Eidalon komentáře u knih

Reklama Vás láká na desátý díl série o HH, někde v podvědomí mne naskakuje informace, že je to díl poslední - že bych to někde četl? Na úvod tedy snad jen stručné shrnutí všech deseti knížek – viz moje recenze na Levharta, kde je vše pěkně za sebou v časovém sledu, to pro ty, kteří HH objevují až nyní a ne vždy se v časovosti orientují správně.

A je-li to skutečně poslední příběh s HH, bude se mne dost stýskat . . .

Ona předpona v recenzi o HH je zde důležitá – do poloviny knihy Policie se o HH autor přímo nezmíní, jen samé náznaky, které lze obecně označit jako mimikry na n-tou.

Ale pěkně popořádku. Poslední knihy pana Nesba na sebe již velmi těsně navazují (Sněhulák – Levhart – Přízrak a Policie) a to jak časově, tak i dějově. V knihách za sebou následujících se autor odvolává na tu či onu situaci, která byla popsána dříve a tak pokud jste knihy v tomto pořadí nečetli, můžete v určitých částech děje trochu tápat.

Jestliže ale Sněhulák a Levhart navazují jen volně a hlavně v čase, tak Policie je vlastně druhý díl Přízraku a navazuje tak velmi těsně. Tzn. číst Policii před Přízrakem nemá v podstatě smysl, neboť všechny otevřené kauzy v Přízraku právě řeší až kniha Policie.

Proč – jen si připomeňme, Přízrak končí tak, že HH opouštíme v tratolišti krve a kulkami v prsou a hlavě, Oleg utíká neznámo kam, Ráchel sedí v letadle na druhém konci světa a Asajev leží pod „ruským broukem“. Violin a jeho tvůrce odchází ze scény a vraždy v knize naznačené nemají jasného pachatele, naopak korupce a intriky v samotném vedení policejního sboru Osla jen kvetou a hlavní aktéři hrají prim společně s politiky města.

V této atmosféře kniha Policie začíná, hned společně s vraždou prvního příslušníka sboru, který se podílel na vyšetřování neuzavřeného případu. A než kdesi cosi je zde vražda druhá, třetí . . . a nikdo neví jak dále.

Jste v půlce knihy a HH nikde, jen jakýsi náznak, který Vám vnucuje myšlenku, že se Harry nejspíš ani neobjeví. Vyšetřování zatím běží a nejbližší bývalí spolupracovníci Harryho jsou nuceni vytvořit minitým o vlastní kapacitě navzdory názorům policejního ředitele, který má z knihy Přízrak svoji minulost, kterou čtenář musí znát, aby pochopil . . .

A pak se vše rozběhne opět ještě zběsilejším tempem, vražd přibývá a řešení je v nedohlednu. Blížíte se k závěru když se teprve nyní objeví Harryho fenomén i když minitým je decimován duševně i fyzicky.

Jak už to bývá, nic není tak, jak na první pohled vypadá, se čtenářem si autor tentokráte hraje hned od prvních stránek knihy. A nakonec se dostavuje závěr, který je zcela nečekaný.

Policie navazuje na Přízrak a nese si jeho nit, osobně bych řekl, že tato dvoj-série knih opět vše posouvá ještě kousek dále, než Sněhulák a Levhart. A protože tady již nešlo jít dále, Nesbo se trochu vrátil, vyrazil trochu jinou cestou a opět vše posunul ještě o stupínek výše.

Smekám a snad poprvé dávám 100 bodů ze sta možných. A jen čekám, kam se autor bude ubírat dále, neboť laťku je již téměř nemožné překonat.

Doporučuji všem, ale zároveň upozorňuji, poslední čtyři knihy jsou Nesbovým neskutečným výtryskem a těžko je srovnávat s knihami před tím, i když i to je super čtení, ale i Nesbo se vyvíjí a poslední čtyři knihy jsou toho důkazem.

Bravo pane autore, smekám a závidím tu invenci . . .

8 24.05.2015

Devátá Holeovka, která opět v čase navazuje na předchozího Sněhuláka a Levharta. Harry přichází o prst a „utíká“ do Hongkongu ( závěr Sněhuláka), v Levhartovi je vrácen zpět do Norska a zachrání si život vlastním sebepoškozením (jizva ve tváři a ne nijak malá) - závěr Levharta.

A opět odchází z řad policie, aby si v Hongkongu vydělával jako vymahač dluhů pro jisté organizované podsvětí (při jeho jizvách, výšce a kriminalistických zkušenostech ideální angažmá). Zdá se, že nic nemůže Harry přimět, aby se vrátil zpět do Norska a už vůbec ne do řad policie . . .

A přece se najde důvod, aby to Harry udělal. Ano znalci Harryho životního osudu tušili správně. Je to jediná žena a její syn, který Harryho dovedou přinutit se vrátit – Ráchel a její syn Oleg. Dvě osoby, se kterými Harry spojil víc, než jen svou roli vyšetřovatele a linou se knihami společně s Harrym jako pomyslná nit.

Přesto je jeho návrat neradostný, Oleg, dneska devatenáctiletý mladý muž, se zapletl s podsvětím a především s drogovou komunitou. Je obviněn, uvězněn a důkazy o jeho vině jsou nezvratitelné. Harry přesto nevěří, že Oleg je vinnen. Proto se vrací, aby v roli řadového občana docílil toho, že dokáže Olegovu nevinu. I když ten prvotní impulz návratu je snad jen snaha pomoci Ráchel, podpořit ji a prověřit, jak se to všechno stalo, brzy Harry poznává, že hra je mnohem složitější a hráči na moc vysokých místech.

Harry „vykopává“ své vzpomínky, využívá znalosti prostředí i svých přátel, kterých není mnoho a především využívá své skvělé vyšetřovací metody a zarputilosti ve sledování případu, se kterými slavil vždy úspěch. Tentokrát nemá na své straně nic víc, než svůj úsudek. Jako soukromá osoba tak překračuje jeden zákon za druhým a to vše jen proto, aby Olega očistil a odhalil tajemný Přízrak.

Ze začátku zdánlivě jasný případ nabere neskutečných obrátek a tak se Harry stane nežádoucí osobou v hledáčku jak policie, politiků tak podsvětí. Drogová scéna točí neskutečné peníze o to větší, když violin (nová syntetická droga) je dílem norského vědeckého génia. A přesně tento zaběhnutý řád Harryho návrat zpět do Norska a Osla zcela změní.

Kruh peněz, moci a neformálních dohod je narušen a tím vším je Harry vinen. . . a přesto se nakonec ukáže, že pravda je úplně jiná.

Další autorův příběh, který se maličko vrací zpět na začátek autorovi tvorby, když předchozí knihy byly až příliš překombinované (a nebo naopak skvěle vyfabulované - každý dle své chuti). Přízrak je tak více zase o práci policie a problematiky kolem drog a vrací se tam, kde Harry začínal.

Jinak ale opět skvělý příběh, kde o akci a dramatično není nouze. A vy jen čekáte, jak to všechno dopadne a o který orgán přijde Harry tentokrát . . . bohužel jak se ukáže, je to cena z nejvyšších.

Závěr knihy je klasicky Nesbovský, když už si myslíte, že je vše vyřešeno a Harry dostál svému úkolu, je najednou vše jinak a Harry přichází o to nejcennější - části své duše . . . svého já . . . otevřený konec, který Vás nutí si ihned položit otázku . . . tak to snad ne . . . co je s Harrym, Olegem či Ráchel dále - ani v jednom případě Vám závěr knihy neodpoví.

Opět mohu jen doporučit a dávám v hodnocení 95% ze sta možných. A počítejte s tím, že musíte ihned na další knihu - Policie, jinak Vám osudy hlavních hrdinů a jejich nevyjasněná další role nedá spát . . .

7 12.04.2015

Druhý můj pokus a setkání s dílem pana Mankella mne přineslo očekávané. Klasický krimi příběh z počátku devadesátých let minulého století velmi připomíná reálný děj a odhaluje tvrdou policejní práci, která se skládá se spousty mravenčích rutinních úkonů, kdy se skládají informace jako kamínek ke kamínku, až se podaří seskládat mozaiku, která načrtne konečné řešení.

