Koupit knihy

Annamalai Svámí

indická, 1906 - 1995


Nahrávám...

Životopis

Annamalai Swami byl nádherným typem člověka, který prakticky od ranných jinošských let hledal poznání, když od dětství po něm přirozeně toužil. Byl schopen projít a překonat všechny překážky, které se mu stavěly do cesty. Jeho odhodlání bylo úplné a bylo po letech korunováno tím, že našel velkého učitele, Šrí Ramanu Mahárišiho, pod jehož vedením dosáhl svrchované moudrosti. Svému Guruovi, byl zcela oddán a poslušen. Žil v bezprostředním sousedství Ramanášramu, v Palakottu, kde si pod vedením svého Gurua vybudoval chatku, později zde vznikl jeho ášram a zde se také nachází jeho hrobka.

Annamalai svámí se narodil v roce 1906, v malé vesničce v jižní Indii. Jeho otec byl zemědělcem. Byl všestranným člověkem a zvláště se zajímal o astrologii. Když se mu narodil syn, kterému dal jméno Sellapurumal, jak se Annamalai svámí původně jmenoval, rozhodl se, společně s jiným astrologem, že vypracuje chlapci horoskop. Oba došli ke stejnému závěru, totiž, že z něho bude hinduistický mnich, sannjásin, a že zcela zamítne rodinu i svět. Tato předpověď se však otci do té míry nelíbila, že se rozhodl, že ji překazí tím, že poskytne chlapci jen nejzákladnější vzdělání, čímž mu znemožní studium písem. Chlapec tak obdržel ve vesnické škole jen nejzákladnější vzdělání, a jakmile zvládnul základy abecedy, otec ho přestal do školy posílat a musel mu pomáhat s prací na polích.

Annamalai svámí však se svým stavem nebyl spokojen a o vzdělání usiloval vlastním přičinění. Doma našel dvě knihy a tak je začal louskat. Jedna z nich pojednávala o mudrci Pattináthovi a vyvolala v něm touhu a zájem o duchovní život. Nikdy předtím o duchovních záležitostech neslyšel. V hloubi své bytosti však měl jakési tušení, že existuje vyšší síla, která se nazývá Bůh, a že smyslem života je nalézt Boha. Tato orientace byla v něm zcela přirozená, vysvětlit ji však nedokázal.

Annamalai svámí postupně se mu dostávalo do rukou více duchovních knih. Přispěla k tomu tzv. náhoda. Ve vesnici žil vládní daňový účetní, který vlastnil několik duchovních knih. Jelikož však byl účetní téměř stále na cestách, knihy nebyly u něho využívány. Žena účetního byla však velmi zbožného založení, a když za ní přišel Annamalai svámí, který ve vesnici pátral po duchovních knihách, měla o jeho zájem pochopení a dovolila mu, aby si v knihách u ní četl. Annamalai svámí si navykl číst nahlas, a tak naslouchala nejen žena účetního, ale postupně se kolem něho vytvořil kroužek posluchačů, zájemců, kteří měli o duchovní témata zájem.

Jak čas běžel, jeho rodině se čím dál tím méně zamlouvala duchovní orientace Annamalai svámího a pokoušeli se ho – ze svého pohledu – přivést k rozumu. Našli mu nevěstu, s kterou se měl oženit, dokonce už stanovili datum svatby, ale svámí ji odmítl. Rodina dospěla k názoru, že je duševně vyšinut a byl proto vystaven drastickému léčení, které však nepřineslo očekávaný účinek, protože byl duševně zdráv. Snaha rodiny o duševní vyléčení Annamalai svámího tím skončila. Aby svou rodinu přesvědčil o vážnosti svých duchovních úmyslů, odebral se do Čidambaramu, náboženského střediska, vzal na sebe oblečení sannjásína a provedl všechny k tomu předepsané rituály.

Když se rodina přesvědčila o opravdovosti jeho duchovních úmyslů, přestala mu bránit a nakonec obdržel i rodičovské požehnání, aby mohl vést život sannjásína. Bylo mu tehdy 17 let.

Annamalai svámí nedlouho poté, se dozvěděl, že Šankaračárja z Kančipuri, při své pouti krajem, plánuje, že projede nedalekou vesnicí. Okamžitě se rozhodl, že se pokusí s ním sejít, učinil náležité přípravy, došel do vesnice a čekal. Jakmile dorazil průvod se Šankaračárjou, podal nosičům občerstvení, a tak je donutil, aby postavili nosítko na zem. Zastavení způsobilo, že Šankaračárja rozhrnul záclonu, načež Annamalai svámí padl v pozdravu před ním na zem a požádal jej o zasvěcení a duchovní poučení. Šankaračárja mu poskytl mantru „Šivája namaha“ aby ji 100.000 krát opsal. Když obdržel tuto instrukci, Annamalai svámí se vrátil domů a začal nejen s opisováním mantry, ale začal o ní i meditovat.

