Miroslav Kubíček životopis

česká, 1934 - 2021

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Životopis

Narodil se 1. 10. 1934 v Dolním Městě u Světlé nad Sázavou.
Ve své rodné obci na Vysočině žil do dvanácti let, poté se s rodiči přestěhoval na Jesenicko. Obě krajiny Kubíčka ovlivňují v celé jeho tvorbě. Maturoval na jesenickém gymnáziu a poté studoval na FF UP obor český jazyk a literatura. Zde ho formovala nejen charismatická osobnost Oldřicha Králíka, ale taktéž přátelství se studijními kolegy Jiřím Pištorou a Radoslavem Lošťákem. Od roku 1960 učil na Střední zemědělské technické škole v Šumperku a v roce 1963 mu vyšel debut Dny sluncí. Přispíval do časopisů Červený květ, Plamen, Host do domu aj. a kriticky se vyjadřoval k politickému dění (zvláště v okresních novinách Naše slovo, v Červeném květu aj.). To mělo po roce 1970 za následek ztrátu zaměstnání, publikační zákaz a během normalizace byl veden jako osoba nepřátelská komunistickému režimu. Po roce 1989 se opět mohl věnovat pedagogické činnosti a stal se ředitelem Střední zdravotnické školy v Šumperku. Do literatury se Kubíček vrátil až v roce 1992, a to Jesenickými pohádkami a pověstmi, výbor z poezie z doby publikačního zákazu spolu s novými verši vyšel pod názvem Průzračnost.

Debut Dny sluncí je především sbírkou křehké milostné lyriky na pozadí lyriky přírodní, avšak nutno podtrhnout, že u Kubíčka je obtížné rozhodnout, která z těchto dvou složek je dominantní, neboť láska a příroda jdou v Kubíčkově tvorbě ruku v ruce v citlivé harmonii. Příroda je však nejen prostorem k prožívání lásky, je i místem osamocených toulek lyrického subjektu, jenž ctí zemi, souzní s přírodou a vnímá ji všemi smysly. Významnou roli hrají taktéž živly: „Žiji tak blízko živlů! / Jsem s živly ve svém živlu.“ (Dny sluncí: Živly, s. 28). Mezi vydáním první a druhé sbírky uplynulo pětatřicet let. Druhá sbírka s názvem Průzračnost vznikla jako výbor z rukopisů básní z let 1970–1997. Některé verše již naznačují cestu, po níž se Kubíček vydává až do současnosti. Je to hra s mateřským jazykem, což Kubíček podtrhl volbou názvu Lesy jazyčné – takto pojmenovaná sbírka však nemohla být čase svého vzniku vydána. Po letech se z ní mnohé básně ocitly v Průzračnosti. Motiv z původního titulu obsahuje báseň Naděje: „do jazyčných lesů / stále víc se vracím / utichá útrapa / na jeleních loučkách / na srstnatém mechu // když se slovo ztratí / sezobou ho ptáci“ (Průzračnost: Naděje, s. 45). V Průzračnosti je zřetelný akcent na formální vytříbenost básní a také experimentování s různými formami – například oddíl Japonerie je inspirován žánrovými formami haiku a tanka. Obsahově se však Kubíčkovy básně od japonské tradice odchylují, neboť mimo přírodních motivů často reflektují i problematiku osobní. Kubíčkovo veršové cizelérství se projevuje mj. důrazem na libozvučnost slovních spojení. Například báseň Podzimní se k Verlainově Písni podzimní hlásí nejen svým názvem, ale i pečlivým výběrem hlásek: „ztichlými místy listy zní / štíhlými dýmy vítr mísí / v mincířích listí stíny visí / tlí hlíny hlíny tlí / i mírný splín chvíli dlí“ (Průzračnost: Podzimní, s. 43). Kubíček taktéž vytváří mnohé neologismy a hojně užívá aliterace. Tu je možno dokonce označit za Kubíčkovo poznávací znamení, neboť jeho sbírky často nesou aliterační názvy (Volba volnosti, Rod roku, Hlučná hlína, Toulavou touhou).

Kubíček se taktéž věnuje tvorbě pro děti – je autorem knih Jesenické pohádky a pověsti, Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti, Hornohanácké pohádky a Pradědovy pohádky. Jeho pohádky a pověsti se taktéž dočkaly televizního zpracování ve formě hraných večerníčků pod názvem Venušánkovy příběhy ze Země děda Praděda.

Kubíčkova tvorba je silně autobiografická – nejen v básních referujících k autorově tvůrčí práci a v dílech tematizujících krajinu Jeseníků a Vysočiny, ale taktéž v tvorbě věnované spolužákům z doby studií na FF UP. Báseň Chlapec s rohlíkem z roku 1955 odkazující k osobě Radoslava Lošťáka přinesla Kubíčkovi již během studia úspěch v podobě ocenění ve fakultní literární soutěži. Milan Blahynka vzpomíná na Kubíčkovy univerzitní literární počiny takto: „Už téhož roku 1956 vyšel v KNO i sborník veršů mladých autorů olomouckého kraje. Z fakultních soutěží (porotovaných Oldřichem Králíkem, Jiřím Opelíkem a mnou) jsme měli tři básnické talenty: Josefa Galíka, Jiřího Pištoru a Miroslava Kubíčka.“ (M. Blahynka: Nám. Rep. 1, KLK, KNO, léta padesátá, in Z paměti literární Olomouce). Zmíněná báseň pak byla upravena a přetištěna ve sbírce Volba volnosti a ve výboru Toulavou touhou. Lošťák se pod týmž označením, tedy jako „chlapec s rohlíkem“ objevuje i v kapitole Spadl mi kámen ze srdce v Kubíčkově připravované knize Odvalený kámen. Ta obsahuje i následující vzpomínku na studentská léta: „Ve Ztracené ulici č. 13 jsme v jedné místnosti bydleli tři bohemisté, ale spíš se nám všem z tohoto studijního oboru říkalo bohémové. Obojí bylo pravda. Všichni tři jsme byli venkované a město nás omámilo, opíjelo, zlákalo, inspirovalo. […] Osudy nás tří byly podobné příběhům většiny studentů: studium, lásky, rošťárničky, starost o jídlo. Tak jsme si třeba říkali, že až si budeme vydělávat a sejdeme se, navštívíme všechny naše restaurace a budeme se přímo cpát. Sešli jsme se několikrát, ale studentský hlad se ztratil. Ztratila se Ztracená č. 13. Dům zbourali, ale všude kolem jen nám zaznívají naše kroky a verše a písně. Když tudy jdu, musím se zastavit, abych uchopil vzpomínku. Všechno je jiné. Nebo stejné?“ (Olomouc v české literatuře, s. 249). Kubíček taktéž vzpomíná na spolužáka Jiřího Pištoru, a to ve stejných sbírkách, ve kterých je zařazena i vzpomínka na Radoslava Lošťáka. Pištorovi je ve Volbě volnosti věnována báseň s názvem Příteli, tatáž báseň je (mírně modifikována) otištěna i ve výboru Toulavou touhou. Nově se zde objevuje báseň S Jiřím Pištorou v útoku. (zdroj životopisu: http://spisovatele.upol.cz/miroslav-kubicek/)

Ocenění