Hendrychova.K komentáře u knih
Chlapík letí v horkovzdušném balónu a ztratí se. Klesne nad pole a zavolá na kolemjdoucí ženu. "Můžete mi říct, kde jsem a kam směřuji?"
"Jistě," odpověděla žena. "Nacházíte se na 41. stupni, 2 minutách a 14 vteřinách severní šířky a na 144. stupni, 4 minutách a 19 vteřinách východní délky. Jste v nadmořské výšce 762 metrů a právě teď se vznášíte na místě. Byl jste však na vektoru 234 stupňů a 12 metrů za vteřinu."
"Obdivuhodné! Díky! A mimochodem, nemáte náhodou Aspergerův syndrom?"
"Mám!" odpověděla žena. "Jak jste to poznal?"
"Protože všechno, co jste, je pravda, poskytla jste mi mnohem detailnější informace, než jsem potřeboval, a sdělila jste mi je způsobem, který mi je naprosto k ničemu."
Žena se zamračila. "Hm. Nejste psychiatr?"
"Ano, jsem, " řekl muž. "Ale jak jste na to proboha přišla?"
"Nevíte, kde jste. Nevíte, kam směřujete. Do svého současného postavení jste se dostal tak, že jste se nechal unášet větrem. Po pár otázkách hned člověka označíte nějakou nálepkou a jste přesně tam, kde jste byl před pěti minutami, ale teď je to kupodivu moje chyba!"
Neuvěřitelně dojemná, skvěle napsaná, strhující kniha. Knihu jsem přečetla během jednoho večera a můžu s klidným srdcem říct, že ať už by se mě zeptal kdokoli, zda stojí za přečtení, moje odpověď bude vždy ANO. (jen si připravte papírové kapesníky)
"Hrozně se bojím, že se na tebe budu jednou dívat a nepoznám tě. - Myslím, že i když jednou nepoznáš, kdo jsem, budeš pořád cítit, že tě mám moc ráda. - A co když se na tebe podívám a nebudu chápat, že jsi moje dcera ani že mě máš ráda? - Tak ti to řeknu a ty mi budeš věřit. - To se Alici líbilo. Ale budu vždycky milovat já ji? Bydlí láska v hlavě nebo v srdci?"
"S Alzheimerem se nedá smlouvat. Nemůžu mu výměnou za jména svých dětí nabídnout jména amerických prezidentů. Nemůžu mu dát hlavní města všech amerických států a nechat si vzpomínka na manžela."
"Kdysi jsem věděla, jak funguje jazyk a myšlení, a uměla jsem druhým říct, co o tom vím. Kdysi jsem byla někdo, kdo toho hodně ví. Teď už se mě nikdo neptá na názor nebo na radu. Stýská se mi po tom. Kdysi jsem byla inteligentní, nezávislá a sebejistá. Stýská se mi po tom, když si je člověk něčím jistý. Je na nic, když si člověk nemůže být nikdy ničím jistý. Stýská se mi po tom, jak mi dřív všechno šlo snadno. Stýská se mi po tom, být součástí toho, co se kolem děje. Stýská se mi po pocitu, že mě někdo potřebuje. Stýská se mi po mém životě a po mojí rodině. Svůj život a rodinu jsem milovala."
Kniha se hrozně dobře četla, dobrý nápad. Ale asi od třetiny jsem už tušila, jak vše dopadne. Což ale není nic proti ničemu.
Musím říct, že knížku jsem si zamilovala už na střední škole. Není to kvůli jejímu příběhu, ale právě kvůli jazyku, který zde Vančura používá. Je to vlastně taková óda na český jazyk, hraní s možnostmi našeho jazyka. U této knihy je potřeba vychutnat si každé slovo.
Já vám nějak nevím. Asi jsem dle hodnocení, prodejnosti a humbuku kolem čekala víc. A jsem dost zklamaná. Začátek ještě ok, prostředek nic moc, konec ušel. Občas jsem měla problém s nelogickým chováním postav, divnymi (nereálnými) dialogy a samolibostí detektiva Joony, protože on je neomylný a vždycky má pravdu. Maličko jsem měla z celku pocit, že je to jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Dáme tam dobré věci, ale je toho hodně, takže je nám z toho blbě. Klidně bych z jedné knihy udělala tři (Ek, Pokémoni a Hypnotizér). Dám si pauzu a zkusím další knihu. Uvidíme...
Tahle kniha je rozhodně svá, až si člověk říká, co si o tom vlastně má myslet. A možná to je právě to,....myslet netřeba. Jen číst a nechat plynout.
Pfuu, co na to říct. Prostě bomba. Nemám slov. Rozhodně všem doporučuji.
První část knihy, přibližně 150 stran, jsem myslela, že knihu odložím. Hlavní hrdinka nesympatická, po slově Merlot se mi už ježily chlupy. Nakonec mě kniha ale chytla a závěr byl pro mě velice překvapivý. Na hlavní hrdinku jsem názor nezměnila, ale na knihu ano.
I když mě Anna už od začátku neskutečně sr..(štvala), tak se mi kniha hodně líbila. A určitě předčí mnoho všemi propagovaných thrillerů. Kam se hrabe Dívka ve vlaku a jim podobné.
Nic není takové, jaké se zdá být. Nikdo není takový, jaký se zdá být...
Já vám nějak nevím. Trošku mi tam chyběl šmrnc. A taky občas humor. Zasmála jsem se jen párkrát. Situace vyvedené často do absurdity. A občas mi vadilo opakování situací jen z jiného pohledu.
Těžké dějiny filozofie podané lehčí, stravitelnější formou. Tato kniha mi dala víc než pět let na univerzitě.
Hodně čtivé, přečteno za necelé dva dny. Příběh nahánějící husí kůži s velice nečekaným závěrem.
Knihu Hoši od Bobří řeky máme doma již od mého dětství, ale nikdy jsem ji nečetla. Vždy jsem si myslela, že když je to knížka pro chlapce, tak mne nebude bavit. Až nyní jsem si ji přečetla a musím říct, že jsem v dětství prohloupila, že jsem si ji nepřečetla. Knížka by mne, stejně jako dnes, bavila. Škoda, že v dnešní době děti moc nečtou, vzaly by si příklad z chlapců z knížky a třeba by alespoň na čas opustily počítač a šly by ven.
První povídka se mi četla trochu ztuha, ale další tři...naprostá pecka!
Člověk má hned chuť vyrazit někam na pěší pouť...
Všechny ty zasraný fláky začínají v E....
Zachraň život, jsi hrdina. Zachraň jich tisíc, a jsi zdravotní sestra....
Neexistuje žádný důkaz o životě po životě, věda neposkytuje žádnou oporu. Máme jenom to holé ujišťování doplněné naší mocnou potřebou věřit, že to všechno dává smysl....
Náboženství je teologický ekvivalent pojišťovacího podvodu, kde rok za rokem platíte pojistné, a potom, když potřebujete čerpat výhody, za které jste platili s nábožnou přesností - odpusťte mi tu hříčku -, zjistíte, že společnost, která si vaše peníze brala, vlastně neexistuje.
Nedočteno, nelíbilo se. Styl vyprávění zajímavý, ale téma tuctové. Možná někdy jindy...
Přemýšlím, která z knih o Robertu Langdonovi mne asi zaujala nejvíce.... Popravdě? Nevím. Ale můžu říct, že Inferno má dle mého z Langdonovské kvadrologie asi nejpřekvapivější zvraty a nejneočekávanější závěr.