Gérard d´Aboville životopis

Životopis

Narodil jsem se v r. 1945 jako čtvrtý z devíti dětí - šesti chlapců a tří děvčat. I když naše rodina má již po několik generací sídlo v Bretani, žili jsme v Paříži, kde můj otec pracoval v průmyslu. Jako bývalý důstojník zastával tvrdou výchovu a byl přesvědčen, že řádné vzdělání mohou zaručit jedině ústavy s co nejpřísnější disciplínou, a pokud možno katolické. Nijak jsem v nich však nevynikal. Mám-li být zcela upřímný, byl jsem mizerným žákem, ba jedním z nejmizernějších! Navštěvoval jsem postupně řadu škol; ve většině z nich netrvalo ani celý školní rok, a byl jsem prohlášen za kverulanta a beznadějný případ a vyhozen... Dnes se některé z těchto ústavů pyšní tím, že mě mohou počítat ke svým bývalým žákům, aniž tuší, jakým žákem jsem byl!
Má školní léta mi přinesla mnoho utrpení; neustálé tresty a opakované výhrůžky, že skončím buď ve vězení nebo na žebrotě, způsobily, že na dětství nemám zrovna hezké vzpomínky. Školní roky se nekonečně táhly a já žil v očekávání prázdnin, které jsem trávíval u dědečka a babičky na pobřeží Bretaně.
A právě tam jsem se již v raném věku začal zajímat o lodě a mořeplavectví. Záhy jsem v tom našel únik ze světa školy, který jsem tak nenáviděl. Lodě se pro mne staly synonymem dobrodružství a svobody, symbolizovaly neomezené prostory a daleké břehy. Brzy jsem jim úplně propadl a tato vášeň mě už nikdy neopustila.
V té době (začátkem šedesátých let), se plachtění a jachtařský sport ve Francii ještě příliš neprovozovaly. Svůj první křest vodou jsem podstoupil na místních malých rybářských člunech, které jsme s bratry vybavili vesly a plachtovím, vyrobeným z toho, co dům dal. Mnohé prostěradlo tajemně zmizelo ze šňůry na prádlo a proměněné v plachtu započalo nový, a podle mého názoru vznešenější, život.
Pozemky našeho rodinného sídla Kérantré hraničí s řekou Auray, ústící do hlubokého, úzkého mořského ramene, kde často na noc kotvily anglické jachty, křižující okolní moře. Jedna z nich, Carlotta, zde bývala častým hostem. Byla to velkolepá loď, kutr postavený v r. 1900. Jeho majitel, Dick Twist, byl do Bretaně zamilován, a každý rok se vracel, aby strávil několik nocí pod majestátními smrky Kérantré. Netrvalo dlouho a stal jsem se pravidelným členem jeho posádky a v jistém smyslu i jeho žákem. Každé léto jsem se na palubě Carlotty plavil po moři u Bretaně, v Lamanšském průplavu nebo u jižních břehů Anglie.
S velkou námahou jsem ukončil středoškolské vzdělání a dosáhl diplomu na pařížské Obchodní akademii; nevím jakým zázrakem, protože jsem trávil více času v kanceláři námořního architekta, kde jsem ze záliby pracoval, než na přednáškách. Pak jsem si odkroutil vojnu, ne u námořnictva, jak by se dalo očekávat, ale u výsadkářů, kde mi můj stupeň vzdělání umožnil zastávat důstojnickou šarži a kde jsem měl příležitost uspokojit své dobrodružné choutky.
Vojenskou službu jsem ukončil v r. 1969 a konečně jsem mohl dát volný průchod svým tužbám po vzdálených horizontech. Nalodil jsem se na starou nákladní loď, směřující do Střední Ameriky. To byl začátek mé cesty kolem světa auto- a loď-stopem, potulka, která trvala dva roky, během níž se ke mně připojila Cornélia, jež se později stala mou ženou. Poznal jsem ji již dříve v Paříži, kam ji poslali z Belgie její rodiče, aby se u mých příbuzných naučila francouzsky.
Po návratu do Francie jsem samozřejmě hledal práci v oblasti blízké mému srdci, tedy související s mořem a hlavně s loďmi. Postupně jsem byl obchodním ředitelem námořní loděnice, průvodcem lodí, námořním poradcem při natáčení filmů, zprostředkovatelem pronájmu rybářských člunů atd. Nemusím snad podotýkat, že jsem nepropásl ani jednu příležitost plavit se po mořích. Přitom jsem nedbal toho, na jaké lodi a za jakých podmínek. Začátkem sedmdesátých let jsem začal uvažovat o přeplutí Atlantského oceánu na člunu poháněném výlučně vesly. Přede mnou se do tohoto dobrodružství pustili již někteří jiní odvážlivci, sami nebo ve dvou, s různou mírou úspěchu a po různých trasách.
