Prekariát: Nová nebezpečná třída

05.01.2020

„Jisté „zpitomění“ vzdělávacího systému je jednou z příčin existence prekariátu. Jde o maximalizaci zisku skrze maximalizaci systému. Stovky britských univerzit – financovaných z veřejných peněz – nabízí akademickou kvalifikaci z neakademických předmětů. Sdružení plátců daní v roce 2007 sepsalo 401 studijních „neprogramů“, např. čestný bakalářský titul z „dobrodružství s filosofií pod širým nebem“, který poskytuje University College Plymouth St Mark and St John nebo titul z „managementu životního stylu“, který můžete získat na Leeds Metropolitan University“

Již delší dobu si kladu otázku, do jaké míry je za dnešní stav západního světa, jeho roztříštěnost, ztrátu vize a společného cíle, odpovědná globalizovaná společnost, resp. samotný efekt globalizace. Dlouho jsem na to neuměl nijak odpovědět, nebo jsem byl možná ukolébán mediální masáží, že globalizace přináší jen to dobré. Pouze ten podivný pocit, jakási disonance tam hluboko v mysli, mi sděloval, že nějaká souvislost existuje. Jednu z možných odpovědí, nebo spíš nástin odpovědi, přináší tato kniha. K předloženému textu mám přesto hluboké výhrady, autorovi teze rozhodně nelze přijímat nekriticky.

Na úvod je třeba zmínit, že autor je klasický levicový intelektuál staré školy bojující za světový proletariát. V textu se to dlouho příliš neprojevuje, až na pár výjimek, aby to na čtenáře naplno vybalil v posledních několika kapitolách, zejména tam, kde představuje možná řešení současného stavu.

Svůj případ rozjíždí pomalu, ale zároveň intenzivně. Ukazuje nefunkční světový globalizovaný finanční systém, systém korporací, snažících se sedřít ze zaměstnanců kůži všemi možnými způsoby. Představuje velmi pochmurnou a pesimistickou vizi současné společnosti, zejména pracovního trhu, bez naděje, bez výhledu. Vysvětluje a uvádí do kontextu doby všechny myslitelné korporátní manýry, cílem korporací je znejistit zaměstnance, udržovat je neustále ve stresu. To vše přispívá k rozšiřování prekariátu.

Kritizuje stagnaci platů, dává do souvislosti s přesunem práce ze západu na východ. Kritizuje nedostatek inovací na západě, jako příčinu vidí stagnaci platů, smrtelný začarovaný kruh. Kritizuje brutální ztrátu sociální mobility, dle autora nejhorší situace od padesátých let minulého století. Popisuje odlišné úděly a úskalí zaměstnanosti mužů a žen.

Popis světa potud OK. Samotný závěr je z mého pohledu zcela v rozporu s předchozím popisem, autor si správně všímá negativních společenských jevů, aby se na ně nakonec snažil napasovat řešení, o kterých se již několikrát ukázalo, že nefungují (a.k.a. socialismus). Poslední dvě kapitoly, politika pekla a politika ráje jsou toho jasným dokladem.

Ve světle předchozího textu považuji za naprosto zvrácené volání po odstranění překážek migrantům, s cílem získat lepší zaměstnání a automatickým uznáváním zahraničních kvalifikací. V úvodu textu globalizaci kritizuje, kritizuje flexibilní pracovní trhy, aby ji v závěru, v souvislosti s otevřenou migrací, vyzdvihl jako jedno z řešení. Trochu schizofrenní.

Autor argumentuje pro liberálně progresivní řešení. Varuje před tyranií většiny, dnes však žijeme v tyranii menšin. Posledních 8 let se západ čím dál víc posouvá doleva a svět čím dál víc rozdělují různé politiky identit. Nůžky mezi chudými a bohatými jsou rozevřenější, než kdykoliv předtím. Je zřejmé, že existuje skupina lidí, která prosazuje své extrémně liberální a progresivní názory a na druhé straně existuje jiná skupina lidí, troufám si říct početnější, ale o to tišší, která se upřímně děsí názorů té extrémně liberální skupiny. Kdo to nechce vidět, je slepý. Kdo tomu rozdělení napomáhá, je buď hloupý, nebo sleduje svou agendu, s vidinou „šlechtického titulu“ v příštím režimu. Závěr je vážně těžký případ oblouznění komunismem, plný vzletných liberálně progresivních utopických vizí a nic neříkajících frází, jako základní nepodmíněný příjem, apod. – těžké čtení. V posledních 8 letech nám nevládli pravicové strany, před kterými autor varuje, přesto se situace po všech stránkách zhoršila. Zhoršila se svoboda jednotlivce, zhoršila se svoboda projevu, autorem proklamované republikánské hodnoty se obnovit nepodařilo. Vládli nám vesměs středolevé nebo rovnou levicové vlády, které poslední desetiletí šli na ruku nadnárodním korporacím, zcela v rozporu s autorovou vizí, že nás liberální progresivní politika zachrání od pekla xenofobního prekariátu. Děje se přesný opak, plebs je čím dál víc naštvaný. Svědčí to o jisté slepotě, zabedněnosti autora v pozicích dvacátého století, naprosto nereflektující směr vývoje posledních dvaceti let. Nedávám mu to za vinu, předvídat budoucnost je vždycky těžké. Naprosto ukázkový příklad typického pohledu levicového profesora, uzavřeného ve své slonovinové věži, s doživotní profesurou, kázající prostým davům, jak by měli žít své životy.

Poznámka na závěr. Opět se ukazuje, že podobné knihy by se měli v Česku vydávat nejdéle dva, tři roky po vydání originálu. Tato je z roku 2011 a v textu je vidět, že autor hodně věcí, zejména své pesimistické vize stran pravicových vlád, neodhadl, nebo naopak hrubě podcenil (sociální kredit v Číně, nárůst kontroly nad společností na západě, politika identit do rovnice intenzivně vstupuje kolem r. 2014). Některé odstavce v kapitole o pekle jsou nesmyslné, obavy z pravicových vlád vzali za své po dalších volbách, aniž by se pro prekariát cokoliv změnilo. Dnes je to levice, která propaguje globalizaci, a s tím všechny autorem pojmenované negativní jevy. Pravice je dnes naopak ochranářská, zaměřená na národní stát a jeho udržení. Autor je zaklet v tradičním rozdělení pravice a levice platném celé 20. stol., zakotven nalevo. Dnes je však dělicí čára vedena výrazně jinudy, více po progresivně liberální vs. tradicionalistické konzervativní linii.

Přesto knihu doporučuji k přečtení.