Eidalon komentáře u knih

Klasický Berry, příběh plný zvratů, v hlavní roli opět Cotton Malone a tentokrát i touha po moci a nový hypotetický stát na území bývalého Sovětského svazu.

Slušná zábava za tři hvězdy, ale opět nečekejte nic až tak mimořádného. Doporučuji na dovolenkové čtení, kde si provětráte hlavu a návratem zpět do reality si děj knihy ani nevybavíte.

2 16.11.2014

Taková B detektivka. Mělo to všechno co by kniha na podobné téma měla mít, ale nějak to nebylo sladěno a nebo alespoň mne to tak připadalo.

Příliš mnoho mrtvol, od každého kelímku (napětí, sex, krásná žena, honička v autech, negativní postava atd.) trochu ochutnáno, ale celek je jen produkt, který určitě nestojí za opakované čtení.

Již je to chvilka, co jsem to dočetl a těžko se mne vybavuje o čem kniha vlastně byla.

16.11.2014

Komentář k této knize jsem nenapsal hned a nyní je děj již plně zahalen novými informacemi z jiných knih. Co z toho plyne?

Vím, že jsem knihu dočetl a celkem se to dalo, ale text a zápletka se již ne a ne vybavit, takže asi slušný průměr ale žádná pecka, která Vás ochromí, uchvátí a zaleze do podvědomí jako vztyčený prst.

1 16.11.2014

Co napsat, knihu jsem dočetl na několikrát, přiznám se, že jsem čekal něco jiného a tak mne momentálně kniha moc nesedla. Na mne příliš obecné a filozofické, spíše jsem čekal nějaké ty postřehy, jak nás celá ta mašinerie tahá za fusekli.

Celá ta sranda kolem peněz, vytváření kurzů, půjček atd.

Nezbývá, než se k ní vrátit již patřičně připraven, co mne čeká. Možná k tomu i dojde, nyní jsem naprosto neutrální neb nedovedu patřičně hodnotit.

1 16.11.2014

Vážená Navayo, tvůj pocit je pochopitelný, té knize je 86 let a popisuje období amerických dějin a způsob života, který byl úplně odlišný od současnosti a o kterém naše generace až na malé vyjímky mnoho neví (současná generace má problémy znát minulost naší společnosti, natož tak americké).

Ta kniha je klasikou proto, že se stále čte a točí se dle ní filmy. Její hlavní přínos je v tom, že předkládá pravdivý obraz života vyšší třídy v Americe, který si můžete srovnat se situací dnes. Ta kniha není fikce, ale reálný odraz tehdejšího života, byť v příběhu, který se ale klidně mohl stát a odpovídal by realitě dne. V tom tkví její přínos i pro dnešek.

Pokud se někdo rozhodne pro její přečtení, měl by toto od ní očekávat a nebýt zklamaný, když nedostane zábavu v dnešním stylu.

Babička Boženy Němcové dneska taky neuchvátí akčností, složitostí zápletky, dynamičností střihu děje a přesto je to klasika, která vypovídá o životě a jednom údobí našich dějin.

A znát svoji minulost znamená rozumět současnosti a budoucnosti.

12 15.11.2014

Na úvod je třeba udělat jasno tam, kde by méně poučený čtenář mohl trochu tápat. A jelikož kniha dle mne nic moc neřeší i uvedené spoilery Vám mohou ušetřit čas, pokud ale chcete číst, pak čtěte jen do půlky komentáře.

Opičí sérii osobně pamatuji. Hlavně premiéru prvního dílu z roku 1968, kdy se posádka vesmírné lodi ocitá na planetě, kde jsou opice dominantní druh a lidé jen naháněnou zvěří. Impozantní závěr celého filmu měl zůstat závěrem konečným - film i knižní předloha Pierra Boulleho (1963) by si to určitě zasluhovala.

Jak známo, nestalo se tak – postupně vznikaly další a další díly a jak se zvyšovalo jejich číslo úměrně klesala kvalita a smyslu plnost těchto filmů. Přiznám se, že jsem je neviděl všechny a i těch prvních 6 dílů až mnohem později a dost jsem u nich trpěl. Těžko mne někdo přinutí dívat se ještě jednou či dosledovat ty, kterých jsem byl ušetřen (celkem 10 filmů – série končí v roce 1981 desátým dílem).

Pak přišel remake (prvního dílu z roku 1968) a to v roce 2001, který znovu a jinak a za jiných filmových možností zpracovává knižní předlohu pan Boulleho, kterou tak trochu pošlapává, ale jak jinak se vyhnout tomu, aby se diváci znalostí zápletky a rozuzlením konce příběhu nenudili ještě před filmem.

Zdálo se, že toto téma je navždy vytěžené, ale přišel film Zrození planety opic (2011) – zrození Ceasera a zdůvodnění, jak opice ke své inteligenci přišly. A tak došlo ke zrození ještě lepší verze retroviru znamenající nejen vyšší inteligenci pro primáty, ale i smrtící vektor pro lidi. První díl nové série končí útěkem opic do sekvojového ráje Muir Woods a šířením opičího viru (pro lidstvo tak smrtelného) po celé planetě Zemi – rychle a nenápadně.

Druhý díl, film – Úsvit planety opic (2014), se posouvá o deset let v čase do budoucna, lidé zdecimovaní virem zanechávají rozsáhlá území opicím, které tak začínají na Zemi dominovat. Střet zbytku lidstva a opic je nabíledni a o děj druhého filmu je postaráno.

A aby toho nebylo málo, přichází další dílko, tentokrát kniha (2014), která mapuje onu mezeru 10 let neboli Prequel k filmu Úsvit planety opic s názvem Ohnivá bouře, a to z pera pana Grega Keyese.

Tak to jen na úvod, abychom věděli, co vlastně můj komentář popisuje a jak je knihu třeba vnímat.

Ohnivá bouře začíná tam, kde končí první díl filmu. Nezatížen ničím a dostatečně vyzbrojen znalostmi děje prvního filmu jsem mohl číst Ohnivou bouři.

Bohužel, čtení je to dost průměrné i když recenze jsou vcelku pozitivní (asi jsou recenzenti zvyklí na mnohem horší výsledky podobných počinů) a opět svádí k tomu, že zde šlo především o obchod, jak rychle zpeněžit téma, které vykazuje momentální zájem čtenářů či diváků prvního filmu a jeho pokračování a to do knihy.

Ale trochu k ději - opičí komunitu, kterou Ceaser vede se najatí lidští specialisté snaží zlikvidovat a tím ututlat fakt, že opice vykazují lidskou inteligenci a jsou zdrojem nebezpečného viru, na který ale jako druh mají imunitu. Na stránkách dílka se svádí inteligenční boj mezi lidmi a opicemi v sekvojovém lese. Jedni loví a druzí se schovávají, chytře se vyhýbají pastím a nástrahám, zametají stopy a kladou léčky.

