Karel Marysko

česká, 1915 - 1988 statistiky

Nahrávám...

Životopis

* 29. 3. 1915, Třebechovice pod Orebem
† 23. 11. 1988, Praha

Básník
Otec prozaičky Maxi Marysko (1945–2000). Jeho první ženou byla překladatelka angloamerické beletrie Květa Marysko (* 1919, roz. Koudelková, sňatek 1944, rozvod 1955); druhou Věra Sýkorová (* 1926, sňatek 1966). Jeho otec byl houslistou působícím v orchestru Záhřebské opery; rané dětství tak Marysko prožil v Chorvatsku, kde 1921–1922 začal v Záhřebu navštěvovat školu. Potom se rodiče vrátili do Čech a otec získal místo kapelníka v Nymburku. Zde Marysko navázal celoživotní přátelství s Bohumilem Hrabalem, na jehož literární začátky měl značný vliv. Po ukončení obecné školy a měšťanky (1929), na níž už mj. skládal scénickou hudbu pro ochotnický soubor místního Hálkova divadla, byl přijat na pražskou konzervatoř. 1929–1936 studoval specializaci cello a klavír (mat. 1936). 1938 byl mobilizován a zařazen do zdravotní roty, několik měsíců strávil v Mladé Boleslavi. Po návratu působil 1940–1943 jako učitel na hudební škole v Čáslavi (v této době mj. zhudebnil báseň Zvony Guillauma Apollinaira) a zároveň 1939–1946 absolvoval mistrovskou třídu konzervatoře u violoncellisty prof. Ladislava Zelenky. 1943 nastoupil jako cellista do orchestru Národního divadla a 1944 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Krátce před koncem války byl totálně nasazen v továrně na léky. 1962 působil devět měsíců na Kubě jako hudební pedagog, 1973–1977 účinkoval v Městském orchestru ve Stavangeru (Norsko). Po návratu z Norska odešel do důchodu, až do 1982 však ještě hrál v orchestru Smetanova divadla v Praze. Krátce vystupoval rovněž v promenádním orchestru ve Františkových Lázních a poté jako cellista v pražském motolském krematoriu. Zároveň vypomáhal jako hudebník v nymburském krematoriu, v němž v mládí jako cellista začínal; v důchodu byl příležitostně též poštovním zřízencem.
Časopisecky Marysko takřka nepublikoval; posmrtně byly jeho texty uveřejněny v samizdatovém periodiku Dej to dál. Sešity čtvrtého proudu, dále v Zdravotnických novinách, Domovu, Haňťa Pressu, Tvaru, My 91, Učitelských novinách a Literárních novinách. Jeho verše a prózy, z nichž pravidelně sestavoval v strojopisných kopiích tzv. roční bilance se samostatnými názvy, vydalo v chronologicky navazujících svazcích zpočátku samizdatové nakladatelství Pražská imaginace v edici Knihy čtvrtého proudu (ed. Karel Dostál): za Maryskova života byly vydány Zelený altán (texty z let 1969–1976, 1988) a Modrý pavilon (texty ze 70. let, 1988). Posmrtně byly uveřejněny svazky Květomluva korejského kata (výběr prací z 50. let, 1988), Emoční itinerář (práce z let 1960–1963, 1989) a Žlutý kabinet (práce z let 1964–1967, 1989). Závěrečný svazek, výbor textů z 80. let, byl již otištěn jako knižní publikace s titulem A vše jde dál... Jiné původní edice z Maryskových rukopisů – Poetický materiál (1989) a Poetický zápisník II. (1989) – sestavil pro svou samizdatovou edici Ilja Matouš. Maryskovy texty vyšly v samizdatových sbornících Básníci a samotáři (1984, ed. Ondřej Fibich, Jiří Brixi) a Karlu Srpovi k padesátinám (1987, ed. Joska Skalník) a rovněž v publikacích Pražské imaginace: In memoriam Frantovi Machovi (1987, s Bohumilem Hrabalem), In memoriam Jaroslavu Kladivovi (1987, s Bohumilem Hrabalem), Jablečné pyré (1988, obsahuje Maryskův soubor básní A vše jde dál...), Hrabaliana (1989) a Vyzvání k hodokvasům (1989, ed. Václav Matěj Karafiát = Václav Kadlec). S použitím fragmentu prózy Bohumila Hrabala Kladno hází Marysko napsal povídku Hodina ruštiny. Jeho osoba vystupuje v mnoha dílech Bohumila Hrabala (mj. jako nymburský básník Kytka v próze Chcete vidět zlatou Prahu?). V korespondenci užíval pseudonymu Karel Polab Nymburský.
Verše začal Marysko psát již za nymburských studií, kdy se přikláněl k surrealistické metodě (jeho juvenilie, převážně z let protektorátu, vyšly teprve na počátku 70. let, ve výboru básní Poetický zápisník). 1945 s Bohumilem Hrabalem vyhlásil a propagoval směr nazvaný neopoetismus, který v generační polemice s meziválečným surrealismem proklamoval estetické sepětí básně jakožto surrealistického tvaru s reflexí aktuální společenské atmosféry, pojmenovávané prostřednictvím postulátu „emoce“. Těžiště vlastní Maryskovy tvorby, určené zpočátku jen pro kruh přátel, leží v burleskním propojování absolutna, absurdna a nonsensu a v práci s pitoreskními patafyzickými detaily. Její pozadí pak utváří autorovo sebevymezení jako outsidera kladoucího důraz na subjektivní citovost a umělecký vzdor. Na pozadí poetiky „smrtelně vážné“ oficiální literatury se Marysko projevoval jako vynalézavý imitátor básnických žánrů a dobových stylů (od sentimentální lyriky přes kvazibalady po absurdní parafráze), ale i jako autor naivistického provokování konformního vkusu. Pro své pozdní básně razil označení „veršelíny“. V kontextu ineditní tvorby 50. a 60. let mají specifický význam také Maryskovy dokumentaristické, neorealistické prózy (mj. i cyklus groteskních povídek) a pokusy o detektivní příběhy. Psal též parafráze operních libret a jako paralelu ke krásné literatuře trvale pěstoval rozmanité epistolární žánry, mj. groteskní novoročenky, výtvarné koláže či legendární pozvánky s fiktivními jídelními lístky. Obsáhlá a tematicky rozsáhlá je zejména Maryskova korespondence s Bohumilem Hrabalem.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1

Populární autoři: