koupit knihy

Ferdinand Blocký

ruská, 1911 - 1944

Nahrávám...

Životopis

Předmluva ke knize Ruské povídky:
Spisovatel této knížky, Ferdinand Blocký, už nežije. Zemřel v Praze roku 1944 a uzavřel tak ve 33 letech bohatý a podivuhodný život, plný dojmů, zkušeností, obětavosti a lásky.
Všechno, o čem Ferdinand Blocký píše v této knížce, je jen malá částečka toho, co sám viděl a zažil ve svém životě. Znal ruskou zimu se třpytivým sněhem, který oslepuje oči, i jaro v ruských vsích, kdy se bublavé potůčky dovádivě ženou z lesů. Viděl rušné ruské trhy s bodrými venkovany a toulal se celé dni v hustých ruských lesích, kde medvědi nejsou žádnou zvláštností. Projel celou Sibiří až do Vladivostoku a kolem Japonska a Indie se dostal přes širé oceány k nám do Prahy. Podivné na tom je, že to všechno viděl a zažil jako malý hoch. Poslyšte, jak to s ním vlastně bylo.
Ferdinand Blocký byl Rus. Narodil se roku 1911 v malé vsi Postarině u Pinských močálů v západním Rusku. Na podzim roku 1914, kdy Němci vtrhli do Ruska, daly se do celé vesnice do pohybu. Všechno, co mělo největší cenu, naložilo se na vozy a vozíky a dlouhý průvod lidí, zvířat i povozů utíkal před Němci na východ. Ferdinand Blocký byl tehdy malý čtyřletý chlapec v plátěných kalhotkách v košili, přepásané šňůrkou. Matku už neměl, zastupovala ji nejstarší sestra Marie, která byla strážným andělem celé rodiny. I Marie s malým Feďkou a ostatními sourozenci se dala na útěk. Ve zmatku, který panoval tehdy na silinicích, se Feďa ztratil svým sourozencům a od té doby žil úplně sám, bez rodiny a bez příbuzných. Se svými sourozenci se ve svém pozdějším životě už nikdy nesetkal, ačkoliv po nich horoucně toužil a ačkoliv se mu laskavá tvář sestry Marie často zjevovala v jeho snech. Jako dospělý muž po nich pátral, ale nikdy se nic o nich nedověděl.
Opuštěný čtyřletý hoch, který neznal ani své příjmení – věděl jen, že jmenuje Feďa – toulal se Ruskem, až se ho ujali naši ruští legionáři. Bydlil s nimi v tepluškách a vykonal s nimi také dlouhou cestu přes polovinu světa až do Prahy. Přijel s nimi v legionářské uniformě a s vysokou papachou na hlavě a byl to náš nejmladší legionář, neboť mu bylo teprve 9 let.
V Praze pokračovala pestrá životní pouť malého Fedi, který musil míti také nějaké příjmení a proto přijal cizí jméno Blocký. Pobýval v různých ústavech a sirotčincích, po svém čtrnáctém roce se učil obuvníkem, krejčím a číšníkem, pak dělal poslíčka, ale jeho přirozená nadání si sama prorazila cestu vpřed. Za přispění legionářů vystudoval ruské gymnasium v Praze a po dalším studiu se splnil sen jeho života, stal se českým učitelem. Učil hlavně na předměstích Velké Prahy, v Horních Chabrech, v Kobylisích a v Michli a věnoval se dětem cele. Nebyl jenom jejich učitelem, sám se považovatl za jejich staršího bratra a kamaráda. Po vyučování chodil s hochy ven, slézal s nimi skály a poznal s nimi kdejakou cestičku v nejbližších lesíkách a hájích. V neděli pochodoval nebo jezdil s nimi na výlety, ale to vše bylo po celý rok jenom přípravou na krásné a šťastné prázdniny, na které se děti těšily už od jara. Ferdinand Blocký byl chudý na peníze, ale bohatý láskou, a ta dělá divy. Neměl nikdy nic, než svůj učitelský plat, i o ten se stále s někým dělil, a přece se mu každý rok podařilo vytvořit prázdninový ráj pro několik desítek hochů. Nejčastěji s nimi jezdil do Capartic na Šumavu. Známý továrník mu tam zadarmo propůjčil místnosti, sehnalo se i dříví, některá maminka se nabídla, že pomůže při kuchyni, nějaký malý peněžní příspěvek si hoši také přinesli a tak vlastně skoro z ničeho se vykouzlily pro děti prázdniny, na které budou vzpomínat po celý život. Žily v krásné přírodě v bratrské shodě a přáteství a učily se tu všemu nejlepšímu, co dítě potřebuje do života: lásce k přírodě, soběstačnosti, pracovitosti, vzájemné pomoci, snášenlivosti a práci pro celek. Ferdinand Blocký, který byl duší všech těch prázdninových osad, vracel tak našim dětem všechno, co dobrého kdy od českého národa přijal, ale nevracel to jen, nýbrž bohatě přeplácel. Děti ho zbožňovaly, protože cítily, že je tento mladý statný muž, který se stále usmívá a vítězně přemáhá všechny životní nesnáze, má nadevšechno rád. Kdyby je byl zavolal o půlnoci, byly by šly za ním hned a slepě, protože tam, kde byl on, byl život krásnější, plnější a zajímavější.
I jiné děti Dorostu ČSČK ho znaly, a to z jeho knížek, neboť Ferdinand Blocký byl i spisovatel. Přispíval pravidelně do měsíčníku Dorostu ČSČK „Lípa“ a jeho nejhezčí povídky vydal pak Červený kříž ve dvou svazečcích: „Za maminkou“ a „Malý hrdina“. Kromě toho vyšlo i několik jeho dětských knížek z legionářského prostředí.
Na podzim roku 1943 Ferdinand Blocký vážně onemocněl. To už trvala válka Německa se Sovětským svazem přes dva roky a Ferdinand Blocký sledoval všechny zprávy o vítězném boji ruských vojsk s největší dychtivostí. Oči mu zářily a jeho měkký hlas se pohnutím ztišil, když vyprávěl, jak i ruské děti pomáhají své napadené otčině, jak jsou statečné a pracovité. V té době byl celým srdcem ve své rodné zemi a ačkoliv měl už dávno československé státní občanství, cítil se zase Rusem.
Zákeřná choroba však stále postupovala a 19. března 1944 Ferdinand Blocký zemřel. Děti z Kobylis a Horních Chaber se dostavily na jeho pohřeb do jednoho, ale přišli i jejich maminky a tatínkové a mnoho těch, kteří F. Blockého ani neznali, ale slyšeli o jeho dobrotě, o tom, jak se často dělil s chudými o poslední prádlo a o poslední peníz. Průvodčí v přeplněných tramvajích se udiveně ptali, kam jede tolik lidí a dětí. V pražském krematoriu smuteční síň nestačila pro všechny, lidé se tísnili na nádvořích a z celého toho vzrušeného davu se ozýval dušený vzlykot a pláč. Na sklonku těžké války byl to mohutný pohřeb a hold prostého českého lidu mladému Rusovi, bývalému tuláčkovi, který znovu celým svým životem dokázal, že nejvyšší v životě je láska. Ant. Kováříková.

Přidat ocenění

Ocenění

U autora není zatím žádné literární ocenění.

Populární autoři:

George Gamow

1904 - 1968
Karel Čapek

1890 - 1938