Adam84 komentáře u knih
Tato kniha je nejen významný sociální dokument doby (za což hovoří fakt, že Hrozny hněvu bezprostředně po vydání dokonce uspíšily přijetí pachtovního zákona, který do značné míry řešil problém na nějž upozornily), ale bezpochyby i dílo velké umělecké úrovně.
Aneb jak by řekl někdo z Joadových: "Toť to je sakramentsky prauda!"
Mistrně zvládnutá sonda do nitra "dokonale krásného člověka" a bravurně vykreslen Dostojevského ideál lidství v nemocném knížeti prostého, naivního ducha, s jistými až legračními prvky, jenž je v jednom místě románu po právu přirovnáván k rytíři smutné postavy Dona Quijota.
Otázka, která mi po dočtení románu zůstala:
Jak je možné, že kníže Miškin se svou naivní touhou působit dobro, nakonec nikoho (včetně sebe) nezachrání a z lidí kolem něj, jež ho obdivovali si pranic nevzali z jeho příkladu a dále si hleděli jen svého prospěchu?
Mám pocit, že hluboká znalost člověka, je to co Dostojevskij zde zanechává, spolu s některými společenskými otázkami, pro čtenáře schválně otevřenými.
Vždy mě lákalo začíst se do nějaké kultovní fantasy ságy, ale pro jejich často hutný obsah, jsem to dlouho odkládal. Na tento rok jsem si jich ale pár naplánoval, a protože celý ten humbuk kolem filmů Pána prstenů již dávno utichl a po filmové Hobití trilogii už ani vrrk neštěkne, tak jsem se mohl (relativně v klidu a ničím neovlivňován) pustit do fantasy J.R.R Tolkiena. Jako vstup do fantasy světa asi nic příhodnějšího není a i Hobit jako vstup do toho Tolkienova světa nezklamal.
Jakou parádní taškařici dokáže v komunistické Moskvě udělat jeden mág , kocour a chlap v kostkovaných kalhotách a rozbitým skřipcem. K tomu se přidá 2000 let starý příběh Piláta Ponského a je z toho (i s ohledem na dobu tvorby) úžasná fantaskní groteska.
Doporučing:
Přečíst knihu z povedeného vydání od Rybka Publishers 2020, doplněno moc pěknými ilustracemi malíře Iwana Kulika
Snad vše, co na tomhle nadčasovém díle bylo potřeba komentovat, již zde komentováno bylo. Tak přidám jen krátké doporučení, přečíst knihu z povedeného vydání od Rybka Publishers 2021, doplněno moc pěknými ilustracemi malíře Iwana Kulika, které už tak notoricky známou knihu minimálně příjemně osvěží.
Před tím než jsem sérii začal číst, plánoval jsem, dát si mezi díly delší pauzu, jenže druhému dílů se zřejmě podaří, co prvnímu se nepovedlo a to zkrátit tuhle pauzu.
Rozdělit skupinku možná nebyl z pohledu Froda zrovna dobrý nápad, jenže pro čtenáře platí zdá se opak. Poslat příběh do různých částí mapy, mě bavilo víc a na nějakou delší pauzu tedy již nezbyla trpělivost.
Všechen ten humbuk kolem filmů Pána prstenů již dávno utichl a tak jsem se "ničím neovlivněn" mohl konečně pustit do první knihy této základní fantasy ságy. Ničím neovlivněn je v uvozovkách, protože kdo viděl filmy Pána prstenů, pak ví, že nemůže být neovlivněn a filmové záběry i po delší době při čtení neustále dráždí fantazii, takže nemusím snad ani doporučovat: prvně přečíst a pak koukat!
Ale kniha i tak splnila očekávání a okouzlila. Takže chvíli pauza a druhý díl je povinnost.
100% dávám hlavně za nápad a realizaci všem, kteří se na projektu Stezka Českem podílejí. Jde bezesporu o velice inspirativní projekt.
Samotnou knihu hodnotit nedokážu, protože v ní chybí poslední kapitola, ale tu si musí každý dopsat sám, takže namazat pod koleny a jde se.
Antiutopický román působící jako varovný prst poplatný nejen době svého vzniku... o tom tady v komentářích bylo napsáno již mnoho.