Výběr trasy, nebo přesněji řečeno směru plavby, je velmi důležitý, protože velkou měrou ovlivňuje stupeň její nebezpečnosti a podle mého názoru i její hodnotu. Možnosti jsou různé: a postavit člun, speciálně určený pro takové dobrodružství. Má cesta přes Atlantský oceán tedy začala u rýsovacího prkna. Při navrhování člunu jsem se řídil výsledky svých dosavadních zkušeností a pozorování. Člun měl mít mnohé vlastnosti, které nebylo snadné sloučit dohromady: nesměl mít ani kýl ani pevnou zátěž, to by ho příliš zatížilo, přesto se však v případě převržení musel dát snadno napřímit. Musel být důkladný a nepotopitelný, schopný přepravit zásobu potravin a vody potřebnou na dva až tři měsíce, a při tom všem musel být pochopitelně co nejlehčí. Na rozdíl od všech ostatních člunů použitých při podobných výpravách měl být vybaven krytými a vodotěsnými prostory na uskladnění potravin a miniaturní kabinou.
Když jsem dokončil návrh, zbývalo ještě člun postavit, a i do toho jsem se pustil vlastníma rukama. Protože rád pracuji se dřevem, rozhodl jsem se pro tento tradiční materiál. Uchýlil jsem se však k moderní technice, spočívající v použití dřeva rozřezaného na tenké latě, které se vloží do formy a slepí. Tak vznikne velmi pevný, dokonale vodotěsný a zároveň lehký trup.
Na jaře 1980 jsem člun dokončil a zároveň mi došly peníze. A to mě ještě čekala různá velká vydání, jako např. náklady na dopravu člunu a veškerého vybavení do Spojených států. Měl jsem však štěstí; seznámil jsem se s majitelem jedné bretaňské továrny na rybí konzervy, který se uvolil vzít na sebe veškeré náklady spojené s mou výpravou výměnou za reklamu, kterou mu mé přeplutí Atlantiku přinese. Jeho podnik se honosil jménem Kapitán Cook, a tím jménem byl taky pokřtěn můj člun. Svému štěstí jsem tehdy trochu napomohl: den před tím, než se majitel továrny, Paul Larzul, přišel podívat na mou loď, jsem zjistil, že jeho konzervy mají žluto-modrou barvu, a tak jsem strávil noc přelakováváním člunu z původní červenomodré na žlutomodrou. Majitel pak tuto barevnou shodu považoval za dobré znamení a bez váhání smlouvu podepsal...
Ve stejné době se podobnými plány zabývali další dva veslaři: Skot Kenneth Iverr, který se o převeslování pokusil už rok předtím a musel být spasen uprostřed oceánu, a mladý Angličan Andrew Wilson. Oba chtěli vyplout z New Foundlandu a přistát v Irsku, což je trasa mnohem kratší než ta, kterou jsem plánoval já. Snažil jsem se s nimi spojit, abych jim navrhl, že bychom všichni tři mohli vyrazit společně ze Spojených států, ale marně.
Já vyplul 10. července 1980 z Chathamu, malého přístavu mezi New Yorkem a Bostonem na východním pobřeží Spojených států, jehož poloha na špici poloostrova mi umožnila dostat se rychle na širé moře.
Když teď, zatímco píšu tyto řádky, vzpomínám na to dobrodružství, zdá se mi, že proběhlo bez velkých potíží a s minimálním utrpením; připadá mi téměř snadné a docela příjemné. To je samozřejmě tím, že od té doby uplynulo již sedmnáct let, ale hlavně tím, že mezitím jsem uskutečnil přeplutí Tichého oceánu, jež bylo dvakrát tak dlouhé a o tolik drsnější a nebezpečnější, že zatlačilo většinu mých dřívějších zážitků do pozadí. Když jsem ale onoho 20. září v bretaňském Brestu po dvaasedmdesáti dnech na moři opět šlápl na pevnou zem, byl jsem přesvědčen, že jsem svůj příděl štěstí i svou psychickou a fyzickou výdrž vyčerpal až za nejzazší mez. Přes všechny hezké vzpomínky nebyla tato plavba žádnou procházkou. Prudké větry a bouře, které toho srpna řádily nad Atlantským oceánem, způsobily, že se člun se mnou několikrát převrhl. A pro Kerra i Wilsona, kteří vyrazili přede mnou, se plavba stala osudnou: zmizeli na moři bezestopy.
