grimik komentáře u knih

Přistupoval jsem k této sérii už opravdu skepticky, protože naprostá většina thrillerů a detektivek co jsem četl, jsou průměrné a slátané blbůstky, plné nepodchycených nelogičností, přehánění ad absurdum, špatného psaní a nesmyslně natažené délky. No tak jsem se mýlil a po několika přešlapech do vod "amatérů", kteří nevím proč, jsou navzdory svému neumu v červených číslech na Databázi knih, jsem narazil na sérii, která stojí za to. Minimálně její první díl. Moc pěkně vystavěná zápletka, na thriller akorát délka. Musím se přiznat, že tady jsem do vyslovení jména záporáka úplně tápal a byl překvapen, ačkoliv právě často trpím nad knihami tohoto typu opakem, tedy že musím pročítat stovky nudných stran, i když jsem si dávno jist závěrem. Navíc Carter prokládá děj postupným odhalováním života a charakteru hlavních postav, a to v míře tak akorát, aby kniha nepřestala bavit a rychle se zas vrátí k ději. Nejde tedy o úplně povrchní záležitost, pokud jde o postavy, s nimiž se ostatně bude čtenář setkávat ve více než desítce dalších dílů. Teď se na chvíli vrátím k pro mě zajímavějším/vážnějším knihám, a pak zkusím pro odlehčení další díl a uvidíme. Zatím, v rámci žánrových jednohubek, hodně dobré.

17 10.05.2021

Hezká, poutavě napsaná a jazykově bohatá kniha s notnou dávkou originality, jelikož je vyprávěna pohledem personifikované smrti. Za mě jí bohužel i tato forma "fantasy vypravěče" láme trošku vaz. Za prvé, když Smrt vstupuje do děje, rozbíjí to čtenářovu začtenost, což je hlavně na počátku docela znatelné, jelikož z počátku Smrt vstupuje se svými poznámkami a myšlenkami k rádoby hlubšímu zamyšlení velmi často. Pak její vystupování zřídne a konečně lze knihu hltat stranu za stranou naprosto nerušeně. Za druhé, Smrt pomáhá odsouvat podvědomě knihu tak trochu do role pohádky, čemuž přispívá i fakt, že jde v podstatě o dětský příběh, omezený na jejich prožitky a omezený prostorově na jedno menší město a jen tak mimoděk vnímáte, že se na pozadí odehrává válka. V tomto je kniha poměrně plochá, nedá vyniknout ani prostředí v němž se odehrává, ani prožívanému období, ani samotným hrůzám války a jak válka zasahuje v plné šílenosti do celého děje. Ten pak stále působí tak nějak dětsky hořko-romanticky a pohádkově, kniha se navíc vyhýbá jakýmkoliv drsným popisům, přesně tak ,aby sedla všem. A v tom je asi zároveň i síla této knihy. Díky tomu se dá v pohodě hltat stránku za stránkou (jak jsem již jednou napsal), nic vás emocionálně nezasahuje, ty nejhorší okamžiky v knize, kdy je z děje vymazáno snad 90% všech vystupujících postav jsou vylíčeny téměř jednou větou, bezcitnou Smrtí. Není třeba se obávat nějakého zásahu do srdce. Ovšem nechci, aby má slova působila negativně. Jak jsem napsal, toto je silou knihy, která sedne velkému rozsahu věkových skupin od dětí po dědečky a babičky a všichni z ní budou mít takový milý a vřelý pocit a přesto se malounko zamyslí nad tím, jak je důležité, držet se dále od všeho, co by nás uvedlo opět v tak strašné časy. Přečteno za jeden a půl dne. Jedním dechem. Ještě dodám, že film natočený na motivy této hezké knížky nestojí za nic, má úroveň laciné televizní inscenace a rating tak 6+

