Hathor89 komentáře u knih

Když jsem přinesla publikaci z knihovny, byli doma překvapeni, vždyť prý tento příběh znám. Ano, zhruba. S ohledem na mé povolání se snažím neustále vzdělávat. Upřímně? Mnoho věcí pro mě bylo překvapením. Třeba jsem nevěděla o úloze Wintonovy matky, o ukrývání odbojářů a věznění Wintonovy manželky za války … Nedokážu pochopit, že někdo vyrazí do cizí země ohrožené válkou (a jiní si myslí, že nebude), vystaví se nebezpečí a riskuje vše kvůli cizím lidem. Nedokážu pochopit, jak se mohlo najít tolik lidí, kteří byli ochotni vzít k sobě cizí dítě. Nedokážu pochopit, jak bylo rodičům a dětem, když nevěděli, jaká budoucnost je čeká. Nedokážu pochopit, jak mohl někdo zlikvidovat 1,5 milionu dětí v koncentračních táborech. Nedokážu pochopit, proč byl tolikrát odmítnut návrh na Nobelovu cenu za mír pro sira Wintona. Ale dokážu pochopit, čím je tento příběh tak úžasný. Děkuju panu Wintonovi a všem dalším, kteří se podíleli na záchraně dětí, že rozsvítili trochu světla ve tmě.

1 19.07.2018

Knihy z edice Pedagogika mám ráda, začala jsem je číst během studia na vysoké škole, přinesly mi řadu potřebných teoretických informací a mnoho příkladů z praxe, dnes už je čtu v rámci samostudia (a ze zvídavosti). Po přečtení této publikace mám rozporuplné pocity. Určitě se jedná o složité téma, stres skutečně doprovází pedagogické pracovníky na každém kroku, obzvlášť v případě práce se sociálně znevýhodněnými či jakkoliv postiženými žáky. Praktických příkladů mohlo být více (ale je to jen subjektivní pocit). Trochu mě pobavily pasáže o wellness, možná by byl přínosný pro učitele, ale myslím si, že s rodinami není možné počítat s wellness víkendem třikrát ročně a v létě s dalším týdnem s ohledem na finanční stránku (těžko začne zřizovatel na takové pobyty přispívat, i když s odlišnou péčí se můžeme setkat třeba v jiných zemích). Oceňuji bohatý seznam testů zabývajících se syndromem vyhoření. Možná mi chyběla alespoň malá část zabývající se následnou péčí o osoby postižené syndromem vyhoření (tato kniha se zabývala více prevencí), domnívám se, že je spíše ojedinělý, pokud je jím jedinec postižen, rozhodně se podle mne do školy už nevrátí.

19.07.2018

Na úvod musím napsat, že mě zklamal konec, připadal mi nijaký, nevýrazný, moc rychle ukončený. Zatím jsem od autorky četla jen Deset malých černoušků a ti mě nadchli. Přitom mi Brána osudu nabízela na první pohled zajímavou zápletku, starou a nezapomenutou vraždu mladé dívky. Proto nehodnotím nízkým počtem hvězdiček. Trochu mě při čtení rušilo to, že děj plyne s pomocí nekončících dialogů (je vidět posun v době, protože dnes se doporučují výhradně tehdy, když má autor skutečně co říct). Ale vzhledem k tomu, jak neustále kniha připomínala dřívější dobrodružství Tommyho a Pentličky, budu si muset nějakou další knihu přečíst.