Moc se toho neděje (mimo pobíhání z jednoho konce lesa na druhý) a stránek přibývá. Ceaser musí řešit, jak všechny své druhy nakrmit, lidští protivníci stále nechápou, kde tolik rozumu opice pobraly. Postupně vyplouvají na povrch kostlivci a lidé začínají chápat. Hlavní lidské hrdiny buď kosí zmutovaný vir a nebo jejich minulost.

To už ale vir kosí lidstvo po statisících. A tak vedle tématu opic a jejich likvidaci či odchytu (to k vůli vakcíně) je další nosnou dějovou linkou knihy, jak se postupně rozvíjí pandemie a s ní sílící chaos a anarchie vedoucí k totálnímu pádu všech pravidel a nastavení lidské společnosti.

K tomu si přidejte pár vzpomínek na minulost v podání opičích a lidských hrdinů, trochu politiky a jste v závěru knihy. Lidské postavy jsou předurčeny k zatracení a v závěru knihy jejich osud autor neřeší, s opičí tlupou je to trochu jinak. Že se ji nepodařilo zastavit je jasné, o čem by jinak byl druhý díl filmu, že to bylo s přispěním samotných lidí Vám doodhalí kniha.

Musím říci, že kniha asi naplní svůj účel, pokud jste se zařadili k fanouškům novodobé opičí série a bude se líbit.

Mě přišla jen průměrná a myslím, že by se pan Boulle divil, co všechno svojí knihou a opičím tématem napsanou v roce 1963 způsobil.

Myslím, že opic již stačilo.

1 11.11.2014

Hungers Games - Vražedná pomsta, druhý díl který přímo navazuje na Arénu smrti. Opět velmi dobře vyvážený příběh, alespoň dle mého názoru, myšlenka, akce, romantika a zároveň i plamen vzdoru, to když si nikdo nemůže usurpovat moc na úkor druhých, obzvláště ve společnosti, která přežila svou smrt . . . po apokalyptické válce.

Praktiky prosazování své vůle mé generaci hodně připomínají praktiky padesátých let, kdy se po válce sovětští „mírotvorci“ snažili vnutit svou vůli a myšlenky celé jedné generaci. Vydrželo jim to 40. let . . .

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, paní Collinsové se to ale podařilo, a opět mohu za sebe říci, že se mne kniha líbila. Její konec je ještě více otevřen, takže vlastně koncem není. Pokud chcete druhý díl číst, připravte se na to, že budete muset i díl třetí, bez něj je druhý díl a v podstatě i první jen pouhým čtením akce bez toho, aniž byste se dozvěděli, kam se osudy hlavních hrdinů budou dále ubírat. Ale jejich osudy, to jsou osudy i celé populace Panemu. Jak to všechno dopadne?

Ale stručně k příběhu. Osud Katniss a Peety se dále rozvíjí. Vracejí se domů, ale jejich gesto společné smrti z dílu prvního je vnímáno jako výhra nad Kapitolem, výhra nad mocí s podporou samotných Kapitolanů. Čekají je ceremonie, ale všichjni cítí, že tentokrát je něco jinak. Jiskřička vzdoru rozdmýchává plamének, odvaha Katniss a Peety se přenáší do naděje.

Kapitol se snaží zareagovat a tak porušuje svá vlastní pravidla a do arény na 75. Hladové hry povolává splátce, kteří jsou předem daní. A tak se opět rozbíhá koloběh příprav, které vrcholí samotným zápasem, ale i zde je všechno jinak.

Kniha končí, příběh však nikoliv a proto nezůstává nic jiného, než číst dále.

Za sebe mohu říci, že tak udělám s chutí a rád . . . druhému dílu dávám 4,5 hvězdy.

2 09.11.2014

„Zdaleka nejlepší způsob, jak kontrolovat buzz – nebo jak si kdo chce ten informační tok nazvat – není přizpůsobovat se fámám, ale zakládat je“ . . . jedna z ústředních myšlenek knihy (Buzz) pana Andersona De La Motteho – druhý díl Game.

Tak to je fakt hustý – ale co se divíme, vždyť Buzz marketing je dneska naprosto běžná záležitost. Způsob ovlivňování veřejnosti, o kterém před pár lety neměl nikdo ani ponětí a přesto dneska vládne sociálním sítím . . . jak jsme snadno manipulovatelní a jak rádi podléháme, za trochu toho uznání, kdyby jen na zdi . . . a pak - umrtvování vláken, zaplňování odkazů trollími podvrhy, odvádění pozornosti . . . to vše běžný uživatel internetu, sociálních sítí, diskuzí a čtenář blogů zná víc než dobře z reality dne. Otázkou zůstává, jak dalece si tuhle manipulaci s námi samými uvědomujeme?

Kam se hrabou všechny ty dezinformační kampaně minulosti šířené shora k masám, dneska se vše šíří všemi směry, díky internetu, a kde to skončí . . . nedovedu vůbec odhadnout. Diskuze, blogy, doporučení . . . tzv. názory davu jsou mnohdy uměle vytvořené akce, které se trollují, blogují a především tvoří etalony toho co je IN, co je módní, co je cool . . .

A my jako stádo táhnem za davem, který ale většinou vytváří jen jistá komunita . . . využívající buzz . . . přátelé kdyby nic, pak rozkrytí této pravdy, která přemýšlivým jistě neuniká, je tato kniha velmi výživná i směrem k dnešní realitě, kterou zcela pravdivě odhaluje.

Znáte to . . . nenápadné rozhlasové hlášení . . . vítejte v Událostech. V poslední době se ozývá stále více hlasů pro . . . to a to . . . Vláda nyní avizuje návrh . . . pro to a ono . . . a to je dopad zneužívaní . . . buzz.

Náš hlavní hrdina z knihy Game HP je na útěku. S penězi Pořadatele cestuje pod jinými identitami celým světem a hledá, jak se zabavit. Zcela v duchu první knihy se i v pokračování střídají krátké obrazy z děje, který prožívá sám HP a ze života jeho sestry Rebeccy. Skoky jakoby navazují, mnohdy Vám trvá jednu i dvě věty, než si uvědomíte, že jste v jiném obraze.

A opět se dějí věci, HP je je na pokraji smrti, aby se vzápětí vyhoupl do lůna firmy, která umě využívá internet ve prospěch svých zákazníků, stane se nežádoucí, pak zase žádoucí, je bezdomovcem a obratem akcionářem.

