Poslední země: Antarktida přehled

16.08.2022

Zdařilý pokus zachytit ducha Antarktidy — ve všech jeho projevech. Od životadárných mořských proudů a lišejníků rostoucích o centimetr za tisíc let přes západy slunce či polární noci až po samotu, která autorovi dává pocítit přítomnost boha a vydanost člověka geologickému času:
„A náhle mi to dochází: právě jsem v třetihorách. [...] Před deseti tisíci roky zde čas ubíhal úplně stejně ve svém pomalém rytmu, stejné to tu bylo před milionem let či před čtyřiceti miliony lety, kdy kontinent pomalu doplul na své současné místo. [...] Až zemřu, následného rána budou antarktičtí ptáci zpívat tak jako včera.“

Dokumentární i poetické; informativní i meditativní. Na nemnoha stránkách textu, proložených fotografiemi, páter Vácha zvládl ledacos. Například vysvětlit, jak tulení organismus vyjde s kyslíkem během 70minutového ponoru; vylíčit, jak málem přišel o život při plavbě na rozbouřeném moři; zachytit atmosféru štědrovečerní mše na chilské základě; vysvětlit, čím může člověku ztrpčit život lachtan (:D); popsat každodennost polární stanice včetně, dejme tomu, praní šatů; i kontemplovat krásu světa. („Na ledovce odrážející se na stěně [mešního] kalicha při Proměňování však nezapomenu nikdy.“) Mimochodem řečeno, z představy tuleňů leopardích lovících lidi mi doteď běhá mráz po zádech.

Ta syntéza kněze a biologa, navíc vyzbrojeného řadou skautských dovedností, v autorově osobě je prostě zvláštní. Mrzí mě jeho invektiva: „Dole [na pólu] si člověk uvědomí, řečeno s mírnou nadsázkou, že ateismus je luxus levicových intelektuálů na Západě, že je o něm možno učeně diskutovat v literární kavárně u kávy, ale to je tak vše.“ Jinak jsem ale nadšená. Začínala jsem číst jakožto člověk, který si tu a tam pletl Antarktidu s Arktidou. Nejen, že se mi to už určitě nestane, ale knížka mě pobídla i ke všemožnému dohledávání, třeba k pátrání po osudu mandžuských poníků Roberta Falcona Scotta. Díky za všechno, co obsahuje — ale zejména za to, co napovídá o osobnosti pisatele.