Tomáš Řezáč

Karel Tomášek (pseudonym)

česká, 1935 - 1992koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

* 2. 3. 1935, Praha
† 10. 9. 1992, Praha

Prozaik, básník, publicista, propagandista, spolupracovník StB působící v exilu

Syn spisovatelů Václava Řezáče a Emy Řezáčové, bratr hudebního skladatele Ivana Ř. (1924–1977). V emigraci žil Řezáč se svou druhou manželkou, redaktorkou Lídou Grossovou. – Absolvoval gymnázium (maturoval 1953); studia archivnictví na FF UK (1953–57) nedokončil. Během základní vojenské služby, přerušené na delší čas chorobou a odsloužené v západních Čechách, byl přidělen ke kontrarozvědce. Od 1963 byl redaktorem Kulturní tvorby, na podzim 1967 přestoupil do tehdy nově ustavených tzv. Zelenkových Literárních novin (později Kulturních novin), po jejich zastavení v dubnu 1968 zůstal ještě tři měsíce zaměstnancem nakladatelství Orbis. V letech 1965–1967 byl agentem Státní bezpečnosti. Po srpnu 1968 emigroval, přes rakouský sběrný tábor se dostal do Švýcarska (Curych, Bern, Horw), kde po kratších zaměstnáních (mj. údržba trolejbusů) zakotvil jako marketingový analytik. Služebně i soukromě vykonal řadu cest po Evropě. 1972 se nabídl ke spolupráci Státní bezpečnosti, pro niž v exilu pracoval až do března 1975, kdy se vrátil do ČSSR (interview v Čs. televizi a Čs. rozhlase 17. března, v Lidové demokracii 18. března). V témže roce absolvoval několikatýdenní pobyt v SSSR, kde od té doby spolupracoval s mnohojazyčnými vydavatelstvími APN a Progress a kam v 70. i 80. letech pravidelně zajížděl. Doma byl redaktorem (květen–srpen 1976 nakladatelství Orbis; březen 1978–únor 1979 španělská redakce zahraničního vysílání Čs. rozhlasu; duben–listopad 1979 Tvorba), 1983–87 pak sekretářem redakce Světa práce (v mezidobích ve svobodném povolání, případně nemocen).
Debutoval v časopise Květen (1958) básní Záchranka. Básně, povídky, fejetony, glosy, reportáže a komentáře publikoval v médiích, v nichž pracoval, a dále v periodikách Plamen, Host do domu (1962), Sešity pro mladou literaturu, Tvorba (1977–86 zde pravidelný podčárník pod pseud. Jiří Bagár), Práce, Květy, Nové knihy, Molodaja gvardija, Literaturnaja gazeta a Večernaja Moskva (všechny tři Moskva). Pro exilovou Edici poezie AKT (Gelterkinden) překládal Solženicynovu poemu Pruské noci; vydání se neuskutečnilo. Do magazínové řady Přemožitelé času vydávané Mezinárodní organizací novinářů psal 1988–91 medailony našich i zahraničních spisovatelů, vědců a umělců (mj. Josef Dobrovský, Gelasius Dobner, Bohuslav Balbín, Pavel Josef Šafařík, Vladimír Vysockij). – Užíval pseudonymů Karel Tomášek (1958–68 výhradně), A. Lidin (v exilu, podle křestního jména manželky), Jiří Bagár (po návratu v Tvorbě a Rudém právu), Pavel Petr a Pavel Lukáš (v sešitových edicích Signál a Magnet od 80. let). Šifry: -šek, kt, K. T., tř, -áč, ře, bgr.
Řezáčova sbírka Ulice Na závrati, přiřazovaná k tvorbě první básnické generace 60. let (Josef Hanzlík, Jiří Pištora), zachovala těsné vazby s poetikami předchozího desetiletí. Její lyrický mluvčí opěvuje v různých odstínech šedi a v každodenních předmětech (báseň Velká óda na zelné hlávky) řád dělně plynoucího života a zároveň manifestuje cestu individua od tísnivé samoty ke kooperativnímu světu lidské práce. Detektivní prózu všedního dne představil soubor Okresní oddělení, jehož povídky explicitně polemizují s romaneskní větví žánru a zdánlivě pouze dokumentují boj s drobnou kriminalitou. Ohrožení člověka samotou je ústředním motivem první půle autorovy tvorby. V próze Cvičná jízda se promítlo do obrazu základní vojenské služby: vypravěč se tu propracovává až ke splynutí s armádní mašinérií, mobilizovanou za kubánské krize. Osamocenost charakterizuje také outsidery z různorodého souboru Zatracený štěstí; povídky s intelektuálními protagonisty nesou zřetelný odlesk deziluzivní beletrie 60. let. Fabulační zvyklosti žánru obratně naplňuje v exilu publikovaná próza Trpaslík na houpačce; vypravěč románu, český rozvědčík ve švýcarském exilu, bojuje o život s bývalými kolegy ze sovětského bloku. Existenciální úzkost ze samoty je zde násobena osudovým tlakem středoevropských dějin a charakterizována jako součást špionova údělu. Symbolický obraz života puzeného osaměním a cizotou lze vyčíst i z Řezáčova neúspěšného pokusu o básnickou skladbu Psychogenes. – Po návratu z emigrace Řezáč použil svůj nesložitý, ale úderný vypravěčský styl (krátké odstavce, řečnické otázky, důrazné paralelismy) trojím propagandistickým způsobem: v publicistice, ve špionážních románech a v literatuře faktu. Jmény skutečných osob z intelektuálních kruhů vyplnil schéma kulturněpolitického vývoje 60. let jako kontrarevoluce řízené nepřátelskými špionážními centrálami (Wege ins Leere, Co říkali a co chtěli). Tutéž látku i ideu zprostředkoval ve špionážních románech Smrt čeká nad Alpami (pandán k Trpaslíku na houpačce), Mat pěšcem a Růže z Göttingenu. Úlohu pasivního nástroje vnější agrese vůči sovětskému režimu přisoudil také ukrajinským nacionalistům (Razyskivajutsja...). V životopisném pamfletu Spiraľ izmeny Solženicyna vylíčil osobní a veřejné osudy ruského spisovatele jako plod třídní predestinace a všestranné duševní nedostatečnosti: komplexu méněcennosti, přebujelého pocitu vlastní výjimečnosti, zbabělosti, mstivosti, udavačství, lhářství, absence literárního talentu a absolutního egoismu. Příkladný protipól pak zkonstruoval v jiném ze svých psychologizujících portrétů, v obraze raketového konstruktéra Sergeje Koroljova (Sága o letu a ohni). Na půdě literatury faktu se Řezáč dále věnoval především politickému terorismu na Západě a jeho prorůstání s tajnými službami. V nedokončené studii Afghánistán vykreslil (odvolávaje se na materiály KGB) skryté pozadí kábulského převratu a sovětské intervence. – Autorství některých Řezáčových titulů ze 70. a 80. let je vzhledem k úpravám ze strany vydavatelů, ne vždy vyjádřených jménem spoluautora, problematické.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1