Rebecca je po neúspěšné misi odvolána z funkce a prožívá si pracovní i osobní krizi, aby se v závěru rozhodla pro zásadní krok, ale kam?. . . Oba sourozenci jsou jen kousek od sebe a přesto na míle vzdáleni, aby se v závěru sešli v lůnu Hry.

A všude v pozadí se „vzduchem vznáší“ . . . Game . . . skutečnost je hra a hra je skutečnost.

Jen se zde nemanipuluje s lidmi, kteří konají na základě objednávky objednavatele zcela dobrovolně, pod chtíčem hry (viz první díl Game) . . . zde se manipuluje s informacemi, které manipulují davy . . .

Fakt síla . . . především tím, že víc než román je to popsání dnešní reality . . . reality, kterou si buďto neuvědomujeme a nebo nechceme přijmout.

A ten závěr, když dočtete poslední větu dere se Vám na jazyk výkřik . . . Jak to? Co se to sakra děje? Rychle otočíte a ono již dál nic není . . . a nebo vlastně je, ve třetím díle (Bubble). Tak vyzývavě otevřený konec jsem již dlouho nezažil.

Kniha mne zcela pohltila a přitom po otočení poslední stránky mám takové podivné mrazení . . .

Tleskám a dávám plné hodnocení.

2 07.11.2014

Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a jeho dílko, byť čítá přes třicítku knih, mám načteno do poslední řádky. Užil jsem si nejdelší sérii s Harrym Boschem a losageleskou policií, s Harryho nevlastním bratrem advokátem Mickey Hallerem a pozadím americké justice, ale i Jacka McEvoye či Terryho McCaleba.

Černá skříňka (2012) rozšiřuje sérii s Harrym Boschem a stává se tak 18 knihou s tímto hlavním hrdinou. Měl jsem to štěstí přečíst si všechny zatím dostupné knihy v češtině a musím říct, že se vždy jednalo o skvělou zábavu. První knihou s Harrym Boschem byl Echo park z roku 1992 a od té doby „stárnu“ společně s Harrym, který se zatím v poslední knize série blíží důchodovému věku.

Harry pomalu končí svoji detektivní kariéru a působí nyní na oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Prověřuje tzv. studené stopy a snaží se pomocí nových technologií oživit a objasnit případy, u nichž se vyšetřování v minulosti nepodařilo dotáhnout do konce.

Ve svém dalším případu se vrací na začátek své kariéry v roce 1992, kdy se ve víru pouličních výtržností stává Los Angeles na pár dnů městem, kde je dovoleno vše: ničit, rabovat, či zabíjet. Jednou z obětí této situace je i mladá dánská novinářka Anneke Jespersenová, právě její případ u kterého Harry byl v roce 1992 osobně přítomen se mu znovu po 20 letech dostává na stůl.

Zdánlivě jasný případ se brzy stane záhadným, když se Harrymu podaří rozkrýt dávno zapomenutá fakta a najednou pocítí, že se vyšetřování stává pro kohosi velmi nebezpečným. Harry ale nikdy necouvl před svými nadřízenými a vždy se řídil heslem – padni komu padni. Případ nabývá na intenzitě, na povrch vyplývají věci, které s nepokoji v Los Angeles nesouvisí a najednou se zdá, že někdo jen šikovně využil situace, aby se zbavil . . . ale koho?

To si přečtěte sami, stojí to opět za to. A jak to dopadne? Dozvíte se.

Příběh a kniha si drží svůj vysoký standard, dobrá zábava za čtyři hvězdy.

4 30.10.2014

Knihy pana Berryho patří k těm, kde dostanete to, co očekáváte. V jeho knihách se snoubí napětí a záhady, jejichž kořeny sahají do nedávné ale i hluboké historie, pokud máte tento žánr v oblibě, jeho knihy Vás nezklamou.

Jeho styl a náměty ve dvanácti knihách, které dosud napsal, jsou ale velmi podobné, témata kolidují s jiným autorem, který píše velmi shodně a to panem Khourym. Právě pro onu šablonovitost a držení se určitého stylu Vás Berry nepřekvapí, ale ani nezklame, pokud knihy nečtete v krátkém sledu za sebou – to Vám mohou situace a momenty jednotlivých knih mnohdy splývat.

Rukopis Karla Velikého je další knihou, kde se potkáte s hlavním hrdinou Berryho knih a to 48-letým bývalým agentem Cottonem Malonem, který odešel z Magellan Billetu do výslužby, aby se z Ameriky přestěhoval do Kodaně, kde si otevřel antikvariát a Dánsko pojal za svůj nový domov. Zde chce žít poklidný život knihkupce, ale minulost bývalého agenta tajné služby dožene Cottona i zde, což se mimochodem dočtete v mnoha dalších Berryho knihách.

Rukopis Karla Velikého Vám předkládá další příběh, na jehož začátku stojí snaha Cottona odhalit pravdu kolem úmrtí svého otce, velitele tajné americké ponorky, která se ztratí v roce 1971 beze stop. Pátraní ale hned zkraje narazí na tajemnou misi, kterou byla ponorka a její osazenstvo pověřeno, a po jejím nezdaru zahlazeny všechny důkazy o její existenci.

Cottone se vydává po 38 let starých stopách a záhy zjišťuje, že není ve svém pátrání sám. Jeho zájem o tuto kauzu znovu otevře „starý případ plný záhad“ a rozvíjí se děj, kde se různé zájmové skupiny snaží dobrat ke stejnému závěru. Jejich cíl je jasný a shodný, jejich motivace je ale různá.

Vedle dobrání se pravdy o úmrtí svého otce jsou ve hře tajné informace o nálezech, které učinila námořní rozvědka kdysi v minulosti a které tajila před světem až do dnešních dnů. Děj plný zvratů a tajemna se motá kolem Antarktidy a nálezů, které ve věčném ledu překonaly tisíciletí a dokládají řadu důkazů o tom, že vznik lidské společnosti v dnešní podobě měl možná své předchůdce.

Jak to všechno dopadne, to si již musíte přečíst sami. Moc záhad kolem postavy Karla Velikého ale nečekejte, ta zde hraje jen podružnou roli. Děj se odehrává v současnosti a jde v něm nejen o právo a čest, ale i o vysokou politiku, moc a peníze, o satisfakci předků. Berry zde předkládá řadu fiktivních vysvětlení na dodnes nevyjasněné věci lidské historie, to když se na ně dívá jiným úhlem pohledu.

Slušné čtení pro milovníky podobných knih, žádný zázrak ale nečekejte. Kniha je zábavná, plná napětí, ale děj je brzo předvídatelný a ne vždy uvěřitelný. Doporučuji na dovolenkové oddychování.

