HTO komentáře u knih

Motto k téhle úžasné knížce: Když jsem se otázal Orpingalika - Vrbové větve -, kolik že složil písní, odpověděl: "Kolik mám písní, nemohu ti říci. Něco takového nepočítám. Vím jen, že jich mám mnoho a že všechno ve mně je písní. Zpívám, když nabírám dechu." Knud Rasmussen

6 24.07.2023

Marie Javůrková, text z Tvaru 19/2022, se svolením autorky:

... a pod zemí bylo náhle světlo

V časopise vydávaném Brnem píší o Slunci. Nakladatelství Kazda, jeden z těch osvícených domů, které připravují půdu myceliu a dalším zvěstovatelům nového paradigmatu, přichází tentokrát s knihou samotné objevitelky lesního internetu (Wood Wide Webu), Suzanne Simardové. Tato kanadská lesní ekoložka je nejen autorkou převratného výzkumu stromů, ale i předlohou postavy Patricie Westerfordové v Pulitzerovou cenou odměněném románu Stromy znamenají svět Richarda Powerse (česky 2020); chystá se také biografický film.

Na začátku autorka brigádničí u dřevařské společnosti a kráčejíc do lesa zkontrolovat novou výsadbu, bere nás zároveň do hvozdu svých vzpomínek, které obsahují momenty až mayovské (je to vnučka lovce medvědů), případně tekumsehovské — a na Indiány také skutečně dojde! (používání francouzských výrazů), dokonce púovské (mj. babička Winnie — tak jímavý text u její fotografie! — a autorka bude ještě ráda, že podědila její „zarputilou neústupnost vzdor těžkostem“). Začátek je skutečně severoamericky silný — u popisku první fotky úplně slyšíte kameny, any se barevně valí z kopce, rozprávějíce o Neptunových měsících — a sílí s každou stranou.

V prvním kvartetu kapitol se dočkáme první zmínky o myceliu, slovu u nás zpopularizovaném jasnozřivou V. Kadlečkovou. Zjistíme, že humus je hrobem hrabošů a že autorka v dětství žvýká prsť, jaká jsou vodítka k objevům a přicházejí otázky: „Co tu chorobu vyvolávalo?“, „Co přesně však byly ty rozvětvené houbové vlásky zač a jakou měly úlohu?“ — a s nimi autorka nachází své poslání, při němž každý objev grygarovsky přinese tři otázky. Během kopání jámy potkáváme množství živočichů: ta krása českých jmen. A připomene to Sternbergovo „Pokud jsem měl kdy pocit odporu k nějakému tvoru, ztratil jsem ho na základě vědomostí“ a autorka poprvé spatří, z čeho je složena půda. Její vzpomínky na dětství jsou podivuhodné jako „lov zapomenutých podkov“; zato její první náraz na to, jakou sílu mají peníze, je srdcervoucí. Potkáme také hlívy zabíjející kvůli bílkovinám brouky, vztah na život a na smrt mezi houbou a rostlinou v podobě obchodu výhodného pro obě strany (připomíná to staré Řeky, kteří jsou ovšem o něco mladší než houby), zjistíme, že houby pomohly rostlinám na souš: před 700 milióny lety. A jak je spolupráce důležitější než soupeření. Ostatně stejně tak k vzájemnému prospěchu pracují obě linky knihy, biografická (párkrát maličko předvídatelná) i odborná.

Chardinovští Pobřežní Sališové nás „učí, že les se skládá ze spousty národů žijících vedle sebe v míru a každý svým dílem přispívá k blahu zeměkoule“ a autorka se rozhodne naučit se, jak v lese pracovat způsobem, který rozumí lesním matkám (ten mateřský strom, ta matka = potřebná lingvistická symbióza). Mají stromy osobnost? Dočkáme se někdy jejich poezie? A poezie zvířat a kamenů, o nichž ve své povídce „Autor akáciových semen a další výňatky z časopisu společnosti pro therolingvistiku“ krásně píše Ursula Le Guinová?