1 25.05.2018

Po knize jsem sáhla pro inspiraci na hodiny literatury. Hned na úvod mě pobavila řečnická otázka autorky, která zabrousila do dnešních mnohých diskuzí. Když se ptáme, proč nečtou děti, měli bychom se ptát, proč nečtou dospělí. Mám žáky, kteří doma nemají ani jednu knihu a na městskou knihovnu nedostanou peníze (raději je jejich zákonní zástupci utratí za cigarety). Jak by takové děti mohly mít vztah ke knihám? Upřímně? Mnohé z nich rády čtou. Knihy si půjčují ve školní knihovně (i když ta je velmi pomalu obohacována o novější tituly) a případně jim nosím knihy z domova (přeci jen mám řadu současných autorů). Neomezuji je věkem (jen někdy knihy označuji hvězdičkou … vhodné od 15 let, třeba Dítě číslo 44 nebo Smrt je mým řemeslem), seznam četby tvoříme na začátku školního roku společně (dostanou dotazníček a mají možnost napsat, které konkrétní knihy chtějí číst nebo o čem). A výsledek? Funguje to. Před měsícem za mnou přišel žák, který na začátku roku velmi hlasitě odmítal četbu, abych mu i příští rok doporučila nějakou knížku podobnou té, kterou dočítá (Říkali mi Leni). Takže neházejme flintu do žita, dnešní děti čtou (některé novinky, další klasiku). S autorkou se shoduji v několika názorech. Třeba že je lepší nechat dítě číst „módní” knihy, hlavně že něco čte. Pokud knihu nedočte, nic se neděje (také jsem některé knihy již odložila a k některým se zpětně vrátila). Možná jsem čekala trochu propracovanější teoretickou část, ale praktické náměty obohatily mou zásobu aktivit do hodin.

2 19.05.2018

Čekala jsem trochu více humoru a slibované ironie, asi jsem ovlivněna „Staříkem”, u kterého jsem se smála často i nahlas. Začaly se mi líbit knihy, které vypráví dějiny jednoho století pohledem jedné osoby. Autor určitě využil zajímavý námět, „velké” dějiny, které plují kolem nás, ani je nevnímáme, ale někdy nás velmi citelně zasáhnou, očima „obyčejné” Arménky, se kterou se život nemazlil. Ale … Asi jsem čekala více. Titul knihy je velmi lákavým marketingovým tahem, ale Himmler vystupuje v knize jen jako epizodní postavička. Zaujaly mě dějiny Arménů, přeci jen o nich se mluvívá méně, a francouzské citace z antisemitských knih, přeci jen ty německé jsou nám předkládány častěji, zbytek byl takovým přeletem bouřlivého dvacátého století. Přišlo mi, že v knize vystupuje příliš mnoho slavných jmen, ať v odkazech na literaturu, kterou Róza přečetla, nebo v epizodních rolích z „Malé Provence”. Na můj vkus stará dáma popisovala příliš sexuality. První polovina knihy byla čtivější. Ale chtěla bych mít ve vyšším věku také takovu víru v život, elán a nadhled. Plusem knihy jsou určitě neotřelá přirovnání: „Život je jako kniha, která se nám líbí, příběh, román, historické dílo. Člověku přirostou postavy k srdci a nechá se unášet dějem. Na konci, ať to člověk píše nebo čte, se mu nikdy nechce skončit.”

1 09.04.2018

Moje první kniha od autorky. Perfektní vykreslení postav. Dokonale popsané prostředí. Výborné náměty. Příjemné a nenáročné čtení. Pro mě určitě ne poslední kniha s postavou Adama Dalglieshe. Měla jsem své podezřelé ze zločinů, až na Dědictví Boxdaleových, jen jsem nebyla schopná najít motiv a patřičné důkazy, až na Úplně obyčejnou vraždu, u té jsem byla na stopě velmi rychle. Velmi se mi líbila předmluva, která vystihla povídku jako obtížný literární útvar. Autorka na malém prostoru vytvořila pěkné dílko.

