Vzpomínání
Eleonora Dujková roz. Bubna-Litic
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/201613/bmid_vzpominani-UJg-201613.jpg
4
35
15
Autobiografie autorky. Současnou majitelkou zámku Doudleby nad Orlicí je přímá dědička rodu Bubna-Litic, paní Eleonora Dujková. O tom, jak se vyrovnávala se svým, často nelehkým, životem se můžete dočíst v knize „Vzpomínání“, vydané v dubnu 2009 u příležitosti jejích osmdesátých narozenin. Autobiografický text je doplněn obrazovou přílohou s unikátními záběry z rodinného archivu, dobovými dokumenty či ukázkou rukopisu paní Eleonory. Součástí publikace jsou i detailní fotografie vzácných doudlebských renesančních sgrafit a stručný rodokmen šlechtického rodu Bubnů z Litic.... celý text
Přidat komentář
Nijak zvlášť se mi to nelíbilo. Asi jsem čekala něco jiného. Bavila mě historie rodu, popisy dětství. Méně už části o vlastních dětech, které byly asi nezvladatelné, a manželovi, který byl mírně řečeno divný.
Zachycení doby očima skromné ženy, které do života zasáhl osud takovým způsobem, že její životní dráhu otočil zcela jiným směrem, než jakým se měla ubírat. Přesto tato žena nezatrpkla a dokázala se s touto nepřízní poprat a žít plnohodnotný život a k tomu vychovat 4 děti.
(SPOILER) Příjemné čtivo, škoda jen útlosti knihy. Jistě by se dalo napsat nebo doplnit více k dětství Lori i osudům rodičů. Překvapil mě prostý a jednoduchý styl vzpomínek, u šlechty jsem zvyklá na košatější vypravování :) Zarazilo mě ovšem chování a šprýmy Lorina manžela, přišel mi někdy ke své ženě poněkud krutý a bylo mi pak Lori líto. Sympatická mi byla skromnost a nekomplikovanost autorky a také to, že i přes všechny ústrky nezatrpkla. Knížku jsem si přivezla jako suvenýr ze zámku v Doudlebách, tímto jej rozhodně doporučuji navštívit.
(SPOILER)
Na dovolené jsme navštívili moc pěkný zámeček Doudleby, který nám svou útulnou přívětivostí učaroval na tolik, že jsme tu nakoupili spoustu suvenýrů a taky tuhle knížku o nedávno zesnulé paní hraběnce, jíž je věnována i velká část zámecké prohlídky.
Při čtení mě napadalo několik věcí...ano paní Eleonora nebyla žádná spisovatelka, ale o to víc působí paměti autentičněji (mám doma podobnou atmosférou čišící byť jen 4 stránkový životopis svého prapradědy 1865-1951). Člověk si při čtení uvědomí, jak ten komunistický režim byl zvrácený a lidé za něj se schovávající se nízcí.
Naopak ze zápisků Eleonory, byť nezískala dík okolnostem žádné lepší vzdělání, je cítit jakási noblesa jejich předků, ani stopa povyšování, obviňování, prostě žádná potřeba šplhat po zádech druhých někam výš, aby ty pod sebou mohla pošlapat, což naopak byla praxe všech vnitřně zakoplexovaných komunistů (i jiných). Přijde mi, že byla tak nějak pořád nahoře, i když byla dole.
K jejímu manželovi mě napadlo tolik, že je možná rozdíl mezi povahou a charkterem. Ač byl povahou asi zlostný, a jak několikrát píše, moc jí nepomáhal (snad prostě jen tehdejší běžný vztah můžů a žen), charakterer musel mít dost pevný, když kvůli ní neemigroval a zůstal s ní i přes tlak režimu na to, aby se s ní rozvedl (zase ta nízkost).
Doporučuji ke zhlédnutí i níže uvedený díl dokumentárního seriálu ČT Modrá krev.
Vzpomínky paní Eleonory jsem si půjčila po shlédnutí výborného seriálu Modrá krev.