2 26.10.2014

Hunger Games – Aréna smrti – opět si splácím jeden dluh. To když jsem četl Divergenci a neustále narážel na srovnávání s knihami pí. Collinsové – Hunger Games (zatím mám za sebou Arénu smrti a dávám se do Vražedné pomsty a čeká na mne Síla vzdoru). Neodolal jsem možnosti udělat si vlastní názor, srovnat dyspotické vize obou knih a tak mít možnost si srovnat své postřehy a pocity s ostatními čtenáři.

Na úvod musím jednoznačně prohlásit – i když se opět jedná o Young Adult, tedy literaturu mimo moji sféru určenou pro náctileté – kniha mne zaujala a líbila se mi a to mnohem více, než Divergence.

Taky jsem se dal hned do čtení dalšího dílu (Vražedná pomsta) a jsem již za půlkou (zatímco pokračování Divergence – Rezistence a Aliance mám jen v pohotovosti, Rezistenci jsem rozečetl a odložil po 50 stránkách). Film jsme si taky nenechal ujít – Arénu smrti mám za sebou a s druhým dílem čekám na dočtení knihy.

Ale ke knize a autorce. Příběh zpracovává události a popisuje svět, který přichází po nějaké, asi celosvětové válce – zde je celkem nejasno a vysvětlení se nedočkáte – ale tento svět a stát Panem má přesnou lokalizaci a hierarchii uskupení, která mne přijde mnohem logičtější a věrohodnější, než město (Chicago) a okolí v Divergenci.

Panem sídlí v bývalé Severní Americe, hlavní město Kapitol je někde na území dnešního Colorada a dvanáct krajů pak pokrývá poměrně rozsáhlé území. Zde je evidentně autorka trochu mimo realitu, ale o tu v knihách nejspíše nejde.

Jen pro příklad - dvanáctý kraj žije v ohrazené zóně, celkově 8.000 tisíc obyvatel na území Appalačských hor tedy cca hřebenu přes 3.000 km, kde kutá uhlí – údaje, které zde cituji přímo z knihy, no to je trochu málo lidí na tak velkou lokalitu, ale budiž.

Každopádně je Panem zbytkem bývalého osídlení Ameriky, hlavní město Kapitol představitelem moci, která vládne pomocí rozvinutých technologií a drží despotickou vládu na zbytkem obyvatel pomocí síly, zneužívajících jejich potenciál pro svůj účel. Neustálý monitoring porobených území a komunit, strach, hlad a bída drží obyvatele krajů v jejich území, jakákoli neposlušnost a opuštění kraje je tvrdě trestána ať trvalým otroctvím v Kapitolu či smrtí. Tomu jsme ochoten věřit a dovedu si přestavit, že i takto by mohl dopadnout další život na Zemi, když ten současný by byl zatracen.

Collinsová je mnohem vyzrálejší autorka než Rothová a na knihách je to znát. Rozvíjí příběh na uvěřitelné legendě – Hungers games – jsou připomenutí všem krajům, kdo je tady již 74 let vládcem a autoritou, komu je třeba se jednoznačně podrobit poslušností.

Souboj představitelů krajů – splátců – v určené věkové kategorii o jejichž nasazení rozhoduje náhoda a životní osud, má navždy připomínat neúspěšné povstání krajů proti svým vládcům, stává se ale i reality show v přímém přenosu, takovou analogií dřívějších římských gladiátorským zápasů, kde Chléb a hry byly účinným nástrojem jak si získat oblibu vládců u plebejského lidu.

Přes všechnu zvrácenost myšlenky to má svou logiku i řád a tak postupně s hlavními hrdiny procházíte celým procesem od vybírání splátců až po konečného vítěze z 24 členného pole bojovníků bojujících v podmínkách uměle stvořené areny, kde tvůrci mohou ovlivnit vše - od počasí až po lesní požár, vysušení pramenů či venkovní teploty.

Nechybí zde lidská ješitnost a krutost, když se speciálně vycvičení zástupci krajů hlásí do her dobrovolně pod vidinou vítězství a dalšího pohodlného života celebrity a ani hrdinství a odvaha hlavní představitelky Katniss, která přebírá roli splátce za svou teprve dvanáctiletou sestru, jenž by jinak neměla šanci ve hrách přežít.

Nechybí zde kontrasty bohatého a namyšleného Kapitolu oproti nuzným podmínkám v jednotlivých krajích, nechybí zde pohrdání, pýcha, romantická láska a nutná spojenectví a strategie, které mají hrát na city diváků a tím s nimi manipulovat ve svůj prospěch.

To vše najdeme i v našem světě, zrcadlo knihy to čtenářům jen připomíná, jak jsme lehce manipulovatelní přes media, politiky, davová šílenství a drženi v šachu ekonomickými stimuly a neb můžete všechno, ale jen od tud po tud. Sofistikovaná reklama a dezinformace pak drží lidi v neustálém strachu o své životní hodnoty, děti a příbytky, předkládá možnosti a řešení a lidé je slepě následují, zneužívání třetích zemí jako levné pracovní síly pak deklaruje naši arogantnost vůči zbytku světa a jejich obyvatel, náboženský fanatismus je zase odrazem bídy a neutěšené situace lidí, kteří vlastně nemají co ztratit.

Jak jsem uvedl na začátku kniha se mne líbí, je psána s citem a trochou romantiky i když popisuje vlastně souboj na život a na smrt, je to děláno vkusně a taktně (což se dle mého názoru nedá vůbec říci o knize pana Zářeckého – 15 minus, což není nic jiného, než česká verze Hunger Games. Ale její vysoké hodnocení ukazuje, že brutalita a syrové násilí, to je to co se dnešní generaci asi líbí . . . ).

Za mne má kniha a její první díl 4 hvězdy a dost dalších zbytečných slov . . .

6 19.10.2014

Skutečnost je hra a hra je skutečnost . . . toto jednoduché motto se vine celou první knihou pana Anderse de La Motty. Asi nikomu, kdo sleduje knižní novinky nemohla tato trilogie uniknout (Game – 2010, Buzz – 2011 a Bubble – 2012), obzvláště po marketingové masáži celé řady severských trillerů z dílen pana Nesba, Adler - Olsena, Larssona, Theorina, Keplera, Mankella atd., které zaplavily knižní trh, včetně toho českého a které doprovází image až obscénní krutosti (která bezesporu přitahuje velkou skupinu čtenářů).

Game ale svým pojetím představuje novou vlnu švédské kriminální literatury a na úvod mohu říci, že se mne kniha líbila. Zaujala a i když střední pasáž (alespoň dle mne) trochu ubrala (jakoby spadl řemen) na dynamičnosti v celku knihu hodnotím velmi pozitivně.