Kniha nepřekypuje žádnými složitými zápletkami či náhlými zvraty, nevyskytují se zde nadprůměrně inteligentní zločinci se zvrhlými choutkami a motivacemi svých činů, které Vám berou dech. Popisuje dennodenní práci policie se všemi jejími problémy, radostmi i starostmi.

Kurt Walander je schopný vyšetřovatel a policista, který pracuje v malém provinčním městečku na jihu Švédska Ystadu (18.500 obyvatel), které je dominantou švédského regionu Skåne na pobřeží Baltského moře.

Čtyřicet tři let, dospělá dcera a manželka, která ho opustila, dementní otec, sestra žijící daleko, to jsou rysy, které z Walandera dělají tak trochu vlka samotáře, ale autor zde svého hrdinu zdaleka tak „nedémonizuje“ jako jiní spisovatelští kolegové (Harry Hole, Harry Bosch či Carl Morck). Kurt je dobrý policista, ale i obyčejný člověk se svými chybami, které mu komplikují osobní i profesní život, který ale spolupráci s kolegy jen vítá.

Kniha začíná brutální vraždou dvou starých lidí žijících na švédském venkově, které policisty trápí přes půl roku. Zdánlivě nikam nevedoucí vyšetřování se rozběhne po odhalení utajovaných skutečností, aby své hrdiny zavedlo do slepé uličky a následně je náhoda nasměrovala tím správným směrem. Právě na tomto příběhu je vidět, jak v řadě věcí rozhodují maličkosti, náhoda a štěstí. Za tím vším je ale poctivá vyšetřovatelská práce.

Dvojnásobnou vraždu pan Mankell okoření trochou politiky a další vraždou, když si malinko „povzdechne“ na imigrační strategií Švédska počátku devadesátých let a nad tím, jaké to s sebou nese problémy pro obyčejné lidi země. Zde si do knihy programově propašoval svůj názor na věc a naznačil, kam to až může vést.

Bohužel žijeme o 25 let dále než kniha vznikla a nezbývá, než konstatovat, že jeho pochyby a strach z přílišné benevolence politiků na imigrační problémy nese dnes svoje „ovoce“ v podobě nezvladatelných problémů, za které si vlastně můžeme sami.

Vrazi bez tváře jsou třetí Mankellovou knihou s Walanderem, tentokrát mohu hodnotit výše, než Psi z Rigy (to je hodnoceno jinde) a dávám slušný nadprůměr – téměř čtyři hvězdy.

I když ve srovnání s dnešními díly tato kniha již trochu zestárla, ale ona nepřekombinovanost a poctivost nakonec u mne jsou spíše tím pozitivem.

1 07.04.2015

. . . tím, kdo řídí budoucnost je ten, kdo vlastní minulost a kdo vlastní a ovládá minulost pak řídí budoucnost . . .

Hlavní myšlenka třetí knihy pana Anderse de la Motteho – Bubble (Game, Buzz, Bubble). Ikdyž autor v úvodním mailu třetí knihy stručně shrnuje děj dvou předchozích, je to jen připomenutí a osvěžení mysli svých čtenářů a určitě Vám nenahradí neznalost dvou prvních dílů. Ano, Bubble se bez předchozích dílů prostě neobejde, navíc dokončuje rozjetý příběh se všemi postavami a jejich příběhy.

Dominantní je opět příběh sestersko-bratrského dua - Rebecca a Henrik (HP) a pak již jen Hra a Pořadatel a všechno to ostatní . . .

Čte se to samo, děj odsýpá a vše co platilo a bylo vyřčeno neplatí a je zpochybněno. Spousta postav a mnoho identit, je někdy těžké se v tom vyznat a neztratit se. Opět se prolínají dvě roviny – děj kolem HP a děj kolem Rebeccy a pak záhadný strýček Tage a minulost . . .

Vskutku promyšlené dílko, kde Vás závěr opět dostane, když si již myslíte, že Game over je na spadnutí, přesunete se jen do dalšího Levelu, který Vás otočí o devadesedát stupňů jiným směrem.

Pro mne je tato trilogie velmi povedeným dílkem, kterému jako celek dávám nadstandardní čtyři hvězdy. Ikdyž příběh je fixí, všechny reálie jsou skutečné, známe je ze světa kolem sebe, stačí jen číst a všímat si okolí.

Každý díl přinesl hlavní myšlenku, která sama o sobě je silným mottem. Game skutečností, že lze přes lidské ego a jeho vášně ovládat jednotlivce až na hranici únosnosti – ideální návod, jak docílit všeho s cizí identitou a zcela beztrestně.

Buzz je pak ústřední svou hrou s informacemi a dezinformacemi šířící se přes internet bleskově a všemi směry. Jak snadné je pak lidem podstrčit k uvěření cokoli . . . vždyť o tom píší všude, každý to ví . . . a ovlivňovat názory lidí směrem tak, kam potřebuje zadavatel . . .

No a Bubble to je ono vyvrcholení. Až budou všechny data o nás, našich penězích, nevěrách, nákupech, zdravotním stavu, rodinných vztazích, dispozicích a sklonům k tomu či onomu na jednom jediném místě, bude mít ten, kdo tomu „vládne“ mít neomezenou moc. Donutí nás mít vše na jednom čipu, nejlépe implantovanému pod kůži při narození a bude o nás vědět vše . . . a když se někdo znelíbí, šup s jeho identitou do kanálu a bez identity si neškrtnete nikde . . .

Znalost naší minulosti znamená ovládat naši budoucnost . . . děsivé a mrazivé a jak se zdá, tak i nevyhnutelné . . .

A nebo si dovedete představit vrátit se o 35 let zpět a nemít svůj PC, smartfone, tablet, online bankovnictví, online všeho, Facebook a všechno to ostatní? Technologie jsou dobrým sluhou a zlým pánem a jak se rodí další a další generace, tak ta, která zná život bez všech těch vymožeností, které nám dávají volnost a zároveň nás svazují, pomalu vymírá.

Ano, je to asi nevyhnutelné . . .

7 04.04.2015

Jonathan Kellerman a další z jeho krimi_psychologických příběhů s hlavními aktéry – Milo Sturgis a Alex Delaware. Milo je detektiv z oddělení vzražd v Los Angeles, Alex psycholog, který měl šťastnou ruku v investicích, a tak spolupráce s policií je jeho koníčkem. Tato dvojice vytváří silný tým, který se pouští znovu a znovu do celé řady zločinů, za kterými se vždy skrývá neotřelý a velmi zajímavý případ.

Autor již stačil napsat třináct knih, které představují dvojici přátel v nejrůznějších situacích, každá jedna z knih předkládá čtenáři rozmanitý děj ve kterém se nejen řeší, kdo je pachatelem, ale stejná pozornost je věnována i otázce, proč byl daný zločin spáchán. To vše povyšuje knihy pana Kerllemana mezi elitu psychologických thrillerů a pokud máte podobný žánr rádi, mohu knihy jen a jen doporučit.

Kniha začíná vraždou doktorky Argentové pracující v ústavu, kde jsou umístěni trestanci s nejtěžšími poruchami osobnosti, kteří mají za sebou brutální vraždy, k jejichž vykonání je vedla jejich chorobná mysl či zhoubná představa. V pozadí vždy stojí nefungující rodina, drogy, alkohol, malá inteligence a absolutní nezájem společnosti o tyto lidi na samém okraji lidského bytí.

Milo společně s Alexem postupně rozkrývají jednotlivé vrstvy případu a nakonec se vracejí o 16 let zpět do minulosti a vyhrabávají kostlivce z pomyslné skříně. Střípky poznatků se začínají seskládávat a vytvářet bizardní mozaiku vztahů, která dává tušit, že vražda dr. Argentové je jen jeden z mnoha případů, které spolu souvisí a jejichž modus operandi si spojili vyšetřovatelé teprve nyní.