17 29.12.2019

Knihu jsem si vybral do tématu Čtenářské výzvy - kniha, jejíž děj se odehrává v 16. století. Už na sklonku minulého roku jsem od paní Körnerové přečetl Heřmánkové údolí, které sice nebylo úplně nezapomenutelným čtením, ale rozhodně jsem díky němu měl celkem velká očekávání i od Jeleního vršku. Bohužel, Jelení vršek ze všeho nejvíc definuje slovo plytké. Příběhu chybí ve všech aspektech něco víc. Zápletka je celkem plochá a o začátku bez velkého snažení předvídatelná, ty vedlejší dramatické události pak nestačí čtenáře ani zaujmout, jak nezajímavě jsou psané a jak rychle zmizí sami od sebe. Jen plnidlo stránek? Dobová surovost zde vůbec nevyplouvá na povrch ani při líčení morové nákazy táhnoucí krajem. Emoční profil postav a jejich projev je jak herecké umění Silvestra Staloneho. Nefunguje ani romantická linka. Po 300 stranách vzájemného odporu mezi ústřední dvojicí, nepůsobí závěrečné vzplanutí vůbec uvěřitelně a Jan ze Zhoře dočista změní charakter. Navíc se knize nedařilo držet ve mě soustavně pocit středověku, doby, v níž se děj odehrává. Na relativně málo stránkách je zde prostě od všeho trochu a přitom nic, nic zapamatovatelného. Guláš, který ale nikdo nezamíchal. Všechny ingredience jen tak leží na sobě, neprolnuté, oddělené. Kniha je výrazně lepší od půlky, ale co s tím, když už je stejně od samého začátku jasné co se stane, jak to skončí, nebo kdo za čím stojí. Práce s napětím a tajemstvím naprosto nezvládnutá. Vypadá to, jako bych viděl jen samá negativa, ale ono to tak není, jen nedokážu vyzdvihnout nic vyložené skvělého, všechno je tak nějak ... plytké.

16 31.03.2023

(SPOILER) Výrazné zlepšení, ale i tak nejspíš s tímto autorským párem končím. Písečný muž je rozhodně nadprůměrnou krimi, ale já mám snad s každou knihou série dost zásadní potíže.

Předně, celkově mi nesedí styl vyprávění a slohu napříč celou sérií, takže to asi nikdy nemůže být za 5.

Písečnému muži navíc přitěžuje fakt, že zásadní point, že je záporák "dabl", jsem věděl již od poslední kapitoly předchozí knihy, takže zde jsem nějakých 400 stran čekal na to, až přijdou vyšetřovatelé s "překvapivým" odhalením....zívačka, ale stane se, prostě se mi to zjevilo samo hned na počátku.

No a pak jsem se nedokázal srovnat s představou totálně zabezpečených cel s nejpřísnějším dozorem, pro ty největší magory a psychouše celé země, umístěných nikoliv ve věznici, nýbrž v pohodové nemocničce prakticky bez ostrahy (klasická nemocniční ostraha s pendrekem, tudíž na pendrek), jinak pod dohledem obyčejných doktorů. Navíc se společenskou místností společnou pro všechny cely (bez rozdílu pohlaví), hlídané jednou kamerou, která má slepé místo? Neumím si představit jakoukoliv situaci, která by zde přirozeně vyvstala, a kterou by měli krotit lékaři, kteří do cel vstupují podělaní strachy, držíc v ruce ultimátní zbraň - Diazepam.

Dále, na to, jak omezeně mohl Jurek komunikovat směrem ven, a že se mu to mockrát nepovedlo, byl vždy nějak rychle v obraze, co se venku děje.

Jako, houpat se knihou nechám, ale ne roztáčet. :))) Takže závěr po 4 dílech? Horší díl střídá lepší díl, ale žádný není zrovna chytrý. Inteligentní krimi zde čtenář hledat nemůže.

Ještě jsem si vzpomněl na jednu iritující věc. To nikomu nevadí, že posledních 20-40 stran každé knihy je věnováno naprosto zbytečnému převyprávění motivu a událostí, i když jsou z knihy čtenáři dávno jasné? To se to musí polopatě celé vždy rekapitulovat? Nedůvěra ve čtenáře? Proč?

16 16.02.2023

Popravdě, před touto knihou jsem četl rychle za sebou několik, podobně citlivých knih z období holocaustu a válečného teroru a mimo jiné i Sůl moře, druhou z knih od Ruty Sepetys, a musím říci, že ač je kniha hezká, citlivá, zpracovávající náročné téma plné újmy, krutostí, bezpráví atd., nedosahuje kvalit těch, které jsem ohodnotil plným počtem. Je to zřejmě tím, že u takto citlivých témat mám raději rozsáhlejší, slohově vytříbenější díla a poetičtější vyprávění. Kniha V šedých tónech mi tak přišla, asi díky relativně krátkému rozsahu a rychlosti, s jakou knihu přečtete, jako takový stručný deník událostí a to mě mrzí, rozhodně to neznamená, že je to špatně nebo, že kniha není krásná. Pro mě byla kniha Sůl moře, která se, mimo jiné, "zrnkem písku" s touto knihou prolíná, prostě o fous lepším čtením a musím je od sebe tudíž jednou hvězdičkou oddělit.
Co však nadevše oceňuji, je orientace knihy na, v souvislosti s 2WW, stále trochu opomíjený, bolševistický, totalitářský režim, který značně pomohl tomu, že válečná vřava vůbec začala, a který sám způsobil neméně hrůz než ten nacistický.