Americká lesní správa měnící své metody díky obavám veřejnosti i vědeckým poznatkům. Okamžiky kanadsky groteskní: pomáhající vězni s mačetami, i kanadsky tragické: církevní školy pro Indiány. Za krátkodobý zisk se platí dlouhodobou ztrátou. Vlákna hub zabíjející chvostoskoky tím, že jim vniknou do břicha. Jak mohou dočasné výnosy uspokojit stratégy? Kvůli holým sečím se oxid uhličitý nebývalým tempem uvolňuje do atmosféry. Sir David Read a důkaz o cestování cukru houbovou sítí provedený pomocí radioaktivního C-14 inspiruje Simardovou k podobným, jen důkladnějším experimentům, které se ukáží být tím, co bylo třeba. Srpnové vydání Nature v roce 1997 jako hlavní článek čísla přináší autorčin výzkum a dává jejímu zjištění jméno „lesní internet“ (Wood Wide Web): v roce 1997 vskutku prorocké. Muži, oslovující ji slečna Bříza (miss Birch; za jejími zády samozřejmě Bitch). Firma, která místo výměny skla k autorčině libosti duchampovsky slepí střepy.

Uznání v podobě slov, že její výzkum „navždy změní, jak lidé nahlížejí na lesy“ je vynikajícím výsledkem víc než třicetileté bitvy o „dogma, že kompetice představuje jedinou významnou interakci mezi rostlinami v lese“ (i L'homme fossile n'existe pas! bylo kdysi dogmatem a kam šla letošní Nobelova cena za chemii?). Autorka si ale zaslouží uznání jako Newton: Bůh řekl Budiž Simardová a pod zemí bylo náhle světlo. Mateřské stromy se o vlastní potomky skutečně starají, jako autorka o své blízké a kniha je tak i děkovnou básní její rodině — a klip k dcerou zmíněné White Winter Hymnal je nejen nádherný, ale také příhodný.

Čtenář bažící po dalších faktech nalezne v češtině mnoho dalších podnětů. Z nejnovějších nelze nejmenovat okamžitou klasiku, knihu Mojenka Olgy Stehlíkové, která k množství faktů přidává i silný, katarzní příběh.

K indiánské moudrosti — zahrnující kromě zakládání požárů i skutečně ohromující! péči o lososy v rámci principu sounáležitosti — se sice lze dopracovat i „rigidní západní vědou“, ale proč objevovat už objevené? Je třeba „transformativní myšlení“, o němž píše Gregory Bateson, mluvící o současné ekologické krizi, protože ta je „krizí našeho pohledu na svět, je důsledkem chyby ve způsobu, jakým jsme si navykli přemýšlet.“ Autorčin výzkum je tedy jedním z prvních kroků ve výzkumu složek naší Solaris, našeho homeostatu, kterým možná je Lovelockova — zemřel v letošním létě, o svých sto třetích narozeninách — Gaia, živoucí planeta. Příští revoluce bude etická. A proto čtěte. Učte se. Buďte okouzleni. A milujte. Vždyť víc než kdy předtím platí, že The word for world is forest: svět je les, les je svět.