Příběh nabývá jasných rysů a vše vyvrcholí v závěru při akční scéně, kde se nitky protnou a spojí v konečný cíl. Pak následuje pár řádek dovysvětlení a vy máte za sebou další doklad dobře napsané knihy v duchu americké detektivní školy, šmrnclé psychologickým rozklady.

Pan Kellerman mne nikdy nezklamal a není tomu ani dnes, knize a příběhu dávám poctivé čtyři hvězdy, knihu stojí za to si přečíst ,to pokud nejste vyznavači úplně jiného druhu literatury.

29.03.2015

Maurice Leblanc je duchovním otcem seriálu knih a příběhů o Arsěnu Lupinovi, ve kterém vytvořil zcela nový typ hrdiny: zdvořilého, vždy usměvavého lupiče-džentlmena, nepolapitelného chlapíka, který vždy působí policii, a jmenovitě inspektoru Ganimardovi, největší starosti.

Jeho jazyk a vypravěčský talent odráží dobu ve které knihy a příběhy vznikaly – počátek dvacátého století.

Příběh o záhadné blondýnce, o Arsěnu Lupinovi a protipólu v postavě Sherlocka Holmese se nese zcela v duchu Leblancových příběhů. Žádné násilí, zbraně či krutosti. Všemu vládne zdvořilost, vzájemný respekt, výzvy a brilantní úsudek podpořený rozsáhlými znalostmi věd přírodních a neochvějnou logikou.

To jsou „souboje“ Lupina a Holmese které nemají vítěze. Tu vyhrává Lupin, tu Holmes, aby pak Lupina chyceného a donuceného vydat modrý diamant předal francouzské policii, která Lupina nedopraví ani na policejní ředitelství. Lupin znovu uniká, Holmes odjíždí neporažen, ale cíl splněn nebyl.

Milý a příjemný příběh, tak trochu dnes již z jiné doby. Zde nevládnou neskutečné technologie, zde vládne mozek, logika, pozorovací talent a bystrý úsudek.

Příjemné čtení na chvilky volna, zklidnění a uvědomění si toho, jak se dříve lidé měli mnohem více v úctě a respektu.

2 14.03.2015

S autorem této knihy se setkávám poprvé, stejně tak Pastýř smrti je jeho prvotinou napsanou v roce 2010. Dnes má kniha již své pokračování i svůj prequel, takže nakladatelé na základě zájmu čtenářů usoudili, že knihy pana Ethana Crosse se budou prodávat a budou žádaným zbožím.

Recenze uvádí, že kniha je temným příběhem v duchu tradic kultovních titulů typu Mlčení jehňátek a já mohu potvrdit, že v knihách a filmu mnohokrát ohrané téma i zde našlo své uplatnění. Zločinec versus bývalý policista, představení absolutního zla a skryté dobro, dva hrdinové, každý na opačné straně spektra vytvářejí rovnovážný stav ve vzájemném střetu.

Boj proti zločincům nejvyššího kalibru si žádá jiné prostředky, tohle téma známe z řady titulů, i když z děje knihy to nejdříve vůbec nevyplývá.

Hlavní hrdina je Francis Ackerman, dítě zneužité svým fanatickým otcem pro „vědecké účely“, které nesou své ovoce. Sériový vrah řádí a se svými obětmi nemá žádné slitování. Jeho počínání je o to zvrhlejší, že vše chápe jako hru, ve které je jen jediný vítěz a to on.

Marcus Williams, bývalý policista, který neuhne před silou moci a koná dle pravidel padni komu padni – proto je dnes mimo řady policie, i když pocit pro spravedlnost a pravdu v něm neustále doutná.

Oba dva hrdinové se „náhodně“ setkají a oba dva toto setkání cítí jako výzvu zastavit toho druhého. Děj knihy plyne a vy čekáte, jak to vše dopadne. Když se zdá vše jasno příjde známé „škatule škatule hejbejte se“ a je všechno je jinak.

Vše se zamotá a to až neuvěřitelně a otevřený konec přímo nabádá k pokračování. Vězte, že konec příběhu neodhadnete, protože se odhadnout nedá.

Původně silné čtyři hvězdy musím nakonec opravit na tři, mne se prostě tyto příběhy vytvořené na papíře vždy trochu zajídají. Mám rád uvěřitelné příběhy, kde se děj odvíjí dle pravidel a vývoje, který by se mohl stát. Děj knihy Pastýř smrti a především jeho pointa je natolik vykonstruovaná, že se zamýšlíte nad tím, proč se ke kýženému výsledku hrdinové dostávají po tak složitých cestách.

Odpověď je nasnadě. Je to proto, aby autor měl o čem psát a aby to čtenáře bavilo a příběh nebyl předvídatelný. Ale tím kniha v mých očích přece jen ztrácí. Fikce je stále jen fikce a příběh musí zaujmout, ale jen ti nejlepší to umí podat tak, že máte pocit, že se toto někde muselo stát.

Dávám tři hvězdy, čte se to celkem dobře a pokud se oprostím on oné dimenze uvěřitelnosti, pak se kniha určitě spíše líbila. Každopádně alespoň tak, abych ve čtení vytvořeného pokračování opravdu pokračoval i já.

3 14.03.2015

. . . některé věci se nedají odpustit, některé skutky se nedají odčinit, lidské štěstí je dočasné, neštěstí přetrvává . . . mám já, který ví, že lidem se něco přihodí dřív nebo později, mám právo jim to povědět?

Bratr a sestra a Leo, sladkých šestnáct a Salem, předměstí Stockholmu, kde dospívání je v rukou svých aktérů neb rodiče nezvládají ani sami sebe. Příběh přátelství a lásky, násilí, šikany a večírků s cílem se opít, nadrogovat, zapomenout.
Cvak . . .
Policista alkoholik zdrogovaný léky, drogově závislý padělatel a smutná vzpomínka, Salem – stejní aktéři o patnáct let později a mezi nimi spousta vzpomínek, které je sbližují a rozdělují zároveň.
Stejní aktéři, dvě doby, dva příběhy a mezitím jen smutek, kriminalita a nenávist. Ani jeden nemůže zapomenout, vzájemně se obviňují za svůj osud.
Cvak . . .
Všechno spojuje smrt zdrogované prostitutky, kterou příběh začíná. Čas přítomný s odskoky do vzpomínek . . . takoví jsme byli.

Leo je suspendovaný policista, který je negativní hvězdou oddělení vnitřního vyšetřování. Nikdo ho nemá rád, neboť mění osudy samotných policistů. Leo se stane součástí nevydařené akce, je suspendován a stále více si myslí, že vše bylo nastraženo, což se nakonec potvrzuje. Užívá léky, pije a protlouká se nicneděláním, které ho ubíjí a likviduje víc než pití a drogy. Je manipulován, obětním beránkem hozeným médiím napospas.

Grim již dávno není nadějný student chránící svou sestru a řídící své rodiče, zůstal sám a je těsně spojen se zločinem a podsvětím. Je šikovný padělatel, ten nejlepší a to se ve světě zločinu cení . . . Grim je však frustrován svým životem, všechny co měl rád mu osud postupně bere a start tohoto dění vkládá Leovi za vinu.

Nad oběma příběhy se vine celou knihou pomyslný text (psaný kurzívou) – dopis, jehož pisatele i tomu, komu je adresován brzy rozluštíte, ale předmětem toho dopisu – je tolik hořkosti, smutku, násilí a beznaděje, že na vás padne jakási deka . . . zpověď muže, který mohl vše a přitom zůstal sám a tak se rozhodne pomstít všem . . .

Vždy jsem si myslel, že Švédsko je země plná přátelských lidí, kde se auta a domy nezamykají a kde násilí a drogy nemají moc místo.

