Vivienne Westwood životopis

britská, 1941 - 2022

Životopis

Dame Vivienne Isabel Westwood DBE RDI (*8.4.1941) byla britská módní návrhářka a podnikatelka, která měla značný vliv na to, že přivedla módu moderního punku a new wave do hlavního proudu. Do povědomí veřejnosti se dostala, když udělala oblečení pro butique Malcolma McLarena na King's Road, který je znám jako "SEX".
---
V módě jsem z jediného důvodu: zničit slovo "konformita"

Vivienne Westwood byla ztělesněním ostrých protikladů. Ze středostavovské manželky a matky se stala sebevědomá a uznávaná návrhářka. Vymanila se z vlivu svého partnera Malcoma McLarena a svým úspěchem ho dalece překonala. Jednou navrhovala oblečení pro nově se rodící subkultury, jindy se inspirovala módou ze 17. století. Vyšla z ulice a dnes na její počest pořádá londýnské královské muzeum retrospektivní výstavu její tvorby. Patří jí obrovské módní impérium, a přesto je v jistém smyslu politickou aktivistkou.

Tak či onak, je považována za jednu z nejvýraznějších návrhářských osobností dvacátého století. Přicházela s neotřelými nápady a její práce v sobě vždy nesla sexuální podtón.

Tato dnes již 65 letá dáma se narodila na anglickém venkově a vše nasvědčovalo tomu, že povede spořádaný život. Vystudovala učitelství a poměrně mladá se provdala za Dereka Westwooda (za svobodna se jmenovala Swire), s nímž měla jednoho syna. Jejich manželství ale nemělo dlouhého trvání, po pěti letech se spíše z jejího popudu rozvedli. V té době ji náhoda svedla dohromady se studentem umění, Malcolmem Edwardsem.

Matka punku?
Edwards, později McLaren (převzal otcovo příjmení, protože jméno Edwards už bylo poněkud zatíženo několika přestupky), se zajímal o politiku - hluboce ho ovlivnily události roku 1968 a situacionismus. Zajímal se ale i o hudbu a o to, jak vydělat peníze. Pro rodící se punkovou subkulturu byl jednou z klíčových osobností.

Vivienne Weswood se v té době věnovala své profesi - učitelství. Školní třídu ale brzy vyměnila za obchod s oblečením, knihy za jehlu a nit. S Malcolmem totiž v roce 1971 založili obchod s názvem Let It Rock. Tehdy to byl obchod s teddy boy módou, o rok později ale přesedlali na rock´n´roll a název obchodu tentokrát zněl Too Fast To Live, Too Young To Die. McLaren dostal bezva nápad, že by oblečení už nemuseli nakupovat od dodavatelů, ale vyrábět sami - a tak podle zásady Rozděl a panuj zaúkoloval svou přítelkyni Vivienne, ať šije kopie původních modelů. Vivienne si odmala šila nebo upravovala oblečení, což vlastně pro ženy nebylo neobvyklé. A tak Malcolm McLaren nejspíš nevědomky odstartoval kariéru módní ikony druhé poloviny 20. století.

McLaren nebyl zas tak originální, inspiraci si přivezl z New Yorku, kde vládla podobná atmosféra jako v Londýně a kde údajně vznikl i název nové subkultury - punk. Rok 1974 znamenal pro naši dvojici konec tápání - svému obchodu změnili prodejní artikl i název: v duchu filosofie provokace ho pojmenovali Sex, a naplnili ho oblečením, které dosud bylo uzavřeno ve fetiš a SM scéně. Nešlo však o sex shop, šlo o nový styl. Vivienne s Malcolmem tvořili věci, které čerpaly ze všeho, nad čím "lepší společnost" ohrnovala nos a pozvedala obočí. Používali propriety "zvrácených" sexuálních choutek, otrhané a zanedbané věci či sortiment obchodů domácích potřeb. Tvořili trička s pobuřujícími motivy, míchali sexuální tabu se situacionistickými slogany. Inspirovali se módou ulice a zároveň ji tvořili. McLaren a Vivienne Westwood jsou někdy označováni za původce punkové "uniformy", což je možná lichotivé, ale rozhodně ne přesné. Punk nebyl výmyslem dvou lidí, vznikal na ulici, spontánně, jako reakce jedné generace na společenskou situaci, ale tvořiví lidí jako Vivienne a Malcolm do něj mohli vtisknout svůj rukopis.