16 28.01.2020

Leoš Kyša aka František Kotleta nepíše běžně knihy pro mě. Pokud je mi známo, píše hlavně jednoduché YA Sci-Fi, a tak není divné, že jsem od něj nikdy nic nečetl a ani jsem nemyslel, že někdy budu. Přesto, když jsem zahlédl (díky úplně přehnané propagaci této knihy) pár slov k Sudetenlandu, vyvolala ve mně velký zájem.
Může za to i mé nadšení z Listopádu od Aleny Mornštajnové, kterážto kniha nabízela podobné téma alternativního pohledu na vývoj polistopadových dějin (zatímco Listopád staví na jiném průběhu sametové revoluce, porevoluční Československo v Sudetenlandu má být ovlivněno již jiným poválečným vývojem, odlišným vypořádáním s německým národem) a tento Listopádový pohled byl až naturálně realistický a velmi věrohodný.
Jenže jsem se spletl, toto nedýchá Listopádu ani na záda, Sudetenland běží po úplně jiné trati. V Sudetenlandu je alternativní historie jen pozlátko v knize, která je mnohem víc pouhou detektivkou ze Sudet, s pozadím českoněmeckých vztahů a polistopadové politiky. Samotná alternativní realita je nezajímavá, nudná a jediným plusem je slušně vylíčená atmosféra hospodských schůzek všemožných spolků hlásících se o slovo v polistopadové době. Hezky jsem si vzpomněl na mnohé prožité a nacítěné ze začátku devadesátek.
Do té začouzené, sychravé, bruntálské nudy vnáší zmatek hromada postav, v nichž jsem se ztrácel, jeden Němec střídal druhého Němce a já se modlil, ať už panu Kyšovi počet postav stačí a navíc jsem stále čekal, co že vlastně bude tak moc jinak, protože od začátku mi přišlo všechno tak nějak nealternativní a neúplným odsunem Němců prakticky neovlivněné.

Až po desítkách stran jsme pochopil, že tady nejde o alternativní realitu dějin, ale že půjde o obyčejnou a průměrnou detektivku a pro tento příběh se ta omáčka s odsunem/neodsunem vůbec nemusela stát.

S prozřením o co že to jde, mě začal Sudetenland vlastně i docela bavit, pomalu jsem si zpětně začal postavy zařazovat a začal se soustředit na stejnou věc, jako postava novináře Lichkeho, jehož pohledem knihu čteme. Avšak s přicházejícím závěrem se nenaplňovala plná spokojenost ani s tou detektivní částí. Jednak autor tak nějak kroužil a kroužil anebo nesourodě přeskakoval tam a zpět, a ne a ne se něčeho dobrat, no a pak poslední kapitoly...závěr vyústil v úplně unylý konec, kdy už jsem nad knihou zíval a s koncem jsem se už nic nového, co by nebylo zřejmé dávno, nedozvěděl.

Jsem celkem rád, že jsem to nemusel skutečně číst, to bych opravdu nedal a musel bych knížku odložit. I poslech byl boj na dva týdny.

15 29.01.2024

Velmi povedená celá série, kde si všechny díly drží vyváženou kvalitu. Třetí díl se mi možná líbil o malinko méně než druhý, byly zde, přeci jen, tři nebo čtyři úplně nelogické/nepravděpodobné situace, které nebudu zmiňovat, jelikož nechci spoilovat, ale jak už tu někdo jiný také píše, tak např. Škodovka), pak ale i zásadně nemožné věci ohledně střelby nebo....ale kuš, nebudu... :))
Z čeho jsem byl naopak nadšený, v co kniha Vetřelec přerostla v poslední třetině. Doslova temná, psychologická noir krimi. Nádhera. Škoda, že série končí, ale nejde to jinak. Budu se holt těšit na nové postavy, v nové sérii autorky.

