Hezy - Profil

Jmenuji se Václav Hesoun. Mým koníčkem jest sbírání knih, zejména našich pověstí a bájí, o které se hluboce zajímám. S oblibou píši básně, inspirované bájemi a pověstmi. Poté mám rád dobrodružnou literaturu.
Rád poslouchám country, rock 'n' roll a southern rock. Dlouhá léta hraji stolní tenis. Jsem též i vášnivým hráčem šipek. Miluji Šumavu. Nejsem žádný maturant ni vysokoškolský student, nýbrž člověk z učiliště, který od malička chová velikou lásku k literatuře a k přírodě. Pokaždé, když přijdou mé těžké chvíle, literatura jest mým největším lékem. Především krása našich bájí a pověstí, přinášejíc světlo do mého života a cit do mé romantické duše. A nejen to. Při pohledu na každou knížku v mé knihovně si vzpomenu na různá období a též i prožité chvíle. Rád si třeba jen otevřu svoji knihovnu a kochám se mými knihami a přemýšlím o mých chvílích, ve kterých jsem danou knihu koupil, co jsem v tom období prožíval a jak jsem se cítil. A nepřemýšlím jen sám o sobě. U starých knížek přemýšlím na ony doby, již pro nás historické, ve kterých byly výtisky vydány. Kolika rukami asi prošly, jaké byly osudy těch dlaní, co knihy otevíraly? Kde jsou dávné ty chvíle prožitých radostí z ručně do knih vepsaných věnováních od těch nejbližších? Každá kniha mi též voní jinak. Některá voní jako světnička ve stavení v malé vesničce, jiná kniha voní jako prostory starého hradu či zámku a další knihy vůní připomínají přírodu samotnou. Pevně věřím, že odkaz těch starých časů stále živý jest, dokud tu ty ony knihy jsou a dokud je i byť jen poslední člověk stále s radostí a zatajeným dechem čítá.

Lidé zlí se o historii nezajímají. Užívati si tajemnou krásu našich pověstí může jen člověk duše citlivé a srdce dobrého, jenž ctí přírodu a krajinu, ve které se pohybuje a v níž ty dávné pověsti, písně a příběhy vznikaly a to především díky bohaté obrazotvornosti toho lidu, jenž v krajině prožíval jak své radosti, tak i strasti. Toť můj citát. Pokud se bude lidu vytráceti vnímavost dobra a zla z jeho srdce, pak nastanou špatné časy. A kdo v nic nevěří, jest duše vyprahlé... Nadějí pro vlast a národ jsou lidé uvědomující si své kořeny a chovající k nim úctu i lásku. K čemu jest historik zpochybňující důležitost naší historie a jejího tajemného odkazu? Pakliže se z poezie vytrácí romantika a cit s ní spjatý, přestává býti poezií. Jen s láskou ke svým tradicím dají se překonávati zhoubné cizí vlivy, rychle se v posledních dobách šířící... Toť lidé, buďte uvědomělí, neboť to jest ona síla rytířů, spících v hoře Blaníku!