Příběh ze světa IT technologií a sociálních sítí je dostatečně dramatický a napínavý, obsahující ironii i humor a především varuje „vztyčeným prstem“ jak jejich ovládání a zneužití v rukou těch nepravých může „semlet“ každého člověka a jeho identitu doslova na prášek.

Podobných počinů zde v minulosti bylo již několik (film Síť, Firewall atd.) přesto je kniha moderním a současným trillerem, kdy hlavní hrdina HP autobiografuje celou řadu současných třicátníků.

Na stránkách dílka se tak rozehraje příběh Henrika Pettersona (HP) a jeho sestry a především velkého Pořadatele, který s HP rozehraje hru, které hlavní hrdina nemůže odolat. Alternativní realita, úkoly a finanční ohodnocení, ocenění na síti, to jsou hlavní „motory“ HP, který se tak propadá do osidel hry . . . dokud nezjistí, že je již pozdě na návrat.

Rozehraje hru, kde se chování a jednání účastníků hry může stát nástrojem se kterým lze dosáhnout doslova jakéhokoli cíle bez možnosti dohledání skutečného zadavatele úkolu, skutečného důvodu k jeho provedení.

Samotný příběh, odhalení a motivy hráčů či Pořadatele, to vše se postupně dozvíte a zakončení jen připravuje odrazový můstek pro další pokračování, které se taky dostavilo . . .

Určitým bonusem pro ty správně „postižené“ je nezměrná řada typických hlášek z celé řady filmů a dílek, které mají dokreslovat celý „osobní profil“ hlavního hrdiny, ale zároveň se stávají i zkouškou vaší znalosti všech těch filmů, které utvářely a provázely dospívání a život celé generace současných třicátníků a taky dokreslují onu degradaci jazyka, kterou IT technologie přinášejí (jen si sami vzpomeňte, kolikrát nahradíte krásný český výraz anglickou zkomoleninou, která řadu z nás bere na vidle, ale která je dneska tak cool).

Pokud se správně orientujete, jste tím žádaným koláčem trhu, pro který je kniha určena (ony anglické hlášky či vsuvky do českého textu).

Osobně doporučuji a upozorňuji, že po přečtení Vás to nejspíše požene rychle si sehnat druhý a třetí díl knihy. A pokud ne, patříte jinam, ale to je ona krásná barevnost života . . .

1 12.10.2014

Tak jsem se konečně dostal k tomuto dalšímu počinu pana Browna, od poslední jeho knihy tu byl nějaký časový odstup, byl jsem natěšený, i když nadšení trochu hatily ne zrovna lichotivé recenze. Dočteno a první dojem – musí dát zapravdu těm, které kniha spíše zklamala.

Ale je třeba být objektivní a zde vidím dvě roviny hodnocení. Pokud jste čtenářem, pro kterého je Inferno první Brownovou knihou, určitě zaujme a líbí se. Autor psát umí a všechny pravidla žánru jsou dodržena. Ale většina z nás má Browna načteného a na Inferno se těšila . . . a pak se samozřejmě nemůžete vyhnout srovnávání s předchozími romány. A zde pak začnou padat první negativa.

Předně je to opakující se šablonovitost knih, stále stejný hrdina se stejným chováním, stejný vývoj děje, jen „záhada“ je jiná. Ve hře je opět Robert Langdon, dále krásná a inteligentní žena, hrozba a indicie vedoucí k jejímu rozluštění, jistá dynamika děje a typické dějové zvraty.

Ale to vše zde bylo ve stejném schematu i v předchozích knihách. Brown v Infernu ubral akčnosti, zato přidal více pasáží, kde se „rozplývá“ nad významnými památkami Florencie, Benátek či Istanbulu a to tak, že z toho víceméně čiší product placement. Čtenář je přímo podprahově veden k tomu, aby si o popisovaných místech dohledal další data, a tak si vše „ověřil“ v reálu.

Ve srovnání s předchozími knihami se tak Inferno dostává jen na průměrné hodnocení. Přesto zde ale najdeme i něco nového. Ve všech svých předchozích knihám byly autorem „zpochybňovány historické etalony“ a vystavěny hypotézy, na kterých pak stál děj a vývoj jeho napsaných románů.

V Infernu Brown poprvé předkládá realitu dnešní doby – hrozící přelidnění planety a důsledky z toho plynoucí – s důrazem na skutečnost, že tento problém není zdaleka nový . . .

. . . Dantovo peklo není smyšlenka. Je to proroctví! Bída a neštěstí, mučivé utrpení. Tak vypadá svět zítřka . . . Až budou všechny končiny světa tak překypovat obyvatelstvem, že se lidé neuživí tam, kde jsou, ale nebudou se ani moci přestěhovat jinam, pak se svět sám očistí - Niccolò Machiavelli

Téma, které v této knize Brown otvírá je reálné, pravdivé, kruté a bohužel jeho naplnění je blížeji, než si vůbec chceme připustit. Téma, které nás musí strašit již jen, když se nad ním trochu více zamyslíte a domyslíte ho dále. To vše geniálně propojeno s rukopisem Danteho Pekla.

Když si pak čtete myšlenky a závěry, které učinili naši předkové před mnoha staletími, nejspíš Vám nebude dobře po těle . . .

„Pokud se lidstvu nechají volné ruce, je jako mor, jako rakovina. S každou další generací se náš počet zvyšuje, a bude tomu tak, dokud světské radosti, druhdy živná půda lidských ctností a bratrství, zcela nevymizí a z nás se nestanou netvoři, kteří budou bojovat na život a na smrt, jen aby nakrmili své mladé . . .“

Vize, která víc než děsí . . . a právě na ni nachází autor v závěru knihy klíč, který však může otevřít pomyslné dveře třinácté komnaty lidstva . . .

2 08.10.2014

Clive Cussler je plodným autorem, který má za sebou již přes padesát knih, které spojuje dobrodružství, romantika, dobrý příběh, NUMA a moře jako takové.

Knihy jsou dnes uspořádány do pěti sérií, dle hlavních hrdinů, kteří jsou však vzájemně neustále propojeni (Dirk Pitt, Akta NUMA, Akta Oregon, Isaac Bell a Fargo) a v knize Poseidonův šíp (2012) se po delší odmlce autor vrací ke svému hlavnímu hrdinovi Dirku Pittovi, který je již ve zralém věku usazen na vedoucí židli ředitele NUMA, těšící se ze svých dětí dvojčat a milován krásnými ženami. V knize vystupuje řada další postav známých z jiných Cusslerových knih. A Dirk Pitt – to je hrdina, ve kterém se promítá značná autobiografie s autorem samotným.

