Dějiny Makedonie přehled

24.02.2024

Po přečtení skvělých Dějin Itálie od Proccaciho ze stejné edice, jako je tato, jsem pochopil, proč je dějinám Makedonie va vazbě na současný stát věnována největší pozornost zejména za poslední dvě století. Proccaci taky začíná dějiny Itálie až vlastně někdy v půlce prvního tisíciletí a vysvětluje, že ve skutečnosti s Římany nemají dnešní Italové prakticky nic společného, bez ohledu na fakt, že převzali v řadě směrů jejich dědictví - i když ne jenom jejich. Moderní italský národ (dá-li se to tak i dneska vůbec říct) začal vznikat ve chvíli, kdy obyvatelé apeninského poloostrova začali vnímat sounáležitost, a to jak jazykovou tak kulturní.

Ještě hluboko v 19. století, v období upadající turecké nadvlády se sami křesťanští obyvatelé dnešní Makedonie jako samostatné etnikum necítili. Věděli jakž takž, že jsou Slované (jazykově) a že jsou pravoslavní. Boj o ovládnutí Makedonie Srby, Bulhary a také etnicky cizími, ale nábožensky shodnými Řeky ukazuje, jak "snadné" je i dneska stvořit národ. Přitom nejen z knihy pánů Rychlíka a Kouby jsem měl pocit, že Makedonci nejvíc podvědomě tíhli k Bulharům. Pokud by dodrželi Bulhaři a Srbové dohody, uzavřené v předvečer první balkánské války, nemusel možná dneska žádný makedonský národ existovat. Zcela jistě by ale existovalo druhé – menšinové etnikum dnešní Republiky Severní Makedonie - Albánci.

Pozdní vznik i existence makedonského národa je tedy důsledkem konfliktů na Balkáně a především jejich výsledkem. Jestli Srbové před a po první světové válce potírali bulharofilní Makedonce, Bulhaři díky svému brutálnímu postupu po porážce Srbska v roce 1915 a Jugoslávie v roce 1941 ztratili v Makedonii veškeré sympatie a nakonec to vlastně byli jugoslávští komunisté na čele s Titem, kteří jako první uznali existenci samostatného makedonského (slovanského) národa. A teprve díky socialistické, ale také federativní republice Jugoslávii byl položen základ makedonské (po trapných řeckých obstrukcích v devadesátých letech severomakedonské) státnosti.

Kniha byla dopsána v roce 2003, tedy v době, kdy neomalená podpora albánského etnika v Kosovu ze strany Západu díky útoku na newyorská "dvojčata" najednou skončila a včerejší protisrbský spojenec, UCK byl najednou zařazen na listinu teroristických organizací. To asi zachránilo Makedonii, jak ji známe v dnešní podobě od další parcelace a hlavně dalšího krvavého etnického konfliktu, jehož úvodní fáze začínala eskalovat.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a je velmi zajímavá, v ničem si neprotiřečí s jinými stejně skvělými díly s danou problematikou, která znám. No, a ti co milují starověk a středověk budou muset sáhnout jinam. Oni totiž ti Slované, kteří dneska tvoří základ většinové populace přišli na Balkán až někdy v půlce prvního tisíciletí našeho letopočtu.

No, a na závěr taková drobná perlička, autoři zmiňují působení československého velvyslance v Jugoslávii v padesátých letech, kterého charakterizují jako typického stalinistického komunistu, který na post diplomata přišel z pozice náměstka ministra strojírenství, aniž by měl pro svoji funkci jakékoliv předpoklady. Pokládal Jugoslávii za "kapitalistický" stát a svoje zprávy i hodnocení tvořil na momentální politickou objednávku podle toho, jaké byly zrovna sovětsko-jugoslávské vztahy. Přitom o tomto člověku jsme nejčastěji informováni jako o "hrdinovi", který v roce 1968 z pozice tentokrát velvyslance ve Francii protestoval u De Gaulla proti sovětské okupaci ČSSR. Tím člověkem byl jistý Vilém Pithart, otec Petra Pitharta. Zajímavé, co se člověk v populárně naučné historické literatuře všechno nedozví, čte-li ji dostatečně pozorně a hlavně celou.