eraserhead komentáře u knih

Na jednu stranu jde o docela tendenční, neoriginální a od jistého okamžiku předvídatelný příběh. Na druhou stranu byl James Herbert natolik zkušeným žánrovým béčkařem, že věděl, jak to napsat k příjemné spokojenosti. Použil na to svůj průvodní prvek – Herbert dost často do svého románového příběhů vkládal několik mikropříběhů, které skvěle zaujmou a udrží pozornost. Tady jich je hned několik v podobě různých flashbacků. Tohle je tuším první kniha, co jsem od Herberta četl. A pak jsem byl překvapený, když jsem četl další, jak jsou trochu jiné. Možná je to v podstatě vážnějším subžánrem této, možná je to jen další ukazatel Herbertových schopností i v evidentně brakových vodách (nemyšleno nijak negativně) psát dobře a ke všeobecné spokojenosti. Tohle není nejlepší kniha, co jsem od něj četl, ale je to fajn oddechový horror po anglicku.

4 16.02.2023

Patrně nejznámější ezoterička, okultistka, spiritistka etc. krátce před svou smrtí kromě teoretických textů napsala i pár povídek. Je samozřejmé, že i do nich skryla okruh svého zájmu (např. hned v první, nejdelší a nejslabší povídce nakonec i nejzatvrzelejší skeptik prozře). Co však Blavatská schovala do beletristických příběhů (tedy se dá považovat za součást děje) v mých očích naprosto (omluvte mou francouzštinu) dojebal český překladatel, který ve svém egoismu a tmářství povídky prošpikoval hned několika naprosto zbytečnými poznámkami pod čarou, v nichž leckdy šel i přímo proti Blavatské (jemu možná nedošlo, že to nejsou žádné eseje ani myšlenkové spisy ale POUHÉ povídky). A tak zatímco Blavatská to zaobalila do beletrie, Karel Weinfurter se projevil jako pako a docela pokazil prvotní dojem. Povídky jsou jaké jsou, takový ten typ, kdy příběh na tři strany vzletná a p/opisná mluva natáhne na stran i sedm až osm, kdo tohle má rád, tuhle kašírovanost a v jistých úsecích až nabubřelost (bez přílišné negativní konotace), toho to zaujme. Není to úplně špatné, ale mě tohle moc nebaví. Zápletkově jsou příběhy i docela pestré, nejvíce se mi líbil poslední houslový. Chtěl jsem si něco od Blavatské přečíst, na nějaké její „teoretické“ práce bych asi neměl, tak jsem rád, že jsem si „úkol“ splnil alespoň něčím takovým.

2 12.02.2023

Námět sotva na povídku roztažený na novelu/román. Občas se tohle stane, autor nalezne inspiraci ve vlastním prožitku/zážitku a rozhodne se (či je vnitřně nucen – moc dobře to znám) zpracovat ho do beletristického příběhu. Jenže to nejednou skončí přesně takhle – chápu, že nespavost a spánková paralýza jsou silné prožitky a dojmy (sám s nespavostí mám nějaké zkušenosti), ale příběh potřebuje něco více. Měl by čtenáři něco „předat“, zaujmout ho. U Insomnie se přenos nepovedl. Příběh je nesourodý, spousta věcí k sobě nijak nesedí, jsou tam jen proto, že tam jsou (nejabsurdnější mi přijde pes – najednou se v rodině, o které čtete celou dobu, objeví kvůli jedné kýčovité scéně někde ve třetině a pak zase zmizí, přitom se příběh motá kolem rodiny i bytu, kde bydlí, ale ten pes tam prostě dál není) a vlastně vůbec nijak nekončí. Absence pointy by se ještě přijmout dala (někdy je příběhy moc nepotřebují), ale tady mi chybí alespoň nějaký závěr, vyvrcholení. Mohl bych jmenovat hned několik subjektivních negativ (až ubíjející a s příběhem nijak nepropojená přemíra horrorových odkazů, hodně věcí je „jako v amerických/béčkových horrorech“ – tohle je až kontrastní se skvěle zapracovaným odkazem s Janis Joplin, nemám rád, když si příběh se mnou jako čtenářem povídá), ale za největší negativum považuji právě tu nesourodost příběhu. Zdlouhavost (proč tolik popisů nespavosti, které stejně k ničemu nevedou, když by staly dva tři výživné, sdružující všechny nejvýraznější projevy?). Nekonzistentnost (některé scény spolu, dokonce ani se zápletkou, nemají vůbec nic společného a nijak si navzájem nepomáhají). Možná to někomu, kdo má s nespavostí a spánkovou paralýzou větší zkušenosti, než já, něco dá, ale mě tohle nemělo čím zaujmout a přišlo mi to jako mlácení prázdné slámy. PR vějičku na zadní straně obálky raději nechám bez komentáře. Tohle je skoro pět let stará kniha (kdo ví, jak starší, než se dostala k vydání), jestli mi dala něco pozitivního, tak vědomí, že se Votruba od té doby vypsal. 1,5*