Opět se rozehrává příběh Cusslerova formátu, ve hře je nová tajná technologie, státní zájmy i prostá lidská hamižnost. Ve svém příběhu Vás autor protáhne všemi oceány, přiblíží pobřeží Afriky a nakonec skončíte v atraktivním Panamském průplavu, kde je dokonáno vše, co dokonáno má být. Vše okořeněno osudem staré ponorky z druhé světové války.

Pro neznalce Cusslerovy tvorby čtení pro dovolenkové lenošení či propršené víkendy, kniha nijak nenadchne, ale ani neurazí. Ti co mají Cusslera načteného však musí vnímat jistý ústup ze slávy předchozích děl a jistou šablonovitost, která se pravidelně opakuje.

To může být výhoda i nevýhoda, to když očekáváte něco, co pak skutečně dostanete. Čekáte - li ale něco zásadně nového, pak můžete být zklamáni.

Slušné čtení, Cusslerův průměr za 3 hvězdy.

1 08.10.2014

Volné pokračování apokalyptického dílka pana Glukhovského (Metro 2033) s názvem Metro 2034 mne, bohužel, velmi zklamalo.

Jak známo z první knihy, stalo se moskevské Metro se svými jedenácti trasami a nespočtem stanic jediným místem, kde přežila hrstka lidí moskevské metropole v okamžiku, kdy Moskvu vymazal z mapy jaderný výbuch. Světová válka zpustošila Zemi a jen zásluhou podzemních tunelů, stanic a protiatomových krytů pod Moskvou se podařilo části lidí přežít, aby v zápětí nastalo nové peklo, bezútěšný život v podzemí s každodenním bojem o přežití.

Pod vlivem úspěchu první knihy se autor vydal známou cestou a napsal pokračování, dokud zájem vydavatelů a čtenářů trval. Jedná se však o hodně nastavovanou kaši se slabým příběhem, žádnou pointou a nevýraznými hlavními hrdiny putování. Snaha o Homérovské filosofování či milostný trojúhelník Hunter - Saša - Leonid mne vůbec nepřesvědčil.

Kniha se více podobá PC hře ve stylu face to face, kde se máte z místa A dostat do místa B složitým labyrintem chodeb, kde na Vás za „každým rohem“ čeká lidský mutant či jiná příšera z živočišné říše a v lepším případě tvárný sliz, v nejrůznějších imaginárních silových polích Vás ovládají zlé myšlenky a vše je vyšperkováno požírači mrtvol či silnou radiací. Tu na Vás spadne trám, tu nastane sesuv a nebo Vás ohrožuje podzemní voda popř. rozjetá drezína či jen znepřátelená frakce. Metro si žije vlastním životem, najdete zde přepych vedle hladu, čistý kapitalismus vedle rudé frakce, no autor se zde opravdu vyřádil.

Jediným cílem je přežít pochod, který Vás provede Metrem, aby byla mise splněna, ale nenaplněna. Knihu doprovází rozsáhlá mapa stanic před a po apokalypse, spousta značek a pojmů se však v knize vůbec neobjeví a tak si říkáte, to přijde ještě Metro 2035 – no snad již ne.

Pokud patříte k „pařanům“ zahrejte si Metro 2034 jako hru, ale s knihou nejspíše zbytečně ztrácíte čas. Ale jsme lidé různí, tak kdo nevěří, ať si klidně počte . . .

1 08.10.2014

Opět jsem se nechal nachytat marketingovou kampaní - dobře mi tak.

Michael Crichton mne zatím nikdy nezklamal a douška se spoluautorstvím na knize s panem Richardem Prestonem mne nechávala chladným. Začátek knihy měl dobrý rozjezd a tak pochybovat jsem začal až od okamžiku, kdy se děj „zasekl“ na nějaké 30. straně - začalo se zmenšovat.

Nějak se mne to nezdálo (pod dojmem předchozích Crichtonových děl) a tak jsem trochu zapátral a najednou vše jasno. Mikro měl Crichton ve svém šuplíčku jako námět na technothriller, na kterém patrně začínal pracovat. Jeho náhlé úmrtí (2008) však nejspíše vedlo k tomu, že román ani nezačal psát (pouze zatím sbíral podklady) a dědicům práv se tato skutečnost zdála plýtváním námětů a tak nechali knihu napsat panem Prestonem. A na výsledku je to znát. K předchozím dílům pan Crichtona se to blíží jen velmi z povzdálí. V tomto ohledu mne kniha velmi zklamala, i když určitá snaha a čtivost se jí upřít nedá.

Nic na tom nezmění ani poměrně zajímavý námět nanotechnologií a jejich uplatnění v praxi. Myšlenka to není nová – vzpomeňme jen film z roku 1987 – Vnitřní vesmír – bohužel obrovský potenciál, který se v námětu skrýval zůstal z velké míry nevyužit.

Samotný děj a zápletka je velmi prostinká a z 80% se kniha odehrává v mikrosvětě, kde zápasy s pavouky, housenkami či vosami působí až dětsky primitivně stejně jako jsou neuvěřitelné všechny ty rekvizity. Mix nadaných studentů a jejich odbornosti působí víc než účelově a z celého popisovaného boje o přežití si odnesete snad jen jednu myšlenku a to, že příroda nezná soucit a platí známé - zabij a nebo budeš zabit, to vše bez emocí a lidské zákeřnosti, prostě boj v potravním řetězci o co nejvýhodnější pozice. A pak je vše okořeněno již pouze lidskými vlastnostmi chamtivostí a touhou po moci.

I když prostředí je zcela netradiční, postavy a příběh je jen velmi povrchní, vysvětlení až příliš zjednodušující. Kniha končí, ti co nebyli sežráni nenasytným hmyzem nemohou uvěřit své přežití a hlavní padouch je po zásluze potrestán.

Kniha má přes 400 stran a odborně (pominu-li biologické pasáže citované z odkazů) zde působí jen bibliografie (6 stran odkazů na tu či onu odbornou literaturu). Bohužel vizi pana Crichtona se nepodařilo naplnit a opět se potvrdilo, že ikdyž máte zajímavý námět ještě to nemusí vůbec nic znamenat . . .

Škoda, že dílko nemohl pan Crichton napsat sám, po jeho skvělém úniku do dinosauří doby by vnoření se do mikrosvěta určitě dopadlo opět skvěle.

Takto jen velmi slabý odvar ze silného námětu, který Crichtonovi spíše škodí, než pomáhá.

