Jimmy Ledgard
skotská, 1968
Nové komentáře u autorových knih
Žirafy
„Z knihy jsem byl zklamaný. Mám pocit, že autor Josefa Vágnera vůbec nepochopil a jeho knihy snad ani nečetl. Zajímavé bylo pouze vyprávění z pohledu žirafy v úvodní části knihy. Přikláním se k názoru, že žirafy nebyly nemocné a jejich likvidace byla pouze motivována osobní pomstou a závistí.“... celý text
— rachamiel
Žirafy
„Pro mne osobně rozporuplná kniha. Na jednu stranu mi vyprávění úplně nesedlo, na druhou je to málo probírané téma, které zřídkakdy vyjde na světlo.
Začetla jsem se vcelku rychle, vyprávění ze strany žirafy se mi líbilo, cesta do Čech byla taky zajímavá. Zato postava Aminy mě nijak nenadchla. Popisy byly místy zdlouhavé, květnatější než botanická zahrada, až jsem se v tom ztrácela.
Abych to tak nějak shrnula, začátek moc příjemný, prostředek mi dal zabrat, konec naprosto strhující, syrový, až brutální. Ale takový život je, a obzvlášť v té době. Happy end zkrátka nečekejte, zato vyprávění které si nebere servítky ano.
Kniha ve mně nechala hodně hlubokou stopu.“... celý text
— Jekysek
Žirafy
„Výborná kniha, doporučuju všem, přečtěte si ji... Stojí to za to...
Slabší začátek …
Jonathan Ledgard svou knihu napsal jako román, při shromažďování podkladů se ovšem snažil celé události přijít na kloub a podařilo se mu setkat s celou řadou lidí, kteří o své roli do té doby odmítali mluvit – sešel se dokonce i s jedním ze dvou myslivců, kteří byli donuceni stádo postřílet. Dobrá znalost situace je v knize znát, protože ale Ledgard nechtěl ohrozit dosud žijící aktéry, změnil v textu jména postav i pořadí událostí. Chce-li se tedy člověk dozvědět o důvodech postřílení zvířat něco určitějšího, pak je lepším pramenem článek novinářky Kateřiny Zachovalové Žirafy na odstřel, který vyšel v dubnu 2006 v Lidových novinách. Zachovalová ostatně Ledgardovi s přípravou knihy pomáhala a měla k Ledgardovým zjištěním přístup.
Pokud jde o samotnou Ledgardovu knihu, její vyprávěcí styl je místy trochu slabý a občas málo uvěřitelný. Jedna z hlavních vypravěček příběhu, dívka Amina, například při popisu svého pracovního prostředí, datovaného rokem 1974, říká: „Je tu připíchnutý plakát s jistou československou filmovou hvězdou.“ Že by takhle zněla běžná řeč mladé dívky v roce 1974? Takhle stěnu továrny vidí Skot Ledgard, Amina by spíš řekla, že je na plakátě dejme tomu Jiřina Bohdalová. Postavy v knize tak často nemluví spontánně, ale v jakémsi pseudovyprávění pro zahraničního čtenáře. On vůbec myšlenkový svět knihy občas působí jaksi zjednodušeně. Přibližování atmosféry světa za železnou oponou je předvídatelně šablonovité, podobně je jeden z hlavních hrdinů, kteří příběh vyprávějí, (a možná i Ledgard sám?) trochu naivním darwinistou. V knize vypravuje, že žirafy „mají málo nepřátel, protože se jejich teritorium nachází spíš ve větvích stromů než pod stromy“, z pozorování terénních biologů přitom vyplývá, že žirafí samice a podřízení samci tráví víc než polovinu času spásaním porostů, které jsou v úrovni jejich „ramen“ anebo ještě níž – tedy ve výšce, kam případní potravní konkurenti bez problémů dosáhnou. Podobně zavádějící je i Emilova (Ledgardova?) představa, že evoluci přežily jen ty nejvyšší žirafy. I pokud by člověk věřil v darwinismus, pak by z Darwinovy teorie vyplývalo, že přežily ne ty, které mají nejdelší krky, ale ty, které je mají optimálně dlouhé, což je pochopitelně něco jiného.
Příběh je navíc ovinut místy poněkud nudnými a rozvláčnými popisy toho, co se hrdinům honí hlavou. Ve všelijakých lyrických odbočkách „co by se stalo, kdyby“ se často objevují slavná jména nebo historické události, ovšem bez hlubší souvislosti s vlastním příběhem knihy. Návrat k vyprávění o žirafách pak působí těžkopádně. Třeba při plavbě přes Magdeburk čteme, že se tam zastavil Tycho de Brahe, pak se dozvíme, že objevoval hvězdy pouhým okem, pak že jeden z hrdinů knihy myslí na to, co by asi Tycho viděl, kdyby použil žirafí oči – a následuje poučná pasáž o žirafích očích. V Drážďanech si zase hrdina knihy představuje místo, kde kdysi stávaly varhany, na něž hrával Bach, jinde soutěsku, kterou prošel Goethe atd. Možná se bude někomu tohle žonglování s „kulturou“ líbit, mně ale připadalo, že textu spíš škodí.
… strhující konec
Nebylo by ale spravedlivé knihu odsoudit, román totiž přes dílčí výhrady stojí za přečtení. V celém textu se najdou neobyčejně zajímavé pasáže a poslední přibližně třetina knihy, v níž je popisován hlavně masakr žiraf, je strhující. Ledgard ji napsal mnohem razantněji než první dvě třetiny a díky tomu se čte velmi dobře. Dost se nedá ocenit ani to, že se Jonathan Ledgard do tématu vůbec pustil – jen díky němu je tak dnes známo, proč k postřílení žiraf v předvečer 1. máje 1975 ve Dvoře Králové pravděpodobně došlo. Žirafy asi opravdu měly slintavku a z vyjádření veterinářů a epizootologů vyplývá, že šlo zřejmě o nebezpečný africký typ SAT 1, který mohl způsobit obrovské problémy po celé střední Evropě. Zároveň všechno nasvědčuje tomu, že ČSSR tuto nákazu nikdy nenahlásila mezinárodní organizaci Office international des épizooties (Mezinárodní organizace pro nákazy zvířat, v současnosti jde o The World Organisation for Animal Health), což ovšem bylo její zákonnou povinností. Vedení země a hlavní epizootologové tak před světem ututlali potenciálně velmi nebezpečné onemocnění. Převzato z ekolistu 08- 09/2008“... celý text
— Čmoudová
Jimmy Ledgard - knihy
| 2007 |
 Žirafy |
Žánry autora
Štítky z knih
Afrika popravy ZOO Dvůr Králové žirafy Josef Vágner, 1928-2000
Ledgard je 0x v oblíbených.