První osoba jednotného čísla
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473892/bmid_prvni-osoba-jednotneho-cisla-fOk-473892.jpg
4
350
75
Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2022 , OdeonOriginální název:
一人称単数 (Ičininšó Tansú) , 2020
více info...
Přidat komentář
Možná se budu opakovat, ale Murakamimu kratší formát tolik nesedí. Pochopitelně to není špatné, ale jeho génius a práce s podivnem daleko lépe vyzní v tlustých špalcích. První osoba jednotného čísla v tomto bizáru celkem polevuje a má spíše mystičtější autobiografický charakter (kdy postavy mají s Murakamim mnoho společného, ale příběhy jsou smyšlené). Velkou roli zde pochopitelně hraje hudba, protože ta byla pro autora důležitá a nechybí ani Murakamiho klasický archetyp osamělého muže ve středním věku.
Lehký povídkový soubor, kde se mísí vzpomínky s fantazií a mystičností. Od Murakamiho už sem četla Komturovu smrt, tak jsem věděla co čekat - a tento soubor povídek mě nezklamal.
Baví mě, co ve mně Murakamiho texty probouzejí. Touhu poslechnout si Schumanna a jeho Karneval, protože jsem barbar a neznám jeho skladby. Zavřít oči a nechat se masírovat opicí, s kterou popijím sklenici piva. Geometrické rovnice, které si pohrávají s filosofií života a smrti. Je a není. Jsem tady a nejsem. Teorie relativity. Můj Einstein ve světě literatury, to je pro mne Murakami.
Moje devátá přečtená kniha od H.M. Neuvěřitelné, od málokoho jsem četl víc než tři. Tahle je, řekněme, lepší průměr. Autorův, takže skvělá. Lepší jsou Po ostřesech, O běhání..., Hardboiled wanderland i 1Q84, horší ty nastavované jako Kafka na pobřeží. Váhám, jestli se mám vyjadřovat k diskusi níže - občas někdo zřejmě nepochopil, že jde o povídky. O fikci, vyprávění, příběh. Takzvaná autobiografičnost je jen hra.
Murakami je nepochybně skvělý spisovatel. Nikdy mě nepřestane udivovat jeho schopnost jednoduchými slovy přehledně vyjádřit složité věci, poetická přirovnání a pohledy pod povrch. Ovšem tato sbírka vzpomínkových esejů mě nikterak hlouběji nezasáhla a tentokrát tomu nepomohl ani vysvětlující doslov. Rozhodně se ale těším na nějaký jeho plnohodnotný román, kterých mi v zásobě ještě pár zbývá.
Nevěděla jsem, že jde o povídky, když jsem to zjistila, nechtěla jsem do knihy pouštět, protože mám ráda košaté příběhy, ráda sleudju osudy lidí na větší ploše. Nakonec jsem ale neměla co číst, tak jsem knize dala šanci a NELITUJU toho.
Každá povídka na konci tne jako přitva ne svou tvrdostí či ostrostí, ale tím, jak chytrá je. Ale zároveň si autor na nic nehraje, nechytračí, jen překvapuje dějem i myšlenkami. Jednoznačně mohu tuto knihu doporučit.
Akorát ta obálka je velmi, ale opravdu velmi škaredá.
Další kniha od mého (teď už) oblíbeného autora. Protože tahle sbírka byla strašně příjemná na čtení. Spojující prvek je naprosto super, takže to dává smysl i jako celek, přestože jednotlivé povídky jsou každá úplně jiná. Možná právě o to víc ten celek dává smysl ještě větší.
Tentokrát jsem to ale vydržela a povídky si dávkovala postupně. Ke každé něco na místě tomu určeném :)
Nejlepší povídková sbírka od Murakamiho, navzdory tomu, že působí jako fragmenty, které se mu nevešly do románu (nebo možná právě proto).
Po přečtení mám dost rozporuplné pocity. Trochu jsem měla pocit, že si autor řekl, že už dlouho nic nenapsal, tak hodil na papír, co mu zrovna běželo hlavou a vydal to. Však oni to čtenáři koupí a ještě v tom budou hledat smysl, který v tom ani není. Zábava... Jediné, co se knize nedá upřít, je opravdu krásný jazyk, jakým jsou ty zbytečnosti napsané.
V této knize autor vypráví v několika povídkách, střípky ze svého života s dávkou fikce, místy až s mystičností.
Je nutné podotknouti, že povídky od Murakamiho jsou tak trochu jiné než jeho romány a to nemusí úplně všem vyhovovat.
Svým specifickým stylem mě autor, v každé knize, vždy nutí přemýšlet nad různými věcmi z různých úhlů pohledu a to mám opravdu ráda.
....
Polštář z kamení, Smetana, Charlie Parker hraje bossanovu, with the Beatles, Básně o Yakult Swallows, Karneval, Zpověď opice z Šinagawy, První osoba jednotného čísla.
Všechny povídky se mi velmi líbili, ale rozhodně bych chtěla vyzdvihnout povídky Smetana v níž byla velmi zajímavá rozprava se starým pánem, pak Zpověď opice z Šinagawy, která působila jako ze snu a Karneval ze kterého bych ráda citovala:
,, Všichni v životě nosíme alespoň do jisté míry masku. Úplně bez ní se totiž v našem drsném světě neobejde nikdo. Někdo pod maskou démona skrývá tvář anděla, jiný zas má pod maskou anděla démonickou tvář. Nikdy nemůže být jedno bez druhého. Takoví už zkrátka jsme. Vládne karneval. ,,
Haruki Murakami je pro mě jako přítel, se kterým si sednete do pohodlných křesel ke konvici výborné kávy či čaje a ponoříte se s nim do příjemného, hlubokého, filozofického rozhovoru..