Když mu bylo asi 21 let, vesnicí procházel potulný sádhu (za sádhua označujeme člověka, který jde hinduistickou duchovní cestou a který odešel do bezdomoví a věnuje se výlučně duchovnímu poznání). Po rozhovoru s ním svámí od něho obdržel filozofickou báseň, kterou napsal Šrí Ramana Maháriši, a která se jmenovala tamilsky Upadéša Undijar a sanskrtsky Upadéša Sáram. Jakmile uviděl v knížce vyobrazenou fotografii Šrí Ramana Mahárišiho, okamžitě věděl, že to je jeho Guru.

Hned druhý den se rozhodl, že navštíví Šrí Ramanu, aby obdržel jeho daršan. Rodičům oznámil, že opouští vesnici a rozloučil se s přáteli, kteří provedli mezi sebou sbírku a složili se mu na jízdenku do Tiruvannamalai, kde Šrí Ramana Maháriši žil.

Bhagavána potkal v Ramanášramu ve staré hale. Šrí Ramana se na něho 10 až 15 minut díval. Annamalai svámí v té chvíli zažíval nesmírné fyzické a duševní uvolnění, asi tak, jako když se ponoříte do chladivých vod jezera, když nad hladinou je pražící slunce.

Když požádal o dovolení zůstat v ášramu, setkal se s vlídným porozuměním a bylo mu umožněno přebývat v malé chatičce. Brzy poté obdržel úkol pečovat, jako druhý osobní sluha, o Šrí Ramanu, což samo svědčilo o jeho spirituální čistotě.

Po nějaké době této služby mu Bhagaván svěřil úkol dozoru nad stavebními pracemi v Ramanášramu, který pod tlakem stále rostoucí vlny návštěvníků, byl nucen své prostory zvětšovat. Kuchyně, tzv. stará jídelna, chlévy, sklady Ramanášramu a různé terénní úpravy vznikaly pod jeho vedením.

Činnosti a působení Annamalai svámího jsou podrobně popsány v knize „Žít podle Bhagavána“, která vyšla v nakladatelství Onyx, zatímco jeho poskytovaná duchovní poučení jsou uvedena v knížce „Hovory o seberealizaci“, která vyšla tamtéž.

Když v roce 1950 Šrí Bhagaván odložil své fyzické tělo, Annamalai žil dále ve svém ášramu a po mnoho let prováděl svou sádhanu. Všechnu svou energii věnoval vyplnění a vykonávání duchovních cvičení, které mu Bhagaván odhalil. Annamalai svámí prohlásil, že roky meditace, které nepřetržitě prováděl v letech 1950 až 1960 mu nakonec přinesly soustavné uvědomování si átmanu.

Od roku 1980 začalo Annamalai svámího navštěvovat mnoho cizinců, když chtěli od něho obdržet poučení. Návštěvníci jeho ášramu byli často překvapeni elegantním, ale důstojným stylem, jakým předával učení, které obdržel od svého Mistra. Ačkoliv se mu nedostalo metodického vzdělání, jeho hluboké zkušenosti o diskutovaných otázkách mu dovolovaly předávat informace se vzácnou autoritou.

Učení Annamalai svámího bylo nekompromisní a přímé, a snad nikdy neuhnulo od pevného jádra rad, které sám o svého Gurua obdržel. Přitom vše bylo řečeno s jemným humorem, ale i silou, a vše bylo neodolatelně přitažlivé. V posledních letech života byla jeho malá místnost odpoledne vždy plná poskytované moudrosti.

Pro oddanost Šrí Ramanovi a vlastní dosažené dokonalosti a schopnosti přesně podat a aplikovat jeho učení, se Annamalai svámí stal duchovním rádcem a oporou mnoha hledajících.

Každou zimu jej trápila záducha a při posledních třech dnech jeho fyzického života se potíže zvětšily. Konec jeho pozemské pouti byl tichý, plný míru, bez známek utrpení, za plného vědomí (9. 11. 1995).

