bertrand komentáře u knih

Nabízí se otázka: proč číst tuto graficky luxusní publikaci s rozporuplným, často ironicky subjektivně laděným textovým obsahem a skvělou nabídkou dobových fotografií, když máme Adamovičovu Encyklopedii fantastických filmů, chudou publikaci s luxusním a zasvěceným textovým obsahem a zastaralým grafickým zpracováním?
Moje odpověď: důvod není, Adamovič jasně vede.

14.12.2023

Když Adamovič dělá angologii znamená to skvěle odvedenou práci, kvalitní výběr, zasvěcené medailonky, prostě fanservis. Toto bylo pro mne ve své době zjevení.

3 14.12.2023

Proboha! Ano! Jistě! Byly doby, kdy jsem měl tuto knihu otevřenou snad denně. Víckrát jsem snad četl jenom Haškova Švejka a nahlížel do Bible!
Adamovičova EFF mi nabízela to, co dnes internetové filmové databáze. Popisovala mi fantastické světy, u nichž jsem byl odkázaný jenom na svou představivost (filmy nebyly k sehnání) a shrnutí děje, který byl a je často zajímavější než filmy samy. Nikdo mi nevezme, že EFF byla na tu dobu skvěle vybavená (u každého filmu soupis tvůrců, popisek děje, zahraniční recenze a recenze autorů encyklopedie, černobílé fotografie nevadily). Pro mě důležité a formující dílo po němž i dnes sáhnu, když se mi nechce dívat na film a chci si ho v hlavě oživit. Bravo!

3 14.12.2023

První díl je dokonalý, druhý díl pouze skvělý.
Je třeba však podotknouti, že většinu současné produkce detektivek nechávají Škvorecký se Zábranou daleko za sebou, ať to bylo s autorstvím jakkoli. Vražda se zárukou splňuje parametry detektivky, thrilleru (podstatně nekompromisní druhá polovina) i společenského či dobového románu, tedy zrovna přesně to, co od dobrého krimi románu očekávám. Zde navíc ještě okořeněno humorem a nádherně hravou prací s českým jazykem.
Proč tedy nedávám pět hvězd?
Dokonalá mozaika má pár trhlin, kterých jsem si v bezešvé "Vraždě se štěstím nevšiml nebo nebyly tak výrazné.
Literární: rekapitulace průběhu zločinu se v podání páně Pivoňkově se proměnila nudné zopakování celé knihy a ubrala tak na svižné čtivosti.
SPOILERY:
Logické: akademický "vlastenecký" malíř Stránský. Jeho motivace pro zapojení do zločinu zde byla opomenuta či nedostatečně psychologicky vysvětlena, což prostě v tak skvěle vystavěné knize působí rušivě. Taktéž bohužel zápletka s hadimrškou má chatrnou konstrukci a působí nadbytečně.
Osobní: pánové, když už se Vám líbí udělat sem tam z doktora Pivoňky pitomce, nemám nic proti tomu, přidává mu to na věrohodnosti. Ale nechat ho vniknout do pokoje zlosynova s nedobitou pistolí... to už jste, takříkajíc, přehnali. Opět, co bych odpustil u Leona Clifftona nemohu přejít u dra Pivoňky.
Tak to by byl můj komentář ke druhému dílu. Do třetího se mi nechce...protože Boženka!

Tak nám zabili Tarzana,paní Müllerová!
Ano, vydání celé série od Paseky zasadilo bílému opičákovi poslední ránu. Kdo kdy četl pod lavicí tomu je jasné , že dobrodružnou knížku z poloviny dělají ilustrace. Zdeněk Burian, Jiří Wowk! To jsou jména, a jejich obrazy mi zůstávají v hlavě desetiletí. Ne tak zdejší, zřejmě umělecké podivnosti. Tarzan je legenda, toto vydání (1991 Paseka) nehodnotím, abych nečastoval oblíbené nakladatelství odpadem právem tomuto paskvilu náležejícím.

Vraždu pro štěstí si lze opravdu užít. Podle mě je ale detektivkou až na druhém místě (ačkoli autorové by jistě oponovali). Nejdříve bych ji dal do poličky pro literární fajnšmekry, kteří mají pestíky i blizny dostatečně vyladěné k příjmu vysoce vymazleného materiálu, stylem i obsahem. Řekl bych, že mírné výtky zdejších kolegů čtenářů jsou i nejsou proto na místě - týkají se obsahu knihy ve vztahu k žánru, plynulosti četby, nikoli literatury. A zde Škvorecký se Zábranou jedou svoji první ligu, ti vědí, jsou v radosti a já jsem rád, že se můžu vézt s nimi na vlně skvěle napsané knihy. Za toto pošušňáníčko dávám nekompromisně plný počet.

5 06.11.2023

Pokud znáte Bengtssonova Zrzavého Orma, tak Gerpla je jeho pravým opakem a zároveň se obě nepopsatelným způsobem doplňují. Nebo možná jen v mé hlavě. Stylisticky jsou si podobné a Gerpla je kupodivu místy stejně vtipná (příběh mnicha na ostrově!).
Ale co je důležité: obě jsou skvělé a rozhodně stojí za přečtení.

