broskev28 komentáře u knih

V jednom z komentářů je srovnání s knihou Řvi potichu, brácho - tady jde o jiný typ autismu, o dítě, které je autistou, ale přitom je průměrně (někdy i nadprůměrně) inteligentní. A přesto, i když se to nezdá, je jeho výchova pro rodiče ukrutně náročná.
I já mám doma inteligentního autistu a tahle knížka mě nadchla. Okamžitě jsem pochopila, že autor má osobní zkušenost s autismem, není to žádný vykonstruovaný příběh. Náročnost výchovy autisty má velmi často za následek rozpad rodiny - většinou právě otec neunese tu jednotvárnost, přesně nalinkovanou existenci plnou nesmyslných a často zdlouhavých rituálů. Mnoho otců má navíc pocit vlastního selhání, když jejich potomek není schopen normálního života. Mámy bývají psychicky odolnější a své děti neopouštějí, i když se vymykají běžným normám.
O to větší poklonu zaslouží otec, který má snahu své autistické dítě pochopit a který nově hledá způsob komunikace nejen s ním, ale i se svou ženou. Nevím, nakolik kniha čerpá z autorova života, ale přesto smekám.
Mimochodem: víte, že autistického syna vychovává také spisovatel David Mitchell? Vskrytu duše doufám, že jednou i on napíše knížku na toto téma - už teď se na ni těším . . .

16 28.09.2017

Vedle historické linie knížky se vine ještě další, pro mě neméně výrazná "nit", a tou je souznění hlavní hrdinky s přírodou. V dnešní době, kdy se neustále omílá výraz environmentální výchova, aniž někteří tuší, o co jde (a už vůbec se vztahem k přírodě či obecně k planetě Zemi nezabývají), je to úžasný balzám. Méně řečnit a papírovat na téma ochrany přírody, ale žít v souladu s ní.
Děkuju autorce za ten krásný zemitý zážitek.

8 28.09.2017

I já jsem - a to přesně do strany 60!!! - uvažovala o tom, že knížku odložím. Ovšem Mezinárodní svět sladkostí madam Kuskusové způsobil, že jsem nejen knihu neodložila, ale naopak jsem ji začala hltat podobně jako delikatesy madam K. (speciality z celého světa s výjimkou nechutných slaných norských bonbónů).
Jak jsem se poměrně tlustou knihou propracovávala ke konci, všimla jsem si netradičního číslování - asociace s našimi Lichožrouty. Grafická úprava knihy je obecně jednou z velkých předností: scény odehrávající se potmě mají opačné barvy stránka-text, z knihy na vás vyskakují plakáty, oznámení, reklamní slogany a super nápad jsou noviny Starkley Post.
Komunikace generála světokazů převedená do češtiny prostě nemá chybu! A výcvikové skupiny PP, PPP, PPPP a dokonce PPPPP jsou zcela nezastíraným útokem na bránici čtenáře. Netuším, které písmeno se takhle kumuluje v originále, pravděpodobně také péčko, ale nasmála jsem se Přeukrutně. Tady odvedl skvělou práci překladatel Jiří Popel, smekám.
Na rozdíl od buccaneerky si myslím, že konec nebyl pro Hamishe vůbec smutný, spíše naopak. Ale stejně jako ona doufám v další díl!

2 28.09.2017

Dokonale se ztotožňuju s komentářem Janasem - pro mě to byla perfektní knížka. Ačkoli bych mohla Ricovi být babičkou, dobře jsem se bavila. Jenže naše děti - páťáci - mě opět vyvedly z omylu: "Paní učitelko, můžu tu knížku vrátit a vzít si jinou? Mně se nějak nelíbí. A jsou tam sprostý slova!"
Jsou. Ale mně se ten příběh stejně tuze líbí!

3 21.09.2017

Nevím, jestli šla úroveň dětských čtenářů tak rapidně dolů, ale my čteme tuhle knížku s dětmi v 5.třídě ve škole a já mám pocit, že skládají uhlí. Spoustě výrazů vůbec nerozumějí (nechť, bázlivý, jakbysmet), souvětí na 4 řádky jsou pro ně příliš dlouhá a náročná, takže vtipná pointa je zcela míjí. A obrovské zděšení se dostaví, když některý jedinec zjistí rozsah právě čtené kapitoly . . .
Zkrátka čtení je ukrutná dřina, nějaké vtípky za to rozhodně nestojí!

