První osoba jednotného čísla
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473892/bmid_prvni-osoba-jednotneho-cisla-fOk-473892.jpg
4
352
75
Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2022 , OdeonOriginální název:
一人称単数 (Ičininšó Tansú) , 2020
více info...
Přidat komentář
jasné, ako inak, nahryznuté a nedokončené veci, v ktorých môže čitateľ pokračovať podľa svojej fantázie. a predsa sa stále a znova púšťam do ďalšieho príbehu. niektoré nemajú pointu, niektoré nemajú dej, ale všetky majú jasný rukopis. skvelé čítanie, ale nie na neskorý večer:)
Typický Murakami.
Hodně hudby.
Hodně snů, podivných událostí a neuvěřitelných propletenců.
Ale…
Nevím, jestli to bylo povídkovým formátem, který to pochopitelně celé trochu roztříštil, ale u čtyř povídek jsem se nudila.
A to je polovina knihy.
A to je docela dost.
V jednom komentáři tady na Databázi knih jsem četla, že se jedná o: “Odřezky jiných, zajímavějších a propracovanějších Murakamiho děl.” A s tím naprosto souhlasím.
Nejlepší povídka, která byla famózně vystavěná, byla “Charlie Parker hraje bossanovu”. Další, které mi sedly, byly: “Smetana,” “Karneval” a “Zpověď opice z Šinagawy.”
Že by se ale jednalo o autorovo dílo, které by mě nadchlo a budu na něj vzpomínat nebo ho doporučoval dál? Spíš ne…
Čte se dobře. Povídková forma mi vyhovovala. Líbí se mi, jak autor pracuje s propojováním vlastní reality a fikce. Zajímavý doslov. Trochu mi to připomínalo styl psaní Michala Viewegha. Murakami je více filozofický až mystický. Díky mnoha odkazům vhodné pro milovníky nejen klasické hudby.
Tuto knihu jsem si koupila jen kvůli čtenářské výzvě :)
Soubor povídek, který mě moc neoslovil... Ale líbilo se mi, že v každé povídce bylo něco, nad čím by se měl člověk zamyslet... nebo aspoň já jsem se zamyslela...
Sbírka povídek od japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Čteno kvůli výzvě. Vypravěč je starší muž ohlížející se za podivnými příhodami ze svého života.
Súhlasím s užívaleľom/-kou Kniznicerv, tie poviedky vypovedajú viac, ako sa na prvý pohľad zdá. Až na jednu slabšiu poviedku, boli všetky pre mňa potešením. Inak sú tak rôznorodé, akoby ani nepatrili do jednej knihy, a to ma bavilo tiež, že nikdy neviem, čo môžem čakať za ďalším pomyselným rohom.
Murakamiho považuju už v podstatě za klasiku. U četně píšících autorů mě ale vždy zajímají nová díla, zda dokážou stále bavit a překvapit, nebo půjde o opakování známého. Od Murakamiho jsem navíc četla pouze romány, ať už fantastknější nebo realističtější, tak mě zajímalo, jaké budou jeho povídky. Na knize mě nejvíc fascinovalo, o čem všem se dá napsat povídka. Nemají nijak zvlášť výrazný děj, zápletku, na první pohled by se člověk ptal, o čem to vlastně je?, a přitom toho vypovídají tolik - to je zkrátka život, to jsou mezilidské vztahy a situace, ve kterých se ocitáme. Svou poetikou a myšlenkami mě nezklamal, a poslední magická povídka o opici (na obálce) je zkrátka kouzelná. Sbírka ale bude převážně spíš pro ty, kteří mají raději jeho realističtější díla (vzhledem k tomu, že já mám nejraději Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, tak byla opravdu pro mě).
Já a Haruki Murakami jsme si moc neporozuměli, jeho Norské dřevo nebylo špatné, ale nadšení se u mě bohužel nekonalo.
Tak jsem si řekla, že mu dám ještě jednu šanci a zkusím jeho letošní novinku - sbírku povídek První osoba jednotného čísla.