Kniha pana Carlssona Vás z tohoto pocitu rychle vyvede. Vše je o to horší, že se jedná o násilí a beznaděj mezi mladou generací, která se rodí frustrovaným rodičům nemajíce na své děti čas, rodičům žijících v neúplných svazcích na psí známku, rodičům, kteří řeší své kariéry, své prohry, svůj stres a vše přenášejí na děti, které zůstávají osamoceny ve světě plným nástrah, neboť ti kteří by je měli vychovávat, měli by být jejich vzorem zápasí sami se sebou . . . Nelze se divit, že pak vezmou zbraň a vybijí pár spolužáků, ať je motivem strach, frustrace či náboženské vymývání mozků . . .

Situace posledních dnů (únor 2015 a střelba v Uherském Brodě) ukazuje, že to již není dění mimo nás, že se nás to netýká - již je to i u nás a to je teprve začátek . . .

Mám již hodně nažito a mohu srovnávat. Ne, nechci psát o tom, co bylo a co je a co bylo lepší, mohu jen konstatovat, dřív se takové věci neděly a ani jsme se jich nemuseli obávat . . .
Pracuji již dlouho a poslední dobu s lidmi o generaci či dvě mladšími. Ta povrchnost, sobeckost, konzum, vláda peněz a moci, sofistikovaná korupce, zneužívání všeho, co zneužít jde, kdy bez mrknutí oka potopí své kolegy, sousedy, rodinné příslušníky za trochu nějaké výhody či pro lepší bussines, to vše v souhrnu znamená velký úpadek morálky celé společnosti, který si sama ta společnost již ani neuvědomuje a je přímo hmatatelný a přenášen na další generaci a já se moc obávám, že ji tato již nebude moci unést . . .

To vše najdete v této knize, která není fixí, jen odráží současnou realitu. Děsivé a poučné zároveň. Tato kniha není klasickou detektivkou, tato kniha je alarmem nad současným světa děním.

Bůh ti žehnej další pokolení! Bůh žehnej našim vnukům, pravnukům ale nic dobrého Vás moc nečeká, pokud ten stav věcí přijmete za svůj a nebudete bojovat, již teď je téměř pozdě.

A kniha Neviditelný muž z Salemu Vám má otevřít oči . . . dobrá práce za 4 hvězdy.

01.03.2015

Třetí díl trilogie pana Petera Maye – Šachové figurky, kde děj spojuje společné prostředí i hlavní hrdinové (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) časově navazuje na knihu první a druhou a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů.

Autor se zde však vrací k schematu knihy první a tak děj opět ztrácí trochu švih a tempo. Tak mne to připadá, že třetí díl nebyl plánován a byl vytvořen až po úspěchu prvních dvou knih. Místo aby trilogie vyvrcholila a vytěžila z předchozích dvou knih maximum, vzniká zde zcela nový příběh, celá řada postav z prvních dvou knih ustupuje do pozadí a objevují se postavy nové. K těm ale musí pan May vytvořit opět legendy z minulosti a tak se příběh posouvá jen pomalu vpřed.

Začátek je svižný a akční, ale pak se vše „ zasekne“ a jde jen pomalými krůčky, kdy za každým novým poznatkem a situací ze současnosti následuje sonda do minulosti, která dovysvětluje vazby a vztahy mezi jednotlivými postavami. To vše velmi připomíná modelové schéma knihy první a tak i když se to čte opět skvěle, přeci jen kniha zůstala trochu za mým očekáváním. Když se ale oprostím od skutečnosti, že se děj z předchozích knih již nerozvíjí, je to opět super čtení.

Z původních postav zůstává jen Fin Macleod, ostatní známí předchozích knih vytvářejí jen drobný kompars. Příběh Vás posune o další necelý rok od knihy druhé a o celé dva roky od knihy první a trochu do jiných míst ostrova Lewis.

Fin se definitivně vrací na ostrovy a přijímá místo šéfa ostrahy nad rozsáhlými pozemky sira Johna Wooldridge, nad kterými teď vládne jeho syn Jamie. Ten chce nekompromisně zatočit s pytláky, jenž cíleně plení vody a jezera řek, jenž táhnou bohatou klientelu na lov divokých lososů a pstruhů a tak se Fin jako zkušený bývalý kriminalista dostává do hledáčku jeho zájmu.

Fin se tak hned na úvod střetává s vyhlášeným pytlákem Piskořem, ke kterému ho váže těsné pouto minulosti. Společně se stávají svědky neobvyklého přírodního úkazu, který odhalí další jejich pomníček z let studií.

Nález letadla s jejich 17 let pohřešovaným mrtvým společným kamarádem, se kterým společně prožili krásná léta na universitě při amatérském kapelním hraní, které nakonec některé členy z kapely vyšvihlo až na samotný vrchol popularity, dává rozběhnout novému příběhu, novým osudům a novým vzpomínkám z minulosti hlavních hrdinů. A jsou to opět překvapivá odhalení, které nakonec příběh ještě víc zamotávají.

Jste v půlce knihy, ale o osudném nálezu letadla a mrtvoly - tedy krimi tématu se moc nedovíte. Zato chápete mnohé z minulosti a začínáte rozumět chování hlavních postav v současnosti. Přelévání z děje současného do minulého je navíc ještě komplikováno časovými kličkami současna, kdy jste v ději hned dneska a hned včera či předevčírem, vše propojené nenásilně a citlivě, čtenář je veden a směrován aniž by si to uvědomoval. A když je vše doodhaleno, chytne děj rychlý spád (poslední třetina knihy) kdy se vše rozjede sešupem. A jak již to bývá, nic není tak, jak se na první pohled tváří.

Pan May opět předkládá propracovanou psychologii postav a tak kniha neztrácí na zajímavosti v celém svém obsahu. Kriminální prvek zde opět slouží především k rozuzlení všech traumat minulých i těch současných. I když v závěru knihy je tentokrát těch mrtvých přeci jen více. Nad vším pak vévodí silné pouto přátelství a síla mezilidských vztahů, dneska jev pomalu mizející . . .

Dávám 4 hvězdy, čekal jsem však maličko něco jiného, ale jinak je to vysoce nadprůměrné čtení, které opět zaujme a tentokrát lze knihu číst i bez znalosti děje předchozích dvou. Vše podstatné se totiž v knize dozvíte. A návdavkem si autor uzavře hned dvě témata, z první knihy smrt Finova syna a z knihy druhé vše kolem akce referenda Donalda Murrayi Trilogie končí a uzavírá, zdá se, že nevratně.

Musím říci, že se ale pan Peter May stal mým oblíbencem a proto se vrhám na další jeho literární počiny . . . a za celou trilogii díky pane autore a díky vydavatelům, poznal jsem kout naší zeměkoule, kam se asi již osobně nepodívám, přesto mám pocit, že ji dobře znám . . . všechny ty deště, vichry, či vůni hořící rašeliny . . .

6 22.02.2015

. . . některé věci se nedají odpustit, některé skutky se nedají odčinit, lidské štěstí je dočasné, neštěstí přetrvává . . .

Toto trauma si nese Vincent celý svůj život v duši, ve své hlavě, ve svých genech pokroucených historií i současností.

Christoffer Carlsson a jeho prvotina po níž následovaly další dvě knihy se v krátké době stal oblíbený a vyhledávaný autor. Mé první setkání s panem Carlssonem prostřednictvím jeho prvotiny nebylo plánované, ale vydařené bylo určitě a nezůstane jen u této knihy.

Vincent Franke je román o zmarněném a smutném dětství, o krutém osudu v podobě nevyvedených předků, o umírání kolem něj, o životě člověka, který přišel o svou šanci ještě dříve, než o ni mohl sám rozhodnout.

Vincent je narkoman závislý na morfinu, jeho život, to jsou okamžiky v rauši a pak jen kruté přežívání. Přesto dovede rozumně uvažovat a mít běžné lidské myšlenky, strach a vůli některé věci změnit.

Jeho osudem zamíchá situace, kdy se bez vlastního přičinění dostává do stavu, který již dlouho nezná. Má strach o dívku, která se náhodně ocitá na pár dnů v jeho bytě, zájem o její osud a to vše vede k Vincenta k tomu, aby daný chod věcí změnil navzdory všemu.

Dokáže svou Marii získat Vincent zpět? Má šanci proti všem?