14 19.12.2022

Jiří Sádlo o této knize: „Ty kresby a grafiky jsou úplně zázračné. Když řekneme jen talent, je to málo a zní to povrchně; tady vidím precizní vztah mezi ztvárněním (vším, co do díla vnáší autorka) a hlubokou znalostí a pochopením celého výchozího tvaru. Bez té znalosti by se z živého zvířete na obrázku stala vycpanina nebo hůř, holčičkovský ornament přemalovávaný z památníčku do památníčku. No a bez toho ztvárnění by to zase byla jen technická kresba, pořád ještě něco jako portrét, jenže bezduchý, zbavený duše jak na policejní fotografii. Ano, tohle nejsou nějaká zobrazení, pečlivě obkreslené fotky, to jsou portréty živých bytostí. Co se totiž portrétuje, není tělo nebo jenom tělo, ale právě ta duše; jedno zda lidská, zvířecí nebo třeba rostlinná.
No a teď ještě k tomu ohrožení. Mě z toho docela mrazí – ale ne jenom z toho, kolik z těch zobrazovaných zvířat je, jak se to píše, ohroženo silně, ohroženo kriticky a podobně. Ale taky z toho, že už si možná moc nedokážeme představit podobné obrazy bez té přísné ochranářské perspektivy (ano, všechno je nějak ohroženo, i my i kočky i myši). A bez burcujícího čili alarmistického komentáře, který v nás navozuje a chce a má navodit pocit viny a trestu. Vnímat krásu světa skrze vinu a trest, to je hodně špatné nastavení. Možná ještě horší, než ji vnímat jen konzumně, bez lásky a úcty.
Ne že by druhová rozmanitost nebyla ohrožena. A vůbec rozmanitost světa – genetická, strukturní, procesuální, vegetační, kulturní. Ale zas jiná diverzita se pořád rodí a celé se to nedá nacpat ani do tabulek s čísly (tam se to všechno strašně anonymizuje), ani do seznamů těch vůbec nejvíc ohrožených. To zas proto že v takových seznamech jsou jen ty reklamně populární vlajkové druhy. Ohromná spousta toho ohroženého tvorstva je prostě neznámá, i u nás. Třeba mrňavý hmyz a ještě menší roztoči a houby, protože je jich spousta, nejsou prvoplánově hezcí a musí se na ně s mikroskopem. A ne, že když je toho tolik druhů, tak nás to přeci nemusí zajímat a radši budeme chránit něco hezkého a daleko mimo Evropu, při takové ochraně se líp nadává. No dobře, tak pro ten svět něco dělejte, aspoň si nastavte u vás na zahrádce sekačku trochu výš, ať tam máte nízkou mnohosečnou louku, a ne ty příšerné pokusy o globalizované anglické trávníky.  
Prosím vás, přepněme při prohlížení knihy z toho dost depresivního pocitu na krásu a obdiv. Nejde o to, že včela je taky ohrožená,  to ona není. (I kdyby bylo nejhůř, včely nás hladce přežijí, nebojte. Lesní včely byly vždycky a ty úlové je jen takový náš pokus na pár tisíciletí). Jde o něco podstatnějšího, v této knize. Jde o sílu skutečnosti. Malá holka nakreslila každodenní zvíře. Zvíře pro tento den. Skutečnou včelu na skutečné pampelišce, to jsou ty hubené dvouklané blizny, co má okolo a pod nohama. Včela, jako živá. Ona je opravdu živá.“

8 28.06.2022

Motto téhle opravdu doporučeníhodné knihy: „Mezi náhodností a osudem promlouvá lidský jazyk, a oněmí-li, promluví prsty, a zchromnou-li, promluví oči, a oslepnou-li, promluví srdce — osamělé anebo v náručí milujícího, v ledu anebo v plamenech, až do posledního úderu...“ — — Thorkild Bjørnvig

Výpisek (přepsáno i s chybami): „Další charakteristikou výjimečných lidí je to, že jsou extremně jasní. (...) Tak jako řada knih, jež údajně popularizují teorii relativity je naprosto nesrozumitelných, tak zase Einstein či Eddington jsou naprosto jasní.

A stejně je tomu u všech velkých průkopníků a zvláště u Curiere, kterého nečteme nikdy dost. Je také třeba pocho­pit, že tito velcí průkopníci měli na počátku své kariéry osvícení, která se navracejí, jež však měli často čas zaznamenat. Tato osvícení je snadné nalézt. Jsou samozřejmě smíchána s technickými podrobnostmi a někdy s matematikou. Někdy je třeba pročíst desítky stránek než padneme na pasáž, která osvěcuje celý vesmír světlem stejně intenziv­ním jako krátkým. Tento druh bádání však stojí za to.

Nachází se v něm uspokojení, jaké nepřináší žádná jiná četba, snad jen kromě science-fiction v jejích nejinspirovanějších okamžicích. Autoři sci-fi bohužel většinou nevypadají na to, že by četli tyto vědecké knihy. Pokud se týče filozofů, ti o nich nikdy ani neslyšeli.

Takový Sartre bude třeba hovořit na stovkách stránek esenci a existenci a přitom ani nebude vědět, že střídavý proud, kterým si svítí, se desetkrát za sekundu změnil z esence v existenci a naopak.