Setkání s Annamalai svámím byla v mém životě tou největší osobní událostí. Jedenáctkrát jsem jej navštívil v jeho ášramu a pomocí tlumočníka s ním, hovořil. Když jsem poprvé vstoupil do malé místnosti, kde se uskutečňovala setkání, padl jsem před ním na zem jako podťatý strom a vzalo mi to dech, že mi to chvíli trvalo, než jsem mohl normálně dýchat.

Annamalai svámíZpravidla však nezapůsobil jako mohutná osobnost, spíše jako někdo, kdo se ve vás dotknul nějaké struny. Dotek byl zcela nový, neznámý, nikoli však cizí, naopak, zněl jako vlastní, nám příbuzný. V určitém smyslu byl svámí jako silueta – před vašima očima bylo vše, nic nebylo ukryto, vše bylo jasně načrtnuto. Když se jeho pohled s někým střetl, díval se přímo, a bylo jasné, že zří, ale nevstupoval do vás. Byl to jasný pohled, který nehrozil ani neovládal. Po okamžiku, kdy se pohnul, bylo zřejmé, že žije zcela beze zbytku v dalším okamžiku. Pokračoval klidně vždy dále, protože na něm nic nelpělo, žádné očekávání či obavy, žil vždy plně pro okamžik.

Annamalai svámí měl schopnost předávat spirituální proud uvědomování si svrchovaného átmanu. Ten, kdo byl schopen se otevřít, pociťoval v jeho přítomnosti jemný proud teplé energie, která se kolem něho rozlévala, a zároveň se šířil příjemný klid. Mysl tehdy téměř nepozorovaně přestala se svým neúnavným produkováním myšlenek. Nenastalo vakuum, ale hlaďounká plnost, která zvala k následování. Všechny obavy a strachy odpadly a byl pouze prostý, radostný pocit míru.

Někteří návštěvníci popisují své zkušenosti s Annamalai svámím takto: Uprostřed nastalého příjemného ticha mysli vystoupila v jejich obzoru vědomí najednou jasně a zřetelně otázka: „Kdo je vnímající? Kdo to vnímá, jak myšlenky vystupují? Kdy to budeš konečně už dělat, vždyť už dávno víš.“

Sám bych své zkušenosti se setkáváním s Annamalai svámím popsal asi takto: Setkání s ním probíhala klidně. Pomocí tlumočníka svámí ochotně odpovídal na otázky duchovního rázu. Svůj pohled nezaostřoval na žádného návštěvníka. S každým návštěvníkem zacházel vlídně a naprosto „civilně“. Přijímal návštěvníky každý den na dobu jedné hodiny, mimo neděle. U návštěvníků projevoval zřejmě přímý vhled do nitra každého, protože jsem byl svědkem toho, že někomu dovolil návštěvu jen dvakrát týdně.

Nemohu říci, že jsem při přijetí u svámího pociťoval bezprostředně něco neobyčejného, ani po ukončení slyšení, satsangu, kdy Annamalai svámí podal každému požehnanou sladkost, na znamení ukončení slyšení.

Annamalai svámí v Ramanášramu před starou jídelnouNicméně, tak asi půl hodiny po setkání, jsem pokaždé pociťoval, že se něco stalo. V nitru se mi ulevilo. Jakoby ze mne něco odpadlo a cosi se otevřelo. Nejmarkantnějším projevem jeho milosti bylo, že síla, která přivádí žáka ke Guruovi, sílila po každém setkání. Tento v nitru pociťovatelný proud zesiloval tak, že prostoupil celou bytost, až nastalo pochopení, že síla je daleko větší a vyšší než my, naše ego, které se v tu chvíli kdesi zahanbeně krčilo.

Svámího vhled vtlačil do obzoru sádhakova vnímání jednobodové soustředění pro provádění sebezkoumání, založeném na poznání vnitřní polohy plnosti, kterou není možno popsat jiným slovem – než ne-věc. Takto vkládal aktivní semeno sebezkoumání a probouzel žáka do aktivity cesty, kterou bezpečně znal od svého milovaného Guru Bhagavána Ramany.

Faktické nastoupení žáka na cestu sebezkoumání, závisí na jeho ryzosti, čili jak sádhak cestu pojímá. Je-li opravdový, vytrvalý a řídí se učením svého Gurua, pak ten se o jeho vnější a vnitřní potřeby postará.(zdroj životopisu: http://www.rudolfskarnitzl.cz/annamalai/annamalai.htm)

Přidat ocenění

Ocenění

U autora není zatím žádné literární ocenění.

Populární autoři:

Jules Verne

1828 - 1905