4 06.04.2018

Krátkou dobu pracuji s chlacem, který má diagnostikovanou poruchu autistického spektra. Znala jsem knihy věnující se teoreticky této problematice. Hodnocená publikace je skutečně ojedinělá. Vždy se zajímáme o to, co si myslí jiní lidé, ale bohužel většinou jen ti „zdraví”. Kniha mi určitě zodpověděla řadu otázek, minimálně ty, které se týkaly neustálého pohybu, reakcí na okolí, nesrozumitelné projevy emocí apod. Škoda že nebylo více popsáno zázemí autora, sice jsme se dočetli, že ho učila pomocí tabulky maminka a velkou úlohu sehrála paní učitelka, ale více jsme se o nich nedočetli. Určitě by i tyto informace poskytly cenné rady pro zájemce o autismus. Menší problém mám s autorstvím, nemyslím si, že by takto odpovídal jedinec s poruchou autistického spektra, určitě muselo dojít k zásahu další osoby (nevěřím, že by autista věděl, jak se cítí jiní autisté, aby mohl srovnávat situace a docházet k téměř odborným názorům). Také se domnívám, že nemusela být tak často opakována rada: trpělivost a nezlobit se. Bohužel není všemohoucí. Škoda že v knize nebylo více autorových příběhů, krásně obohacovaly zodpovídané otázky.

2 02.04.2018

Tato kniha mě v dětsví minula (když ono bylo tolik jiných knih), chodila jsem kolem ní v naší rodinné knihovničce, tak jsem se k ní dostala teprve v dospělosti. A musím uznat, že s ní určitě seznámím své děti. Celosvětově známý příběh, který znají všechny generace v různých podobách (knižních, filmových), mě nadchl. Úžasné byly popisy krajiny, ovoce, života na moři, lidí. Vlastně jsem neznala konec, přesněji za jakých podmínek byl Robinson zachráněn, takže mě i něco při čtení překvapilo. Člověk by se hned na ostrov, kde by si urovnal myšlenky a našel klid, vypravil … ale ta představa, jak se snaží přežít a jak by si poradil jako Robinson (najít jídlo, vodu, zařídit bydlení, nábytek …).

6 02.04.2018

Jako první knihu, která komiksovou formou zaznamela historii, jsem četla Maus od Arta Spiegelmana. Tato česká publikace mě nadchla stejně. Příběhy bezpráví jsou úžasným projektem, díky kterému lidé naslouchají vzpomínkám těch, kteří by jinak zůstali zapomenuti. Těší mě, že se takto přibližují i „malé” dějiny „obyčejných” lidí. Komiksy jsou srozumitelné, jednoduché … a přitom předají mnoho informací, poznatky a proniknutí do citového rozpoložení aktérů dějin. Byť vzpomínky mohou být časem zkresleny, nevadí. V týdnu zajdu do ředitelny a požádám o zakoupení knihy do školní knihovny, možná i o druhou do mého dějepisného kabinetu. Z vlastní zkušenosti vím, že po takovém výkladu historie mí žáci sáhnou.

4 01.04.2018

Začátek této knihy se mi příliš nelíbil. První věta ano, dalších pár stránek mi přišlo o ničem. A pak se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem začala chápat. Typický druh japonské ženy (možná velké části moderních žen). Péče o domácnost. Stereotyp. Každodennost. Život ztracený v povinnostech. Ztráta iluzí. Muž. Dítě. A co dál? Není to málo? Vím o oblíbenosti Franze Kafky, ale v této knize mi absence jmen připadala příšerná. Takový neosobní vztah k rodině. Nechápu. Alespoň si člověk uvědomí, že si musí život užívat. Mít rodinu a zároveň své zájmy … a snažit se to spojit, alespoň někdy. Trochu mě zklamal otevřený konec. Nemám je ráda. Chtěla bych vědět, jak to dopadlo.

1 29.03.2018

Začátek knihy zcela pohltil moje smysly. Popis autonehody vypadal zcela reálně. Také se mi líbilo psychologické zpracování návratu do života, prolínání minulosti se současností, smutné oči průvodkyně … které nakonec začínaly postupně zářit. Ale … Bohužel část knihy připomínala četbu, kterou bych zařadila do červené knihovny (tu běžně nečtu), a to mě zklamalo, obzvlášť chování skutečného viníka mi připadalo neuvěřitelné, plán záchrany dvou duší, který se změnil v lásku. Děkuji, ne. Některé citáty doplňovaly děj a dávaly mu smysl, ale možná jich bylo moc. Ale každý autor má určitě vlastní osobitý styl. Musím ocenit absenci chyb v textu, což je ve srovnání se současnou českou produkcí velký úspěch.