Vřele doporučuji..
Mám vážně rád Murakamiho jako romanopisce, ale s jeho povídkami se prostě nějak míjím. Obvykle mi připadají, že vyznívají do ztracena a obsahují příliš flagrantně vyjádřené "obecné pravdy" (není to tak vždy, Útok na pekárnu a hlavně Spánek - u nás knižně samostatně vydané - do toho nepočítám). Na druhou stranu i v První osobě jednotného čísla je pár silnějších momentů, jako třeba povídka Karneval. Když pak ale v dalším textu přijde mluvící opice se zajímavým příběhem, člověk si vzpomene, proč má autora rád a co mu tu spíš chybí. A ani v tom příběhu s opicí to není naplno využité... Neříkám, že jsou to vysloveně špatné povídky, dokonce jsem ochotný připustit, že ta (teď tak oblíbená) autofikce dává smysl a nepotřebuje hlubší pointy ani magický základ. Ale nějak to na mě prostě nefunguje, u většiny povídek zůstává po dočtení pocit "a to je jako všechno?". Po čemž následuje "to je nějak málo".
Rozhodně se nejedná o knihu, které bych zařadil z Murakamiho tvorby mezi pomyslný vrchol. Má ovšem své kouzlo. A tím je forma psaní.
Po většinu díla totiž víceméně netušíte, zdali se Murakami vypisuje ze svých realistických zážitků, což u jistých povídek při typických magičnostech není nejspíše možné, nebo autor fabuluje. Pravda bude ovšem někde mezi tím. Haruki se tu ohlíží za tím, co kdysi dávno bylo. Každá povídka se nachází z časového hlediska vypravěče v dálné minulosti. A otázkou zůstává, nakolik se jedná o Murakamiho autobiografii a fikci.
Co se týče povídek, které se mi z této sbírky líbily nejvíce, rozhodně mohu zmínit With the Beatles, Smetanu a Zpověď opice z Šinagawy. Tyto tři si dozajista uchovám v paměti po další týdny. Tím nechci hanit ty zbylé. Každá z nich má své kouzlo. Až tedy na jednu. Básně o Yakult Swallows mi doopravdy nesedly. Murakami se v nich vypisuje ke své vášni k baseballu. A to já beru. Každý má nějakou svou vášeň a je pro mě fascinující vidět, že pro autora je to zrovna tato hra. Ale jeho milostné vyznání k tomuto sportu nebylo pro mě.
Od povídek v této knize nečekejte dramatický děj a zlomové převraty. I přesto se čtou ale moc dobře a dávají prostor k zamyšlení. Jsou to takové jakovy hudbou protknuté střípky vzpomínek, náhodných a často už zapomenutých setkání a zážitků. Milé čtení.
Knihe sa nedá uprieť atmosféra, surová staromládenecká dezilúzia, ktorá sa tiahne naprieč väčšiny poviedok, ale po obsahovej stránke .... V románoch som tie hudobné vsuvky preskakoval, takže pre mňa trochu sklamanie. Až na opicu, a čiastočne prvú a poslednú poviedku.
Murakami je u mě zatím hit/miss. Občas se bavím skvěle, jindy trpím. A tahle povídková sbírka spadá do té druhé kategorie.
Osm příběhů psaných z pohledu první osoby nemá společné téma a jen málo z nich nějak vybočuje z podprůměru. Autor svým způsobem vzpomíná na mladší léta, ale tak brutálně se motá v kruhu, že to bolí. Celé čtení je jakoby se valící kolo. Jeden bod se dotkne, něco se dozvíme a pak dlouhou, dlouho nic, motany motany a zase ťuk. Tohle mě nebaví. Atmosféra je vykreslená skvěle, ale to mi nestačí.
Sáhněte raději po "tlustějším" Murakamim.
No, já ti nevím Karle...Ja a Murakami sme väčšími kamarátmi v jeho obsiahlejších dielach. Toto bolo dobré, bolo čitateľné. Pre čitateľov, ktorých nebavia 1000 stranové knihy, ale napriek tomu si chcú užiť svoju "harukiovskú smetanu", to bude baviť. Moje naj: Karneval, Smetana, With the Beatles, Zpověď opice.
Štítky knihy
Část díla
- Básně o Yakult Swallows 2020
- Charlie Parker hraje bossanovu 2020
- Karneval 2020
- Polštář z kamení 2020
- První osoba jednotného čísla 2020
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha První osoba jednotného čísla je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 447x |
| Čtenářské výzvě | 117x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 155x |
| Chystám se číst | 145x |
| Chci si koupit | 51x |
| dalších seznamech | 3x |
Murakamiho mám opravdu ráda, ale tohle nebylo ono. Přišlo mi to jako že prohledal šuplík s nápady a ty, které nedokázal dál rozvést a udělat z nich plnohodnotný příběh, ty slepil do povídkové knihy. Co naplat, forma krátkých textů tomuto autorovi opravdu nesedí.