Jaroslav Selner

česká, 1906 - 1973 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Narodil se 5. května 1906 v Kročehlavech (Kladno).
Tolik dobrodružství na jediný lidský život. Generál Jaroslav Selner unikal smrti, ať se po něm sápalo gestapo nebo komunisté. Ve druhé světové válce prošel západní i východní frontou, bojoval v Africe u Tobrúku, do Československa se na jaře 1945 probil přes Duklu.
Kronika rodu Selnerů sahá až do první poloviny 17. století k povstání Chodů proti německému šlechtici Maxmiliánu Lammingerovi. Jedním z přímých předků Jaroslava Selnera byl konšel z Újezda na Domažlicku Jan Selner. Spolu s dalšími vůdci rebelie, sedlákem Janem Sladkým Kozinou a draženovským rychtářem Kryštofem Hrubým, měl být popraven. Ale hrdelní trest mu byl zmírněn a ze žaláře ho propustili v roce 1698, tři roky po Kozinově smrti. Spisovatel Alois Jirásek ve svých Psohlavcích Selnerovo jméno neuvádí, používá pro něj rodovou přezdívku Čtverák, kterou získal podle újezdského statku „Hu Štveráků“, na němž hospodařil. Jan Selner Čtverák byl prvním z povstalců, kteří napadli Lammingerovy úředníky. A měl za sebou řadu odvážných činů už před tím, než se stal ústřední postavou povstání Jan Sladký Kozina.
Povahu předků v sobě Jaroslav Selner nezapřel. „Byl to člověk, který měl rád život,“ vzpomíná na svého otce syn Jaroslav. „Rozhodně to nebyl upjatý důstojník zaujatý jen kariérním postupem. Rád si dal sklenku něčeho dobrého a hezká děvčata mu nebyla lhostejná.“
Vysokou válečnou školu dokončil Selner pár měsíců před podpisem Mnichovské dohody. Když v březnu 1939 wehrmacht obsadil zbytek země, vstoupil třiatřicetiletý kapitán generálního štábu do odbojové organizace Obrana národa. Jeho skupina byla ale brzy odhalena, tak se rozhodl emigrovat. Při útěku z Brna v prosinci 1939 ho gestapo málem dostalo. Po válce se ze spisů německé tajné policie dozvěděl, že ho i s kolegou nadporučíkem Fictumem v Brně sledovali. V autě před domem na něj čekala hlídka. Protože nemohl spát, vyrazil Selner na nádraží už ve čtyři ráno. Chtěl jít pěšky, ale kolem projížděla tramvaj, tak do ní naskočil. To mu zachránilo život. Gestapáci v autě jeho odchod nepostřehli. Fictuma zatkli a později zastřelili.
Přes Slovensko se Selner dostal do Budapešti, kde pomáhal na francouzském konzulátu uprchlíkům se získáním dokladů a bezpečným přechodem do Jugoslávie. Byla to součást rozsáhlé balkánské aktivity pod vedením československé zpravodajské ústředny Marie. Selner ve spolupráci s organizací pokračoval i po svém přesunu do Bělehradu, kde se stal přednostou sabotážního oddělení. Když přenášel kufry se zbraněmi, byl se dvěma kolegy zatčen. Díky úplatkům se ze zajetí dostali, aby unikl smrti, musel však Jugoslávii rychle opustit.
Podzim 1940 prožil Selner v Sýrii. Tady se poprvé setkal s plukovníkem Karlem Klapálkem, pod jehož velením prošel později i Dukelským průsmykem. Klapálek právě sestavoval Československý pěší prapor 11 - Východní a on se stal velitelem čety, s níž absolvoval slavnou bitvu o Tobrúk.
Strategickým přístavem proudilo obilí už do starého Říma, počátkem 20. století z něho učinili Italové vojenskou pevnost a za 2. světové války tu zuřily urputné boje. Selner se zdejších vojenských operací účastnil i na jaře 1943, to už ale jako zástupce velitele a později velitel jednoho z praporů Československého 200. lehkého protiletadlového pluku - Východ.
U Tobrúku byl v říjnu 1941 zraněn výbuchem miny, vyvázl opět jako zázrakem. Množství min, které po sobě na vyklizených pozicích Němci nechávali, bylo do té doby nevídané. Selner po válce vzpomínal, jak v Africe spadl z motocyklu do zaminovaného prostoru. Pod ním ležely dvě nevybuchlé nálože a on se nemohl pohnout, dokud pyrotechnici munici nezlikvidovali. „Odminování“ trvalo dvě hodiny!
Po porážce německých a italských vojsk v Africe byli českoslovenští vojáci ze Středního východu v létě 1943 odvoláni. V Anglii je čekalo slavné přivítání. „Naposledy jsme si oblékli tropické stejnokroje. Bylo to 18. srpna. Prezident dr. Edvard Beneš nás přijel přivítat a dekoroval pluk Válečným křížem,“ vzpomíná v knize Ozvěny bojů na příjezd do Liverpoolu generál Karel Klapálek.
Major generálního štábu Jaroslav Selner byl k vlastnímu překvapení poslán do Londýna, kde nastoupil do zpravodajského oddělení legendárního šéfa československé tajné služby Františka Moravce. O své roční práci v agentuře ani po válce nehovořil, ale i tady měl štěstí. Když jednoho poledne odešel z kanceláře na oběd, dopadla na vedlejší dům německá bezpilotní střela V-1. Po návratu si prohlédl, jak se do zdi za jeho stolem zaryly stovky střepin. Kdyby se v kanceláři zdržel déle, výbuch by ho roztrhal. I popáté se smrti vysmekl.
