Jiří Volf

česká, 1930 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Dr. Jiří Volf je bezesporu jedním z nejznámějších pracovníků pražské zoologické zahrady. Působil tu čtyřicet let jako provozní zoolog a posléze vedoucí oddělení obchodu a dokumentace. Mezinárodní věhlas mu přinesla funkce vedoucího mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, kterou zpracovával a vydával od roku 1960 do roku 1990. V zoologické veřejnosti je dobře znám jako velmi plodný autor – je autorem nebo spoluautorem 22 populárně naučných knih, 160 odborných prací a stejného počtu popularizujících článků, esejí a úvah. Jiří Volf je natolik svébytná osobnost historie pražské zoologické zahrady, že se de facto stal živou legendou a kolují o něm nesčetné historky a zkazky. Pověstná je zejména jeho kritičnost a urputnost, hraničící místy až se zavilostí. Pokud byl přesvědčen o své pravdě, nikdy neváhal své názory hlasitě prezentovat, a to často k nelibosti nadřízených a mocných ve svém okolí. Na to ovšem několikrát v životě doplatil, ale nakonec jak sám říká, vždy něco získal. Jeho život se často ubíral úplně jinými cestami, než si on sám představoval, přesto ale nakonec vždy dokázal využít každé možnosti, která se mu naskytla.

On sám na to vzpomíná:

„Nepokládám za stěžejní skutečnost, že jako dítko školou povinné jsem chtěl být krmičem v zoo, ani to, že později, díky mimořádné toleranci rodičů, se náš městský byt stal spíše viváriem. Kdyby třídní profesorka před maturitou nezlikvidovala můj kádrový posudek, nedostal bych se na vysokou školu, kde bych se na přírodovědecké fakultě lidsky nesblížil s panem doc. Waltrem Černým. Podstatný vliv na můj další „vývoj“ měl v padesátých létech další posudek, tentokrát od fakultní organizace ČSM, který mně po promoci zavřel dveře od vyhlédnutého Výzkumného ústavu lesa a myslivosti na Zbraslavi i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. V posudku se doslova pravilo, že poměr J. Volfa k lidově demokratickému zřízení je kladný, nicméně omezený nedostatečnou politickou vyspělostí a další odborný i politický vývoj je do značné míry závislý na správném prostředí… A tak jsem čekal na umístěnku ministerstva školství, věd a umění – a ta zněla na zoologickou zahradu Praha, kde zřejmě bylo to správné prostředí pro nápravu“

Po ročním působení v zoo nastupuje Jiří Volf na vojenskou službu. Vzhledem ke svému kádrovému posudku narukoval k neozbrojeným, tzv. pomocným technickým praporům, lidově nazývaných „černými barony“ pro černou barvu výložek. A znovu jakoby zasáhl osud. Zatímco většina příslušníků PTP byla odvelena do uhelných či uranových dolů nebo lomů, Jiřímu Volfovi byla předurčena služba ve Vojenské hříbárně v Rudné pod Pradědem. Služba v hříbárně mezi zkušenými „koňáky“ obohatila Jiřího Volfa o znalosti z biologie a chovu koní. Netrvalo dlouho a dostal příležitost nabyté vědomosti dokonale využít.

„Brzy po mém návratu do civilu se na jaře 1957 objevila v Praze mimořádná osobnost – dr. Erna Mohrová ze Zoologického muzea v Hamburgu. Tehdejšímu řediteli pražské zoo dr. Cyrilovi Purkyněmu se svěřila, že připravuje monografii o koních Převalského, a požádala jej, zda by jí mohl doporučit někoho z pražské zoo (tehdy největšího chovatele těchto koní na světě vůbec), kdo by jí byl nápomocen při shromažďování a vyhodnocování údajů z mezinárodního chovu. Volba byla pro dr. Purkyně jednoduchá, protože, jak pravil „Volf byl přece přes dva roky u těch kobyl...“