2 06.02.2023

Skvělá příležitost seznámit se s horrory a psychologickými thrillery přelomu padesátých a šedesátých let a několika ještě staršími. Klasiky jako Hvízdající pokoj, Moucha, Jasan či Sousedé. Duchařiny, mrazivé horrorové thrillery, hned několik „exotických“ horrorů. Parádní ukázka toho, že dobrý horror nemusí být nutně nadpřirozený. I ty slabší povídky jsou pořád na slušné úrovni.

3 24.01.2023

Jestli u nás někdo umí přebíhat mezi žánry, je to Míra Pech. Mám rád jeho existenciální romány, mám rád jeho horrory a bavilo mě i tohle jeho městské fantasy s příměsí horroru. Nevím, jestli to vyzní tak, jak to myslím, ale ta kniha je hrozně milá. Cítil jsem z ní to, co, naneštěstí, necítím u fantasy obecně, snad proto ho nějak nemusím. Ale vím, že jsou knihy tohoto žánru, které stojí za to. A Pech je umí napsat.

4 18.01.2023

Po více než sto letech se tato koncipovaná sbírka strašidelných příběhů z dalekého Japonska Joe Hlouchy dočkala druhého vydání. A je to záslužná věc, protože je to kus nádherné mysteriózní, exotické a strašidelné práce. Sedm jednotlivých příběhů propojených jistým vypravěčským obřadem, se zabývá „klasickými“ zápletkami (zpracování klasického japonského mytologického příběhu o Oiwě), byť některé z nich si Hloucha sám vymyslel. Duchové, uťaté hlavy, krvavé pomsty, kletby, temně laděné paranormální romance, o lásce až za hrob. Tohle všechno protkané japonskými výrazy natolik, že to prostě jsou japonské strašidelné příběhy, byť je napsal Čech. Za nové vydání jsem fakt rád, je skvěle zpracováno, doplněno nádhernými ilustracemi a zajímavými dodatečnými texty (ediční poznámkou, autorovým životopisem a několikastránkovým kontextovým doslovem). Co mě na knize opravdu potěšilo je fakt, že text nebyl zcela převeden do současné češtiny ale v mnohém ponechán ve „staré“ češtině své doby (přechodníky, slovosled apod.). A to já prostě miluju. Takhle kniha je radost, obzvláště, milujete-li strašidelné příběhy a Japonsko.

2 13.01.2023

Horrorový žánr může vymýšlet a nabízet monstra, zrůdy a bubáky jaké chce, ten největší horror, děs, hrůzu a strach stejně dokáže vzbudit, vyvolat a způsobit jen člověk. Tenhle ryze realistický horror (ano horror, můžou se to snažit zakrýt nálepkou drama nebo thriller, ale bude to pořád jen schovávací nálepka, pod níž ten horror bude pořád vyčuhovat) je ve své podstatě vlastně dost hnusný a nezanechá ve čtenáři dobrý a uspokojivý dojem. Nejde ani tak o nějaké gore, ale spíše o jeho syrovost, ryzí drsnost a až přílišnou reálnost děje. Tyhle věci se nečtou dobře ale mají své místo a ve své hloubce a dosahu snad i své kouzlo. Paradoxem je, že negativem příběhu se může zdát právě jeho realističnost.

4 03.01.2023

Poslední dočtená kniha letošního roku. Tu a tam narazím na knihy/příběhy, u nichž si říkám: „Jak sakra tohle mohlo někoho vůbec napadnout? Jak mohl někdo něco takového vymyslet a napsat? Nechápu!“ U Taxidermistovy milenky se to netýká ani tak příběhu (ten se nakonec, byť dost mate tělem, pomrkává a zatahuje do temných zákoutí a uliček, vyjeví docela zřejmě – respektive, dějová linie vede z bodu A do bodu B), jako spíše provedení. Nejzajímavější, nejdivnější a nejzvláštnější kniha Golden Dogu z těch, co jsem dosud četl. Je to něco úchvatného a kouzelného. Ten styl, ta forma, krásně vystihující a vykreslující obsah příběhu o lásce, životě, oddanosti a spojení. Neustálé mrazení, napětí, očekávání a radost číst. Chytlo mě to hned a pořád jsem čekal, kam mě to zavede. A ono to vede, ale pořád nějak nenaznačuje (teda naznačuje toho hodně, ale neodhaluje), k čemu. Tohle je komplexní záležitost, skvělý příběh, skvěle trefená obálka (jo, přesně tohle a o tomhle to je) a povedený překlad, který tedy občas musel dát zabrat. Hodně dobrá trefa na poslední knihu roku.

2 31.12.2022

Mám rád horrorového Sivoka. Mám hodně rád horrorového Sivoka, protože horrorový Sivok je hodně dobrý. V téhle knize není jen horrorový Sivok, je tu i sci-fi Sivok, fantasy Sivok a akčně hrdinský Sivok. Není chybou Sivokova psaní, že mi ne vše sedlo, spíše subžánrů, které si pro některé povídky vybral. Ani v nich nepíše špatně, jen prostě mě tyhle oblasti málokdy něčím zaujmou. Celkově mě kniha zaujala např. Sivokovou častou obsesí nechat hrdiny svých příběhů pochcat nebo posrat. Většině lidí je to asi úplně buřt nebo jedno i druhé vnímají jako jedno (jedno z obecně vyznávaných omylů), ale jako milovník hlodavců (a těchto obzvláště) si tu poznámku prostě odpustit nemůžu: Je trochu zvláštní, že knihu s krysami v názvu zdobí (byť nádherní) potkani.

5 22.12.2022

„Jsem hned za tebou, neboj.“ Horroru prostě sluší a svědčí kratší forma. Činí ho údernější, důraznější, pronikavější. Na příběhu je opravdu zajímavé, že ve svém důsledku vlastně není vůbec nijak originální. Ale koho by to sralo, když ho to drapne a zatáhne do nejhlubšího nitra temného tunelu? Samozřejmě si to nepřečte, ale můžu s klidným svědomím autorovi odpovědět, že může být v naprostém klidu, jeho temný příběh jsem si užil.

5 27.11.2022

Páni. To mi tedy potři anus čerstvě nastrouhaným křenem. Taylor nás vezme na velmi nepříjemný poznávací zájezd do krajiny patologických vztahů, rodin a postav, do měnícího se světa, na death metalový koncert či do Thajska. Mohlo by se říci, že tam horroru pomálu, ale hned úvodní nálož povídek ve svém důsledku vyděsí více, než duchařiny Jamese Wana. Taylor své příběhy dává na vkus některých až příliš pronikavě. Tohle vám nafackuje otevřenou dlaní i nakope rozkrok kolenem. Občas jsem se cítil hodně nepříjemně, a to ve mně vyvolá jen máloco. Respekt autorce za evidentní oblibu death metalu. Tahle sbírka je prostě radost. Od první do poslední stránky včetně jedné z nejhezčích obálek v historii nakladatelství.

5 27.11.2022

Svého času jsem byl na mytologii původních Američanů v horrorech lehce alergický. Obzvláště v osmdesátkových filmových horrorech to občas působilo jako jakási znouzecnost, když si tvůrci nevěděli rady, flákli tam nějakého původního Američana nebo jejich starý hřbitov. Až Graham Masterton mi ukázal, že tohle spojení může opravdu fungovat. No a teď se objevila příležitost přímo od zdroje. A Běsnění kojota je výborný příběh prolínající mytologii s mrazivým a napínavým horrorem, fantaskní obrazy a výjevy se syrovými scénami. Tohle všechno funguje a já byl z knihy fakt hodně nadšený. A pak přišel konec, který to nadšení dost srazil. Takhle by knihy prostě končit neměly. Hrozně rád a bez přemýšlení bych šel určitě na čtyři až klině pět hvězdiček, ale nejde to. Rozhodně chci od autora další knihu.