To vše se dozvíte v knize, která předkládá napětí i spád, poodhalí krutou minulost i krásu prostého života, přestože hlavními hrdiny jsou lidé na kraji společnosti, jejichž smrt nikoho nepřekvapí, nikoho nedojme, přesto jsou to taky lidé se svými radostmi i starostmi. Lidé o jejichž osudech ale rozhodují jiné okolnosti.

Stockholmské podsvětí poodhalí svoji tvář a zcela určitě Vás nenechá v klidu, postava Vincenta a Marie Vás přinutí možná o některých věcech začít přemýšlet zcela z nového úhlu pohledu.

Knihu lze jen doporučit, autor je pak určitě ten, o němž uslyšíme ještě hlasitěji, než je tomu dosud po jeho třech vyvedených literárních počinech.

Dávám čtyři a půl hvězdičky a to jen proto, že prvotina dává předpoklad k ještě lepším dalším knihám, ten schůdek musím ponechat, protože pět je maximum.

Tleskám, skvělá práce tak trochu z jiného světa . . .

1 15.02.2015

Ani nevím, jak se mne tato kniha dostala do hledáčku zájmu, že bych si ji měl přečíst . . . Nejspíše jako součást „masírovacích akcí“ a nekonečných nabídek, které se na mne hrnou ze všech stran. Stalo se, poznačil jsem si a knihu opatřil k přečtení. Nejspíše mne zaujala douška – původní česká detektivka – čtu z detektivního žánru převážně vrcholná dílka, a tak se mne možná zachtělo trochu toho srovnání a trochu českých reálií.

Když jsem si knihu půjčoval, jen ze zvyku jsem nahlédl na tiráž – aha rok, který zpravidla uvádí rok napsání díla - 2013, rok vydání taktéž 2013 a vydání první. A tak jsem neváhal a půjčil si knihu k přečtení, čekajíce soudobou svižnou českou detektivku od mladé perspektivní autorky.

Ani začátek příběhu orientovaný do roku 1977 mne nevaroval (vždyť řada skvělých knih tohoto žánru si čtenáře připraví nějakým tím úvodem - kostlivcem z minulosti). Ale on se děj - neděj těžkopádně rozběhl a na 35. straně jsem konečně pochopil, že návrat do současnosti se zatím nekoná.

Trochu jsem se tedy porozhlédl a vše jasno. Jindřiška Ptáčková není určitě začínající spisovatelkou (ročník 1943) a píše především pro děti – a tím již řadu desetiletí nejsem a proto jsme se úspěšně míjeli. Tedy její knihy a já.

Pod pokrývkou zla je detektivní příběh, který mne svým tématem a zpracováním přijde, že byl nejspíše napsán v oné druhé pětiletce sedmdesátých let minulého století, styl jazyka a celkové pojetí příběhu tomu zcela odpovídají. Tak nějak se mne nechce uvěřit, že by takto psal někdo nyní a zvolil si toto téma.

Ale závěr knihy onen pocit vyvrací svými reáliemi, a tak je otázkou, zdali bylo dílko dodatečně aktualizováno a nebo zda se opravdu jedná o knihu napsanou teprve nyní.

Celkem jednoduchý příběh, kdy na pozadí zločinu autorka spíše popisuje dobu totalitní nadvlády jedné strany, dobu korupce, kdy vrchol blahobytu představovala sardelí očka, tresčí játra a tvrdé Sparty a D1 byla ještě ve výstavbě a tak to z Prahy na Moravu byl lán cesty, neb Skoda 1000 MB, nejlepší auto na trhu, nebyla žádné žihadlo.

No ve své době by kniha jistě patřila spíše k nadprůměru – kritika poměrů, korupce a politických narážek, to nebylo v té době zas tak běžným čtivem, ale žijeme v roce 2015, kdy je navíc i český čtenář a i divák zhýčkán nekonečným proudem detektivních seriálů a knih se složitými zápletkami, nečekanými zvraty a vše je vyšperkováno vrcholnými technologiemi – od rozboru DNA až po všechny ty spektrální mikroskopy, GPS moduly a neskutečnými dedukčními úvahami hlavních vyšetřovatelů.

Pak se nelze divit, že prostinký příběh a jednoduchá zápletka nezpůsobí něco, jako že nám z příběhu a podání spadne čelist. A tak lze jen vzít na vědomí, že se vydavatelství MOBA rozhodlo posbírat tyto „archiválie“ českých spisovatelů a postupně je přiblížit čtenářům jako – původní českou detektivku. Jásat či nejásat? Jejich peníze a jejich čas. Být autorem takového dílka, určitě bych jásal, jako čtenář jen hodnotím.

A tak jim přeji hodně štěstí, ale obávám se, že tyto knihy v té obrovské konkurenci nemají moc šancí na úspěch. Snad jediným pozitivem může být ono srovnání a poznání, kolik se za 40 let změnilo věcí, jak se dříve žilo a přemýšlelo v porovnání s dnešní realitou. Jediný nadčasový údaj zůstal a to, že darebáků je stále dost a korupce kvete i v současnosti – jen jaksi úhledněji zabalená a sofistikovanější.

Ale jinak je dílko spíše ztrátou času. Úsměvné rozkrývání mezilidských vztahů, hospodářské kriminality a doby soudruhů a soudružek, byť závěr je spíše morálního charakteru, než vyvrcholením deduktivních úvah, dneska mladého čtenáře stěží přiláká a toho zkušenějšího rychle přesvědčí o tom, že je lépe investovat čas nějak vhodněji.

Dočetl jsem knihu za Vás a podávám svědectví. Přečíst se to dá, pokud jste na zahraniční dovolené, prší a v knihovně mají jen tuto detektivku a pak Raisovi Zapadlé vlastence. Ale to je situace dneska již nepředstavitelná (v tabletu mám vždy tak kolem 30 největších soudobých pecek a čtu zrovna dle nálady a chuti).

Mám-li udržet svá hodnocení knih v nějaké relaci, nemohu dát více, jak dvě hvězdy, ale možná se najdou tací, kteří by dali i více. Váš čas a vaše volba.

A jak je to s časovou linkou napsání tohoto díla? Nevím a nemá cenu po tom ani pátrat, ale pokud byla kniha skutečně napsána až nyní, nechápu proč takto a s takovým námětem.

Ale třeba mne něco uniká . . .

3 12.02.2015

Knihy Clive Cusslera mne provázejí již řadu let. Napsal přes padesát románů, které se dělí do několika serií (Dirk Pitt, akta NUMA, Akta Oregen atd.) a které spojují vždy jisté společné atributy.

Hlavní hrdinové jsou neohrožení, stateční, dobře vycvičeni a zabezpečeni, stojící vždy na straně práva a především řešící neustálé intriky a zvrhlosti svých soupeřů a to vždy s kladným výsledkem a happyendem, Američané.

Toto dobrodružné čtení s romantickým nádechem potěší a nezklame žádného fanouška takovéto literatury. Vždyť který z nás by nechtěl pátrat po starých záhadách, letadlech, lodích či pokladech ve společnosti krásných žen s neskutečném finančním a materiálním zajištěním, kde Vás každý den čeká mnoho zážitků, poznávání, cestování a především nikdy ne nuda.

Život hlavních hrdinů je vždy dobrodružný, adrenalinový a všechno jenom né fádní a rutinní, to lze jen závidět. A tak se můžeme po návratu z práce, která je dneska spíše bojem s problémy a nástrahami ze všech směrů, ponořit do děje a životů hrdinů Cusslerových knih a snít o tom, jaké by to bylo, být na jejich místě . . .

Přízrak je dalším příběhem ze série Akta Oregon, série kterou Cussler vytváří s řadou dalších spolupracovníků, neb věk mu již neumožňuje toliko, co dříve (ročník 1931), především v posledních letech. Jeho knihy se stávají v závěru jeho spisovatelské kariéry přece jen trochu šablonovité, ale není se co divit. Kde brát stále nové a originální nápady, když v jeho knihách se snad již odehrálo vše.