Spolupráce s dr. Mohrovou byla pro mne závazkem, ale i požitkem pro její erudici, píli a zarputilost. Zmíněná monografie vyšla těsně před I. mezinárodním sympoziem na záchranu koně Převalského, které se konalo v září 1959. Na něm byla Zoo Praha jako hostitelská zahrada požádána, aby plemennou knihu nadále vedl, a já byl pověřen zpracováváním dat a přípravou do tisku.“

S funkcí vedoucího plemenné knihy se Jiří Volf rozloučil v roce 1990 na VII. mezinárodním sympoziu na záchranu koně Převalského v Lipsku. V té době se již zcela konkrétně hovořilo o návratu koní do volné přírody Mongolska a Číny. Bylo zřejmé, že k záchraně posledního divokého koně naší planety přispěla zásadním způsobem také mezinárodní plemenná kniha. Nebýt této knihy, založené Ernou Mohrovou a tři desetiletí pečlivě zpracovávané Jiřím Volfem, bylo by jen velmi obtížné řídit světový chov koní Převalského tak, aby byla zachována co možná největší genetická variabilita uvnitř populace, vyvarovat se rizik příbuzenské plemenitby či sledovat a eliminovat některé nežádoucí geneticky podmíněné znaky. Při výběru koní určených k vypouštění do volné přírody se tak odborníci mohli spolehnout na rodokmeny sahající až k původním 13 jedincům − zakladatelům stávající světové populace koně Převalského. V průběhu zmíněných tří desetiletí se objevily snahy vzít správu plemenné knihy pražské zoologické zahradě a evidenci předat do Nizozemí či do Německa. Oficiálním argumentem byla skutečnost, že vedoucí plemenné knihy jakožto občan země východního bloku nemá možnost pravidelně vyjíždět do zahraničí na setkání a semináře týkající se chovu koní Převalského. Ve skutečnosti šlo o to, že chov koní Převalského byl v té době prestižní záležitostí a převzetí dokonale zpracované kartotéky dat mohlo být pro nadace či zoologické zahrady příležitostí ke zviditelnění a získání dotací či sponzorských příspěvků. Díky nekompromisnímu postoji J. Volfa a vedení zoologické zahrady a především díky skutečnosti, že způsobu vedení plemenné knihy nebylo možno nic vytknout, zůstala plemenná kniha koní Převalského v Praze.

V roce 1992 navštívil Jiří Volf ukrajinskou stepní rezervaci Askania Nova a z pověření německé nadace Christiana Oswalda vybíral koně pro nově vzniklou semirezervaci Tachin Tal v mongolské Gobi. Koncem roku 1993 odešel do důchodu, nicméně zájem o dění v světovém chovu koní Převalského neztratil. V roce 1998 navštívil Tachin Tal s transportem koní z Evropy a zúčastnil se vypuštění jednoho stáda do volnosti. Sám o tom píše: „ Po třicet let jsem měl možnost udržovat osobní nebo alespoň písemné styky se všemi chovateli a nepřímo ovlivňovat celosvětový chov divokých koní, aby jednou mohli být opět reintrodukováni do volné přírody a tak zachování pro budoucnost. Nevěřil jsem, že bych toho mohl být někdy svědkem. Když jsme ale v červnu 1998 v Mongolsku vypouštěli koně dovezené z Evropy, včetně tří koní z Prahy, promítlo se mi uplynulých 40 let, od prvého setkání s Ernou Mohrovou až po současný okamžik, a – přiznávám − obejmul mě sladký pocit zadostiučinění.

Vím, že jen málokomu se poštěstí, aby mohl přehlédnout svoji dlouholetou činnost od skrovných počátků až po úspěšné dovršení. Chci být ale pokorný. Kdyby nebylo onoho osudového kádrového posudku, pomocných technických praporů, návštěvy dr. Erny Mohrové a divokých koní, pak slovy Františka Palackého − musil bych si vše snad vytvořit...“

Populární autoři:

Jaroslav Hašek

1883 - 1923