1 29.03.2018

Nejsem obdivovatelkou Švejka a po této knize jsem se jí ještě stále nestala. Když se vedou polemiky o tom, zda tato postava představuje idiota, nebo naprosto geniálního člověka, který svou prostotou přelstí všechny nadřízené orgány, nedokážu přistoupit na švejkování jako důkaz české geniality. Ano, místy jsem se pousmála, místy jsem si dokázala představit dobovou společnost a její pokřivenost pod rakouským mocnářstvím (a to navíc přineslo řadu významných kulturních aspektů), ale to je tak vše. Vyšší kulturu v tom prostě nevidím. Ještě chvíli potrvá, než se odhodlám sáhnout po Haškově nejopěvovanějším díle (pokud vůbec - film jsem také ještě nikdy nedokoukala).

1 19.03.2018

Po knize jsem sáhla, protože jsme se žáky četli ukázku v čítance … A výsledek hodiny? Žáci požadovali zařazení knihy na seznam doporučené literatury a já litovala, že jsem po příběhu nesáhla dříve (ale ono je tolik knih, které by člověk chtěl zhltnout). Upíři jsou dnes velmi populárním obchodním artiklem, ale tyto starší příběhy nám jsou nějak bližší (i ve srovnání s reklamou na Stmívání). Chvilku mi trvalo, než jsem se srovnala s tím, že se jedná o deníkové záznamy a dopisy, ale nakonec mi přišlo úžasné, jak se z útržků každého účastníka skládá děsivý příběh, první svého druhu. Autor perfektně vykresloval atmosféru strachu, popisy postav, krajin, pocitů. Jen ten konec mi připadal nějak odfláknutý a moc rychle ukončený, stejně tak se změnila doba, takže vztahy byly na můj vkus naivní. Ale to nic nemění na dokonalosti tohoto starého příběhu.

5 18.03.2018

Bavila mě první polovina knihy – pronásledování, vraždy, záhada, druhá už pokulhávala, po nálezu starého rukopisu mi děj připadal příliš rychle ukončený (a nebylo to neskutečným napětím, spíše příliš jednoduchým dějem a jednoduchým slohem). Určitě už jsem četla lepší historické romány, tento patří spíše mezi oddychovou literaturu. Ale stejně si přečtu ještě další pokračování, alespoň kvůli otevřenému konci (což mě naštvalo), zajímavému tématu a prostředí. Musím napsat, že mě šokovalo množství překlepů … Od čeho je korektura textu? Bohužel je to asi nový trend, rychle přehlédnout a vydat.

18.03.2018

Tento literární žánr není mým šálkem kávy. Začátek se mi ještě líbil, lehký jazyk, zajímavé prostředí, ale pak už mi kniha připadala jen velmi málo uvěřitelná. Ano, muž se zamiluje do dvacítky, krize středního věku propukne naplno, manželka náhodou, hloupým přeřeknutím, zjistí nevěru … ale ta chytrá hra na získání muže mi připadala příliš neuvěřitelná a ty urážlivé promluvy ke čtenáři … I když uznávám, že otevřený konec popouští uzdu fantazii.

3 05.03.2018

Možná je trochu zvláštní psát o takovém sportovním úspěchu formou pohádky, kde mají své místo kouzla … Ale není snad příběh obyčejného kluka, který tvrdě dřel, sám o sobě kouzelný? Ota Pavel hold uměl psát, až mi běhal mráz po zádech, když Raška skočil. Už se těším, až s tímto příběhem seznámím své děti.