15 19.09.2023

Jako malý kluk jsem toužil po hromadě fantasy knih, ale kromě Hobita nic nebylo. Tak si dětské sny plním teď a kupuji si fantasy knížky, i když už je ani nečtu. Jsou moc jednoduché, prostě YA a vesměs mě moc nebaví. Takže i když mám celou sérii Naslouchače v knihovně v její papírové podobě, dávám to jako audioknihu při cestách autem. Naslouchač celkem překvapil, zejména tím, že jde o počin české autorky. Ta vyměnila tvorbu vlastního, konzistentního světa za zasazení děje do postapo budoucnosti naší Země a tak má základ položen sám od sebe. Poslouchalo se to dobře, ale zas taková perla to podle mne není. Třeba charaktery postav jsou vykreslovány totálně povrchně. Nevím, zda mám být rád za onen odkaz na Djatlovovu výpravu a její tradiční "mysteriózní" výklad až démonizaci a u audioknihy mi úplně nesedí hlas Jitky Ježkové. Ale jinak hodně dobrý počin a zajímavě naroubované, čisté fantasy na dějiny. Ural, coby dělící čára světa mi navíc v kontextu současného světového dění přijde jako trefně zvolené místo pro "novou hranici", ach ta ironie. :)

15 08.11.2022

Snad poprvé, co jsem si dal k napsání komentáře dlouhou pauzu, protože vlastně nevím, co napsat. Perfektně vyprávěno, mírně plošší charaktery postav, stále mi trochu chybělo postavám víc porozumět. Jak se bude děj odvíjet bylo dost předpokladatelné a trochu jsem se nemohl smířit s nelogičností zásadních rozhodnutí, ačkoliv bylo zřejmé, kam to povede, ovšem motivace postav k těmto rozhodnutím byly jasně ozřejmené a svým způsobem pochopitelné. Jinak knížka je opravdu super, bavila mě od začátku, v jedné fázi mě opravdu pohltila tak, že se nedalo odtrhnout a finále smutné i šťastné dohromady a hlavně skvělé. Neubráním se srovnání se Slavíkem, jenže Slavík má u mě navrch prostě jen samotným tématem, které je mi v knihách blízké, takže to není v mém případě moc fér srovnání. Obě knížky jsou jasně pětihvězdičkové, ale Slavík byl prostě lepší.

15 23.06.2020

Děkuji.

14 15.11.2022

(SPOILER) Kniha začíná v roce 42 příběhem trochu naivní, trochu hloupé, ale nebetyčně vypočítavé a morálně úplně pokleslé ruské dívky. Jde o příběh jejího vypořádávání se s jistě nelehkými situacemi, napřed v Rusku, následně v Německu a Československu a s několikerými změnami politického režimu u nás. Více nechci odkrývat, případně lze nalézt v anotaci knihy.

Pominu fakt, že Neonila je prostě morální sv..ě bez špetky citu, která se neštítí ničeho, a že jí nelze přát po celou knihu nic dobrého. To, i když není snadné takovou hlavní hrdinku přijmout, je přesně takto zamýšleno a k příběhu patří. Jenže...

Největší a v podstatě i jedinou devízou knihy je um paní Wilkové, vybírat zajímavá témata z méně otřepaných vod naší historie a z desítek částí různých příběhů poskládat vlastní, fiktivní, s koncentrovanou silou těch všech reálných, k nimž se dostala. Téma a silný příběh.

Všechno ostatní, co dělá knihu knihou, ve mně vyvolává naprosté nepochopení, jak může mít tato kniha tak neskutečné hodnocení. Slovosled, větná skladba, sloh, to vše má, a opravdu mne mrzí, že to musím napsat, úroveň středoškolské slohové práce na téma vypravování, a to ještě od ne úplně nadaného žáka.

Každá pátá věta či každý třetí odstavec začíná příslovečným určením času.

