Listopadový uragán

Listopadový uragán https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22995/listopadovy-uragan-22995.jpg 4 69 15

Soubor krátkých textů napsaných v roce 1989. Texty jsou chronologicky řazeny, při přípravě byly použity původní strojopisy z archivu Společnosti Bohumila Hrabala, celek byl Hrabalem autorizován. Řada z nich vyšlo již v roce 1989 časopisecky. Převážná většina jsou dopisy Dubence (April Clifford). Autor sám texty charakterizoval jako literární žurnalistiku a byly vyvolány prudkými společenskými změnami v období po listopadu 1989 a bezprostřední reakcí na ně.... celý text

Žánr:
Literatura česká

Vydáno: , Delta
více info...

Přidat komentář
Hledam94
Hledam94
16.11.2022 4 z 5

I když je kniha méně známá, je to klasický Hrabal. Překotné vyprávění o příhodách, které z velké části vycházejí z reality, ale působí neskutečně.

Medunkavera
Medunkavera
23.08.2021 5 z 5

Tento zelený sešit mi dal ve své době strašně moc. V tom roce 1990 jsem dosova hltala to, co si pan Hrabal s Dubenkou psal. Nádhera.


R47
R47
08.02.2021 5 z 5

Úvodní text je to nejlepší od Hrabala.

triatlet
triatlet
30.11.2019 4 z 5

Pane Hrabale, jsem rád, že jsem se díky Městečku, kde se zastavil čas srovnal s vaším stylem, i když, jak píšete, pane Hrabale, "záleží na náladě a humoru, kdo a jak jej čte" (s. 75)...Cestování po Spokojených státech, pane Hrabale, mistrně proplétáte se zachycením situace nespokojených mladých lidí v Československu a z teplého fénu se stává listopadový uragán sametové revoluce, takže melencholický wetterkrank beznaděje se mění v naději - »DNESKA CELÁ PRAHA - ZÍTRA CELÁ ZEMĚ«... Pane Hrabale, to, jak přeskakujete v čase od jednoho sedmnáctého listopadu k druhému, může být sice matoucí, ale pozorný čtenář se nenechá zmást... "A druhý den jsem se vydal na fakultu, vyšel jsem po desáté hodině dopoledne, a když jsem se podíval na schodiště té mé fakulty, co jsme neviděl... Po schodech hnali říšští vojáci studenty, kolbami pušek je bili do zad, z auly a z chodeb vybíhali další zděšení studenti..." Občas se pane Hrabale ztrácím, protože všechny ty Elioty a Warholy a Joycy a Poundy znám jen povrchně, ale tak často zmiňujete Thomase Dylana, že ho zařazuji do své výzvy... "Dylan Thomas, když přednášel v Americe svoje verše a verše jiných básníků, tak ohromný rozsah Dylanova hlasu a rezonance hodná varhan odhalovaly novou hudbu ve známých větrných kadencích" (s. 55) Pane Hrabale, překvapila mě informace o Robertu Nezvalovi, konec jeho života, a když si vzpomenu, jak jste zemřel vy, tak jak píšete o tom, kolikrát jste chtěl skočit z pátého patra (s. 6 v Kouzelné flétně), je až zarážející... Mezi těmi všemi ženami, ať už je to adresátka dubnová Aprilka, nebo tajemná Perla (díky za další tip - https://www.databazeknih.cz/knihy/hymnus-o-perle-79151) potěší vzpomínka na Pipsi a na čtyřnohé kočičí parťáky...
Pane Hrabale, patříte mezi umělce, "kteří uměli česat proti srsti..." (s. 33)

"A Dubenko, jen si představte, že přání studentů a slušných lidí bude splněno a Václav Havel bude na Hradě a navíc bude prezident..." (s. 119)❤

gersie
gersie
08.07.2019 3 z 5

Musím souhlasit s BabouJagou mluví mi z duše.

