Československo nad propastí přehled

02.04.2023

Skvely popis udalosti predchazejicich Unorovemu prevratu. Poslednich par desitek stranek je hodne emotivnich, zvlast popisy osudu lidi, kteri za Ceskoslovensko riskovali zivot a po zasluze je za to KSC odmenila provazem.

10.06.2021

”The past is never dead; it is not even past.” — William Faulkner

Souhlasím s ostatními, že jde o výjimečnou knihu, kterou jsem přečetl jedním dechem za den. Knížka se věnuje části historie, ke které jsem po přečtení Umění diplomacie a kapitoly v Dějinách zemí koruny české II měl mnoho otázek a málo odpovědí. Lukeš knihu napsal americkým akademickým stylem a vydal původně v Oxford University Press, takže kniha je opravdu kvalitní. Vydání od Prostoru mne těší tím, že je podobné Uspořádání světa od Kissingera, tak můžou být v knihovně vedle sebe. Taky oceňuji, že papír knih od Prostoru hezky voní; pocit ze čtení to umocňuje. Akorát design obálky by určitě mohl být hezčí, ale tuto knihu opravdu nechci soudit podle obalu.

I kdyby byla pravda jen část toho, co dokumenty, které Lukeš cituje, popisují, tak americké velvyslanectví i zpravodajství v letech 1945-1948 byly opravdu katastrofa. Když se k tomu ještě přidal Košický vládní program a vláda, kde komunisti ovládli silové resorty včetně tajných služeb už v roce 1945, tak vznikla situace, kterou by mohl Stalinovi s Gottwaldem závidět i Sun-C‘. Říkal jsem si, že by se situací v Československu z pozice americké ambasády nejspíše nehnul ani Max Otto von Stierlitz, natož James Bond. Ale svůj díl viny na tom nepochybně americká ambasáda má, byť rozumím Steinhardtovu rozčarování z FDR a jeho poradců.

Kniha Umění diplomacie mi pomohla události zasadit do širšího rámce (proč nám Anglie a Francie neposkytly záruky, proč Američané navzdory Churchillovi nepovažovali za důležité, kde se jednotky zastaví, a proč Rusko prostě nemůže jinak než neustále expandovat). To mi pomohlo užít si detailní pohled Lukešův. Každou stránku knížky jsem hltal, jako bych četl thriller, kde už předem vím konec, ale pořád doufám, že výsledek bude tentokrát jiný. Nebyl. Jen jsem po přečtení začal více aktérů chápat. Zároveň jsem se zděsil popsaného amatérismu Američanů a demokratů a teroru a opovrhování důstojností a lidskými životy ze strany komunistů. Jak moc pokřivený člověk musí být, aby vraždil, vydíral, unášel, mučil a odmítal zachránit lidské životy ve jménu komunismu? Myslím si, že je snadné zpětně demokraty kritizovat, když dnes víme, jak Stalin a KSČ fungovali. To v té době možná tolik lidí nevědělo a připojení k Sovětskému bloku nemohlo nikomu dávat smysl, protože nenabízelo nic pozitivního (zejména pro chudé, kterými se stali všichni s výjimkou hrstky papalášů). Naopak dnes, když to víme, tak je nepochopitelné, jak je možné, že komunismus nebyl po roce 89 zakázán jako extremistická ideologie a komunisté nesedí v kriminále a nechodí kanálama.

Co mne při čtení knihy zaráželo, bylo, jak chytře KSČ v politice působila. O to horší mi přijde, když si některé její praktiky osvojili i moderní politici (slíbím cokoli, jen ať mne zvolí; ovládnu média, tedy s pomocí propagandy i veřejnou debatu). Na druhou stranu musím uznat, že je to racionální využití nejslabší stránky demokracie – voličů. V tomto ohledu mne zaujal citát Františka Josefa I.

Z knihy jsem si odnesl pět zásadních poznatků. Za prvé, režimy s kontinuitou vrcholného představitele mají v mezinárodní politice ohromnou výhodu. Stalin plánoval v desetiletích (nesmírně schopně), zatímco demokraté stěží od voleb k volbám. Za druhé, změna režimu může nastat přes noc a bez podpory většiny. Za třetí, jako občané bychom měli bedlivě sledovat, kdo ovládá silové resorty a bezpečnostní složky a jak jejich příslušníci s lidmi jednají. Za čtvrté, pro současníky je těžké odhadnout, co se právě děje, i když podle knihy už to část obyvatel tušila. Když všichni vyložili karty na stůl, je zpětná kritika luxus. Za páté, pokud vyjdu z informací z knihy, tak Beneš i Masaryk od počátku zvolili strategii předem prohrané bitvy a snažili se zalíbit brutálnímu režimu, o kterém věděli, čeho je schopen, a doufali, že to tentokrát dopadne jinak. Zejména dva poslední poznatky jsou aktuální.

I když mi na některé otázky kniha odpověděla (např. proč Beneš s Masarykem šli tak dlouhou na ruku Sovětům), mnoho otázek se ve mně vyrojilo a budu po nich pátrat dál. Zejména mne zajímají motivace Jana Masaryka, Gottwalda a ostatních komunistů. Přijde mi, že Lukeš je k Masarykovi oprávněně kritický, ale chtěl bych vidět i pohled z druhé strany.

Na závěr se přiznám, že mi tohoto politického vývoje je líto, protože si myslím, že nastalá totalita znásilnila duši české společnosti a že se z toho dostáváme mnohem pomaleji, než jsme si mysleli. Pozitivní pro mne ale je, že jsem díky knize objevil řadu československých hrdinů, o kterých jsem neměl tušení. Smutné je, že většinu komunisti mučili a poslali do vězení nebo na popraviště.

Jedna pasáž z knihy za všechny:

„Rozsudky byly dané předem. […] Nechanský a Wahl byli popraveni 16. června 1950. […] se příslušníci StB Nechanskému posmívali a bili ho, když se nemohl dívat na dlouhou agonii svého mladšího přítele.“