„Jedné noci vzbudilo obyvatele modrého domečku klepání na malá dvířka...“

„Jednoho dne s nimi přišel voják, kterého nikdy dříve neviděla.“

„Den poté začali na dveře modrého domečku bouchat němečtí vojáci.“

„Další den se rozdělil s Vladimírem a jeho ženou...“

„Tu noc předtím se s Neonilou dohodli, že se vrátí.“

„Následující den brzy ráno přivedla koně.“

„Za několik hodin se Ivan opět zastyděl...“

Působí to až nepřirozeně hloupě. Defacto je každý odstavec odskokem do nějaké nové časové situace. Během odstavce proběhne celý děj vztahující se k té situaci a následuje odskok opět o pár dní, týdnů hodin jinam, do jiné situace nesouvisející s tou předchozí.

Postavy navíc do příběhu vstupují úplně neočekávaně, nejsou nijak uváděny, prostě se vyskytnou, nejsou nijak popsány, autorčina práce s charaktery, postavami a psychologií postav je v podstatě nulová. Jejich chování pak z knihy trčí se stejným efektem, jako působí červený hadr na býka. Je prostě mnohdy divné a absurdní.

K tomu musím připsat nekonzistenci postupně sdělovaných informací. Mnohokrát dochází k momentům, kdy je sděleno něco, co je v rozporu se sdělením o stránku před tím, aby to následně muselo být vysvětlováno až směšně užívaným slovem totiž.

„Něco jí odpovídali, ale nerozuměla, tak krčila rameny“, a o pouhou stránku dál: “Stáli tam jiní dva vojáci než minule. Řekla, že hledá Emila. Už se naučila složit několik základních vět v němčině, Jaroslav jí totiž půjčil německý slovník.“

:D :D :D

Stejné úsměvy vyvolává úvodní úprk před přicházející německou armádou, ze Smolenska dál na východ. Úprk trval snad 3 kapitoly, stál je veškeré síly, málem život, přišli o koníka, veškeré zásoby atd. Člověk by si pomyslel, Bůh ví, jak nejsou daleko od domova a kolik týdnů již takto bojují s nevlídnou krajinou, počasím i všudypřítomnou nuznou situací. Jenže pak se rozhodnou vrátit zpět a vrátí se úplně v pohodě během pár vět, aniž by to stálo takové úsilí, jako cesta tam. Tuto část jsem četl několikrát dokola, jelikož jsem si nebyl tou nelogičností jist, zda mi neuniká fakt, že se vlastně vraceli někam jinam než odkud vyšli.

Zarážející je také fakt, že kniha je rozdělena na tři části, a slohová kvalita se v nich mění. Ve všech případech jde o tu nejjednodušší formu psaní, ale podle všeho měla paní Wilková promyšlenou až strukturu druhé a třetí části – události z 60.-90. let. V první části, té válečné, jako by tápala ve všem tom, co chce sdělit a k jednoduchosti vypravěčského stylu se přidává chaos a až absurdní situace v příběhu.

Rozhodně nechci být vůči paní autorce arogantní ani přehnaně kritický. Žádné antipatie v tom nejsou. Naopak, její předchozí kniha Až uvidíš moře, se mi velmi líbila. Jistě, paní Wilková nevládne a nikdy nebude vládnout jazyku tak, jak mu vládnou Anthony Doerr, Lukáš Boček nebo Alena Mornštajnová, ale to chápu a nežádám to. Přesto nerozumím tomu, proč, když se to i přes hraničně jednoduchý styl psaní povedlo v předchozí knize, naprosto se to nepovedlo zde.

První hvězdička je tedy za téma a příběh. Druhá je za to, že i přes výhrady, které mě po celou dobu čtení bily do očí, příběh převládl a kniha si tak ponechala vysokou míru čtivosti, čili nebylo obtížné ji dokončit během dvou dnů (zejména, pokud překonáte tu nejhůře zvládnutou první část).

13 01.01.2024

Co dodat, byl to Remarque, tady nebylo pochyb o tom, jak moc dobrá kniha bude. Způsobem, jakým autor otiskl tuto retrospektivní lovestory na pozadí dopodrobna líčených politických kulis v Evropě, kterou postupně zachvacuje stín nacismu, to jak moc se věnuje filozofickým úvahám, to vše mi hrozně moc připomínalo Kunderu, a ani nevím proč. Takové házení hrachu na zeď...velká oběť na oltář lásky, kterou nečeká žádný úsměvný konec, a kterou doba smetla z povrchu Zemského ve všech jejích iluzích a přesto vše bylo tak důležité pro těch samotných pár okamžiků.