A vzpomínám si na rozhovor, který jsem měl s Camusem o Sysifovském mýtu. Řekl jsem mu, že když se kámen kutálí dolů, Sysifos by mohl zachytit ztracenou energii stejně ja­ko se to běžně dělá s padající vodou, tj. tím, že by vyro­bil elektrický proud. A Camus mi řekl: „Ono je tedy možné vyrábět elektrický proud z padajícího předmětu?“ Nechal jsem toho.“

21 10.05.2019

„Adorno – často se to připomínalo a stále opakovalo – si jednou položil otázku, zda je poesie po Osvětimi ještě možná. Chápal ji však bezpochyby – málo citlivě a nepříliš šlechetně – jako prosté a naivní okouzlení dobrotou jednotlivých bytostí a krásou života. Nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce, která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl. Pochopena takto, poezie ani po Osvětimi neztratila na významu. Není shovívavým sněním, jež některé skutečnosti nutně činí nesnesitelným, ale luciditou, která předává odvahu. Spíše si všimněme, že znamenala v hodinách opravdu čirého zoufalství – jak to dokládají četná svědectví – oporu pro ty, kdo se zuby nehty drželi ne tak života jako ideje vlastní důstojnosti. Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“

(Yves Bonnefoy – Století, jež obětovalo slovo; in: Eseje; překlad Jiří Pelán)

17 20.04.2019

Senzace! Pár ukázek:

— Ve vlaku s mamkou a s bratrskou dvojicí z Valmezu /strašně špinaví, opilí nástrojáři, vypadají jak braši Charlese Mansona v Rejoice, jeden koktá, koupili si jízdenku v Lídlu a jedou na 4 hod do Adršpachu/. "Děvčice, kam jedete? Vy ste dvojčata? Valašské hory, múdré hory, tady nemám, kde bych očama spočinul, žádný kopeček tu, leda hovno vůkol. Znáte Mňágu? Peťa Fiala, to je kumpán, v mé chalupě sem jeho synovi pletl dredy. " A ten co koktá, přizvukuje : "nebíčko je modré, sluníčko svítí, kopce žádné" a otvírá si podle bratrových instrukcí "pazůrami a klíčem" pivo. Pak volá domů:"Oline, pochválen buď Ježíš Křistus, sedíme tu ve vlaku se sličnýma děvuchama, kdyby hořelo, zavolejte hasiče, čest."


— Homeoffice, kavárna v Brně. Vybuchne mi asi hlava, vedle dirigent a kdosi domlóvají vánoční koncert.
– Bude tam ten borec?
– Jo, Svěcený s akordeonem, bude hrát adádžo.
– Ale hovno, já tady mám napsaný, že bude hrát Ave Mariu. On pak pojede hned do prdele.
– Tak mu zavoláme.
/Teď volají Svěcenýmu./

26 31.08.2018

Špatný překlad, bohužel. Viz stranu 21, stať Galský kohout skřípe: http://www.grafologickakomora.cz/new/wp-content/uploads/2015/05/tvar-06-2010.pdf

5 27.05.2018

Moje hodnocení je čistě emocionální. Už u Bleskových portrétů jsem se s autorem, který je od sedmdesátých let konzervativcem hodně rozcházel, ale tam to vyvážily jiné věci, mimo jiné to, že jsem je četl souběžně s Malými dějinami katolické církve od Künga. V přítomné knize se samozřejmě nachází velké množství inspirativních postřehů, ale číst před Velikonocemi a po zprávách o tom, jak se polský kněz modlí za smrt papeže Františka a jiní polští kněží papeži vytýkají přílišnou skromnost to, co kopíruju níže, to na mě bylo prostě trochu moc a trochu se zahanbením přiznávám, že jsem si říkal Ne nadarmo autorovi v Británii přezdívají Looneybins Johnson.