2 20.11.2022

Jestli něco výrazně chybí českému horroru, jsou to novely. Zdá se, že edice Zrnka temnoty se rozhodla s tím něco udělat. Jupí. OKO ČARODĚJNICE má sice prostou a vlastně nijak originální (leč dobře vymyšlenou) zápletku, ale výborné provedení a autorka ho vystřihla skvělým stylem. Hrozně nerad bych, aby to vyznělo nějak negativně, což tak rozhodně vůbec nemyslím, ale je to něco jako, když vám přestanou stačit Stopy hrůzy a chcete něco ostřejšího, výraznějšího, drsnějšího, expresivnějšího. Tak přesně pro to je tady OKO ČARODĚJNICE. Zaujala mě skvěle vykreslená hlavní hrdinka, ryzost a syrovost příběhu. Někdy prostě není třeba originalita za každou cenu, někdy je síla v jednoduchosti, přímočarosti a dobré práci s žánrovými proprietami. Pak to sedne, jako mě sedlo OKO ČARODĚJNICE.

6 07.11.2022

Chvilku to trvalo, ale pak se vyklubal přesně ten Boček, jakého znám a mám rád. Je ale fakt, že očekávání byla trochu větší, čekal jsem to... no prostě ještě trochu více, trhlejší, humornější, bizarnější. Ale zklamaný rozhodně nejsem, to ne. Jen by to chtělo lepší práci s kalendářem.

6 15.10.2022

Svižná okultní týmovka. Což je v mých (zdůrazňuji, že čistě subjektivních) očích lehčí negativum. Tam kde v jedničce byl Benedikt v podstatě sám, tady už má nějakou schopnost prakticky každý, což ubírá na atmosféře (pár provedených atmosférických scén se ale najde - např. u řeky). A já na týmovky nikdy nebyl. Ale pro toho, kdo je, to může být přesně ta kniha, která mu sedne. Druhá věc, co mi nesedla bylo až moc náhod, potřebných pro funkčnost a plynutí příběhu. Ta kniha není špatná, koho tohle baví, určitě ho zaujme.

3 15.10.2022

Když jsem Pozdravy četl ještě jako rukopis, první půlka mě hrozně nadchla, ale pak (poslední třetina?) to všechno vyprchalo. Tak jsem teď na knižní vydání byl i zvědavý, jestli se něco změní. Změnilo. Bavilo mě to číst až do konce a zjistil jsem, proč ten předchozí stav. Ten závěr mi pořád přijde trochu slabší, a děje se tak proto, že z něj mizí to, co mě (to bych zdůraznil) hrozně baví na začátku. Ty v podstatě detektivní případy říznuté notnou dávkou nadpřirozena. Ke konci však Benedikt strhává příběh na sebe. Ta kniha je napsaná dobře až do samotného konce. Abych citoval autorku, „je dost dobrý, aby [měl] šanci obstát“, u širšího čtenářstva rozhodně, protože to je chytlavé stylem i zaměřením – mysteriózní, duchařské detektivky jsou dobrá kombinace. Kdybych to chtěl přehnat, Benedikt je takový český Nekroskop (bez upírů). Jen prostě řešení případů mě baví více, než jeho „soukromé“ problémy a opletačky. Každopádně, dojem z prvního čtení napraven, s chutí se začítám do pokračování. 3,5*

5 10.10.2022

Kdybych měl Achernar popsat jedním slovem, použil bych slovo pronikavý. Protože s přehledem sobě vlastním naprosto lehce proniká různými (sub)žánry. Je to drama? Psychologický thriller? Dystopický sci-fi horror? Surrealistické weird? Něco z toho? Všechno dohromady.

4 07.10.2022

Stereogram. Ke mně se snad vždycky dostala jen nějaká fekální edice, protože jsem v nich pokaždé viděl leda hovno. To hlavní hrdinku to hodí rovnou do jiného světa. Krátce řečeno – Soňa v říši divů v sedmdesátkovém filmu Jesúse Franca a party jeho avantgardních přátel. Ukázka jemného domácího bizarro fiction v barevně nápaditém hávu, vizuálně tradičně hezkém zpracování a s působivými ilustracemi. Kristina svou zálibu v zahradničení nezapře a zdá se, že se své zahradě rozhodla vrátit notný kus toho, co ji dává.

4 03.10.2022

Taková Jiráskova tematická klasika stokrát jinak, obsahově to moc nepřekvapí. Ale miluju ten jazyk.

2 29.09.2022

Jedna z nejzajímavějších knih, kterou jsem letos přečetl. Svým způsobem smutná kniha, ale plná nadějí. Kniha, kterou by si měli přečíst všichni vysokou školou života vzdělaní odborníci na pohlaví, gender a sexualitu a "věci proti přírodě".

2 25.09.2022