13 10.05.2021

Narovinu, toto byl můj první King. Vždy jsem měl za to, že jeho tvorba je něco, co jde mimo mě a nevěnoval mu pozornost. Vyzkoušel jsem a jsem nadšen tím, jak King umí psát a pracovat s napětím. Je to opravdu profík. Kniha se mi opravdu líbila, snad jen, že s blížícím se koncem pomalu atmosféra řídla a ne naopak. Už hledám dalšího Kinga po kterém sáhnu.
Vadilo mi, kolik opravdu děsných chyb uniklo do tisku.

13 25.11.2020

Výborná kniha. Asi to nejlepší, co jsem letos mohl číst (vedle Hany). Zde se mi moc líbilo střídání postav i v rámci prožití totožné situace. Když jsem viděl první 4 kapitoly, že každou vypráví jiná postava, myslel jsem si, ejhle, toto bude průser. Ale ani náhodou, je to zvládnuté bravurně. Velice snadno se čtenář dostane do víru dění, není potřeba si nic složitě představovat, vše je popsáno tak, že se v hlavě doslova zhmotňuje obraz celého okolního světa i to, co se v něm právě odehrává. Příběh, byť zcela smyšlený, umě pracuje s historickými fakty a využívá toho, že ani ve skutečnosti není známo, jak to dopadlo - konkrétně s Jantarovou komnatou - díky čemuž může autorka popustit uzdu své fantazii a vymyslet dějovou linku, která ... může být, prostě může být. :) Díky celkem detailnímu pohroužení do niter postav, získává kniha plusové body za emoce, protože beznaděj, lítost, smutek...tím vším je děj prosycen až až. Není to tak trýznivé, jako psychická i fyzická tyranie koncentračního tábora. U mnoha knih z tohoto prostředí jsem pustil nejednu slzu. Zde se to obešlo bez slz, ale i tak jde o obrovsky oduševnělé dílo, které zároveň seznamuje čtenáře s jednou z největších námořních tragédií všech dob, která oproti jiným zůstala téměř zapomenuta. Zkrátka a dobře, opravdu jsem byl z knihy nadšený.

13 27.12.2019

Kniha Počkej na moře je hlavně sondou do duše hlavní postavy, než jen příběh lásky dvou mužů. Zvolená forma vyprávění ve 2. osobě je vhodná pro maximální emoční stimul čtenáře, působí jako niterní zpověď vypravěče, ale na druhou stranu, nejlépe působí na méně stranách, v rozsahu kapitoly, či povídky. Úplně se nehodí v této formě napsat celý román, jelikož místy není dost popisná a některé pasáže se hůře chápou. Kde ale tato forma vyprávění zafunguje nejlépe, je závěr knihy.
Každopádně čtení jsem si užíval, knihu nelze snadno odložit, s rozpoložením duše hlavní postavy není důležité se ztotožnit, ale je věrohodné. Nikdo nemůže nikoho soudit za to, co se odehrává v něm, s čím, s jakými otázkami a předsudky sám v sobě bojuje. Přišlo mi to skvělé a navíc jsem do poslední chvíle čekal na rozuzlení zápletky navozené na začátku knihy a jak už tu někdo psal, doporučuji se po dočtení vrátit na začátek a dát si první část znovu.

Určitě se nabízí i srovnání s knihou Plavec ve tmě. K tématu složitosti homosexuálních vztahů v nepřející době přistupují každá zcela odlišně, a ačkoliv je to už skoro rok, co jsem Plavce ve tmě četl a nemám ho už v tak čerstvé paměti, pamatuji si, jak skvělá kniha to byla a rozhodně mohu doporučit obě. Obě stojí za to.

12 27.12.2023

(SPOILER) Ačkoliv jsem asi od 60. stránky "měl" pachatele a ještě před polovinou knihy i motiv a teorii co se stalo (až na drobnosti přesně), tak mně se tato detektivka moc líbila. Přistupoval jsem ke knize s nedůvěrou a rozpaky, vědom si toho, že autorka je velmi mladou "nespisovatelkou", která knihy začala psát jen tak, na mateřské, ale na druhé straně stálo několik pozitivních ohlasů u mnou sledovaných booktuberů. No a jak se s nimi ne vždy shodnu, tak zde ano. Dostal jsem opravdu mnohem, mnohem víc než jsem očekával.
Po stránce obsahu bych vytkl jen drobnosti. Např. mě iritovala neznalost jména Medard a celkově "tupost" Adama Beneše. Nějak bych si v roli kriminalisty představoval někoho "chytřejšího" (nemyslím profesně). A potom neznalost autorky, že z Facebooku není nikdy nic odstraněno úplně a i celé smazané konverzace lze kdykoliv získat zpět za pár minut a na pár kliknutí. To je ale asi tak vše, prostě drobnosti. Jinak velmi pěkná detektivka, která chytne a nepustí, jak moc je čtivá. Úplně jiná liga oproti nadhodnoceným, a veskrze špatným krimi z pera Larse Keplera, ale i mnohým jiným. Takže si moc rád dám další díly.