Jejich obchodem prošli lidé, kteří dali anglickému punku tvář. Sešli se tu Sex Pistols, ačkoliv jejich vznik nebyl nijak spontánní. Dohromady je dal McLaren a mimo jiné je použil jako modely pro propagaci módy z obchodu Sex. Pracovala tu ale i Jordan, která jednak nosila Viviennino oblečení, ale přispěla do punkové módy i svou troškou. Nosila přehnaný make-up (my tomu říkáme panda) a podivné účesy a do punku prý přinesla třeba vojenské oblečení.

Rozjezd obchodu se podařilo načasovat přesně do doby, kdy punk začal zachvacoval anglickou mládež, a tak se ze Sexu stal kult.

McLaren byl zpočátku ideový vůdce, který Vivienne učil o politickém potenciálu umění a módy, Westwood byla zpočátku jen tvořivou šičkou. Inspirace, kterou jí její tehdejší muž dal, byla podle ní "dítě, které jsem vzala a už ho nikdy nedala z rukou." Když však McLaren v roce 1974 odjel na informativní průzkum do New Yorku, během několika měsíců jeho nepřítomnosti se z šičky vyvinula návrhářka s vlastní hlavou a vlastními nápady. Vivienniny počátky, kdy různě přešívala, ničila a zase dávala dohromady kusy oblečení, měly vliv na její další vývoj - použít něco hotového, existujícího v ustálených vztazích, a dát to do nových souvislostí, s novým významem. Ve filosofii se tomu říká dekonstrukce a postmodernismus.

Na vlastních nohách.
Další módní vlnou, jíž Westwood prošla společně s McLarenem, byli noví romantici. Verze nového romantismu podle Westwood byl moderní pirát - a nové jméno jejich obchodu bylo World´s End (1980). McLaren se pokusil zopakovat úspěch spojení módy a hudby jako u Sex Pistols a nový image vtisknul kapele Bow Wow Wow - bohužel, tentokrát to nevyšlo. Každopádně, piráti byli originální i ve světě módy samotném, protože Vivienne tvořila modely přesně podle dobových střihů. A ještě něco nového tu bylo: její kolekce oblečení se poprvé ocitla na módních molech, a ona oficiálně tak vstoupila na pole mainstreamu. To bylo na začátku roku 1981. Pirátské modýlky prý nebyly k nošení, ale ovlivnily jiné návrháře, a tak vznikl nový trend.

Westwood měla úspěch. Její nadšení ale netrvalo dlouho: McLaren se s ní rozešel a přivedl si novou přítelkyni. A tak se vrhla do práce ještě usilovněji. Vytyčila si, že s novou kolekcí přijde každý půlrok. Její spolupráce s McLarenem však jejich rozchodem neskončila - navzájem se doplňovali - on pozoroval současnost a život ulice, ona se inspirovala starými oděvy.

Kromě historie tu byla ještě inspirace aristokratickou módou nebo třeba tradičním oděvem různých etnik, ale hlavně vším, co bylo spojené se smyslností a sexualitou: krinolíny, korzety, honzíky, spodní prádlo, samet. Sunday Times o ní napsali, že korzet zbavila jeho represivního významu a udělala z něj symbol síly a sexuální svobody. Ostatně Westwood sama prohlásila, že "móda je o sexu". Známé jsou například její lodičky s 25 centimetrovým podpatkem: sexuálně nabité, šokující - a nenositelné.

Westwood se ponořila do studnice britských tradic: hojně používala tartan (skotskou kostku) a dokonce navrhla vlastní vzor a zamilovala se do královských rób. Inspirace královským šatem se však nenesla v duchu posvátného obdivu, ale spíše v duchu poťouchlé parodie. Sama sebe fotografovala jako královnu nebo jako Margaret Thatcher. Westwood si vždy udržela schopnost pobuřovat a šokovat. Přesto - nebo proto - je jednou z nejvýraznějších a nejneotřelejších tvůrců/tvůrkyň módy.