Přesto si v Přízraku našel nové téma – téma Nikola Tesly a jeho záhadné postavy a génia. Uchopil myšlenku vědce a tu rozvíjí v příběh téměř na hranicích scifi.

Přesto, že je kniha spíše složena z několika „misí“, které jsou lehce spojeny a jen malinko vždy posouvají děj dále, čte se to vše dobře. Mise jsou nabity akcí, přesně ve stylu žánru a Cusslerové pověsti, ale na druhé straně tak celou knihu vlastně tříští na literárně menší úseky, které jsou spojeny vždy jen okrajově (Boronin, Aral, Kontejner, Kenin, Čínské moře a pár drobných).

Děj plyne do závěru, který se taktéž nijak přímo nevymezuje od očekávaného . . . světová válka je zažehnána, jedna převratná technologie pohřbena a záhady vysvětleny.

Cusslerovy knihy nejsou žádnou velkou literaturou a ani neútočí na artové ceny, prostě je to oddechové čtení na dovolenou, chvilky volna a nebo jen na propršený víkend. Pobaví, odvedou vás od denních starostí, něco málo poučí a nikdy nijak výrazně nezklamou.

Pokud patříte k fanouškům této literatury, Cusslera jistě znáte, pokud jste neměli tu čest, zkuste to, možná Vás to chytí, a pokud je tato literatura pro Vás ztrátou času, pak toto povídání nechť Vám ho ušetří, neboť by mělo odhalit, o co v knize hlavně půjde.

Mne kniha opět dala to, co jsem čekal. Dávám 3 hvězdy, což je převážné spektrum hodnocení Cusslerových dílek . . .

3 03.02.2015

Předně je na úvod potřeba rozkrýt známý marketingový tah, jedna kniha, jeden příběh, ale dva názvy. Poslední úder Omegy se na trhu nově prezentuje taky jako Ostermanův víkend (vydavatelství DOMINO, rok 2012). Vydavatelství tak knihu vydává pod jejím původním názvem z roku 1972, a tím předkládá knižnímu trhu jakoby nové, pozapomenuté dílko pan Roberta Ludluma.

Nejeden čtenář se tak může „nachytat“, když si knihu koupí, otevře a začne číst a zjistí, že ji má již v knihovně zastoupenou. Ale znalci pana Ludluma jistě ne. Tento autor, který zemřel na přelomu tisíciletí, je dobře zmapován a všechna jeho vrcholná díla byla již vydána.

Nic méně i já jsem si knihu půjčil s podvědomím, že jsem ji ještě nečetl. A pak je najednou jasno, že tomu tak není. Ale od posledního přečtení přece jen uplynula nějaká doba, tak jsem ji dal podruhé.

Pan Ludlum je autor, který patří k předním spisovatelům tzv. politicko - špionážního thrilleru, svá díla psal a tvořil nejvíce v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století a na trh se nakonec dostalo 39 románů, z nichž drtivá většina byla vydána i v českém jazyce.

Nenajdete v nich (z pochopitelných důvodů) žádné mobilní telefony, počítače, sociální sítě, krádeže identity či jiné technologické vychytávky dnešních příběhů, navíc v nich vždy narazíte na „železnou oponu“ a tvrdou studenou válku mezi Východem a Západem. Řada z nich byla zfilmována včetně Ostermanova víkendu.

Příběhy mají vždy komplikované zápletky s nečekaným rozuzlením, hrdiny jsou zpravidla obyčejní Američané, kteří jsou nějak zataženi do boje mezi předními zpravodajským službami obou stran „železné opony“.

Ne jinak je to i v této druhé knize, kterou pan Ludlum napsal v roce 1972. Použity jsou čtyři manželské páry středostavovské sociální vrstvy, které jsou využity a zneužity pro cíle Omegy, tajného sdružení KGB. Hlavním motorem je zde dezinformace a pak stále platící – sběr informací o tom či onom, které vhodně použité a umně spojené do kontextu mohou vždy působit velmi výbušně. Vždyť těch, kteří nemají žádného kostlivce ve skříni je tak málo . . .

V knize se tak rozbíhá příběh, který má nakonec překvapivé vyústění, přesto zde hlubší propracovanost děje a logičtější smysluplnost přece jen trochu kulhají na jednu nohu.

Ale jednalo se o druhé Ludlumovo dílko, své nejlepší romány napsal přece jen trochu později.I tak je to kniha, která fanouškům tohoto žánru stojí za přečtení, dávám 3 hvězdy.

23.01.2015

Moje první knížka od Henninga Mankella, bohužel Psi z Rigy mne moc nepřesvědčili ani jako detektivka a ani jako politický trihler.

Henning Mankell (1948) není žádný začínající autor, přesto jsem na jeho knihy narazil až nyní a to v souvislosti se severskou detektivkou, jejíž boom stále přetrvává. Na Psi z Rigy jsem si dokonce „vystál frontu“ v rezervacích mojí knihovny. Ale výsledek mne zklamal.

Je pravdou, že se jedná o dílko napsané již před 23 lety a je druhou knihou ze série komisaře Wallandera (celkem 11 knih napsaných převážně v devadesátých letech). I když hlavní postava komisaře Wallandera autora proslavila, přesto se asi nejedná až o tak kvalitní dílka, když se vše vydává teprve v posledních letech (ale to je pouhá dedukce, přečetl jsem jednu knihu).

Holt visačka severská detektivka stále prodává, ale srovnávat tuhle knihu s dílky Nesba, Odlera, Larssona a jiných moc nejde. Prostě reklamní marketing opět odvedl dobrou práci. A dnešní možnosti a styl psaní jsou již někde jinde, než před 25 lety.

Přitom kniha začíná dobře, ale hned další řádky Vás překlopí někam jinam a spíše než detektivku čtete politický román s detektivní zápletkou, která ale vlastně hraje v knize podružnou roli.

Tzv. výlet za železnou oponu pobaltských postsovětských republik v době, kdy ještě nebylo jasno (1990), jak vše bude, byl pro autora asi přece jen velké sousto. Děj se odehrává v prostředí pro Mankella neznámém, navíc opouští břehy detektivní a pouští se do vod politických. A dle mne se mu to zas až tak nepovedlo.

V našich očích (česká nátura) to má Mankell ještě složitější, neboť my toto prostředí známe jistě lépe, než autor, a to z vlastní zkušenosti (ale to platí pro mne, stále si neuvědomuji, že máme dospělou již celou jednu generaci, která totalitu zná jen z vyprávění a dobových dokumentů).

Pokud chcete dobrou detektivku či dobrý politický trihler tato kniha Vám očekávání nesplní.
Zkusím jiná dílka, dle recenzí nezískal Mankell a jeho hlavní hrdina svou popularitu jen tak pro nic zanic a uvidíme.

5 13.01.2015

Ano, kdo by neznal filmovou sérii krásné a nezkrotné Angeliky, ženy inteligentní, vzdělané a krásné, bojovnice se srdcem plné lásky, ženy pro niž na plátně umíralo spousta mužů, která natočena v šedesátých letech plnila kina celého světa a stává se nedílnou součástí televizního vysílání té či oné stanice minimálně 2 – 3 krát do roka.

Viděl jsem tu sérii nesčetněkrát a přesto pokud se zadívám, stále u filmů zůstávám a nepřepínám jinam, i když repliky dialogů mohu již napovídat. Který z filmů si může toto právo osvojovat, no ano jsou, ale moc jich taky není.

Filmy ale nevznikly z ničeho – série knih Anne a Serge Golonových vznikaly v padesátých létech a postupně přibývala nová a nová dobrodružství. Určitě více děje, než obsahuje ona pětidílná filmová sága.

Vánoce jsou svátky odpočinku a rozjímání, tak jsem si dopřál trochu romantického čtení (na rozdíl od filmů prvního) a začetl se do příběhů krásné a nezkrotné Angeliky. Dal jsem dvě knihy z oněch jedenácti a vyčistil si hlavu od denních trablů.

Milé, uklidňující, romantické čtení o době a životě v jiných reáliích na pozadí historických událostí.