A tak přidám jen doporučení ke koupi do jakékoli domácí knihovny, v níž bude tato kniha nepochybně ozdobou. Její čtení je totiž doslova jednonádechovou radostí, k čemuž nemálo přispělo obnovené vydání ilustrátora Hanse Ticha, které nejen v roce 1987 bylo vybráno mezi nejkrásnější knihy, ale i dnes jde o jednu z nejhezčích knih jakou nakladatelství Rybka Publishers ve své ilustrované edici vydalo.
Prst a mapa, trochu času a jen číst. U Tolkiena člověk opravdu nepotřebuje mnoho, aby si dokázal představit velký fantasy svět a totálně se do něj ponořil. A pokud někdo i tak potřebuje mnoho, pak je tu spousta dodatků a Silmarillion...
Jako bych tam byl, půl druhého století zpět, někde v carském Rusku, přímo v hlavách a myslích všech těch lidí s mnohdy dost narušenou osobností. Tak přesně tohle Dostojevskij umí skvěle.
Doporučing:
Nenechat se odradit dlouhými monology, vyhranit si čas a pustit se do čtení.
Netradiční western, historické svědectví či prostě jen román o genocidě, který využívá širokou škálu mýtů a symbolů z kultur
spojených s kolonizací multietnického prostředí Divokého západu, v němž žádná z postav není nositel pozitivních hodnot a ve kterém lze jen těžko hledat nějaké mravní ponaučení či etické východisko... no není divu, že se tahle kniha zprvu v Americe neuchytila.
Ale spíš než cokoli jiného, je pro mne Krvavý poledník román, který připomíná víc literární hru, na níž čtenáře nejvíce baví spojování všemožných narážek, parafrází a odkazů na Bibli, Shakespeara a mnoho jiných, doplněno McCarthyho uměním příběh místy okořenit hořkou satirou či černým humorem. Tahle hra nabádá čtenáře poskládat nějaký ten správný celek, jenže to je v tomto autorově mišmaši opravdu těžký úkol, takže nezbyde, než přijmout buďto jeden a to jen čtenářův vlastní, na druhého nepřenositelný celek, který si uchová jen pro sebe a nebo dílo jednoduše uzná za celku nedosažitelným... za mne může být obojí správně.
Intenzivní putování dvou sourozenců s jednoduchým záměrem - najít a jednoduchou potřebou - přežít. Alegorie zla je cítit téměř z každé z epizodních postav, a to hned v několika úrovních intenzity od samozvaných soudců, až po tři posly smrti. Spolu s předsudky a překroucenými fragmenty víry těchto postav je cesta jihem spojených státu přelomu 19. a 20. století více než obtížná.
Celý tento McCarthyho svět na mne působí jako nekončící soupeření o dominanci s dvěma postavami, které na tento svět zcela rezignovali a kde rozum nemá šanci.
Vnější tma je v neposlední řadě plná stručných a zdařilých alegorií, které z hlavy jen tak nedostanu.
Dostojevského otřes z bestiální vraždy, spáchané teroristickou skupinou nesoucí název Pomsta lidu, je zde patrná. Takže prohlášení některých hrdinů v románu, spolu s jejich pochybnými a dosti krutými praktikami, jsou založeny na historickém faktu. A tak lze z tohoto Dostojevského románu vyčíst - více než cokoliv jiného - právě kritiku tehdejších teroristických metod radikálních socialistických skupin a jejich politického cítění.
Když je tomu tak, pak otázkou zůstává, proč toto dílo nezemřelo s jeho dobou a její problematikou a proč jej číst i dnes?
Na tuto otázku mi odpověděla, v románu patrná Dostojevského geniální schopnost obohacovat čtenářovu představu o lidském nitru, svou nadčasovou psychologickou analýzou, která dle mého, dokáže dnes oslovit i běžného čtenáře, jež zrovna neprahne touhou po hluboké, historické sondě do duše ruského národa.
McCarthyho velké dílo, které po přečtení vnímám, jako podmanivou cestu skrz ponuré prostředí Knoxvillské čtvrti odpadlíků, za snahou poznat hloubku Suttreeho charakteru.
