Vít Malota
česká, 1995
Nové komentáře u autorových knih
Bez obrazů navíc
„Mám trochu pocit, že z básnické miniatury se stala móda. A není úplně snadné napsat na malém rozsahu něco, co nebude banalita. Je třeba najít si poetika, která bude rozpoznatelná i při práci s jen malou trochou materiálu.
Malota píše programově minimalisticky, bez obrazů navíc (skvěle přiznané v básni Motýl). Někdy mám pocit, že tak v básni sdělení prostě chybí. Ve spoustě případů ale naopak zarezonuje. Naplno a hutně, nikoli prvoplánově či podbízivě. Vidím ve sbírce formující se poetiku, ještě není všude, ale tam kde ano, mě opravdu oslovuje.
Líbí se mi čitelnost, kdy se sdělení (či jeho absence) nehalí do mraku nesrozumitelnosti. Líbí se mi odvaha jít s kůží na trh a vrazit program básnické metody do názvu sbírky. Líbí se mi uměřenost, s níž se sahá po obecněčeských koncovkách, jemném humoru nebo přímé řeči - pouze, je-li to potřeba.
Těším se na druhou sbírku.“... celý text
— matej.kulistak
Bez obrazů navíc
„Zdařilý básnický debut mladého divadelního režiséra je nejsilnější v krátkých a úsporných, maximálně oproštěných textech především z oddílu Místo (ale některé další jsou rozesety i po ostatních částech sbírky). A to zejména v těch z nich, kde za zhutnělou impresí (občas téměř jako v orientální poezii - např. haiku) prosvítá jakýsi děj, útržek příběhu. Jsou to básně vpravdě "bez obrazů navíc", mířící k pročištěnému, ryzímu zachycení:
Podzim
Když bylo nejhůř
popraskaly mu nehty
on sice říkal
že je to z mrazu
ale ti co ho znali dobře věděli
že je teprve
říjen
Jakkoli se na sbírce patrné, že se jedná o pečlivý výběr textů, byl bych klidně ještě přísnější a vyřadil některé zejména delší texty, které jsou jednak slabší, jednak poněkud vybočují z celku, který byl sourodější a - jak se domnívám - i působivější, kdyby byl tvořen pouze výše zmíněnými kratšími, úspornými texty, které pokládám za jádro a největší přednost Malotovy tvorby. Dovedu si představit důvody, proč autor delší kusy v knize ponechal (osobní motivace, možná i snaha o větší formální pestrost knihy), ale ve výsledku četbu a dojem z ní spíše rozmělňují. Naopak potěší zařazení několika lehce odlišných, téměř wolkerovsky něžných - teskných a empatických - básní, jako je Rehek a také následující kus:
Propustný materiál
vpíjí do sebe
kapky na skle
ta malá dole
pláče každý den
dala by se podle ní řídit
lhostejnost“... celý text
— V_M