6 20.09.2017

Můj syn má Aspergerův syndrom, na téma autismu jsem prostudovala mnoho odborných i popularizačních studií a knih. A teď se mi stalo totéž co mnoha ostatním čtenářům: jakmile jsem knížku vzala do ruky, nemohla jsem přestat číst. Skvěle napsáno a skvěle vystiženo - ta ukrutná beznaděj, ta vyčerpávající snaha nevybočit ze zaběhaného režimu, ta příšerná nechápavost okolí a občas i vlastní rodiny.
Prožila si tohle Ivona Březinová? Pokud to nezažila a "jen" o tom píše, tak smekám, protože tohle psaní je dokonalé, podobně jako ilustrace a vůbec celé barevné vyznění knížky. Děkuju za úžasný zážitek oběma tvůrcům.

12 19.09.2017

Kniha vydaná v roce 1980, ale jako by to bylo včera. Je čtivá a přitom stále aktuální. I já jsem ji četla už několikrát a vždy znovu jsem překvapená, jak je moderní. A pokaždé mě nejvíce zaskočí nikoli odsuzující reakce okolí - ta se koneckonců dala předpokládat, ale naprosté nepochopení a odsouzení ze strany otce, který se po celý život pasuje do role humanisty:
Jak ho pozorovala, připomněla si, že strávil celý svůj život tím, že uctíval muže jako Goetha, Winckelmanna a Alberta Schweitzera. Odsoudil Hitlera stejně jako koloniální politiku Angličanů a Francouzů, byl mužem smíru, tolerance a vášnivým protivníkem všech pokusů omezit integritu lidské důstojnosti státními prostředky, ale o ni se nestaral nikdy.

4 11.09.2017

Knížku jsem četla v pubertě, tedy v dobách reálného socialismu. Tehdy rozhodně nebyla k dispozici taková záplava knih pro -náctileté a já jsem po dlouhém hledání objevila Cestu do Jaroslavi. Vydala ji Mladá fronta v "černožluté" edici 13. Byla jsem nadšená, protože děj byl skvělý a netradiční, a byla to v té době jedna z mála knih, kde se mluvilo (a tedy i psalo) nespisovně!
Líbily se mi - tehdy i dnes - ilustrace Jindřicha Kovaříka. Autor ústy hlavní hrdinky občas glosoval vznikající situace takovým suchým, téměř by se dalo říci anglickým humorem: Časem Janovi začalo docházet to, co jsem už dávno věděla, že totiž gotický kostely z pálenejch cihel mají při vší rozdílnosti něco společnýho: jsou z pálenejch cihel, jsou gotický a jsou to kostely.
Proto mi bylo moc líto onoho 50%ního hodnocení v záhlaví této stránky a přidávám plný počet hvězd.

7 10.09.2017

Cit slečny Smilly je jednou z knih, která čtenáře výrazně rozděluje - aspoň tak soudím podle komentářů. Zdaleka ne každý čtenář je knihou nadšen a je mnoho těch, kteří se jí neprokousali - "odložila jsem v polovině, nebavilo mě, nudné a zdlouhavé". Mám tytéž zkušenosti: když jsem knížku nadšeně doporučila své kamarádce, ta se posléze přiznala, že u ní po večerech usínala a nakonec ji ani nedočetla.
Připadá mi, že musíte mít nějaký vnitřní náboj (nebo jak to mám nazvat), abyste tento typ knížek ocenili. Buď ho máte, a potom vás knihy jako je tato, případně Francouzova milenka nebo třeba Muž, který se směje, nadchnou a nedáte na ně dopustit. Jestliže ho nemáte, je asi lépe se do nich ani nepouštět a odložit je hned zkraje.
Já jsem se pro Smillu nadchla, na rozdíl od Lisbeth Salanderové. Příběh Milénia je skvělý a byl by skvělý, i kdyby Lisbeth byla méně vyautovaná ze společnosti, i kdyby vypadly brutální scény s jejím "probačním dohledem". Tady by příběh výrazně utrpěl, kdyby Smilla byla o několik generací mladší slečna Marplová (to přeháním, ale snad chápete, jak to myslím). Charakter, rodinné vztahy a inuitský původ Smilly tvoří kostru celého příběhu.
A ještě jedna věc. Nemám ráda, když se na čtenáře valí záplava superlativů a on ještě ani neměl knihu v ruce. Nakladatelé teď mají ve zvyku knižními anotacemi na obálkách své knížky vychvalovat do nebes, takže ten, komu kniha nepřipadá jako žádný zázrak, se cítí jaksi nenaladěný na tu správnou vlnu (já si to teď zažívám s tetralogií Geniální přítelkyně). Na první vydání Slečny Smilly nepamatuju (na mateřské jsem jaksi nestíhala), ale jak známo, kvalitu většinou prověří čas. Autor od té doby vydal několik knížek; všechny jsem četla a i když nejsou špatné, Cit slečny Smilly je výrazně převyšuje. Přiznává to autor a cítíme to i my čtenáři.

