Normalizační festival přehled

(SPOILER) Houda se v prvním plánu věnuje příběhům, nebo lépe činnosti těch, kteří v 80. letech dělali "svobodnou hudbu", písničkářům i pořadatelům festivalů. Zároveň tím ale zkoumá nejistotu vzpomínání na dobu, která se odehrávala v jiném paradigmatu - psychologové, policisté a soudci by se mohli dozvědět mnohé o proměnách vzpomínek v čase (a vzhledem k tomu, co z knihy vyplývá, by svědci zřejmě přestali být účastníky soudního řízení, hodit si kostkou je věrohodnější důkaz). A také ukazuje jazyk té doby. Zdá se mi, že pro Houdu byla obě témata stejně důležitá, protože krom novátorského pohledu na fungování systému mu jde i o morální kategorie a o to, jak se k nim člověk vztahuje.

Houda podrobně dokladuje, že oficiálně zakázaná hudba se reálně celkem často objevovala na oficiálních akcích. Že "zákaz" byl rozhodně komplikace, ale hodnotit to, co se skutečně dělo, podle řeči úředních lejster a podle doložených faktů, přináší dva téměř opačné pohledy. Protože pozdní československý socialismus vyžadoval od lidí mluvit frázemi a používat slovní spojení, která dávno nenesla svůj slovníkový význam, zato se za ně dalo schovat leccos, co zrovna člověk chtěl podnikat. Že v úvodníku se musela objevit "socialistická mládež", ale pokud šlo o vlasaté fanoušky bigbítu, v té době už to nebyl protimluv. Jazyk se odpojil od reality.

Lidé, kteří organizovali a oživovali hudební akce, měli často úřední funkci, ale využívali ji k činnosti, která je osobně bavila, ač byla v rozporu s (neživými) frázemi. Nebyli disidenti, nebyli proti režimu, byli, autorovými slovy, "za" režimem. Bez rozpaků a bez rozporů referovali nahoru nějak a dolů jinak. A přitom Houda polemizuje s teorií šedé zóny, pro něj je taková činnost lidsky nejnormálnější a nejvyrovnanější, žádné masky, jednou tak a jindy onak - pořád stejně, přirozeně dvojznačně. S tím souvisí nedůvěryhodnost vypravěčů, kteří se usilovně snaží se zpětně učinit proti- nebo alespoň mimorežimními (ne nutně účelově, může to být podvědomé), ač jde o straníky, kteří podle vlastního názoru odvedli kus dobré práce.

Houdova kniha je v mnoha ohledech novátorská, místy zdravě obrazoborecká (ne, tolik "zázračných, z nebe spadlých" koncertů se opravdu odehrát nemohlo), dotýká se nečekaně široké skupiny vědeckých oborů (ač třeba mezi teorií šedé zóny J. Šiklové a Houdovým výkladem nevidím rozpor, jen rozdíl v odstínech). Mám ale s lecčím čistě osobní problém, morální, řekněme - vlastně asi lpím na názorech, proti kterým autor bojuje. Stírá totiž záměrně morální rozdíly, celou knihou se táhne jako leitmotiv, že odsuzovat lidi kvůli stranické průkazce a stohům ptydepe, které po sobě zanechali, když přece zkrátka žili, dělali, co chtěli a co nemělo s ideologií nic společného, že to je malichernost a hloupost. Disidenti (a jsem si vědoma, že Houda výslovně upozorňuje, že disidenty nehaní, ale intence celého textu s tím neladí) se tady jeví jako lidé odtržení od světa, nechápající, jak se žije život, uvěznění ve slonovinové věži umanutého trvání na tom, že 4 se píše výhradně 2 + 2, a ne "2 + 3 a všichni víme, jak se to počítá". Dokonce, když jeden z pamětníků zpětně svoje vzpomínky komentuje, že dnes se za svoje tehdejší tance s režimem stydí a považuje je za počátek ohýbání páteře několika dalších generací, Houda jednoznačně nesouhlasí a píše, že právě tohle myšlení by chtěl změnit. Jak změnit, to ovšem neuvádí. Je mi cizí házení kamenem, ale morální relativismus takového rozsahu, podle kterého na formálních rituálech nezáleží a který odmítá dokonce individuální sebezpytování a pocit vlastních chyb, ten považuju za cestu do pekel.

Rozhodně nečekané množství podnětů v tak krátké práci. Kdo chce, může číst jen svrchní vrstvu textu o výběrových dějinách folkových festivalů. Ale byla by to škoda.

01.07.2020

Super! Velmi čtivé a zajímavé. Od pana Houdy jako vždy, píše lehce a dobře.