Dominik Kameš životopis
česká, 1993
Životopis
Narodil jsem se roku 1993 na Kladně. Od mala byl můj život spojen s hokejem, avšak ne způsobem, jakým jsem si tehdy přál. Z různých důvodů mi situace neumožňovala začít hrát hokej, a tak jsem se každý jeden týden těšil, až budou dávat na ČT zápas v televizi. Mistrovství světa v jarních měsících byly vlastně moje druhé Vánoce. Původní sen, být hokejovým brankářem, se mi přetvořil v sen, stát se sportovním redaktorem. Byl to dětský sen, jako když se mnozí kluci chtějí stát hasiči nebo astronauty. Já mu ale věřil.
Kromě sledování hokeje a dalších sportů jsem se věnoval od mala také četbě. Zbožňoval jsem přebaly knížek a především příběhy, jež autoři vyprávěli. Nejvíce mě ke čtení dokázala připoutat paní Rowlingová svou knihou Harry Potter a Tajemná komnata. Ačkoliv jsme doma měli Kámen mudrců, tak jsem nejprve viděl film. Druhý díl ovšem ještě nebyl v kinech, a tak jsem chtěl vědět, jak bude dobrodružství brýlatého chlapce pokračovat. Byl jsem extrémně nadšený ze světa, který dokázala autorka vytvořit a z postav, kterým jsem buď fandil nebo je nesnášel (ano, mluvím o vás, pane profesore Snape). Když jsem měl poté možnost vidět film, nadával jsem rozdílům mezi psanou verzí a tou natočenou. Začal jsem si uvědomovat, jak funguje lidská fantazie a o kolik je dokonalejší než filmové nebo seriálové vyobrazení příběhu.
Obrovskou roli v mém zatažení do fantasy měl samozřejmě pan Tolkien prostřednictvím režiséra Petera Jacksona. Pán Prstenů, kterému jsem zcela propadl ve školním věku, mě dokázal přikovat k obrazovce a mě bavilo prozkoumávat jednotlivé rasy a lokace světa. K původním tištěným verzím Pána Prstenů a Hobita jsem se dostal až v období střední školy a až tam jsem si uvědomil jak neuvěřitelně musela mysl J.R.R. Tolkiena fungovat. Pokud dokážu do konce života vytvořit alespoň desetinu toho co on, troufnu si říci, že se budu moci považovat za úspěšného autora. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky je mimochodem dodnes jednou z mých nejoblíbenějších knih jestli ne vůbec tou úplně nejoblíbenější.
Ale zpět k psaní a jak jsem se k němu dostal. Mluvil jsem o tom, jak jsem propadl Harrymu Potterovi a jak je pro mě toto dílo důležité. Pojí se s ním můj absolutně první pokus o psaní příběhu vůbec. Pominu-li psaní slohových prací ve škole, ale věc kterou dělám z povinnosti pro mě nikdy nebude mít žádnou váhu. Když mi bylo asi třináct let, pustil jsem se do psaní příběhu Bryana McKenzieho (snad si pamatuji jméno hlavní postavy správně). Příběh byl zasazen do již vytvořeného světa. Ano, hádáte správně. Byl to svět Harryho Pottera, do kterého jsem zasadil svou postavu, jež měla prožít zcela odlišný příběh od toho, který zažil chlapec bydlící v Zobí ulici. Psal jsem ručně propiskou do takového úděsného nelinkovaného sešitu s pevnými červenými deskami. Myslím, že později příběh četla pouze moje maminka a příběh mi, ač s výtkou často se opakujících slov, chválila. Stejně si myslím, že příčinnou chvály byla převážně snaha o podporu, ale právě v tom jsou rodiče tak úžasní, nebo ne? Já to štěstí rozhodně mám. S příběhem jsem sekl po pár stránkách. Už si nepamatuji ten důvod, pravděpodobně jím byla nedostatečná cílevědomost. To bylo v roce 2007. Když se v roce 2010 blížilo MS v hokeji, které později náš tým vyhrál, začal jsem si vystřihávat články z novin o nominacích do týmu a i častých omluvenkách hráčů. Potřeboval jsem si je někam nalepit jako dokumentaci. Červený sešit mi byl po ruce. Stránky z příběhem Bryana jsem vytrhal a vyházel do koše.
Na psaní příběhů jsem dost pozapomněl, ačkoliv jsem často přemýšlel, že bych si přál vydat knihu. Co knihu, sérii knih, která by čtenáře napínala a bavila. Někdy kolem roku 2013, to byl i můj maturitní ročník, jsem dostal možnost psát články z hokejových zápasů Berounských Medvědů, kam jsem chodil s kamarády fandit. Práce se blížila mému dětskému snu stát se sportovním redaktorem a neuvěřitelně jsem si jí užíval. Později se k psaní článků přidaly i online textové přenosy z domácích zápasů Berouna a ještě později jsem psal přenosy i z dalších sportů jako fotbal nebo házená. Asi po více jak roce přišly změny, jak v klubu Medvědů, tak ve společnosti, která nás redaktory slučovala a já toto prostředí opustil.
Studoval jsem informatiku (ke které se teď po letech vracím) a poté i ekonomickou školu. Roky jsem vytvářel grafiku, kterou jsem se učil sám. Po vysoké škole jsem začal pracovat na plný úvazek v rodinné firmě s nátěrovými hmotami a pracuji v ní doteď. Práce s rodinou, ačkoliv má některá úskalí, tak je neskutečně super. Nikdy jsem ale neměl nic svého a touha něco kreativního vytvořit ve mně byla vždycky. Nápady na vlastní projekty přicházely a odcházely. Nakonec mi došlo, že jsem vlastně od mala chtěl zvládnout jednu věc. Začal jsem studovat a nabývat naděje, že bych to mohl zkusit. Pocit nereálnosti z napsání vlastní knihy se najednou oslabil a já pochopil, že i když to bude náročný proces, tak jsem schopný něco tak velkého jako je napsat knihu dokázat.
Skutečně jsem to dokázal a ačkoliv se mi někdy psát vůbec nechtělo a někdy jsem měl pocit, že snad samotný vesmír nechce, abych psal, tak se to povedlo. Zjistil jsem, že nedokončená věc nemá vůbec žádnou váhu a ačkoliv nám může dát zkušenosti, tak je bezcenná a jednou skončí v koši stejně tak jako příběh Bryana McKenzieho. Psaní příběhů je něco co mě neskutečně naplňuje a od 15. prosince 2021, kdy jsem si napsal první myšlenku, neminul den, kdy bych o psaní alespoň chvíli nepřemýšlel.
(zdroj životopisu: www.dominikkames.cz)
Ocenění
Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.
Dominik Kameš - knihy
| 2023 |
 Danred a Onyxová cesta |
Žánry autora
Literatura česká Fantasy Pro děti a mládež
Štítky z knih
Kameš je 0x v oblíbených.