Autorovi metafory a básnická přirovnáni, jeho drsný, ale poetický styl, to vše se mi již z jeho předchozích knih pevně vrylo pod kůži a to vše je i v tomto jeho románu přítomné a spolu se skvěle vystavěnými dialogy a drsným smyslem pro humor tvoří zážitek, který jen tak z hlavy nedostanu.
Chápu, že Suttree není kniha pro každého (i mnozí autorovi věrní fanoušci s ní mají pro její městské prostředí problém), McCarthyho styl musí člověku v mnoha ohledech prostě "sednout". Pro někoho může být problém už jen se začíst, ale bude-li čtenář trochu trpělivý a přístupný, zvykne si a pak se jen těžko odtrhne.
Nedá se než s autorem souhlasit, cizím lidem není snadné porozumět a je jen malá šance to nějakým radikálním způsobem zlepšit. Jde tedy o společenskou daň, kterou musíme platit.
Složité společenské téma, které je zde jednoduše, na konkrétních příkladech podané. Autor problém komunikace s cizími lidmi nijak neřeší, jeho snahou je spíše na problém poutavým způsobem upozornit a to se mu svým vypravěčským uměním daří, četba je místy opravdu strhující.
Namísto řešení přidává ke konci knihy jen krátkou prosbu, k níž se dá připojit:
"Nedělejme ukvapené závěry, když se díváme na cizího člověka a podívejme se raději na jeho svět."
Až s podivem kolik se toho z boje za lidská (převážně ženská) práva dá vměstnat do tak útlé knihy a stále to působí přirozeně a nenuceně. A přitom to docela "vodsejpá". Člověk si rychle zvykne na autorčinu volbu literárního jazyka, nasaje atmosféru, prožije přerod hlavní postavy ze zneužívané, ponižované, v soběstačnou, zralou osobnost, na konci si "popláče" a je donucen zamyslet se nad spoustou věcí.
"Falešný akolyta či antiseptický zločinec, pozorovatel příšerností, ghúl na půl úvazku". Tím vším se dá s trochou fantazie bezesporu Lester Ballard (hlavní postava románu) popsat... a nebo k popisu postačí i pouhé "Dítě boží"?
Ústředním tématem McCarthyho románů (které jsem zatím měl tu čest číst) je cesta a i tentokrát tomu není jinak, jen jde o cestu za hranice lidství, cestu až do nejtemnějších hlubin jeho zvířecké pudovosti a cestu, kterou jsem jako čtenář společně s Lesterem podnikl s neuvěřitelnou lehkostí.
McCarthymu se s nevelkým počtem stránek podařilo vytvořit obrazotvorný román s napětím a opravdu hutnou atmosférou amerického jihu, čemuž napomáhá i fakt, že je vystavěn na reálných událostech.
Dopamin je už delší dobu velké téma a informací o něm není zrovna málo, ale je těžké si z nich poskládat nějakou tu kompletní znalost, takže si tahle chemická látka knihu zasloužila.
Jsem tedy rád, že si autoři dali tu práci a napsali knihu, kde brali ohled na neodborného čtenáře a vše dosti zjednodušili, informacím to na kvalitě nijak neubírá, nicméně je dobré to mít na paměti. Stejně jako spekulativní části, na které autoři na začátku sami upozorňují.
Čtenář by si tak měl z knihy odnést nejen lepší znalost funkce dopaminu, ale i ohled na tento fakt. Mozek a jeho funkce jsou nepochybně ohromně komplexní a bylo by složité vše dopodrobna popsat.
McCarthyho osobitý styl vyprávění jakoby zmateně situovaného v čase (který může být pro mnohé obtížný), mi ve Strážci sadu docela sedl a to i s jeho trochu neobvyklým, metaforickým slovníkem.
Nejvíce problematické bylo pro mě neznámé prostředí Appalačského jihu se svou zaostalou kulturou. S tím mi hodně pomohl výborný doslov Aleny Dvořákové.
Zatím jsem četl od autora jen Cestu, která mi přijde této autorově prvotině docela blízká, takže musím říct, že tato kniha má očekávání splnila.