25 10.09.2017

Knížku jsem si v knihovně vybrala jednak kvůli nezvyklému názvu a jednak kvůli zajímavým ilustracím. Až doma jsem zjistila, že i obsah určitě stojí za přečtení. Potulostrovy jsou určitě bezvadný nápad, ovšem mořští panáci taky nebyli špatní! A to ani nemluvím o plážovém optikovi. Pan Paprika a jeho "škola volá", to by mě asi dost deptalo . . .
Myslím, že pro děti tahle knížka bude mít své kouzlo - téměř se vejde do kapsy, uspořádání textu a ilustrací je velmi proměnlivé, originální a hlavně adekvátní probíhajícímu ději, takže umožňuje snadnější a rychlejší porozumění textu. Příběh je možná jednoduchý, ale obsahuje spoustu nezvyklých nápadů a legrácek. Rychle plyne a čtenář se brzy dozví, jak si Oliver v těžké situaci poradil a ještě získal přátele.

4 09.09.2017

Nesnáším knihy s vojenskou tematikou, nikdy jsem nečetla a nebudu číst Švejka. Tuhle knihu naopak miluju a dokážu některé části citovat zpaměti. Už v době, kdy jsem ji četla poprvé, byla dávnou historií, a přesto mi připadala skvělá. Když můj manžel "kroutil" na konci 90. let povinnou vojenskou službu, posílala jsem mu v dopisech citáty typu "Jestli je celá naše armáda stejně bojeschopná jako vojíni Turoň, Légendy a spol, potom nás může zachránit už jen mírová akce." Hláška "méně lihu, kup si knihu" též v našem početném příbuzenstvu pevně zapustila kořeny, a to nemluvím o trefném zakomponování klasiků (Jiráska, Němcové) do propagační akce místní knihovny . . .
Jan Procházka se sice nedožil změny systému, ale jestli se odněkud shora může dívat na své potomstvo, určitě je spokojený. Obě jeho dcery vyrostly nejen v obdivuhodné osobnosti, ale především ve skvělé spisovatelky, které jméno svého otce nesou dál, jako záruku kvality a cti.

12 09.09.2017

"Jsi sám se sebou spokojen, Františku?" To je věta, kterou kárám svého syna, ač se vůbec nejmenuje František. A oba si v ten moment vzpomeneme na knížku, z níž jsem si citát vypůjčila, hlavně na tu pohodu, která z ní při našem společném čtení doslova tryskala. A jelikož máme tuze rádi jablečný štrúdl neboli závin, hned bychom Cilku adoptovali!
Iva Procházková je pravou dcerou svého otce a její knížky patří k tomu nejlepšímu, co bylo v naší dětské literatuře napsáno. Asi proto se tak obtížně shánějí a my jich v naší školní knihovně máme jen pár . . .

7 09.09.2017

Nějak jsem se s adorovanou knihou minula. Už první díl mě moc nebral a druhý mě utvrdil v přesvědčení, že další zkoušet nebudu. Plně se přikláním k názoru Bookcase - každý máme nějaké problémy a snažíme se s nimi popasovat, ale proč s tím mám unavovat okolí? Atmosféra Neapole na mě nedýchla, bohužel, italský neorealismus v knižním provedení mě neoslovil.
Když to srovnám třeba s knihou A. Franklinové Město stínů - autorka zasadila smyšlený příběh do reality 30.let v Německu. Zajímavý, napínavý děj a k tomu jako bonus spousta informací o situaci země, která rozpoutala 2.světovou válku. To vše napsané úžasným jazykem (zasněžený park jsem - na rozdíl od Neapole - viděla přímo v barvách) a prokládáno mnoha zajímavými postřehy a moudry.
Nemám nic proti knihám, kde vnitřní život hrdinů není lapidárně popisován, ale je potřeba se k němu postupně dopracovat, např. sestavením střípků jeho minulosti; proto miluju třeba knihy Toni Morrisonové, Grahama Swifta a mnoha dalších. Neapolský příběh E. Ferrante pro mě neměl ani tajemství, ani hlubší ponor, takže jsem ztrácela chuť ke čtení. Po odložení knihy jsem si připadala, jako bych skládala uhlí - unavená a otrávená. A tohle od čtení knih rozhodně nečekám.
Takže já zbaběle končím, ale obdivovatelům čtyřdílného eposu E. Ferrante přeju spoustu krásných zážitků při čtení dalších dílů!