BabaJaga11
BabaJaga11
01.01.2019 3 z 5

Po přečtení zhruba deseti stránek jsem myslela, že tuhle knihu nedočtu. Dostala jsem se k ní v jednom dobročinném bazaru a říkala jsem si, že ji raději odložím v nejbližší nádražní knihovně, než se s ní tahat dál. Vlastně jenom díky čtenářské výzvě jsem s tím odložením knihy ještě počkala a nakonec jsem byla ráda. Kniha stála za přečtení, byť jsem se musela trochu naladit na styl pana Hrabala (nějak jsem se k němu - alespoň v knižní podobě - dříve nedostala) a nečetla se mi úplně lehce. Tahle knížka je mimo jiné zkouškou umění nesoudit druhé. Já moc nemusím takové ty týpky, co vysedávají s cigárkem v hospodě, vedou tam hlubokomyslné úvahy, ale to je asi tak vše. Pan Hrabal si ale nehraje na celebritu, napíše, kdy, kde, jak a s kým se opil, přizná se i k tomu, co se stalo potom (třeba že pak na přednášce o svých knihách byl poněkud mimo, anebo že někomu lehce zdemoloval byt). Tahle až dětská upřímnost je na něm a na jeho knize sympatická. Stejně tak i to, že ve svém povídání nikoho neosočuje a neuráží. Přitom velká část knihy je o tom, jak se v listopadu roku 1989 "lámal" režim. Otevřeně přiznává, že on ani neemigroval, ani neprotestoval proti jeho režimu, protože mu záleželo na vydání jeho knihy. Popisuje věci tak, jak jsou (což je na celé knize snad nejcennější, je hodně zajímavé přečíst si, co koncem roku 1989 hlásali někteří politici), a nachází polehčující okolnosti pro každého. Můžete mít jasně vyhraněný názor a toho či onoho kritizovat, ale možná, že po přečtení této knihy se trochu zastydíte, že nedokážete být více shovívaví, velkorysí, schopní odpuštění. Alespoň já jsem se tak cítila a autorovi jsem odpustila i jeho okouzlení americkou společností.

novecento
novecento
02.10.2018 5 z 5

Faunovo pozdní odpoledne ve vzpomínkách na přátele a dobu listopadové revoluce, která měla své hrdiny, ale i bezejmenné davy. Autor: Kolikrát tak kráčím na červenou, kolikrát tak jdu skrz proud aut, ale ač zadumán, provází mne anděl strážný, protože chce ten můj anděl, abych ještě byl na světě, abych se dobral svého dna, abych sestoupil ještě o jedno patro níž,
tam, kde je poslední patro výčitek. Proto mne bolí celý můj svět a bolí mne i ten můj anděl, kolikrát jsem chtěl skočit z pátého patra, z toho mého bytu, kde mně bolí každá cimra, ale vždycky mne v poslední chvíli zachrání. Uvítězil jsem se, dosáhl jsem vrcholu prázdnoty...
Moje vzpomínka: Jednoho listopadového dopoledne roku 1986 jsem osamocen procházel mezi obrazy Josefa Jíry na jeho výstavě v patře pražské Staroměstské radnice. Tam jsme se potkali. Naši andělé se letmo pozdravili a my si vyměnili pár slov nad Jírovými ,,pijáky pražských a pařížských hospod,, (téma výstavy),, Mám rád Jírovy obrazy... Já taky, je to můj kamarád, měl tu dnes být, ale je nemocen,, Tiché rozjímání ve dvou po půl hodině skončilo. Na katalogu z této výstavy mám jeho věnování, pod které mi malíř Josef Jíra po létech ve svém ateliéru na Malé Skále nakreslil Krista nesoucí svůj kříž. Tento malý triptych doplňuje vytištěná báseň Josefa Kainara:
Takovou žízeň může mít jen bernardýn, nebo starý lom. A proto on děvče vyměnil za láhev brandy prastaré. Ke cti mu dlužno říct, že pil onu láhev s láskou, že srdce smutné měl, jak při polibcích, když za každým douškem zaslzel. Protože brandy onen snědý nádech má, jako její pleť. Já musím znát přece její pleť, já se jí učil nazpaměť. Vzpomínky na věky jdou s tebou v obzor daleký. V ní navěky jsi má, ta brandy byla výtečná...
Bohumil Hrabal je autor, kterého můžete na určité frekvenci vnímat a s hřejivým pocitem nostalgie číst jeho knihy. A nebo taky ne. Já patřím mezi ty první.

ladyfromskye
ladyfromskye
13.10.2017 3 z 5

Já k tomu Hrabalovi ne a ne dozrát. Ale dopis-reportáž Listopadový uragán, to bylo poutavé čtení. Ale zbytek? Smysl mi nějak unikl.

micha-ella
micha-ella
02.10.2017 5 z 5

Excelentní zapisovatel Hrabal!