„A není mimochodem nic špatného na tom, když má církevní vládce materiální prostředky k tomu, aby ohromil své světské protějšky.“

„Katolickému panovníkovi z jednoho západoafrického státu bylo jednou velmi silně vytýkáno, že ve svém hlavním městě dal postavit obrovskou katedrálu, která byla jen o málo menší, než je samotná Svatopetrská bazilika. Měl přece použít prostředků na chudé, na jejichž nedostatek si jeho země opravdu nemůže stěžovat! Ale chudí v západní Africe se možná z tohoto nesmírného díla radují. Podle toho, co jsem se dočetl a co jsem vypozoroval v dějinách, chudí katedrály milují, vždycky je milovali a budou milovat. Katedrála je něco, kam může chudý člověk přijít a co může sdílet s Bohem. Wordsworth zdůraznil, že chudák se dokáže právě tak těšit z krásy a dávat ji ve svém hodnotovém žebříčku na přední místo jako ten, kdo je bohatý. Proč by se chudáci v západní Africe, kterým zbývá pomalu už jen jejich národní hrdost, nemohli klidně radovat z toho, když vidí, jak jejich zemička dokáže postavit katedrálu tak velkou, jako je největší katedrála v Evropě? Proč by se nemohli radovat z toho, že černý Afričan může zaplatit svou daň všemohoucímu Bohu stejně velkoryse jako běloch ze Západu?“

10 05.04.2018

Půvabný jazyk a styl – ostatně překládala velká Pavla Lidmilová, která také knihu vybavila výborným doslovem –, který mě zaujal už v Dobrodružství v Bruselu. V tematicky pestrých povídkách najdete na jedné straně báječný humor, nejvíce asi v té o spisovateli, který nemůže vymyslet pointu své povídky, až na něj pointa doslova skočí v reálném životě málem jako jagulár na Púa; na straně druhé pověstný portugalský pocit saudade (japonský dvojenec tohoto pocitu, mono no aware, je u nás známý v současnosti nejvíc díky Murakamimu), ještě umocněný tím, že autor žil v emigraci. S knížkou jsem strávil krásný večer.

15 13.02.2018

Knížka je báječná.

Pobavily mne dvě věci: porevoluční vydání (1991) má vzadu reklamu – „James Bond by hrál v našich kasinech“ – z jejíž estetiky přímo trčí to, jak se Československo kroky často absurdními snažilo co nejrychleji přiblížit Západu.

A pak, ještě mnohem více, když jsem si v předmluvě od velkého Anthonyho Burgesse přečetl, že sexuální povyražení si z knih příliš nezapamatujeme, neboť není popisováno, je vždy jen „načrtnuté s přísnou zdrženlivostí skotského gentlemana“, načež jsem knihu náhodně otevřel a přečetl si, že Bond prudce dýchající dívce silně hryzal Venušin pahorek.

25 28.12.2017

Ten člověk a jeho hlas tady tak strašně chybí!

„Jde například o to, aby člověk na této zemi neměl jen bydliště, ale i domov; aby měl jeho svět řád, kulturu, styl; aby byl respektován a citlivě kultivován profil krajiny (byť na úkor růstu produkce); aby byla ctěna tajemná vynalézavost přírody, její pestrobarevnost a nevyzpytatelná složitost všech vazeb, kterými je jako celek protkána; aby města a ulice mely svůj osobitý ráz, svou jedinečnou atmosféru, svůj styl; aby lidský život nebyl zredukován na stereotyp výroby a konzumu, ale aby mu byly otevřeny všechny diferencované možnosti; aby lidé nebyli stádem, manipulovaným a uniformovaným sortimentem spotřebního zboží a spotřební televizní kultury, ať už mu ho nabízejí tři konkurenční kapitalistické giganty nebo jediný bezkonkurenční gigant socialistický; aby se prostě za vnější pestrostí jednoho systému a za odpudivou šedivostí druhého neskrývala táž hlubinná pustota života, který ztratil smysl.“

36 11.11.2017

Old Shatterhand mystik:
„Chcete mi dávat lekci z jízdy na koni?“
„Ani nápad; už moc dobře vím, že žádné lekce nepotřebujete. Ale ještě nikdy v životě jsem neviděl, že by nějaký jezdec jel se sepjatýma rukama, jako by se modlil.“
„Nemodlil jsem se," odpověděl jsem, „jen jsem v duchu děkoval osudu za to, že smím prožít a procítit tolik krásy jako třeba teď, během téhle noční jízdy.“

20 11.11.2017

Využiji — zcela zasloužené! — popularity této mně tak drahé knihy, abych vás autorovým úvodem k ní přilákal k dalšímu autorovi, vynálezci románu o vědě:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".“

11 01.11.2017

Po několika letech jsem narazil na další chválu této knihy, tentokrát z pera mnohem povolanějšího a slavnějšího, totiž od C. W. Cerama:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".

