Rostislav Valušek

česká, 1946 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Mgr. Rostislav Valušek se narodil 18. června 1946 v Olomouci. Otec Augustin Valušek byl živnostník, matka Emílie Valušková, roz. Konečná, byla v domácnosti. V dětství ho kromě rodičů zásadně ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval nejenom víru, od založení byla praktikující členkou Církve československé (husitské)-CČS(H), ale i umění a život vůbec.

Základní devítiletou školu navštěvoval v letech 1952–1961. V té době byl jeho život paralelně ovlivňován i výchovou v Nedělní škole CČS(H), kam pravidelně docházel. Po absolvování základní devítileté školy se u strýce vyučil zámečníkem. Po neúspěšných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Po srpnu 1968 emigroval do NSR. Přestože tam byl přijat na grafickou školu, rozhodl se po vnitřním boji k návratu do vlasti a ke studiu bohosloví. Za pomoci několika osob z CČS(H) byl v roce 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia bohosloví a církev se mu měly stát jakýmsi místem spočinutí. Asi po roce úspěšného studia se však dostavilo rozčarování z poměrů na fakultě i v církvi a jeho touha stát se knězem byla značně otřesena. I díky vnitřnímu duchovnímu zážitku, který mohl prožít, nakonec studia v roce 1974 dokončil. V té době se jeho životní cesta však ubírala již více směry. V Olomouci se již během studia bohosloví začal věnovat vydávání samizdatu a vlastní umělecké tvorbě.

V roce 1972 dochází k osudovému setkání s Petrem Mikešem a vzniká tak mnohaletá spolupráce na vydávání olomouckého samizdatu souhrnně nazývaného Texty přátel. Bibliografická řada Textů přátel čítá za léta své existence bezmála 300 titulů. Tato edice je dle zakladatele knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda vůbec první samizdatovou řadou, která začala vycházet po okupaci Československa v roce 1968. Kromě olomouckého triumvirátu: Petr Mikeš, Eduard Zacha a Rostislav Valušek spolupracuje na vydávání samizdatové edice i brněnský „okruh": Jiří Kuběna, Jaroslav Frič, Josef Šafařík, Pavel Švanda a další. Z popudu Jiřího Kuběny se od roku 1974 podílí na pořádání literárních večerů Šlépěje v okně. Přínos Rostislava Valuška pro činnost moravského samizdatu spočíval zejména v opisovačské, editorské, výtvarné a knihvazačské práci. Jeho nejvýznamnějším samostatným počinem bylo vydávání literárního a výtvarného sborníku Enato. Od roku 1984 vyšlo postupně devět svazků tohoto sborníku, který tvůrce doprovázel vlastními grafickými listy.

Kromě těchto činností fungoval i jako jakási spojka mezi Moravou a Prahou, kde navázal blízké kontakty například s literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, s manželi Němcovými nebo Věrou Jirousovou. Skrze jeho samizdatové a umělecké aktivity se Rostislavu Valuškovi dostalo v roce 1977 té „cti", že byl na Sjezdu československých spisovatelů spolu s dalšími autory zmíněn samotným Vasilem Biľakem. I díky této skutečnosti se o něho začala intenzivněji zajímat StB. Po dobu téměř jednoho roku byl opakovaně vyslýchán, vydírán a přemlouván ke spolupráci. Po neúspěšných „námluvách" vyvrcholily snahy StB vykonstruovaným procesem, ve kterém byl Rostislav Valušek spolu s dalšími asi šesti osobami obviněn z hanobení republiky. Soud jej nakonec odsoudil k devíti měsícům podmíněně s odkladem na dva roky.

Farářská služba byla Rostislavu Valuškovi zapovězena až do roku 1989. Již po skončení studia téměř rok neobdržel diplom o jeho dokončení a vysvěcen na kněze CČSH byl až po ročních peripetiích v září 1975. Potřebný státní souhlas pro výkon duchovenské služby se pokoušel postupně získat ve všech diecézích CČSH. Krátce uspěl až v pražské diecézi, kde byl však „uklizen" na vesnickou faru do Lužné, a po několika dnech mu byl státní souhlas opět odebrán. Nový pokus Rostislav Valušek učinil v roce 1977, ale byl opět neúspěšný a navíc byl po jednáních ještě zatčen a odvezen k výslechu. Přesto jako vysvěcený kněz příležitostně působil. Farářskou službu mohl nastoupit až v roce 1989 a do dnešních dnů slouží jako farář Církve československé husitské v Horce nad Moravou.

Během svého života vystřídal několik dělnických povolání: topič, zaměstnanec vlakové pošty, skladník, kulisák a v letech 1979–1989 měřič u hydrologického průzkumu. V roce 1983 se oženil a s manželkou Marcelou vychovali dvě děti: Honzu a Annu. Svůj život hodnotí spolu s Otokarem Březinou lakonicky: „Pane, za všechno díky."

Zdroj životopisu: Internet

Populární autoři:

Jan Werich

1905 - 1980
Jaroslav Foglar

1907 - 1999