V roce 2004 proběhla velká retrospektivní výstava jejího díla v Londýnském Victoria and Albert Museum. Je to možná ironie, že právě takové muzeum hostí práce bývalé punkerky, ale zdá se mi, že uvnitř britské kultury takové spojení nepůsobí podivně - punk a královská rodina k ní prostě patří stejným dílem. A ještě něco veselého je na vztahu VW a královského majestátu - v roce 1992 prý šla na návštěvu do Buckinghamského paláce "dole bez" (jak se na to přišlo, to opravdu nevím).

Velký byznys? Jen houšť!
Vivienne Westwood dnes není už jen osoba, je to obrovská firma, světoznámá značka, která chrlí oblečení a boty pro ženy i muže, tašky, šperky, parfémy a dokonce i oblečky pro psy ( to už je tedy trošku moc!). Před pár lety se dokonce začaly vyrábět čajové soupravy podle jejích návrhů. Firma Vivienne Westwood Ltd. už nevyrábí pouze tvorbu své majitelky - navrhují pro ní i jiní, včetně jejího současného manžela. Vivienne plnou vahou stojí ve světě módního byznysu, kde se točí velké peníze i ne vždy šťastné osudy modelek. Fotky z předvádění poslední módní kolekce Gold Label ukazují opravdové kostlivce. Jsem přesvědčená, že návrhářka má co mluvit do výběru modelek - a tak, ačkoli chovám k VW jistou náklonnost, tímhle mě opravdu štve. Ty dívky vypadají jako kostra potažená kůží - propadlé a bledé tváře, žádná prsa, žádné boky. Kde je ta sexualita, kterou VW tak miluje? Ty ženy snad ani nemohou menstruovat!!!!

Jsem bohatá, ale/proto kritizuju
Celkem sympatické naopak je, že v září 2005 se spojila s britskou neziskovkou Liberty a vytvořila benefiční trička a dětské oblečení s nápisem I AM NOT A TERRORIST, please don't arrest me (Nejsem terorista, prosím, nezatýkejte mě). Výtěžek z těchhle padesáti předražených kousků látky půjde na podporu zmíněné lidskoprávní organizace. Celá věc je reakcí na utužování poměrů po červnových atentátech v Londýně. Na svých stránkách VW píše: "Vláda pro nás všechny představuje hrozbu. Kohokoli si můžou vybrat a potrestat na základě nejasných soudních příkazů, bez řádného procesu, bez šance se přiměřeně hájit."

Zdůrazňuje potřebu myslet a klást odpor: "Základní myšlenkou je, že z života máte to, co do něj vložíte a že skutečný prožitek ze světa vyžaduje přemýšlení - nestačí sledovat světovou politiku, dívat se na filmy a číst bestsellery. To je povrchní, je potřeba jít hloubš, abyste pochopili, co jste zač, co je svět zač a jak by se mohl zlepšit. ... Řekněte mladým lidem, že pokaždé, když třeba hledají ve slovníku nebo si prohlížejí obraz, a ne časopis atd., tak že přemýšlejí, a tudíž jsou částí hnutí odporu."

Odpor se snaží vtělit i do své tvorby: "Pařížská přehlídka kolekce Gold Label je nazvána AR. Tu přehlídku použiju pro prezentaci myšlenek své kampaně - říkala jsem si, proč místo Che Guevary nedat na tričko Rembrandta - nosil baret a byl to také revolucionář. Hlavní myšlenkou té kampaně je, že se kolem nás odehrává tajná revoluce, hnutí odporu, Aktivního Odporu k propagandě (Active Resistance to Propaganda - tj. AR)."

VW také sepsala petici na podporu Leonarda Peltiera, amerického Indiána, který byl obviněn z vraždy agentů FBI při obraně své indiánské rezervace. Ačkoli proti Peltierovi nejsou žádné důkazy a soud nikdy neprokázal jeho vinu, sedí už skoro 30 let ve vězení.

Prohlášení na podporu Peltiera a proti policejnímu státu jsou na jejím oficiálním webu - hned vedle fotek z módních přehlídek.

A tak je VW rozkročená mezi dvěma světy - mezi establishmentem a boje proti němu. Roztáčí kola módního průmyslu s jeho konformní originalitou, a přitom si sama dělá, co chce. Vymýšlí oblečení, paroduje, mění, tvoří - a druzí jí to žerou, následují ji a jsou ochotni zaplatit neuvěřitelné sumy. Místo toho, aby dělali totéž, co ona. (zdroj životopisu: https://en.wikipedia.org)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.