Dopisy přes mříže přehled
Václav Benda
Během čtyřletého věznění v sedmdesátých letech minulého století posílal Václav Benda pravidelně své ženě dopisy, které kromě samotného popisu vězeňských reálií reflektují autorovy filozofické a teologické názory, jež musel v těchto podmínkách sám v sobě vnitřně upevňovat a obhajovat. Tento duševní boj odkrývá hlubiny i výšiny Bendova tehdejšího myšlení. Dopisy z vězení Václava Bendy se po Havlových a Magorových listech z kriminálu stávají třetím opusem, který touto nanejvýš osobní až intimní formou reflektuje pozici českého disentu v době nesvobody. Kamila Bendová dopisy už v době manželova věznění přepisovala a část z nich pak vyšla ve čtyřech svazečcích v samizdatu. Dodnes se jedná o jediné vydání alespoň části této korespondence. Kniha osloví všechny zájemce o novodobou českou historii, jejíž byl Václav Benda spoluhybatelem. Text zaujme pamětníky i studenty, kteří se zabývají politologií a dějinami. Bendovo vytrvalé lpění na křesťansko demokratických pozicích i v době pronásledování přináší do díla nadčasovou dimenzi. ... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dopisy přes mříže. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dopisy přes mříže v seznamech
| v Přečtených | 2x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 2x |
| v Chystám se číst | 2x |
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Dopisy přes mříže |
| 2009 | Noční kádrový dotazník a jiné boje |
| 1995 | 5 pohádek pro 5 dětí |
| 2009 |  Žízeň po spravedlnosti |
| 1992 | Dialog o národních zájmech |
Ke knize jsem se dostala zcela náhodou, když se v jednom rozhovoru v rozhlase kněz Zdeněk Jančařík zmínil o tom, že díky této knize uvěřil. Je to náročná a dlouhá četba, ale určitě stojí za to. Především četba dopisů Václava Bendy pro mě byla potěšením - plná hlubokých úvah i výborného humoru, navzdory vší té beznaději a odtržení od rodiny.
"To víš, že bych tě až zoufale rád pochoval a pofoukal (a vyslechl si tvé reptání, jaký jsem lump a japa to, že tě opouštím) a že všechny mé přísné a vyrovnané řeči jsou do jisté míry kyselé hrozny – jenže za stávajících okolností nemohu a nesmím jinak, nakonec i náš Pán mohl dát průchod svým citům jen v noci a v odlehlém koutě Getsemanské zahrady a pro apoštoly již nebylo únosné setrvat s ním byť jen v roli svědků. Takže mi nezbývá než ujistit tě, že jsi statečná a s žádnou jinou neporovnatelná holčička a ve slabých chvilkách si raději zuřivě prozpěvovat – ke zděšení spolubydlících – válečnické písně (mj. tu tvou oblíbenou z Pravého poledne). Pochop prosím, že i těch pár posledních řádků pro mě představuje neúnosný citový výdaj a navíc riziko ohrožení mé dobré pověsti před okolím (slzičky přece jen do očí vstupují) – a pokus se to vysvětlit i dětem, pokud jim někdy mé psaní k nim připadá málo konkrétní a neosobní. (...)"