25.10.2023

Ne vážně, já proti kapitánu Hornblowerovi nic nemám, problém je prostě v tom, že mi prostě víc vyhovuje Jack Aubrey. To je prostě frajer co nic nepředstírá, milovník života a chlap a ne taková zakomplexovaná hromádka nervů, ufňukánek jako tady Horatio. Ten je mi z duše protivný a číst o něm je jako boží umučení. Na druhé straně uznávám, že je Mr. Hornblower zřejmě věrnější obraz většiny námořních důstojníků té doby. Jeho autor mu ale dává pěkné kapky co se duševní stránky věci týče, a podle mě už tlačí moc na pilu a kde je pak potěšení z četby, to mi řekněte?
Zde bych dále mohl psát ódy na P. O´Briana a jeho vybroušený styl, který strká i zde nadprůměrného Smithe do kapsy. Nošení dříví do lesa. To si nechám na jiné komentáře. Zkrátka, za mě: Aubrey vždy a znovu a pokaždé jinak, Hornblower nikdy více (nebo tuhle knížku aspoň určitě).

1 04.10.2023

Velice osobní a svojsky poetické k tomu. Spíše než zpověď snaha o zachycení pocitů, imprese života. Jak je to intimní, tak to není pro každého. Vymyká se hodnocení, snadnému uchopení. Lze pouze nacítit a (spolu) prožít. Každopádně důkaz nebo spíš připomenutí, že v každém z nás jsou ukryté nevídané a neviděné světy, poplatné vlastníkovi, které stojí za objevitelskou cestu, třeba pomocí této knihy. Výhoda je, že k tomu nepotřebujete batoh.

Podle mě vynikající Reacherkapska. Perfektně vyvážený detektivně-thrillerově-akční mix. Nedivím se Tomíku Cruisovi a režiséru McQuarriemu, že tuto knihu (skvěle) převedli do filmové podoby.

1 25.05.2022

V tomto Reacherkapsu převažuje detektivní pátrání. Já mám radši Jackovu akčnější polohu a tak jsem vesele přeskakoval stránku za stránkou. O nic jsem nepřišel. POZOR, SPOILER! Rozuzlení překvapivé snad pouze svou prvoplánovostí. Nu což, však v klasických Rodokapsech i jiných brakovitostech je většinou padouchem nejvíce nesympatická nebo nejošklivější osoba.

1 25.05.2022

Pane Mirku, Mirečku, co mi to děláte?!... třetí díl už jsem nedočetl.... nenašel jsem důvod...

Jsem zhruba ve 3/4 knihy a budu s dovolením stručný: pořád se to dá číst, ale důvodů pro tuto činnost ubývá s každou další nezáživnou kapitolou, kdy se jede, spí, jí, pije a jede, spí, jí, pije, pak se něco najde, což je vynikající příležitost pro to, aby se jelo, spalo, jedlo a pilo. Občas "bum", vystřelí se - na to jsem zapomněl.
To o cimrmanovské frustrační kompozici bych podepsal.

3 22.04.2022

Jsem fanda Koniáše a Baklyho a tak mi nezbývalo, než to zkusit s Veteránem v naději, že mi Mistr Žamboch naservíruje další ikonickou postavu. To se bohužel nestalo, Veterán si přesto udržuje celkem slušnou kvalitu, známou z průměrnějších páně Žambochových prací. Což znamená, že hravě strčí do kapsy většinu hráčů operujících na stejném poli.
On to prostě umí, psát přirozeně, jednoduše a přitom dostatečně zajímavě, aby čtenář měl zájem ho v příběhu následovat. Je sympatické že nepracuje s rádoby šokujícími cliffhangery na koncích kapitol, nezahlcuje čtenáře přemírou vulgarismů, prvoplánových vtípků nebo přehnaně explicitního násilí typického pro tento druh literatury.
V rámci žánrového zjednodušování působí trochu úsměvně autorova představa totalitní společnosti, kdy se hlavní hrdina Max musí mít hlavně na pozoru před různými oficiálními složkami typu policie v dlouhých kožených kabátech. V reálu by samozřejmě mnohem větší nebezpečí udání hrozilo od sousedů, milenek, spolužáků...
Pokud mám ještě něco vytknout, pak jenom, že na Rodokaps je to moc tlusté.
Osobně se těším na chvíli, až se pan Žamboch vrátí ke Koniáši nebo Baklymu, jeho military fiction období mi nepřináší tolik radosti.