Od prvního Kruifova pokusu není už takřka vědního oboru, v němž by některý autor — nebo hned několik autorů — nepoužil této nové literární metody. Je naprosto v pořádku, že k tomu dochází povětšině ze strany spisovatelů, kteří jsou ve vědeckém smyslu diletanti. Základnou přijatelné kritiky je podle mého názoru poměr, v jakém se má v těchto knihách věda k literatuře, nakolik v nich převažuje „skutečnost" a nakolik „román". Domnívám se, že nejlepší knihy této kategorie jsou ty, které získávají své románové prvky jen „pořádáním" faktů a dávají tak vždy přednost skutečnosti. Knihám této kategorie se snažím svou prací přiblížit. Doufám, že tím posloužím všem čtenářům, kteří chtějí mít „jistotu" a zároveň chtějí používat této knihy přes její románový ráz jako příručky. Mohou se na ni spolehnout.“ (Bohové, hroby a učenci)

Takovéhle knihy umíme my Čechové jedna radost — Pavel Augusta sám tu má další takovéto publikace — a je to zdroj potěšení i krásy. Přesto si neodpustím dvě drobné výtky: některé údaje například ze zvířecí říše nejsou přesné; budiž, zdroje se také pletou, ale za a, Titanik a Modrá stuha je mýtus, a za b, kapitán Cousteau si zaslouží portrét, na němž si je aspoň trochu podobný, lepší než zdejší bych nakreslil i já sám! Tím se každopádně nenechte vůbec odradit a tuhle knihu — jakož i další naučné od Pavla Augusty či jiných si rozhodně pořiďte. Tato stojí za koupení už pro tu radost pociťovanou při pročítání závěrečné galerie vědců: věděli jste, že jedinou poctou, kterou kdy přijal nesmrtelný Roentgen, bylo povolení rolníků na venkově, kam jezdíval, chodit po trávě na jejich loukách?

10 01.11.2017

Výpisek: „Nejčastějším a nejhlubším pokušením člověka jest: pochybovati o své slávě. ‚Co se bojíte, malověrní?‘ Věřiti ve svou slávu jest naší povinností, pravím všem hlupákům, kteří mne nepřestávají nazývati pyšným. Věřím v Boha Otce Všemohoucího…… život věčný, amen! V celém křesťanském kredu není ani jediného slova, které by neřvalo jako král pouště, že jsme slavni. Jsouce v milosti Boží, jsme mnohonásobně slavni. Dle sv. Terezie, máme si být této slávy vědomi. Máme se jí před sebou honositi. Naše hříchy dobře uchopí kořeny naší bytosti, takže se nemusíme příliš obávat, že za živa se utrhneme a vletíme do nebes. Dnešní lidé útočí na pýchu, aby mohli ve cti žít jako prasata. – Smutku se chraňme, jedině smutek je neklamným znamením pýchy.“

11 21.09.2017

Jak kdosi napsal, „Takových knih má každá literatura jen několik.“ Brutální kniha, která člověkem otřese a přiměje ho, aby pořádně zpytoval vlastní svědomí. Děsivá také v tom, jaký portrét 20. století podává a jakým způsobem ukazuje autorovo utrpení – emigrant, který mj. trpěl depresí, která mu bohužel nebyla diagnostikována, takže nebyl léčen...

„Talent bez statečnosti je jako dort s polevou z hoven (...)“

„Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty.“

„Slávu – to může chtít jen úplný blbec, mrdkyně, nebo filmovej herec, byl jsem taky pokoušen pýchou a taky byl i zpupnej, jenže to všechno se srovnalo napříč vším tím co následovalo – ale co jsem toužit a chtít nepřestal, bylo a jest, aby lidi, když mne budou číst, se zamysleli a zauvažovali o povaze člověka a života v nepředstavitelné strašnosti vesmíru. Horror vacui? dobře, ale Pascal byl pořád ještě ušlechtilý mluvka, jenže já? já si to doslova představuju, vzdálenost Země od Slunce? ale vzdálenost Spici od Vegy a jejich vzdálenost od kulové hvězdokupy XY, a my v tom, se svými tužbičkami, tragédiemi, zločiny, a především se svou nepoučitelností a odvislostí ode všeho – kdo je Bůh? zešílíš! a pak pojdeš.“

