ber-tram komentáře u knih
Jak tohle Marhoul zfilmuje, aby to bylo věrné a přitom nevyvolávalo zhnusení, jsem vážně zvědav. I když i z drsného jádra se dá vykřesat poetika, porozumění, snad i šibeniční humor (třeba mně líčení o »kometě« - nepostradatelné pomůcce každého tuláka - pobavilo). Chápu, že si desperát Kosinski s takovouto dětsky přímočarou obžalobou venkovského »našince« naběhl, a nejenom u toho »našince«... 35/15
Opravdu spíše hudební vědec nežli detektivkář je tento spisovatel, to mu nelze upřít. Po kompoziční badatelské stránce jeho styl skoro zvoní, div nevzbuzuje touhu zajímat se více o Beethovena a múzy obecně, jenomže lidská zápletka, jaksi doprovodná a kolemjdoucí, na závěr poněkud zaskřípe. Obzvláště finální rozuzlující kapitoly totiž jakoby autor smolil na koleně v předsíni nakladatelství, jsa asi tlačen urgentním termínem odevzdání rukopisu. 36/15
Nečekané silná kniha, navzdory znalosti jí poplatného seriálu! Míním tím obsahem, protože pět set stran bylo viditelných napohled. Klasik Bass dává i s laskavým přihlédnutím k době, kdy a s jakým poselstvím kniha vznikla (1941), na frak všem současným pisálkům, kteří se nějakým omylem či z domýšlivosti troufají řadit mezi spisovatele. Kdo zná seriál, zná i knižní předlohu, kterou přesto zhltne, třebaže mu fenomén cirkusu může být ukradený. Není důležité, o čem, ale jak je to napsáno. U mě kniha vyvolala mimoběžné asociační vzpomínání, který herec hrál v seriálu jakou postavu? Tak schválně, třeba tenťáka Bureše...? 37/15
Pěkná hříčka na jedno deštivé odpoledne a s trochou detektivního fištrónu předvídatelná. Kdo viděl českou grotesku Deset malých běloušků, upomene se, jak bizarně postavy mizí, ne jak to vlastně dopadne. 38/15
Dal jsem na tip, jako obvykle, notabene když šlo o japonskou látku, kde mám mezery neřkuli vakuum. Začíná to jako svěží psychologická hra s náznaky nadpřirozena, a končí už jen jako fantasmagorické nadpřirozeno, navíc vyprávěné kostrbatě a infantilně. Někdy Cucui dostane druhou šanci, doufám, že s vyhlídkou lepšího hodnocení. 39/15
Názvem mi důvěrně známá, obsahem neznámá kniha. To samé spisovatel, registrovaný již v čítankách, leč mnou dosud nečtený. Tímhle počinem si zabezpečil přízeň – barvité nakládání s jazykem, stylistika kdesi mezi ironií Frýbové a trefností Loukotkové, příběh zasazený do přírody vykreslené poutavě, takříkajíc na dohmat. I deníková chronologie má svůj půvab, byť některé zápisky hlavní hrdinky balancují mezi zarputilostí a naivitou. Naproti tomu některé pasáže jsou na dobu, kdy kniha vyšla (1972), docela otevřené. 40/15