Angelika není žádná velká literatura, ale potěší nejen romantické duše. Někdy si takovou očistu můžeme dovolit, i když všech jedenáct dílů asi nedám.

Ale Angelika to je i symbol jedné doby, jednoho desetiletí let šedesátých, které zaujímá v dějinách zajímavé místo . . .

2 10.01.2015

Na úvod základní data – zapomeňte na oddělení Q, Karla Morcka a jeho kolegy a na nevyřešené případy, zapomeňte na detektivní román, v době kdy kniha WD vznikla (2006) se skvělé detektivky pana Olsena teprve rodily v jeho hlavě. A pokud jste je četli tak jak já pěkně v časové posloupnosti, asi Vám neuniklo, že kvalita a propracovanost těchto příběhů neustále stoupá.

WD je pokus o politický thriller, který (alespoň co se mne týče, co by čtenáře, který má podobné knihy dost načteny od autorů – mistrů svého řemesla) nezaujal a knihu jsem nakonec dočetl jen proto, abych si „udělal obrázek“ a tak trochu z úcty k panu Olsenovi.

Trochu jsem doplatil na malou domácí přípravu, to když jsem po knize sáhl jako další v pořadí po Složce 64, kterou zatím považuji za vrchol autorova psaní. Ano ona byla další v pořadí vydaná v českém jazyce, ale jak jsem psal v úvodu napsaná mnohem dříve, ještě před první Olsenovou detektivkou.

Takže teď trochu ke knize. 600 stránek (hustě sesazených, které by v klasické sazbě vydalo na 750 stránek) je pořádná porce čtení, které jsem několikrát odložil, neboť toto je jiný Olsen.

Jste na 280 straně a pořád se nic neděje. Autor Vám předkládá spoustu dat o svých hlavních hrdinech, popisuje je od dětských let až po dospělost, stále si jakoby chystá podklady a půdu pro děj příští, aby mohl vstoupit do akce, a vy jste se v postavách správně orientovali. Uplynulý děj by se dal napsat na 25 stranách a ještě i zde by jste museli tak trochu zápasit s nudností a fádností textu.

Trochu se vše rozjíždí až za polovinou knihy, ale o akci v pravém slova smyslu se nejedná. Hlavní hrdinové jen utíkají před zlořádem moci, skáčete od jednoho hrdiny k druhému, ale jinak se opět mnoho neděje. A pak Vám Olsen předloží neskutečný příběh nezdárného syna a jeho kousků a rázem je celá motivace daného chování rozkryta, i když pozorný čtenář Ví své již mnohem dříve.

A uvěřitelnost? I když je v Americe asi všechno možné, tohle je přeci jen trochu silné kafe. V podstatě dva zasvěcení lidé ovládnou a obejdou celou složitou strukturu demokratické podstaty USA, vše jim prochází, manipulují doslova s celým mocenským aparátem, politiky, lobisty či průmyslníky navzdory všemu.

Vize jak dosáhnout bezúhonnosti a bezpečnosti státu překračují i ty nejsmělejší popisy tvrdého policejního státu – ne nevěřím a hlavně příběh působí velmi vykonstruovaně a nepravděpodobně.

Každá kniha je sice fikce, ale u tohoto žánru (politický thriller) musíte stavět na reáliích, jinak sklouznete do osidel fantasmagorií, které odhalí i neznalec jakéhokoli vládního a mocenského systému. Nic nepomůže ani akční závěr knihy.

Vydavatelé a i sám autor si zřejmě uvědomili svůj krok špatným směrem, (proto kniha vyšla až po získání si renomé autora na jiném žánru a je tak trochu podvodem na čtenáře) a autor se dal na detektivní romány, kde přes trochu nesmělý začátek (Žena v kleci - 2007) pak postupně vybrušuje svůj styl a každá další kniha je lepší a lepší.

Je dobře, že politický thriller nechal Olsen stranou a tak se těším, až se mne dostane do rukou Marco, to abych si spravil chuť . . .

WD dávám palec dolů, dvě hvězdy a to ještě s odřenýma ušima.

Pokud si chcete opravdu počíst tento žánr, sáhněte po knihách pana Ludluma, Clancyho, Forsytha a celé řady dalších a panu Olsenovi se věnujte až od jeho detektivní tvorby.

6 10.01.2015

Další z knih Jonathana Kellermena a i ze série, kde bok po boku řeší případy detektiv Milo Sturgis a jeho přítel, psycholog na volné noze, který má již vyděláno a policejní spolupráce mu pepří jinak fádní život Alex Delaware. Těch příběhů je již celá řada (někdy si dám práci a pokusím se je chronologicky poskládat).

Vedle těchto hlavních postav vystupuje na scénu i Milův partner, Alexova přítelkyně (obé známe z předchozích či jiných knih pana Kellermana) a pak samozřejmě policejní případ, který tak trochu vybočuje z denní rutiny policejní práce oddělení vražd.

Děj se rozbíhá po té, co je Alex a Milo konfrontován s děsivou poštovní zásilkou: albumem plným hrůzných fotografií zavražděných lidí – onou Knihou vražd – ve které Milo poznává řadu případů policejní historie a dokonce i svůj nevyřešený případ z počátku kariéry, ze kterého byl za podivných okolností odvolán hned v úvodu vyšetřování.

Opět Vám autor v knize servíruje řadu zápletek, dramatických situací, rozkrývá Alexovy motivace a předkládá propracovaný příběh, kde víc než zbraně haraší psychologie, dedukce a prostá logika.

Rozkryje se nejeden kostlivec ve skříni, doodhalí stará pravda, že peníze a majetek představují moc a nedotknutelnost, kterou se zastiňují i mnohé zločiny či prohřešky zlaté mládeže, která již roupama neví, jak se lépe zabavit.

Děj plyne a postupně se čtenář dozví vše podstatné. Milo opět zestárne na těle i duši, Alex si ujasní své priority, malé ryby jsou potrestány a ty velké plují dále, i když tentokrát si autor na vinících nakonec dost zgustl.

Kellermenův standard, kdo máte rádi psychologickou dedukci a detektivky v podobném stylu, kniha Vás určitě nezklame . . . a kdo máte Kellermena načteného pak vězte, že napsal i lepší dílka, ale ani toto nevybočuje z lehkého nadprůměru.

2 10.01.2015

Druhý díl trilogie pana Petera Maye – Muž z ostrova Lewis (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) přímo navazuje na knihu první a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů.

Kniha má ještě svižnější tempo, neboť ony pasáže, kdy autor „představoval své hlavní hrdiny“ a vysvětloval ony propletence vztahů a jejich charaktery z dob minulých a jejich dětství si pan May „odbyl“ v knize první a jistá znalost faktů se v tomto druhém pokračování již předpokládá. Kniha sice řeší jinou situaci, která se zápletkou knihy první nijak přímo nesouvisí, ale postavy zůstávají a jejich životy a traumata taktéž.

Časově se posouváte o nějaký necelý rok dále a hlavní hrdina knihy první Fin Macleod, policejní komisař, který úspěšně rozkryl zákeřnou vraždu, jejíž pozadí s ním přímo souviselo a objevil staré zapomenuté pravdy, se na ostrov a své rodné místo opět vrací z Edinburghu, kde si dával dohromady svůj dosavadní život.

Fin se rozchází se svou ženou, se kterou ho pojilo pouze pouto syna, jenž ale tragicky zahynul, odchází od policie a vrací se na ostrov, aby zde začal nový život a zrenovoval dům svých rodičů, ze kterého před léty odešel. Na ostrov ho táhne i jeho bývalá láska a nakonec i její syn (vše viz kniha první) a víra, že začne znovu a lépe.

Jeho návrat je však načasován do okamžiku, kdy místní obyvatelé při rutinní skrývce rašeliny odhalují hrůzný nález mrtvoly mladého muže, kterého rašelina „uchovala“ v téměř nedotknutelném stavu. Brzy se podaří zjistit, že tělo nebylo v rašelině zas tak dlouho a dokonce se ukazuje, že mrtvola na základě testů DNA má na ostrově svého příbuzného (proč testy DNA všech mužů ostrova – viz kniha první).

