jinoch,
zjevuje se v jeseni a v černém tlení.
(z knihy Šebestián ve snu, přeložil Ludvík Kundera. Tuto knihu lze pro seznámení s autorem doporučit možná nejvíce.)
Petr Hruška, Jedna věta, 2014:
22. 4. Nová kniha Miroslava Fišmeistera – málokterým básním nerozumím tak rád jako Fišmeisterovým.
Rozhovor s docentem Štampachem o andělech, kde zmiňuje i Lornu Byrneovou:
http://www.ceskybratr.cz/archives/8313
Nekrolog: http://www.revolverrevue.cz/rr-zemrel-jindrich-pokorny
a pár skvělých rozhovorů: http://www.advojka.cz/archiv/2007/25/zkuste-rymovat-smrt
http://www.lidovky.cz/jindrich-pokorny-lepe-zemrit-vestoje-nez-zit-na-kolenou-p28-/kultura.aspx?c=A090713_191105_ln_kultura_jk