A byl to takový průměr pro mě… Některé povídky byly fajn, jiné mě tolik nezaujaly…
Budu si muset dát od autora pauzu.
Po Birthday Girl, knížce čistě komerční, jsem zkusila ještě tyto povídky. V každé je trochu tajemství, trochu absurdity, krásné slovné obraty, to mi vyhovuje, ale úplné nadšení se nedostavilo.
Řekla bych, že tato kniha se zařadí mezi ty slabší kousky od tohoto jinak úžasného spisovatele.
Průměrná sbírka povídek, která místy nudí a nic nového nepřináší.
Kniha mě bavila. Prolíná se tu skvěle fikce, fantazie a reálné situace pomocí neočekávaných setkání nebo náhody. Všechny povídky jsou zajímavé a podněcují k zamyšlení.
Osobně mám ráda tlusté Murakamiho knihy, ve kterých rozehraje mou představivost.
Četla jsem i jiné sbírky jeho povídek a pokaždé jsem horko těžko schopná dát dohromady jednu povídku ze sbírky.
Tady uvidím... Líbilo se mi spojení jednotlivých povídek s hudbou či fiktivními sbírkami poezie (poezie psaná na baseballových zápasech je docela zábavná, popřípadě básně tanka servírky z pizzerie).
Osobně se mi nejvíce líbila povídka Charlie Parker hraje bossanovu o to, že pokud něco stvoříme, začne to žít svým vlastním životem. Povídka o opici (nebo to byla opice s opicí), na hraně reality a snu, povídka snad o odlišnosti a touze někam patřit, také nebyla špatná. A pak povídka Karneval (toho Schumanna si musím pustit) s úvahou o masce, pravé tváři, škvíře mezi maskou a tváří je povídkou, o které musím přemýšlet.
Uvidím, jak si na ty povídky vzpomenu, dejme tomu za půl roku.
24/2022 Musím vzít Murakamiho na milost. Asi za to může formát povídek, který mu sedne perfektně. Mám pocit, že povídce může chybět pointa, že je v pořádku, když autor jenom nadhodí nějaké téma, motiv, vytvoří náladu, využije dobrý nápad (oživený jazzový saxofonista Charlie Parker, shrnutí celého života na pozadí básní o baseballovém týmu Yakult Swallows, mluvící opice kradoucí lidská jména) a hned vzápětí příběh opustí a bez doslovného vysvětlování nechá na čtenářovi, jak se s otevřeným koncem popasuje... V případě povídek je to OK. Aplikovat stejný přístup u románů (Kafka na pobřeží...) je mnohem problematičtější, protože od románu už chci, aby něco vyjadřoval a zaryl se mi navždy do paměti svým vyzněním a příběhem. Takže dobrá práce, 8/10. Dokonce i ty povídky, jež mi připadají slabší (Polštář z kamení, Smetana, První osoba) mi vlastně přijdou dobré v tom smyslu, že vhodně doplňují ty ostatní a dohromady tvoří ucelený....celek. Ehm.
U povídkových knih s chutí samostatně hodnotím jednotlivé příběhy, neboť jejich kvalita většinou nebývá shodná. V případě povídek Haruki Murakamiho (a nejen těch publikovaných v této knize) se však žádná nevychyluje z tříhvězničkového rámce. Není to úplně zlé, jsou tam pěkné momenty, tradičně spousta originálních přirovnání, nicméně vinou převětvičkování samoúčelnými nezajímavými odbočkami a zejména předimenzování hudebními odkazy (z nichž by mi bohatě stačila tak desetina, kterou bych si třeba i pustil na you tube), zůstává kniha v mých očích v pouhém průměru.
Romány jdou panu Murakamimu rozhodně mnohem lépe ...
Nemám ráda povídky a ani Murakami to nevylepšil. Jeho tvorbu mám ráda, ale tu delší. Povídky jsou, jak už název napovídá, v první osobě. A v podstatě se v nich nic neděje, takže kdyby nevznikly, možná by se nic nestalo. Jen u jedné se mé srdce zatetelilo, protože autor si šel vyzvednout hodinky na Šibuji. A to mě hodilo myšlenkami k jiné knize.
„Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.“
Haruki Murakami pro mě patří k těm spisovatelům, kteří už řekli tolik, že si mohou dovolit psát o čemkoli, třeba jenom pro radost. A to je případ téhle knížky, jistě i autobiografické, ale především zábavné, uvolněné. Přes lehkost pera i námětů jsou ale všechny povídky promyšleně vystavěné, a pokud se v závěru některé z nich kromě nostalgie objeví i skutečná bolest, uvědomíte si, že tam byla v náznacích přítomná celou dobu.
Pro čtenáře, kteří zatím Murakamiho neznají, by První osoba jednotného čísla mohla být snadným odrazovým můstkem k jeho další tvorbě, pro jeho fanoušky je to „must“.
Další Murakami ,kterého jsem si musel přečíst. Je pravda, že mám raději od něj knihy ,které jsou delší. Tato povídková kniha mě bavila ,až na jednu povídku, jsem si četbu užil. Nejvíce se mi líbily povídky - Karneval, Charlie Parker hraje bossanovu a Zpověd' opice z Šinagawy. Murakami mě zkrátka baví.
Pro své první setkání s autorem jsem vybrala jeho poslední knihu povídek a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Byla to pro mě taková milá seznamovačka, s jazzovým a beatlesáckým podkresem, což mám obojí ráda.
Četlo se mi to lehce a líbily se mi autorovy úvahy, občas byly tyto trochu melancholické nebo podivné, ale u žádného z příběhů jsem se nenudila. Z povídek na mě dýchala přívětivá a pohodová atmosféra.
Z této sbírky se mi nejvíce líbila povídka s mluvící opicí, i když mě ta opice na obálce knihy jaksi rozporuplně dráždila. A možná třeba i proto jsem po knize sáhla.
Rozhodně si přečtu i jiné Murakamiho knihy!
Štítky knihy
Část díla
- Básně o Yakult Swallows 2020
- Charlie Parker hraje bossanovu 2020
- Karneval 2020
- Polštář z kamení 2020
- První osoba jednotného čísla 2020
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Pan mistr nám zase připravil kvalitní zákusek. Ovšem čtení povídek na mě udělalo jiný dojem než čtení jeho románů (např. Komturova smrt, Kafka na pobřeží apod.). V povídkách bylo méně fikce a více reality. Párkrát mě napadlo, jestli se nejedná o střípky z autorova života, které mu posloužily jakožto odrazový můstek pro napsáno dalšího příběhu. Doslov Jana Bělíčka mi pak mou domněnku částečně potvrdil.
Některé povídky se četly lépe, měly náboj a zajímavý děj, jiné, jako ta o baseballu mě nebavily. Ale to je v pořádku. Díky těm pro mě horším mohly vyniknout ty lepší. A asi nejvíc mě pobavila ta s tou opicí. Dlouho jsem nedokázala pochopit, proč je zrovna opice na přebalu knihy. :-D
Jinak jsou ale některé příběhy plné otázek, na které Murakami standardně nedává odpověď a nechává na svých čtenářích, aby si ji domýšleli sami. A to mě na jeho knihách a příbězích nesmírně baví.
A sem tam se v nich dá najít i nesmírně hluboká myšlenka, jako za následující.
"Dle mého názoru je láska palivem nenahraditelným pro naše přežití. Může pravda jednoho dne skončit. Anebo nemusí vydat žádné plody. I pokud však zmizí anebo zůstane nenaplněná, mohou nám přesto zůstat vzpomínky na to, že jsme někoho milovali, že jsme byli do někoho zamilovaní. I ty nám mohou být vzácným zdrojem tepla. Bez kterého by pak z lidského srdce - a z opičího jakbysmet - zbyla jen mrazivá prázdná poušť. Na jejíž půdu sluníčko nezasvitne, jak je den dlouhý. Kde nerostou byliny klidu ani stromy naděje." (s. 143)