O přeložení z Londýna k východní armádě, kterou v létě 1944 rozšiřoval v Sovětském svazu Ludvík Svoboda, požádal sám. Československá jednotka zoufale potřebovala důstojníky, jichž mnoho padlo. Hned v září nastoupil do bojů o Dukelský průsmyk.
Jeho velitelem u 3. brigády sboru byl opět Karel Klapálek. Selner se v hodnosti majora stal jeho zástupcem, brzy ale převzal funkci náčelníka štábu po majoru Kuklovi, těžce zraněném nášlapnou minou. Když v únoru 1945 zranila mina i generála Klapálka, jmenoval Svoboda Selnera velitelem 3. brigády. Vedl ji v těžkých bojích u Liptovského Mikuláše i v operacích na Slovensku a na Moravě.
Také na Dukle museli vojáci překonávat rozsáhlá území posetá minami, jejich množství ohromilo i Afrikou proškoleného Selnera. „Co tu připravili fašisté, se vymykalo všem mým dosavadním představám,“ psal ve vzpomínkách.
Znovu se narodil i 27. listopadu 1944, nedaleko obce Nižný Komárnik. Tady přizval ženijní důstojník kapitán Jiří Chlubna kolemjdoucího velitele Selnera k prohlídce nového typu německé miny. Přihlíželi i další vojáci. „Přijdu hned,“ odvětil Selner. Ušel pár kroků, když se za ním ozval výbuch. Otočil se a všichni byli mrtví. O pár dnů později unikl o pár centimetrů kulce německého snajpra. Střela se zaryla do trámu kousek od jeho hlavy. Smrt opět neuspěla.
Nebýt štěstí, nevelel by tak jedné z nejdůležitějších operací v březnu 1945 u Liptovského Mikuláše. Po neúspěšných pokusech o překonání německé obrany zorganizoval riskantní noční útok. V poslední chvíli se mu podařilo zarazit postup německých tanků, které se snažily odříznout a zlikvidovat velkou část československých jednotek. Za úspěšnou akci byl Selner vyznamenán dalším válečným křížem a medailí za chrabrost
V květnu 1945 se stal velitelem 3. divize československé armády, která se z třetí brigády zformovala v Kroměříži. Pár dní po válce, země vítala svoje hrdiny a plukovník Selner vjel 17. května na koni na Staroměstské náměstí, obsypané nadšenými Pražany. Několik dnů poté se v Praze seznámil se svou manželkou. Samozřejmě dobrodružně: na hlavní třídě v Dejvicích mu herečka Věra Skálová málem vběhla pod kola trofejního bavoráku. Svatba se konala v lednu 1946.
Jako velitel divize byl vyslán na studia do Vyšší vojenské akademie Generálního štábu v Moskvě, kde absolvoval v květnu 1947 a stal se náčelníkem katedry taktiky na Vysoké válečné škole v Praze. Byl povýšen na brigádního generála, ale šťastné období končilo. Kariéry mnoha hrdinů, kteří působili na Západě, od února 1948 směřovaly k perzekucím, kriminálům, lágrům a v mnoha případech až k popravišti.
V roce 1950 byl generál Selner propuštěn z armády jako politicky nespolehlivý. Začal fárat do dolů na Ostravsku. Bez nároku na důchod, který mu později vyměřili a hned zas vzali jako „horlivému služebníkovi kapitalistického režimu“. Pracoval jako posunovač na dráze, dispečer. Díky svým schopnostem se z dělnických profesí vymanil. Stal se vychovatelem, učitelem a nakonec ředitelem učňovské školy drogistů. Do důchodu odešel v létě 1966, o šest a půl roku později zemřel.
„Zametli s ním,“ říká dnes jeho syn Jaroslav. „Příslušníci státní bezpečnosti si u nás podávali kliku, matka těžce pracovala v pekárnách, otec nuceně fáral, ale já osobně nešťastné dětství neměl.“ Když Selnera mladšího v 50. letech odmítli jako jediného ze třídy přijmout do Pionýra, poprosil otce, aby se šel do školy přimluvit. „Tehdy jsem samozřejmě nepřemýšlel, co je to Pionýr. Všichni spolužáci do něj chodili a já se cítil vydělený z kolektivu,“ vzpomíná. Generál se za třídní učitelkou skutečně vypravil. „Pracuji jako dělník, tak jaký jsem nepřítel lidu?“ ptal se. „Vyšlo to, dodatečně mě přijali,“ vzpomíná na dnes již úsměvnou historku Selner mladší. Při té další jde už mráz po zádech. V 60. letech totiž jeho otec jako mnozí jiní usiloval o rehabilitaci. V branném oddělení ÚV KSČ ho čekalo překvapení. Jakýsi plukovník mu ukázal list papíru s výrokem Nejvyššího soudu z roku 1949. Podle něho měl být Jaroslav Selner odsouzen k trestu smrti. Na rozsudku bylo červenou tužkou připsáno slovo „Nesouhlasím“ a nečitelný podpis. Kdo byl jeho zachráncem, to se generál nikdy nedozvěděl.
Zemřel 11.ledna 1973.

Zdroj životopisu: MF Dnes

Populární autoři:

Jan Werich

1905 - 1980
Jaroslav Hašek

1883 - 1923