6 08.09.2017

Luccy78 zmiňuje "po-po-tvůrku po-podivnou", v naší rodině frčí skřítci čumbrci, kteří se poznají podle širokých zadečků. Takže pro své tři syny jsem jednoduše čumbrčí maminka . . .
Podobná úsloví najdeme v Pipi (nábosilku děti vyloženě milují) i v Bullerbynu (dědeček vzdychající "achjojo, zase na oslavu!") a určitě i ve všech dalších knihách. Paní Lindgrenová je zkrátka nesmrtelná. Jestli je A. Christie první dáma zločinu, pak A.L. je první dámou idylického dětství.

16 05.09.2017

Mého syna-třeťáka knížka nadchla tak, že si ji asi za rok vyžádal v knihovně znovu a pročítal si ji ještě jednou. Myslím si, že pro děti určitého věku může být velmi zajímavá: umožní jim potkávat "kamarády", které nikdy (ve svém jediném životě a ve svém věku) potkat nemohou. Zprostředkuje jim - zajímavou a čtivou formou - zážitky a poznatky, které je mohou výrazně obohatit. A možná jim budou užitečné při pochopení dnešního multikulturního světa . . .

4 02.09.2017

Nevím, čím si kniha vysloužila dosavadní nízké hodnocení; určitě to není podprůměr ani brak. Mně připadal nápad zajímavý, knížka mi lehce připomněla jinou podobnou, Jak voní týden. Postava babičky byla velmi svérázná - hned bych takovou brala; Honza byl dosti hloupý, asi tak, jak má Hloupý Honza v pohádce být. Příběhy, které spolu zažívali, byly různě vydařené, ale rozhodně ne nudné.
Jediné mínus, které bych knize nevytkla já, ale dnešní dětští čtenáři: příliš mnoho textu, a to poměrně náročného! Ti, kteří ještě rádi čtou pohádky, si ji nevyberou, protože je to na ně moc. A ti, kteří by už měli zvládat složitější a rozsáhlejší text, už nesáhnou po pohádce, ale nasměrují svou čtenářskou energii jinam.

4 02.09.2017

Lenku Rožnovskou mám moc ráda a vím, že psát pro děti opravdu umí; její texty jsou nejen čtivé, ale i chytré. To se mi potvrdilo i po přečtení Mobilmánie, která se okamžitě zařadila na 1.místo v mém pomyslném žebříčku knížek této autorky. Bezvadný nápad, přenést moderní techniku do pohádky, v kombinaci se spoustou žertovných situací, k tomu výrazné ilustrace a na čtyři hvězdičky je zaděláno!

3 02.09.2017

Můj syn čtvrťák z ní byl nadšený, "moji" školní čtvrťáci jí nemůžou přijít na chuť. Nevím, kde se stala chyba, ale pořád doufám, že se najde ten jeden statečný, který se odhodlá k četbě a zakletí zruší. Do té doby bude chudák Sudíček (jak já ho miluju!) s ostatními trčet v naší školní knihovně, nečtený a nežádaný . . .

6 02.09.2017

Nedokážu odhadnout, jak by se kniha líbila dětem. Určitě bych ji doporučila těm trochu starším - některé výrazivo hlavního hrdiny je na hraně, občas i za ní. Ale myšlenka je zajímavá a zážitky v době husitské představují zásadně jinou realitu, takže mně se knížka líbila.

3 02.09.2017

První díl téhle série jsme zakoupili do školní knihovny v rámci vánočních dárků. Našim klukům se knížka tak líbila (jsou to čtvrťáci), že si sami pohlídali vydání dalšího dílu a jeden z nich přemluvil tátu, aby nám ho do knihovny přikoupil. To už vypovídá o mnohém, no ne? Takže doporučuju nejméně 4 hvězdy!

3 31.08.2017