6 18.09.2014

Toto dílo pana Jaroslava Dietla mne bylo „utajeno“ až do dnešních dnů. Nejspíš nejsem sám, kdo nezaregistroval, že pan Dietl napsal vedle Nemocnice na kraji města i další „doktorský scénář na dvanáctidílný seriál“ a to počátkem 80. let minulého století.

Ona neznalost vychází ze skutečnosti, že v době jeho vzniku (scénáře k seriálu), který se nakonec nikdy nenatočil, se o tomto Faux pas vůči tehdejší východoněmecké TV (pro ty mladší - TV v bývalém NDR) moc nepsalo a pak ležel scénář dlouhých dvacet let v archiváliích rodiny Dietlových a knižně vyšel až v roce 2002.

Důvody byly prosté, politruci v tehdejší NDR byli ještě mnohem zatvrzelejší, než ti v bývalém Československu, a tak ke scénáři měli tolik politických připomínek, že se autor, Jaroslav Dietl, rozhodl od projektu nakonec odstoupit. Když o tři roky později zemřel a pak se „přehnala“ revoluce východní Evropou, nebyl nikdo, kdo by velkolepý projekt oživil a zrealizoval.

Teprve dořešení práv kolem pokračování seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (v letech 2000 – 2001) vytáhlo „na svět“ i tento scénář z půdy, kde byl do té doby uložen, napsaný před dvaceti lety a který nakonec vyšel jen knižně pod názvem Doktor Marcus a jeho rod.

Vyšel a zůstal tak trochu zapomenut a zahlušen – v té době běželo pokračování Nemocnice, oprašování starých dílů, no prostě media se věnovala jiným záležitostem. A pan Dietl, ten byl již 17 let po smrti a mediálně spíše spojován s řadou socialistických seriálů.

Doktor Marcus a jeho rod je knihou sestavenou z filmového scénáře, na glosách a úpravách se pan Dietl již nemohl spolupodílet (†1985), v předmluvě je uvedeno, že kniha byla vydána z původního materiálu bez úprav. To vše je na díle znát, jak ideologie, tak samotné zpracování, kde chvílemi obrazy v knize spíše připomínají filmový scénář.

Co se nedá upřít je čtivost a dramatičnost zápletek, spousty postav a jejich osudů, kterými se díla pana Dietla proslavila. Píšeme ale rok 2014 a co bylo před 34 let vyjímečností a zajímavé, je dnes v seriálové tvorbě nutností a nezbytností, aby seriál vůbec zaujal. Taktéž pojetí, časové střihy a jednotlivé obrazy a kapitoly knihy, to vychází z předpokladu filmového obrazu, filmového zpracování a v knize pak vyznívá vše jakoby nedotaženě.

Samotné téma je velmi rozsáhlé, postav spousta a osudů a propojeností ještě více. V knize si projdeme údobí německých dějin od roku 1913 až po rok 1978, s hrdiny prožijeme dvě světové války, ve kterých Německo sehrálo významnou roli, situaci rozdělení Německa, stavbu berlínské zdi a změnu charakterů a myšlení především v poválečném Německu u řady postav a postaviček celého příběhu.

Ústřední postavou je Doktor Marcus, posléze jeho syn a následně jeho vnuk a celá rodina kolem ústřední postavy a starého rodového doktorského sídla na periferii Berlína, ze kterého se vyklubala celá plejáda charakterů od „věrných členů rodiny a systému“ až po novodobé nástupce rodu žijící po rozdělení Německa na druhé straně v tzv. svobodném západním světě.

Je zde zachycena jedna etapa významné berlínské nemocnice Charité a to v dobách dobrých i zlých, válečných a poválečných, kapitalistických i socialistických a součástí toho je i zachycen vývoj německého národa od roku 1913 až po rok 1978 a kus německé medicínské historie.

Kniha je určitě čtivá a zaujme, částečně i poučí, přesto je dneska již tak trochu tématicky odtažitá. Taktéž až monumentální rozsah a časové rozpětí dávají v knize pro každou z postav jen malý prostor pro její rozvoj a sledování a tak příběh běží v časových skocích a údobích pro Německo z dějinného pohledu významných, ale tím pádem s nutností výrazné zkratkovitosti samotného děje.

Přesto dávám zasloužených 60%. Pokud máte Dietla rádi, nic přečtením knihy nezkazíte . . .

1 15.09.2014

Kniha se mne dostala opět s další várkou elektronické četby do tabletu a tak jsem neodolal a začetl se, byť jsem natočený seriál viděl v době jeho vzniku (2003) celý. Dnes již seriály sleduji jen vyjímečně a zpravidla jen ty, co stojí za to.

Je známo, že natočení pokračování Nemocnice po dvaceti letech trvalo cca 2 roky, 13 dílů si vyžádalo pečlivou přípravu, souhlas paní Dietlové jako dědičky vysílacích práv byl přislíben dodržením řady podmínek, seriál začala TV Nova, pak ho odkoupila Česká televize, prostě na dnešní poměry pečlivá příprava, řada zmatků, ale nakonec vzniklo dílko, které mne osobně nezklamalo. Kniha je psána dle scénáře, tedy zase jednou otočený postup, kde kniha vzniká dle své filmové předlohy – důvody byly vysloveně komerční. Přesto se mne kniha líbila, jedenáctiletý odstup již „vymazal celkový děj z hlavy“ a ten se tak vybavoval postupně s novými stránkami příběhu.

Za celým projektem a knihou byl pan Petr Zikmund, který je správným synem svého otce Jana Otčenáška – spisovatele. Pan Zikmund (taktéž Jan Otčenášek) zcela pochopitelně tvoří pod svým pseudonymem, myslím, že pochvala z pera paní Dietlové k pokračování je zcela namístě.

Měřeno dnešním úhlem pohledu a „seriálového šílenství“ by seriál dnes musel moc a moc bojovat o diváckou přízeň, ale v době svého vzniku byla sázka na pokračování jistě dobrým rozhodnutím. Byla zde řada diváků a nakonec i čtenářů, kteří pamatovali památný seriál a jeho nadstavbu ještě z pera pana Jaroslava Dietla a kteří s očekáváním a zvědavostí jistě seriál přivítali, stejně pak i knihu.

Ale ke knize. Ústřední postavou je tentokrát primář Blažej a jeho rodina, Sovovi zde již vystupují spíše v pozadí. Společná zůstává Nemocnice v Boru, ortopedický primariát a spousta lidiček a postav, které známe z předchozích cyklů a ke kterým se přidávají postavy zcela nové a pak děti svých rodičů.

Opět je rozehrána řada osudů, vývoj některých postav nabral nečekaný spád, kniha odráží i situaci počátkem devadesátých let, kdy celá česká populace prošla výraznými společenskými změnami.

