Příběh rodu Homo

25.01.2024

Kniha je čitaťelne a pomerne "sviežo" napísaná, avšak rozsah ktorý má (cca 211s.) je, podľa mňa, príliš útli na to, aby komplexnejšie autor rozobral tak komplikované témy akými sú vývoj reči či náboženstvo. Ale vo všeobecnosti dobré.

10.02.2021

To byla jedna radost tuhle knizku číst. Opravdu. Nikdy by mě nenapadlo, že i o neandrtalcich, lidoopech, polygamii v živočišné říši (a o dalších a dalších věcech) se dá napsat takhle super knížka, která se čte skoro sama. Když si ji přečtěte, neprohloupíte - naopak.

25.01.2021

Knihu jsem četl na doporučení jednoho z profesorů na mé Alma mater. Rozhodně jsem neprohloupil. Kniha je zajímavým čtením s řadou nových informací a teorií.

13.02.2019

"V jak podivné době to vlastně žijeme! Vždyť oněch 28 000 let od odchodu neandertálců je v naší 5 milionů let dlouhé historii něčím naprosto výjimečným - rodovou linii člověka zastupuje jediný žijící druh hominida. Až do té doby byla naše planeta svědkem náhodných, a jistě poměrně obezřelých setkání dvou (a někdy až pěti) druhů hominidů, jejichž cesty se čas od času zkřížily. Snad odtud pramení ten náš pocit naprosté výjimečnosti a občas i poněkud nemístný dojem vlastní důležitosti."

A tak se nám lidem stalo, že jsme podlehli dojmu, že se svými předky nemáme v podstatě nic společného, možná proto máme za to, že nám tahle zvláštní pozornost právem náleží :-).

Centrem Dunbarových úvah a jednou z ústředních záhad lidské evoluce je náš neobvykle velký mozek - a schopnosti, které nám jeho vlastnictví přináší. Touto otázkou se samozřejmě zabývalo už poměrně velké množství autorů, od biologů, přes etology, sociobiology a neurology až po čistě filosofy. Zrovna tak jako je hodně oborů, do jejichž zájmu tato otázka zapadá, tak je i mnoho odpovědí, výběrem: velký mozek je zodpovědný za způsob obstarávání potravy, za výrobu nástrojů, za koordinaci aktivit při lovu, atp. Dunbar patří mezi skupinu badatelů, zastávajících novější hypotézu tzv. "sociálního mozku" - hlavním selekčním tlakem nebylo prostředí, protože to je relativně stálé a dokázali si s ním poradit i druhy (mj. hominidů) s relativně menším mozkem; hlavním selekčním tlakem se pro nás stali ostatní jedinci našeho druhu, protože s předvídatelností tvorů žijících sociálním způsobem v poměrně čím dál víc komplikovanějších vztazích, to je poměrně dost složité - a lidské aktivity jsou čím dál složitější - a na to už potřebujete opravdu poměrně velký mozek, schopný zpracovat ohromné množství dat :-), mozek, který nám dává naši "výjimečnou"? vlastnost - "mít ponětí o myšlenkách, přáních a záměrech ostatních" - tedy o stavu mysli jiných jedinců. A právě tahle schopnost nám podle Dunbara umožnila vznik všech těch našich lidských aktivit - vytvořit si sociální kontex, a mj. i jazyk, jako prostředek pro výměnu informací.

Čeká vás výborně napsané, dostatečně odborné, ale i pro laiky zajímavé čtení o fylogenezi lidského druhu, jehož hlavním cílem je hledat odpovědi na otázky výlučnosti člověka, zabývající se tedy hodně tématy jako je teorie mysli (což je pro mě osobně hodně zajímavé), ale také třeba transcendentními záležitostmi, jako je vznik a význam náboženství.

Při četbě téhle knížky pak vůbec není špatné, nechat si v té vaší mysli, někde na pozadí usadit myšlenku, kterou si v průběhu čtení občas připomenete: nakolik jsou všechny jevy záležitostí pouze výlučně naší, lidskou? Nakolik jde o čistě naši výlučně lidskou přirozenost, stavějící nás v pomyslném žebříčku na první příčku, a nebo si to jen občas prostě myslíme, a stále stojíme stále v jedné řadě? ... s ostatními živými tvory na téhle planetě :-). Možná tahle naše výjimečná vlastnost, tak úplně výjimečná není, a nebo je, a právě proto, že dokážeme sami o sobě uvažovat jako o problému, bychom měli pochopit, a sami se postavit zpátky, do jedné lajny, kam patříme :-).

"Skutečně to vypadá, že se na nás rozmarná paní evoluce tak trochu vyřádila a namíchala jakýsi prapodivný lektvar jménem člověk."

14.01.2016

Prečo sa ľudské mláďa rodí také bezbranné? Srnka či antilopa sa hneď po narodení postaví na nohy a behá v stáde. Mláďa šimpanza sa okamžite zavesí na svoju matku. Ľudský novorodenec je minimálne prvý rok života naprosto bezmocný... Zásadný rozdiel medzi nami a ostatnými cicavcami či primátmi je vývoj mozgu. Väčšina mláďat v živočíšnej ríši sa narodí s kompletne vyvinutým a dozretým mozgom, ktorý má prakticky rovnakú veľkosť ako v dospelosti. Nie tak u človeka- ľudský mozog je totižto najväčší a jeho vývoj a dozrievanie trvá najdlhšie- ak by sa malo dieťa narodiť s rovnako zrelým mozgom, ako šimpanz, muselo by tehotenstvo ženy trvať cca 21 mesiacov. Rodiť také dieťa - to by som neprial nikomu... A ešte je tu jeden ďalší problém - totižto anatómia ženskej panvy, ktorá je mimoriadne úzka a pôrod je i v 9. mesiaci mimoriadne bolestivou záležitosťou. Že je panva takto vyformovaná, je dôsledkom chôdze po dvoch končatinách. Ak by bola panva príliš široká, vzhľadom na vychyľovanie tela z ťažiska by bol ženám umožnený iba pomalý a nepríliš atraktívny "kačací" štýl chôdze. Takže na jednej strane veľky mozog, na druhej strane mimoriadne úzky pôrodný kanál- ako z toho von ? jednoducho tak, že sa urýchli porodenie dieťaťa na čo najskorší vek, v akom je novorodenec už schopný prežiť...

Len jeden z mnohých úžasných príkladov v knihe Robina Dunbara. Mimochodom po tomto pánovi je pomenované jedno pomerne známe čislo- má hodnotu približne 150 a čo znamená- to už si ráčte vygúgliť sami :-)