Bonnet
Bonnet
23.06.2017 4 z 5

Já Hrabala moc nemusím, vlastně mi tak nějak "čtenářsky" nevoní, ale tohle... to byla jiná. Moc se mi líbil proud myšlení, různé odkazy na dobu, autory atd. I když na ten plný počet to (pro mne) pořád není.

zdenekhajek
zdenekhajek
31.07.2016 3 z 5

Hrabal ve své ne úplně vrcholové formě, i když místy lze najít hrabalovskou poetiku.

fleurmilk
fleurmilk
15.05.2016 5 z 5

Můj nejoblíbenější Hrabal. Nebýt této knížky, nikdy bych se například nedostal k poezii Dylana Thomase, a vůbec. Unikátní próza již tak unikátního Hrabala.

maryzka
maryzka
01.12.2015 1 z 5

Vzhledem k tomu, že jsem v našem městě ,, antihrabalovec" tak asi dost budu kritická. Tuto knihu mi autor dost znechutil ,,americkým myšlením"

HTO
HTO
28.08.2013 5 z 5

Asi jsem ji na rozdíl od přítele nightlybirda četl v správném rozpoložení, protože mně se hrozně líbila, jak z důvodů osobních, tak třeba pro tuto perlu:

„A pak se mne ptali, jaký je podle mne nejkrásnější citát z mé vlasti... a já jsem řekl, že pan profesor Borkovský nás po tom roce šedesát osm prováděl triforiem ve Svatovítském chrámu a tam ve výši šedesáti metrů jsou sošné portréty všech Lucemburků, dokonce i autora katedrály pana Matyáše z Arrasu, který tehdejšího času musel být nejen dobrý architekt, ale i sochař ... a tak jsme se dostali až nad kapli svatého Václava a pan Borkovský nám řekl, že tady je nejlepší akustika, tady zpívá dětský sbor ... a tím naše cesta triforiem končí, ale že nás činí pozorna, až půjdeme z Hradu ke Kocourovi do Nerudovky, tak tam v zatáčce pod Schwarzenberským palácem je štětkou vápnem psaný tento nápis: Rusové, jděte už do prdele, mně dochází vápno! A tu zespoda katedrály se ozval hlas průvodce ... Pánové, proboha, mírněte se, doba je vážná, tady je slyšet všecko, mám tady poutníky z Humpolce! A pan profesor Borkovský ukázal do hlubiny chrámu a řekl suše ... To je akustika, co? ... A to je krásný citát ve dvacátém století... Rusové, jděte do prdele!... A jak vidíte, přátelé, je to anonymní projev lidu zrovna tak jako anekdota, jako lidová píseň, všechno, co za něco stojí v té mé vlasti, je anonymní, všechno vymysleli obyčejní lidé, a tak já chodím po hospodách a jen sbírám všechno to, co podstatného řekli obyčejní lidé a pak to dávám do literatury, takže já jsem spíš zapisovatel než spisovatel... A pak se mne ještě ptali mí univerzitní hostitelé a hosté, kterého považuji za nejlepšího současného spisovatele v tom srdci Evropy, v Praze... a já jsem řekl bez váhání, že to je Egon Bondy, za svobodna filozof Fišer. A ptali se mi, jestli bych přednesl nějakou krásnou jeho básničku ... Odkašlal jsem, vzpomenul si na Dylana Thomase, a přednesl jsem ... Dnes včera v neděli, všechno je v prdeli, jedině ty filmy sovětský jsou vědecký ...“

nightlybird
nightlybird
12.06.2011

Listopadový uragán mne tak trochu zklamal.někde jsem četl, že je to nejlepší popis listopadových událostí a přelomu 90.let. No, nevím. Možná by to tak mohlo připadat někomu, kdo tu dobu aktivně nezažil a neprožil. Je tam vlastně jen Kouzelná flétna a Potopená katedrála a potom jen dopisy Dubence (naštěstí nikdy neodeslané). Horší než zamilovaný blázen je snad jen starý zamilovaný blázen. Že je raděj neadresoval všechny Cassiovi – kdo hovoří se zvířaty, kamarádí s Bohem. Neseděla mi ani forma – publicistika s aplikovanými kolážemi má do pábení Haňti a strýce Pepina docela dost daleko. Netvrdím, že je to špatné – je to prostě jiné, než jsem čekal. A dovedu pochopit symboliku 5. patra, která jej (a ostatně nejen jej) už tak dlouhou dobu vábila, až jej na Bulovce dovábila. Není mi cizí ani jeho únava z celoživotní houpačky a jeho příliš hlučná samota.
28.10. Tak jsem vzal s odstupem času zase Listopadový uragán do ruky - a vidím Dopisy Dubence jinýma očima. Hrabal se mi tady jaksi mění v jakousi variantu Haňti, variantu vypravěče, který o co je míň "lidový", o to je kultivovanější - do proudu řeči vkládá postřehy k osobnostem z kultury i politiky, současným i minulým, našim českým i zpoza hranic a vytváří tak opravdu pestrou mozaiku postav a dějů, na kterou se dá opravdu nahlížet jako na jakési zrcadlo doby. Prostě se zase potvrdilo, že často nezáleží jen na knize samé, ale i na době a rozpoložení v jakém ji čteme.