„Každý člověk má všechno. I svého génia, i kolosální tupost, i schopnost rozhořčení, shovívavost i rouhačství a třeba v skrytu nošené ponětí o svatosti, svůj um a zkum a svoje nadání, i lásku k hudbě, i naprostou amúzičnost, i svou radost i své tajné hoře, domnívám se, že co do vloh a výbavy není lidí privilegovaných.“

„Kudy a ve kterém nestřeženém okamžiku k nám vešel utilitaristický debil, odkud se vlastně vzal ten člověk odnikud, který podřezává javory a habry pod záminkou, že tudy povede silnice, zatímco skutečnou příčinou je jeho strašná nenávist otroka a raba k noblese neužitečnosti?“

„Je to k posrání, ale jen se neposrat.“

„Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě, že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!“

16 20.05.2017

„Inspirace, co to je? Je to od slova inspiro, nadechnout se. Já nerad to slovo frekventuju, ale nemám jiné po ruce. Je to zázrak: mně se to za 43 let služby básnickému principu stalo pětkrát, nanejvýš šestkrát. Všechny ty stavy si pamatuju, tak pronikavé jsou ty zážitky... Jak bych se je pokusil charakterizovat? Tím, že je člověk jakoby zasažen nebo proniknut vnitřním hlasem. A ten člověk, který ho v sobě uslyší – to je zcela typické pro tu situaci, pro ten stav – ho musí okamžitě uposlechnout... Dále je to, co jsem řekl, vždycky provázeno dvěma věcmi: zmnožením povědomí života... Člověk, je-li živ a chodí a koná – většinou hloupě a úplně zbytečně – tak si to neuvědomuje, a když, tak velice vágně. Spousta životních chvil padá na starosti a sháňku, na negativní věci, které otravují a ukracují život. V případě zážitku inspirativovanosti – tak je to správně vysloveno! – všechno toto mizí a člověk nejen že žije, člověk jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji, než žil dosud svůj banální život. Existuje sloveso zachvátit, Rusům jsme říkali zachvátčiki, něčeho se chopit způsobem loupežným. Inspirace má rovněž i tuto vlastnost: ona se zmocní celého člověka tím nejkrásnějším způsobem, ale také způsobem loupežným a způsobem imperativním, to znamená rozkazovačným.

V případě Thanathey to bylo tak, že já jsem vstal prostě ráno z postele a poslední, co si pamatuju, jsou moje nahé nohy, které vsouvám do pantoflí – a už nic víc si nepamatuju... už to bylo ve mně... šest nebo sedm hodin jsem spal, pak jsem vstal a najednou se to zřítilo, nějaké duchovní těleso... Já jsem zasunul nohy do pantoflí, vstal jsem, už si nepamatuju, jestli jsem se umyl, jestli jsem se oholil, vyčistil si zuby, ty nejbanálnější záležitosti... ale pamatuji si určitě, že jsem šel na verandu, do stroje jsem zasunul kus papíru a začal jsem pracovat, okamžitě, a pracoval jsem nepřetržitě - bez jídla, bez pití, nevím, asi jsem kouřil při tom – sedm nebo osm hodin. Výsledek se dostavil. Měl jsem 481 veršů! Zcela hotovou skladbu, rozčleněnou do tří zpěvů a – což je vždycky velmi dobré znamení! – bylo tam minimálně korektur, tři čtyři škrty, naprosté minimum... a důležité je datum: znělo a bylo 14. května 1967!"

Ivan Diviš, televizní interview

9 20.05.2017

Výpisek:

JESTLIŽE JSEM POROZUMĚL ELIU CANETTIMU
a jeho proslovu o úloze básníka,
pozdně a úplně potvrzuji jeho vývody:
nebýt oslavovatelem, ale uchovatelem,
vážit si tradice zasuté technikálním šutrem,
jak krtek vyhrabávat námi zničená podání,
učit lidi mluvit, učit je rozpomínání
a srát na slávu jak na placatý kámen. —

25. VI. 1993

6 20.05.2017