Vzpomínám si, že když se mě po přistání ptali, zda mám v úmyslu pustit se do boje i s Pacifikem, odpověděl jsem bez sebemenšího zaváhání: „V žádném případě!" Skutečně jsem to tehdy považoval za nemožné a myslím, že to opravdu v té době možné nebylo. Pro přeplavbu Atlantiku jsem musel nalodit 270 l vody, tedy více, než vážil celý člun (200 kg). Pro přeplutí dvakrát tak dlouhé vzdálenosti bych tedy musel nalodit nejméně dvakrát tolik vody. Na člunu zatíženém 500 litry vody by jediný veslař vyvinul tak malou rychlost, že by plavba nebyla možná. Svědectví, která tuto hypotézu potvrzují, vycházejí teprve dnes na světlo...
V r. 1987 jsem se vrátil na moře, a hlavně k plachtám, s úmyslem prozkoumat některé ze sedmi tisíc ostrovů, ze kterých se skládají Filipíny. Originální na této cestě bylo to, že jsem si jako plavidlo vybral sportovní katamarán, tedy směšně malý dopravní prostředek, který se skládá ze dvou plováků spojených hliníkovými trubkami potaženými plátnem. Je to spíše zábavní plavidlo, na němž je možno dosáhnout značné rychlosti. Je ideální k přepravě z pláže na pláž nebo z ostrova na ostrov, pokud nejsou od sebe příliš vzdáleny. V žádném případě to však není plavidlo vhodné k plavbě na širém moři. To opravdu ne!
Přesto, nebo pravděpodobně právě proto, vzhledem k mému až chorobnému sklonu k odvážným kouskům, jsem se rozhodl vydat se do Manily, hlavního města Filipín, oklikou z Hongkongu přes tisíc kilometrů Čínského moře.
Na týden na tomto plavidle vzpomínám jako na jedno z nejnebezpečnějších a nejvíce vyčerpávajících období v mém životě. Celou tu dobu jsem se nacházel těsně nad hladinou moře, zcela bez přístřeší a prakticky bez možnosti odpočinku. Spát jsem mohl vždy jen několik minut mezi vlnami, které se přese mě neustále přelévaly.
Když jsem však jednou dosáhl Filipín, čekala mě zde sladká odměna. Jaká slast, plavit se od ostrova k ostrovu a objevovat tento poslední ráj. Byl jsem varován před piráty, kteří prý ohrožují tamní vody. Místo nich jsem se setkal pouze s bezstarostným a laskavým obyvatelstvem...
Když jsem se vrátil do Francie, vyvolalo líčení mého posledního dobrodružství nadšení u fanatiků sportovních katamaránů. Pod jejich nátlakem jsem se ujal organizace závodů v Čínském moři. K tomu bylo zapotřebí dopravit na Filipíny nějakých čtyřicet katamaránů, jejich osádku, zpravodaje a organizátory, a uspořádat závody z ostrova na ostrov, které měly trvat čtrnáct dní. Problémy s tím spojené byly nemalé. Celý podnik byl sice nakonec po stránce organizační úspěchem, ale po jeho druhé repríze jsem se ocitl na mizině. Zřejmě mi lépe sedí hazardní dobrodružství než vyjednávání a uzavírání smluv!
Tou dobou bylo mé převeslování Atlantského oceánu už jen vzdálenou vzpomínkou. Myšlenka převeslovat severní Tichý oceán mě napadala stále častěji, protože problém přepravy pitné vody, který mě původně dovedl k závěru, že takový podnik je neuskutečnitelný, za mne mezitím vyřešil technický pokrok uplynulých deseti let: byly vynalezeny odslaňovače mořské vody, malé a lehké, které nezabírají příliš místa a dají se ovládat ručně a stejně jednoduše jako pumpička na kolo. Co když to tedy teď možné je?
Budu natolik šílený, že se vrhnu do dalšího dobrodružství, o tolik opovážlivějšího než všechna předešlá? Nebo strávím zbytek života litováním, že jsem se o to nepokusil?
Červenec 1997 (zdroj životopisu: Gérard ďAboville)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.

Gérard d´Aboville - knihy

1998

Sám

Žánry autora

Literatura světová Dobrodružné

Štítky z knih