Ale ona spřízněnost narazí na skutečnost, že dnes 75 letý muž tvrdí, že nikdy neměl na ostrově zázemí, rodinu ani příbuzné, že je jedináček a co víc pokročilá fáze Alzheimerovi nemoci muže staví mimo jakoukoli současnou realitu. A jelikož oným mužem je otec Finovi bývalé lásky, je i on nepřímo vtažen do šetření, co se stalo, proč se to stalo a jaká vazba je mezi oběma příbuznými.

Rozbíhá se opět celá řada příběhů a vazeb, střídají se roviny minulosti a současného dění, vše umocňuje i vyprávění v první osobě, kdy autor tentokrát tuto roli přisoudil postiženému a nemocnému muži, kterému jen v náznacích probleskuje minulost a mísí se se současností.

Příběh dostává další neznámé a nakonec vše vyúsťuje v nečekaný závěr. Kniha končí a vše je vysvětleno a doodhaleno a spravedlnost a rozhřešení také dostává svůj díl.

Opět skvělé čtení, kde je detektivní práce nahrazena spíše prací objevitelskou a rozkrývačnou, kniha těží ze skvělého autorova vypravěčství, pomalejší dějové pasáže tentokrát nejsou a tak Vás nic nebrzdí brzy knihu dočíst.

Opět víc než detektivka jde spíše o společenský román, který je protkán řadou psychologických zápletek, vše zasazeno do drsné skotské přírody a nevlídného počasí . . .

Dávám plné hodnocení a doporučuji . . . jen čtěte trilogii v časové posloupnosti, pak teprve doceníte všechny nuance dílka.

4 10.01.2015

Petera Maye, bohužel, objevuji až v posledních měsících. Těžko říci proč, když se za jeho jménem skrývá spousta skvělé autorské práce již několik desetiletí, ale v mém případě je tomu prostě tak.

První mojí knihou od něj byla právě Skála, a náhoda tomu chtěla, že právě tento první díl trilogie z rodného Skotska jsem četl na úvod. Teprve později jsem si ujasnil, že Skála je součástí trilogie (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl), kdy jednotlivé knihy na sebe časově a dějově navazují a číst je v jiném pořadí znamená, že čtenář jen stěží pochopí náznaky a charaktery hlavních hrdinů, kteří figurují ve všech třech knihách, nezačne-li číst trilogii od počátku, přestože každá z knih řeší jinou situaci. Tolik pro pořádek a pro ty z Vás, kteří se na dílka pana Maye teprve chystáte.

I když mne reklama lákala na přední detektivní román, kniha je přece jen trochu více, než jen detektivka psaná dle pravidel žánru. Jedná se spíše o společenský román, kde se odhalují životní příběhy prostých lidí žijící v nehostinné části Skotska – souostroví Vnějších Hebrid – ostrovů Lewis a Harris, kde vládnou tvrdé životní podmínky, nepříjemné počasí a všudy přítomná rašelina a detektivní zápletka je jen okrajovou záležitostí, ale právě onou příčinou, která má přinést samotný důsledek, který je pro vraha onou satisfakcí.

Proč se kniha jmenuje Skála a proč její přebal znázorňuje kus nehostinné přírody s majákem, která se při pozornějším náhledu jeví jako hlava ptáka Tereje se dozvíte již v první části knihy, stejně tak se seznámíte s hlavními hrdiny příběhu, kde tou ústřední postavou je detektiv Fin Macleod a celá řada dalších.

Fin Macleod je na ostrov Lewis vyslán jako zástupce policejního vyšetřování brutální vraždy, která nese velmi podobné znaky s vraždou, kterou právě Macleod vyšetřoval v Edinburghu. Jeho návrat do rodného prostředí přináší řadu vzpomínek a na stránkách knihy se rozehraje celá plejáda příběhů kolem aktérů, se kterými se Fin Macleod při vyšetřování vraždy potkává v jejich dospělém věku a se kterými ho váže pouto společného dospívání a nejedné životní tragedie.

Rozkrývá se tak mnohé tajemství, nejeden životní osud, nejedna lidská tragédie a všechny tyto střípky do sebe postupně zapadnou jako znovu seskládaná mozaika. Čtenář je vtažen do děje minulého i současného v jehož závěru se dozví řadu překvapení a nakonec i jméno samotného vraha.

Jeho motivy a důvody k vraždě svého vrstevníka jsou však mnohem hlubší a smysl celé vraždy nakonec přímo souvisí s Finem, který sám prožívá složité období svého života, když se musí vyrovnat se ztrátou jediného syna.

Závěrečné odhalení všech faktů Vám dá odpovědi na všechny otázky, ale hořkost, ale i krása celého příběhu zůstává . . .

Všem milovníkům detektivek, kteří za knihou hledají jen skvělou detektivní práci osamělého vyšetřovatele a spletité cesty vyšetřování, lze jen odkázat, že tady asi kniha nenaplní jejich očekávání.

Jste-li spíše vyznavači krásy slova, vypravěčského stylu a psychologických zápletek, které dovedou zaujmout rozmanitostí lidských životů, jejich cílů a motivací a to vše v prostředí ryze specifickém, pak je kniha určena právě Vám . . .

Já osobně jsem nebyl nijak zklamán a čtení mne přineslo nejen zábavu ale i poznání a poučení. Dávám téměř plné hodnocení, čtyři a půl hvězdičky.

9 02.01.2015

Třetí kniha Taylor Stevensové (01_ Lovkyně informací - 2011, 02_Neviňátko -2012) a opět mohu zařadit ke knihám, které bych si rád ještě někdy přečetl a mohu jen doporučit všem milovníkům tohoto žánru.

Hlavní hrdinové zůstávají a pochopit jejich vzájemný vztah a vazby a pochopit Vanessu, to znamená mít přečteny oba dva první díly. Byť dějově na sebe knihy nijak nenavazují – jedná se o tři různé samostatné mise - hlavní hrdinové se v čase vyvíjejí a vytvářejí si k sobě vazby a vztahy se kterými autorka ve třetím díle volně pracuje a předpokládá, že je čtenář z předchozích knih zná.

Kdo je Vanessa Michael Munroeová, Miles Bradford ale i ostatní, to si autorka „odbyla“ ve své první knize. Knihy na sebe navazují jen časovou posloupností.

Loutka je příběh, který se oproti prvním dvěma dílům dějově trochu odlišuje. Setkáte se zde se svými hrdiny v trochu jiné pozici, ale stále jsou to profesionálové, kteří musí za splněním svých misí a cílů jít až za hranu běžného chování a vyšetřování. Je to boj o holý život na hraně všeho myslitelného.

V pozadí celé akce stojí celebrita, dále bývalá šéfová Vannesy, klasický psychopat, který neví co s penězi a pak organizovaný zločin, kterému není nic svaté. Vše zastřešuje téma „obchodu s bílým masem“ a na strhující děj a román máte zaděláno.

Vanessa je opět nedobrovolně vtažena do role, která se jí vůbec nelíbí, je loutkou v rukou druhých, kteří ji přinutí dělat věci tak, jak chtějí a proti její vůli, loutkou je ona, loutkou je i její chráněnkyně a nakonec i její největší nepřítel. Za nitky tahají druzí a jako donucovacích prostředků využívají ohrožení nejbližších osob zúčastněných.

Hrdinové nemají mnoho možností, jak uniknout, přestože ví, že na konci mise je čeká jen jeden možný osud. Hledají cesty, jak se dostat z čarovného kruhu, ale zatím jen narážejí na nepřekonatelné překážky.

Podaří se nakonec vše vyřešit a nebo se stanou dalšími bezvýznamnými obětmi?

Čtěte, tentokrát kniha nabírá obrátky přesně podle hesla. Vyrazíme do cíle na 100% a v závěru budeme postupně přidávat.

Velmi vzrušující a návyková četba, dávám plné hodnocení.

2 19.11.2014