Básně

23.02.2023

IÓNSKÁ ZEMĚ
Proč jen jsme rozbili jejich sochy,
proč jsme je vyhnali z chrámů,
vždyť jejich bozi ještě nezemřeli.
Stále tě milují, ó jónská země,
to za tebou lkají jejich duše.
Když procitáš nad ránem,
tvým vzduchem vlaje jejich svěží život.
Po tvých pahorcích chvatným krokem
se občas znovu mihne jako sen
průzračné tělo eféba.

Konstantina Kavafise jsem měla v knihovně několik let, jenže jeho nerýmované jamby a erotičnost některých básní mi nesedly. Pravidelně jsem vystupovala na zastávce autobusu Καβάφη (Kavafi), listovala jsem jeho básněmi u stánku s knihami před Národními zahradami v Athénách, chodila jsem kolem jeho soch..., a pořád na něj nepřišel čas.
Až doteď, kdy mě popadla prudká a skoro fyzická potřeba jeho poesie, což zní šíleně a šílené to taky je. Nikdy jsem žádného básníka neprožívala tak intenzívně. Skoro každá z těch 244 skladeb se mě dotkla, a i když jsem otočila stránku, něco ze mě u ní už zůstalo. Bylo to jako dělat si záložky z útržků vlastní duše... tak zvláštní... A taky jsem ten tlustý, těžký svazek tahala všude s sebou, i tam, kde jsem nemohla číst, jelikož jsem ho odmítala dát z ruky, dokonce i v noci.

Svéráz Kavafisova díla v podstatě vychází z jeho příslušnosti k dvojí menšině, národnostní (Řek z Alexandrie) a sexuální. Většinu jeho básní lze rozdělit buď na historické, nebo milostné, případně obojí. Mě milostné náměty obecně nudí, ale Kavafisova explicitní homoerotičnost a určitá absurdní romantičnost jsou... jiné (báseň, kde líbá zkrvavený cár obvazu, patří k nejromantičtějším a nejdivnějším věcem, jaké jsem četla). Je až šíleně, bakchicky hédonická, ale zároveň protknutá nesmírným utrpením a výčitkami, protože autor dokáže být současně člověkem pohansky antickým a křesťansky byzantským. I náklonnosti tohoto umělce slučují protiklady tělesnosti (smyslnost) a duchovnosti (učené zadumání); tak to dělala celá epocha helénismu, z které vzešla Alexandrie. Jeho mladíci, smutní, toužební a jemní, umírají předčasně – jako dvacátníci (pokud to jsou antičtí efébové), anebo se alespoň ztrácejí z jeho života (Kavafisovy vlastní lásky). – Takže nakonec se autor stal vedle Petrarky jediným básníkem, jehož milostná lyrika mnou zacloumala. Cítím s ním a pokaždé, když naříká, mám nutkání ho obejmout.

Ještě víc mě fascinují básně historické. Doteď mě nenapadlo, že v jediném umělci se můžou takovým způsobem syntetizovat národní dějiny (nejblíž k tomu má asi Mistr Wagner). Kavafis je Řecko. Celé Řecko, od homérských počátků přes helénismus po Byzanc (do té doby historiografií ignorovanou až pohrdanou – takže i v tom byl novátor, mimochodem – génius, prostě génius). Dokáže spolu se svými hrdiny myslet, cítit a mluvit jako člověk kterékoli epochy, a to s takovou přirozeností, lehkostí a plasticitou, že je čtenář v pokušení s pýthagorejci věřit na převtělování duší. Skládá náhrobní nápisy smyšlených efébů – jimž, dokonale kavafisovský paradox, jeho epitafy dávají život. Svatý císař Julianos, Démétrios Sótér, Caesarion trpí a umírají právě teď; o bitvě u Pydny, Magnesia nebo Aktia pod dojmem jejich čerstvosti buď křičíme, nebo šeptáme; celá antika je aktuálnější než dnešní večerník. – Takže já si časem hodlám obstarat těch 44 Kavafisových básní nepřeložených do češtiny (+ prózy), protože potřebuji každé jeho slovo.

28.03.2020

S takovou poezií se člověk hned tak nesetká. Je zde obrovská síla v evokaci postav z řeckých dějin i erotické napětí autora, který prožíval svou homosexuální orientaci v době, kdy to nebylo samozřejmé. Básně jsou sympaticky úsporné, neukecané, verš volný, jako bychom se podívali z okna Kavafisova alexandrijského příbytku a zahlédli tu císaře Juliana, tu krásného mladíka. Velký zážitek.