Milé skromné vzpomínání na rodinnou historii, na chvíle pěkné i smutné. A že to byl docela těžký život plný ústrků za dob vlády komunistů… To je nakonec na knížce asi nejsilnější - tolik křivd a nespravedlivostí, rodina doslova rozprášena do různých koutů světa, a přesto paní Eleonora nezatrpkla a rvala se s životem docela statečně, a i její vzpomínání je laděné spíše pozitivně… Fajn je příloha s rodinnými fotografiemi. Hodnocení vynechávám, jak možno hvězdičkami ohodnotit osobní vzpomínky?
Hezky zachycené vzpomínky hraběnky Eleonory z Doudleb nad Orlicí, která prožila svůj život ve třech politických systémech. Jednoduché, výstižné a především lidské vyprávění.
Vzpomínky, jak je zachytila žena která prožila dětství na zámku, dospívání v protektorátní Praze, pro dobu komunismu byla kádrově nevhodná a k hraběcímu původu se mohla hrdě hlásit až v důchodovém věku.
Vlastně by měla nárok si ve svých pamětech stěžovat, nebo dokonce naříkat na osud a jeho nespravedlnost. Jenže její vzpomínky vyznívají pozitivně, smířlivě, laskavě. Asi nejvíce oceňuji, jak přiznává svou nejistotu ať už při výchově dětí, nebo při jiných rozhodováních.
Tato knížka rozhodně stojí za přečtení.
Budu souhlasit s předchozími. Spisovatelsky žádná velká sláva, ale, jak sama autorka v předmluvě předesílá, jedná se spíše o sepsání vzpomínek především pro její děti a vnuky.
Myslím ale, že k nevelkému rozsahu knížky neuděláte chybu, když se do četby dáte, je to otázka několika desítek minut, a náhled do cizího nelehkého života je vždycky obohacující.
Co se týče sympatií, tak jsem pisatelce rozumněla a soucítila s ní, protože já jsem taky takové vemínko stydlivé, které na sobě nechá dříví štípat...
Pidispoiler: Teda toho jejího manžílka bych s chutí nakopala! Ale asi jeho chování bylo dáno dobou, protože já už jsem zmlsaná rovnoprávností :-D Navíc, kdo ví, čím zase vytáčela paní Eleonora jeho, že ;-)
S hodnocením této knihy mám trošku problém. Po literární stránce to byl spíš podprůměr, paní Eleonora není spisovatelka. Vyprávění je tedy psáno hodně jednoduše. ALE jsou to tak unikátní vzpomínky, pro mě povýšeny tím, že jsem zámek osobně navštívila a umím si to, o čem píše, živě představit, že rozhodně nelituji, že jsem knihu četla, a doporučila bych ji ke čtení i dalším čtenářům. Nemám už babičku, aby mi osobně vyprávěla, jak se žilo v časech po válce, v dobách měnové reformy...
V sobotu 30. června jsme byli na zámku v Doudlebech a měli smutnou průvodkyni. Den předtím v pátek zemřela paní hraběnka Eleonora. Byla vzácně skromný a laskavý člověk a její slova po tom co prožila mluví sama za sebe: "Víte, myslím si, že když je člověk relativně zdravý, když děti jsou zdravé a pořád ještě je hodit co do kamen a co jíst, tak není na co si stěžovat."
Zdroj: https://hradecky.denik.cz/z-regionu/kdyz-jsme-zdravi-a-je-co-prihodit-do-kamen-na-co-si-stezovat-20130604.html
Takhle nějak si představuji pravou šlechtičnu - šlechtičnu srdce, ať už má v žilách krev modrou či červenou.
Příběh je velmi zajímavý, ovšem velmi špatně napsaná kniha, je vidět, že paní Eleonora není spisovatelkou. Z takového životního osudu by se dalo vykřesat daleko více.
Štítky knihy
VzpomínáníKniha Vzpomínání je v
| Přečtených | 53x |
| Čtenářské výzvě | 16x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 17x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 1x |
Statečná žena!
Knihu beru jako svědectví, ne jako dílo s literárními ambicemi. Stála mi za přečtení a neponesu ji do knihobudky, nechám si ji v knihovně. K této skromné šlechtičně se budu vracet.