2 22.04.2022

Těžko psát hodnocení k takové knize. Jako hodnotit celý ruský národ a jeho historii. Dobu z druhé ruky jsem si půjčil proto, abych lépe pochopil podstatu letošních události na Ukrajině a nemusel se spoléhat na tendenční a zkreslené informace z našich demokratických médií. Pochopit ale nic nelze, lze jenom zažít, což by samozřejmě nikdo nechtěl. Velká, těžce zkoušená země, kde mučitel a mučený jsou vlastně jedno, země plná vinných i nevinných obětí, dokonce včetně samotného Putina, který se jí snaží vrátit zašlou slávu a budoucnost, bohužel opět za cenu těžkých zkoušek a nevinných a vinných obětí. Konec té spirály je v nedohledu, pochopit ji nelze, je totiž ryze ruská. V Rusku je úplně jedno, jestli zítra znamená včera, protože tahle země je bez času, bez zítřka a bez naděje - dokonce se chce kacířsky a zjednodušeně říct, že Putin je pro ni jediná správná cesta, protože představa, že by se tam někdo pokusil nastolit demokracii zavání jenom další tyranskou diktaturou.
Tak snad to není tak černé, jak to teď vidím!!!

11 07.04.2022

Pro pana Bártu mám slabost, rád poslechnu kdejaký rozhovor s jeho osobou, zejména na téma prolínání zániku starých a vzniku nových civilizací. Poskytuje náhled i na dění v součastnosti, možného kolapsu naší civilizace, který máme patrně (příhlédnemeli k existenci Bártových pravidel kolapsu civilizací) možnost zažívat na vlastní kůži.
Co se opravdu nepovedlo je tato publikace. Pan Bárta měl zřejmě pocit, že ji musí udělat co nejpřístupnější širšímu (rozuměj nevzdělanému, bez rozhledu) čtenářstvu. Proto se pasoval do role jakéhosi moudrého dědečka, který vysvětluje přihlouplým vesničánkům zákonitosti fungování společnosti, přičemž občas přihodí nějakou pohádku, aby udržel jejich pozornost nezvyklou podobných intelektuálních výkonů.
Jistě ho k tomu vedla chvályhodná snaha upozornit na alarmující situaci, ve které se nacházíme, být po svém způsobu nápomocný při hledání východisek. Bohužel, celek vyznívá spíše blbě a ona východiska působí spíše dojmem bezradnosti.
Dojmu nepřidává ani péče nakladatelství Jota, která by se měla opravdu zamyslet, co to znamená vydávat knihy, odpovídající grafické kvalitě roku 2022 nebo nesympatické patvary tohoto typu.
Můj komentář je příkrý, ale je ovlivněný očekáváním, které jsem od knihy měl a která vyšla naprázdno.

8 05.04.2022

Hard boiled největšího kalibru. Dlouho jsem netušil, kde Charles Bukowski bral inspiraci pro svůj poslední román Škvár a hle, zde jest. Hlášky tesané do kamene, pivo v lednici, krásné ženy a padouchové s jedním jediným záměrem - dostat Mike Hammera. A ten? Ten je v pohodě.
Subžánr sám o sobě, možná dobrý, možná ne. Mickey ho nadrásal s vervou vepře hledajícího lanýže a grácií luxusní štětky. Ostatní čuchají k fialkám ze spodu, ale Hammer je v zájmu čtenářů řadu let, dva filmy a televizní seriál se Stacey Keachem, pokud se nemýlím... hohoho! Určitě ještě neřekl poslední slovo.

1 07.03.2022

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta třicátá.
Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje:
a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera
b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker (proto ukládám komentář k oběma autorům)
c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit
d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný vznešený cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Ta se vůbec v Biči objevuje v různých variantách. Svatba na konci se nekoná.
Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto:
Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dal průchod svým nejnižším pudům! Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...

10.01.2022

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta čtyřicátá.
Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje:
a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera
b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker
c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit
d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Svatba na konci se nekoná.
Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto:
Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dla průchod svým nejnižším pudům. Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...

10.01.2022

(SPOILER) Vzpomínám na ten den před X lety, kdy jsem si přinesl domů první westernový Rodokaps - Město pavouků (úplně první byl samozřejmě Velinského Mrtvý z Olivetské hory, ale ten byl detektivní). Možná jsem ho tenkrát dočetl, už nevím, ale nebavil mne velmi neboť namísto očekávaného příběhu typu hrdina versus padouch a jeho banda jsem dostal jakousi FANTASMAGORII a přestřelku v počtu JEDEN KUS (jakkoli je hned v úvodu a není vlastně vůbec marná).
Po létech jsem se rozhodl, že si Město znovu přečtu. Nalákalo mě autorství Jana Fikera (aka Williama Crosnyho) a doufal jsem, že si přečtu něco podobného jako VELMI vyvedený BŮH VICHRŮ. Bohužel, Město pavouků za tímto opusem zaostává snad ve všem. Počínaje jazykovým zpracováním přes čtivost a co je nejhoršího - padouch zde nestojí za nic a svalnatý superman se tak utkává spíše sám se sebou a s toxickým prostředím Města pavouků (a to se zase docela povedlo - Crosny vymyslel místo drsnější než smirkový papír, kde fauna i flóra se absolutně neslučují s lidským bytím).
Zajímalo by mě v čem spočívá tak rozdílná kvalita MĚSTA a BOHA? Pomáhal Janovi při psaní BOHA VICHRŮ jeho starší a nadanější bratr EDUARD? Styl psaní by tomu napovídal....malá literární záhadička, která nikoho nezajímá...

05.01.2022