Hezy - Profil
Právě čtené knihy
Kdo jsem
Jmenuji se Václav Hesoun. Mým koníčkem je sbírání knih, zejména našich pověstí a bájí, o které se hluboce zajímám. Jsem lidový básník. Píši básně inspirované bájemi a pověstmi a zaměřuji se lidově též na běžné každodenní záležitosti, které mnohdy opomíjíme ve své denní šedi. Poté mám rád dobrodružnou literaturu.
Rád poslouchám country, rock 'n' roll a southern rock. Dlouhá léta hraji stolní tenis. V hospůdce si rád zahraji šipky. Miluji Šumavu. Nejsem žádný maturant ani vysokoškolský student, nýbrž obyčejný člověk z učiliště, který od malička chová velikou lásku k literatuře a k přírodě. Pokaždé, když přijdou mé těžké chvíle, literatura jest mým největším lékem. Především krása našich bájí a pověstí, přinášejíc světlo do mého života a cit do mé romantické duše. A nejen to. Při pohledu na každou knížku v mé knihovně si vzpomenu na různá období a též i prožité chvíle. Rád si třeba jen otevřu svoji knihovnu a kochám se mými knihami a přemýšlím o mých chvílích, ve kterých jsem danou knihu koupil, co jsem v tom období prožíval a jak jsem se cítil. A nepřemýšlím jen sám o sobě. U starých knížek přemýšlím na ony doby, již pro nás historické, ve kterých byly výtisky vydány. Kolika rukami asi prošly, jaké byly osudy těch dlaní, co knihy otevíraly? Kde jsou dávné ty chvíle prožitých radostí z ručně do knih vepsaných věnováních od těch nejbližších? Každá kniha mi též voní jinak. Některá voní jako světnička ve stavení v malé vesničce, jiná kniha voní jako prostory starého hradu či zámku a další knihy vůní připomínají přírodu samotnou. Pevně věřím, že odkaz těch starých časů stále živý jest, dokud tu ty ony knihy jsou a dokud je i byť jen poslední člověk stále s radostí a zatajeným dechem čítá.
Lidé zlí se o historii nezajímají. Užívati si tajemnou krásu našich pověstí může jen člověk duše citlivé a srdce dobrého, jenž ctí přírodu a krajinu, ve které se pohybuje a v níž ty dávné pověsti, písně a příběhy vznikaly a to především díky bohaté obrazotvornosti toho lidu, jenž v krajině prožíval jak své radosti, tak i strasti. Toť můj citát. Pokud se bude lidu vytráceti vnímavost dobra a zla z jeho srdce, pak nastanou špatné časy. A kdo v nic nevěří, jest duše vyprahlé... Nadějí pro vlast a národ jsou lidé uvědomující si své kořeny a chovající k nim úctu i lásku. K čemu jest historik zpochybňující důležitost naší historie a jejího tajemného odkazu? Pakliže se z poezie vytrácí romantika a cit s ní spjatý, přestává býti poezií. Jen s láskou ke svým tradicím dají se překonávati zhoubné cizí vlivy, rychle se v posledních dobách šířící... Toť lidé, buďte uvědomělí, neboť to jest ona síla rytířů, spících v hoře Blaníku!
Z jednoho úhlu pohledu má mnohdy některá pověst do historické pravdy poněkud daleko. Je spíše prastarou pamětí či radostí a strastí coby citů našich starých předků, kteří v těch krajinách a dobách žili a ve kterých ty své radosti a strasti prožívali. Báje jsou jejich vysvětlením pro mnohdy nevysvětlitelné a atypické jevy v krajině či úkazy v přírodě, které si neuměli vysvětlit a jsou pamětí jejich zážitků z té krajiny, po které chodívali a ve které často bojovali o přežití. Bájemi vysvětlovali vznik přírodních úkazů, jevů a své pocity v daných těch částech krajin naší země. Pověsti, báje a pohádky skýtají hlubokou podstatu celkového bájesloví slovanského a ve spojení s národními tradicemi, folklorem a historií mohou odkazovati až do dávných, pohanských dob, jak tomu správně rozuměli sběratelé ústní slovesnosti lidové.
Jeden hoch, kterého stihlo zdravotní postižení, sedává v jedné jihočeské vesničce na návsi sám, sedě ve vozíku na slunci a koukaje na auta. Takhle ho tam léta potkávám. Povozil jsem ho kousek po návsi a po rozhovoru s ním mne hřálo u srdce mnohem více, než při rozhovoru se zdravým člověkem, neboť jeho vlídná slova jdou od srdce a upřímně se on sám dovede těšiti z vlídných slov jiných lidí. Jen obyčejný rozhovor o počasí pak člověku zpříjemní celý den. Vždy, když ho tam vidím na té návsi sedět, tak mne něco nutí přemýšleti o životě. Za čím se to vlastně ženeme?