Je velmi zajímavé sledovat, jak se některé postavy vyvíjejí, nakonec se ale jejich dříve naznačený charakter přece jen prosadí. Začátek knihy je celkem dynamický, děj se rozbíhá, o překvapení není nouze, posléze se ale kniha dostává do pozice, kdy příliš mnoho postav a osudů nelze obsáhnout a tak je závěr knihy již k mnohým postavám vývojově velmi skoupý.

Knihu hodnotím mírně nadprůměrně, nakonec s ohledem na to, že doba pokročila a vývoj je již mnohem dál, nechávám 3 hvězdy. Číst knihu bez znalosti předchozích osudů postav sice lze, ale čtenář jen stěží pochopí onu pikantnost řady proměn v jednotlivých lidských osudech.

Myslím si, že ale toto nebezpečí asi nehrozí. Čtenář neznalý předchozího děje po knize nejspíše nesáhne a ten znalý má buď načteno a nebo si rád vše znovu připomene. Nevím, jestli bych se přiměl se na seriál podívat znovu, knihu jsem si ale přečetl rád a s chutí.

1 10.09.2014

Kniha Willieho Nelsona nese podtitul – Úvahy z cesty. Musím říci, že všem těm, kterým Willie Nelson co by dlouholetý písničkář, autor a interpret hudby spadající v našich končinách asi do žánru folkovo_country ladění mnoho neříká, kniha moc nepřinese.

Navíc se zde nejedná ani o žádné faktograficky sestavené rektrospektivum dat o Willie Nelsonovi a tudíž se nestane ani knihou, po které by sahali novináři, či nejrůznější zájemci o život a dílo Willie Nelsona.

Kniha je spíše jen malým střípkem, z něhož je poskládán Willieho život, „výkřikem do tmy“, který má přiblížit a ještě více odhalit jeho způsob života a myšlení, pohledy nejbližších na tuto osobnost, kterou zná v Americe každý, kdo se jen trochu zajímá o styl hudby, kterou Willie již 60 let produkuje po celé zemi.

Willie Nelson měl 29. dubna (2014) 81 let a na pódiích se pohybuje již předlouhých 65 roků. Nahrál přes sto alb, hrál v několika filmech, napsal dva bestsellery známé především v Americe a předně složil desítky krásných písní, které zpíval na tisícero koncertech po celé Americe. Willie se narodil v Texasu, kde žije dodnes, střídavě se svým sídlem na Havaji. Má rozvětvenou rodinu, mnoho dětí, vnuků a pravnuků, za svůj život žil s mnoha ženami a hraje s muzikanty, kteří s ním jsou spousty let.

Willie je znám jako nespoutaný a nepředvídatelný živel, který se netajil láskou k mariuhaně, nevázanému životu, prostě bard věčně na cestách užívající si život a rozdávající svůj talent napsat a zahrát krásnou písničku o všech možných věcech, které Vás v běžném životě mohou potkat.

Kniha je nesourodý uzlíček vzpomínek samotného autora na své nejbližší, na ty nejvýznamnější okamžiky jeho života a jeho hudební kariéry, na své kolegy muzikanty, letitá přátelství a taky nakonec i souhrnem názorů na jeho osobnost z úst jeho nejbližších.

Myslím si, že je určena všem těm, kteří Willieho dobře znají a to jako člověka, autora či muzikanta a jen doplňuje „jeho obrázek“ z tzv. jiného úhlu pohledu.

Nic méně to není ani literatura faktu ani žádné plnohodnotné čtení o životě a díle Willie Nelsona, jde jen o souhrn myšlenek tak jak přišly a byly položeny na papír . . . a to bez ladu a skladu a dlouhého rozmýšlení nad jejich posloupností, prioritou či významem . . .

2 24.08.2014

Řeknete-li Karel (Friedrich)) May, vybaví se různá spojení. Dnešní mladé generaci toto jméno německého spisovatele žijícího v druhé půlce devatenáctého století mnoho neříká a nejspíše by neříkalo ani o mnoho víc mé generaci, kdyby nevyrůstala v období „renesance“ indiánek a nejrůznějších westernů, se kterými se na filmovém plátně v šedesátých letech minulého století doslova „roztrhl pytel“.

Daly vzniknout legendárním westernům ověnčených skvělými hereckými výkony a neméně dobrou hudbou. A pro mnohé z nich se staly předlohou i knihy Karla Maye – tzv. mayovky, jak jsme jim s oblibou říkali a říkáme doposud.

Z pohledu tehdejšího i soudobého literárního kritika nebyly knihy žádnou vážnou a hlubokou literaturou, ale čtou se dodnes a to je těm příběhům přes 110 let a více.

O Mayovi bylo známo, že prožil život, který byl poznamenán mnohými příkořími, vězením a že si May ve svých knihách tak trochu splňoval své představy a sny o dalekých krajích, kam se sám nedostal. Jeho hlavní hrdinové prožívají mnohá dobrodružství, které nás, kluky šedesátých let, tak uchvátily a ovlivnily, že jsme autorovi odpustili téměř vše, především ony reálie, které se tak výrazně lišily od skutečnosti.

Dodnes si vybavuji situaci, kdy jsme v roce 1968 koncem srpna zcela vážně rokovali, coby desetiletí kluci, jaké by to bylo fajn, kdyby se najednou na svých koních objevil Vinnetou, Old Shatterhand a další a dali to v té naší zemičce zase všechno do pořádku. Tak silně nás tyto příběhy ovlivnily.

Mayovky zdaleka nevymizely, ty knihy se stále čtou, mají své příznivce, mají své stránky s celkem velkou návštěvností a prostě stále dovedou chytnout za srdce.

Před pár dny se mi dostala do tabletu e_podoba třídílného Vinnetoa s Buriánovými obrázky a tak jsem si s chutí zavzpomínal na chvíle, kdy jsem ty texty slyšel (když mi je máti předčítala) a četl poprvé. Právě vydání všech tří dílů z roku 1967 mám stále ve své knihovně vedle mnohých dalších.

Zcela záměrně se tentokráte vyhnu hodnocení knih, bylo by příliš subjektivní, mayovky stejně tak jako foglarovky mne výrazně ovlivnily a zapříčinily mou celoživotní vášeň a lásku pro westerny a muziku s nimi spojenou, lásku k přírodě, kamarádství a ztotožnění se s myšlenkou, že pravda, spravedlnost a láska vítězí . . .

Jak krásně naivní . . .

a tak snad na závěr jeden postřeh klasika – s pravdou a poctivostí, láskou nejdál dojdeš, hm, je se pak těžko vrací zpět . . .