Nebylo těžké říci ne
Jan Vladislav
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77917/bmid_nebylo-tezke-rici-ne-646a657423b3b.png
5
4
1
Básník, esejista a překladatel z mnoha jazyků prochází svým dlouhým životem plným tvůrčí práce, ale i ústrků a zápasů. Dětství na Slovensku, mládí v Poličce, kam se rodina přestěhovala po vzniku Slovenského štátu. Studium za války v Praze, po osvobození v Grenoblu a na Karlově univerzitě, kterou musel z politických důvodů v roce 1948 opustit. Léta padesátá a šedesátá, neuvěřitelné množství překladů, pohádek i vlastní básnické tvorby. Deziluze po okupaci roku 68. Statečný postoj v letech sedmdesátých, vydávání samizdatových publikací, podpis Charty 77. Přátelství s Janem Patočkou, Jiřím Kolářem, Jiřím Weilem. Výslechy na StB, obětí akce Asanace. Vyhnání do Francie. Činnost v exilu, starost o umírající ženu. Návrat. Publikace vznikla na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici ČRo 3 - Vltava a je doplněna o biografickou poznámku a obrazovou přílohu. Editoval Jiří Vondráček.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
překladatelé, překladatelky čeští spisovatelé autobiografie Jan Vladislav, 1923-2009
Autorovy další knížky
| 2008 |  První strom pohádek z celého světa |
| 1960 | Pohádky ze země draka |
| 1992 |  Keltské pohádky |
| 2009 | Druhý strom pohádek z celého světa |
| 1971 | O Bílé Karolíně a Černé Karolíně |
Kniha Nebylo těžké říci ne je v
| Přečtených | 4x |
| Chystám se číst | 6x |
| Chci si koupit | 1x |
Řekni ďáblovi "Ne!", praví staré blues a Jan Vladislav je jedním z mála lidí, kteří si dokázali stát na svém a nezaprodali se husákovským normalizátorům. Ať už narazíte na jeho překlady Shakespeara nebo lidových pohádek národů, budete stát u pramene čistého českého jazyka nejvyšší ryzosti.
Jan Vladislav po nuceném odchodu z Prahy pobýval na své chalupě v Radči u Úpice, kde jsem ho kolem roku 1980 navštívil. Hovořili jsme hlavně o literatuře, ale ani jednou si nepostěžoval na svůj osud vyhnance, jenom mi naznačil, jaký úpadek naše vzdělanost právě prodělává ve srovnání s jeho mládím. Doma jsem si pak zapsal celý náš rozhovor v předtuše, že se možná už neuvidíme... Záhy jsem se ze Svobodné Evropy dozvěděl, že emigroval.
Pokud se nechcete prokousávat jeho rozsáhlými memoáry nazvanými "Otevřený deník", přečtěte si tento skromný výtah z jeho života. Ke svým zápiskům napsal: „Spíš je to pokus, jistě taky chimérický, jak pro sebe a případného čtenáře zachytit co nejvíc z toho, co jsme vlastně všichni vespolek žili; co to vlastně bylo zač, ten náš svět v jeho všední, každodenní, konkrétní podobě. Podobě, jež historii uniká, protože ji dřív či později s velkorysým pohrdáním vůči člověku, který to zakoušel na vlastní kůži, shrne pod nic neříkající etikety útlak, pronásledování, oběti, krátce nacismus, fašismus, leninismus, stalinismus, maoismus a tak dál.“
Klobouk dolů, pane spisovateli!