Možná ještě změním na 5*, ale čistě v rámci krimi žánru. Multižánrově to žádná velká literatura, abych tomu dával plné hodnocení, samozřejmě není.

12 15.08.2023

Komentář vkládám s obřím odstupem jednoho roku od přečtení. Ihned po přečtení, co si pamatuji, tak jsem nebyl s ničím vyloženě nespokojen, ale rozhodně mi chyběl jakýkoliv wow efekt z knihy, slohu, jazyka, či příběhu a závěru. Skvělé, vážné a naprosto originální téma, dobře stavěný, smutný příběh, více citu a méně historických faktů. Pamatuji si, že v poslední třetině mi už příběh nepřišel tak poutavý, ale závěr samotný se mi velmi líbil a byl silně emoční. Přesto nějak cítím, že literární jazyk autorky je přeci jen jednodušší, plný stereotypních, jednoduchých oznamovacích vět, což asi není úplně na škodu pro knihu samotnou, kniha tak uspokojí a bude se líbit mnohem širšímu spektru čtenářek a čtenářů, ale u mě to kvůli tomu není úplně dokonalé. Prostě "jen" velmi dobře zvládnutá kniha.

11 28.12.2023

Ačkoliv čtení samotné jsem si moc užíval, výsledkem je mírné zklamání (s ohledem na to, jak velkým jsem milovníkem Stínu větru). Mám nesmírně rád Zafónův jazyk, způsob, jakým dokáže tvořit mysteriózní atmosféru v racionálně fungujícím světě, nechat čtenáře při tom, že se dějí skutečně záhadné věci, které jsou následně vysvětleny zcela prostě a logicky a schopnost eskalovat čtenářovo napětí do nepříčetna, i když tak rád až přehnaně kombinuje. Ale bez doplnění třetím dílem se zdá, že v Andělské hře, tento genius loci Zafónovi Barcelony, autor trochu ztratil. Už někdy po půlce mi přišlo, že ten šílený spektákl nevysvětlitelných jevů už není možné ukočírovat a vybruslit z něj jen logickým vysvětlením všeho nepochopitelného a velmi mne pak mrzelo zakončení ve stylu prosté pohádky s čertem a magií. Podle mne tím ztratila kniha to, co si Stín větru udržel. Ale hned potom jsem přečetl Nebeského vězně, třetí díl série a teprve tím se příběh uzavřel tak, jak už je pro mě přijatelné se vším všudy. Přes tento drobný nedostatek, kdy teď už je mi jasné, že je potřeba dočíst celou sérii k uzavření tohoto parádního Universa, se mi Andělská hra četla ještě lépe než první díl série Pohřebiště zapomenutých knih, díky svému přímočařejšímu a do méně odboček rozvětvenému příběhu s menším počtem zainteresovaných postav. Zprvu jsem hodnotil jen čtyřmi hvězdičkami a nebýt úžasného Zafónova psaní, uvažoval bych i o třech, ale po přečtení třetího dílu, který mi dokončil ten druhý, jsem nucen hodnocení upravit na pět. Fakt se někdy vyplatí komentář i hodnocení neuspěchat, pokud má čtenář v plánu přečíst celou sérii.

11 15.11.2022

Další skvělý rozhovor. Jelikož taje neurochirurgie jsou mi mnohem vzdálenější, než kriminalistické případy pana Mareše, celkem přirozeně jsem tento rozhovor hltal snad s ještě větším zájmem, ačkoliv s panem profesorem Beneše nejsem v obecných názorech v úplné shodě. V rámci jeho oboru má ale můj hluboký respekt a úctu.

10 14.01.2024

Taková krásná maličkost. Mrazivé téma s pozitivním nábojem v hlavním hrdinovi této útlé novelky.

10 28.12.2023