5 05.03.2018

Kniha popisuje velmi ožehavé téma, které rozhodně není minulostí, ale velmi žhavou současností. Vyrovnání s minulostí znamená vyrovnat se s vlastními činy i jednáním předků. A nejedná se o lehký úkol. V současnosti musíme umět připustit, že i Češi se po válce chovali jako nacisté, nemilosrdně, někdy konali zločiny rádoby ve jménu spravedlnosti, přitom hledali pouze cestu jak se co možná nejjednodušeji obohatit, stejně tak se mnozí chovali vůči osobám označeným za Němce (bohužel, kdo je Němec, stanovovala zaujatá státní politika z několika nic neříkajících sčítání lidu) shovívavě a snažili se respektovat lidská práva. Úvod knihy vystihuje velmi čtivě poválečnou atmosféru. Ze zacházení v internačních táborech je mi špatně, vždyť se nedotklo jen přesvědčených nacistů, oběťmi se stávali také civilisté. Poválečné zacházení s německy mluvícimi Židy … chápu, že se o tom špatně mluví, ale je to třeba. Čekala jsem, že v tomto rytmu bude kniha také pokračovat. Nestalo se, ale přesto mě nezklamala. Hrdinka mi byla místy velmi nesympatická. Odkrývání starých činů bolelo obě strany. Bohužel z historie se lidé nikdy nepoučí, i když se ve školách o hodinách dějepisu tvrdí opak.

8 05.03.2018

Pro milovníky Harryho Pottera určitě neopomenutelný kousek skládačky čarodějného světa. Myslím si, že i mnoho těch, kteří jen prošli kolem světoznámé kouzelnické ságy, si v ní najdou něco svého. Líbí se mi, jak autorka doplňuje celou sérii o tituly, které jsou k mání v Bradavické knihovně. Jako by ten kouzelnický svět byl čím dál reálnější. Pravidla tolik nepotřebuji, mám strach z výšek a rychlého letu, takže famfrpál hrát nemůžu, ale jeho historie byla velice zajímavá. Obzvlášť se mi líbily ukázky z dobových článků, deníků a dopisů, které dokreslovaly atmosféru kolem nejoblíbenějšího kouzelnického sportu.

2 03.03.2018

Krátká. Zajímavá. Napínavá. Děsivá. Zdánlivě jednoduchá. V několika slovech se dá shrnout tato útlá povídka, od které se nedá odtrhnout a po přečtení ještě dlouho zůstává v hlavě. A to je právě ono! Je skutečně jen o děsivém dobrodružství v podzemních prostorách knihovny? Nebo čtenáře zavádí do mnohem spletitějších uliček života. Přečetla jsem si několik recenzí a jedna knihu hodnotí jako cestu dospíváním, kdy se změní úplně celý svět, na který mladý člověk kouká jinak než dřív. A další nápady přidává spousta dalších čtenářů. A to se mi právě líbí. Kniha nutí přemýšlet … a kdo se toho nebojí, něco si v ní najde. Vypovídající je asi (alespoň podle mne) závěr knihy, kdy mladý člověk ztrácí matku, jediného blízkého člověka, a knihovna je oproti tomu jen pouhý zlý sen, zlý začátek nového života, který se člověk musí naučit žít. Jednalo se o mé první setkání se světoznámým japonským spisovatelem, ale určitě sáhnu ještě po další knize, protože tato mě zaujala. Nemůžu opomenout jedinečné ilustrace, které neměly chybu a krásně doplňovaly děj.

7 03.03.2018

Jedním slovem: Páni! Moje první kniha od autorky, i když jsem měla už dlouho v plánu něco si od ní přečíst, a určitě ne poslední. Vraždy v neúprosném rytmu naivní dětské rýmovačky neměly chybu a knihu jsem přelouskala za dva dny. Možná jsem čekala trochu jiný jazyk od světově uznávané spisovatelky, připadal mi příliš jednoduchý, ale to neubralo na spádu děje a napětí, když oběti bojovaly se svým vlastním svědomím. Zápletka knihy byla naprosto dokonale promyšlená, madam Christie byla opravdu MISTRYNÍ SVÉHO ŘEMESLA a nechala čtenáře v napětí až do samého konce. Scotland Yardu skutečně zamotala hlavu. Sice jsem podezřívala vraha dlouho, nezdálo se mi, jak mluvil, jak vystupoval, ale … (pro zájemce z řad čtenářů nebudu prozrazovat, co mě svedlo ze správné stopy) … konec mě úplně pohltil.

4 03.03.2018