Klece
Dave McKean
Opus magnum Davea McKeana. Kniha s uhrančivou vizuální stránkou, plná skvěle vykreslených postav a poutavých výletů do krajin fantazie. Popisuje prolínající se životy malíře, spisovatele a hudebníka, obývajících tentýž činžovní dům. Jedná se o poutavou úvahu o umění, Bohu, kočkách, a také o klecích, jež dobrovolně stavíme sami sobě. Kniha vychází v Česku poprvé a navíc v kolosálním formátu.... celý text
Přidat komentář
Jedna z nejkontroverznějších, nejpodivnějších a zároveň nejlepších věcí, které sem letos četl. Mnohovrstevnatý existencionální román o těžkosti každodenního bytí a osudů nejrůznějších lidí. A jak může být lepší prostředí pro toto panoptikum, než činžovní dům. Z obyčejných a nekonečných rozhovorů, či monologů se rodí hluboké myšlenky o životě, bohu, umění, lásce a o klecích které si stavíme sami v sobě...a nebo taky ne. Kresba je škaredá, popuzující a zvláštní že Vám nedá spát až se Vám zalíbí. Pokud chcete něco netradičního, co nejde jen po povrchu, tak tohle by mohla být správná volba.
Čaute kočičáci. Všetci máme klietku, v ktorej sme uväznení napriek tomu, že dvere sú odomknuté. Začnem tým jednoduchším. Klece (množné číslo) s rozmermi 244 x 325 mm, počtom strán 5O4, tvrdou väzbou a váhou cez tri kilá (!) nepochybne môžeme radiť medzi to fyzicky najveľkolepejšie, čo u nás na komiksovom poli kedy vyšlo. Toto je proste obor, ktorý ak by ste niekomu hodili do hlavy, v sekunde vyfasujete doživotie za brutálnu vraždu. Prácu anglického ilustrátora Davea McKeana som doteraz poznal „len“ vďaka neskutočnému komiksu Granta Morrisona Batman: Arkham – Pochmurný dům v pochmurném světě, takže očakávania boli gigantické. Preto ma zarazilo, že keď som Klece otvoril, vyskočilo na mňa niečo, čo som nečakal. Ak by som nevedel o čo ide a niekto by predo mňa postavil obidva komiksy, nikdy v živote by mi nenapadlo, že môže ísť o dielo toho istého človeka. McKean rýchlo a zbesilo strieda štýly, ktoré sa k sebe nehodia, ale i v tom drieme čaro komiksu pôvodne vychádzajúceho v rokoch 1990 – 1996. McKean vedľa seba stavia omračujúce fantazmagórie, ktoré otáčate dole hlavou, hore hlavou, doprava i doľava a napriek tomu si nie ste istí tým, na čo presne sa pozeráte. Stavia ich do ostrého kontrastu s jednoduchou (nechcem tvrdiť banálnou) čierno-bielou kresbou a keď to čakáte najmenej, vytasí na vás experiment vyrážajúci dych svojimi expresívnymi farbami, ktoré akoby ani neboli z tohto sveta. Poviete si, že už vás neprekvapí ničím. A on tam kydne fotky. Toto je po výtvarnej stránke niečo tak zvláštne a osobitné, že už som teda čítal všelijaké komiksy, ale takúto „koláž“ asi fakt ešte nie. No a teraz k tomu ťažšiemu. K scenáru. Teoreticky je zápletka nesmierne jednouchá: do bytovky sa sťahuje maliar a dostáva sa do kontaktu s tu viac, tu menej čudnými obyvateľmi. Problém je, že sa postupne začne vyskytovať čoraz väčší počet strán, ktorými nám scenárista (tiež McKean) zjavne chce niečo povedať, ide to do absolútnej filozofie, snovej atmosféry, existenčnej surreálnosti a experimentálnej mystiky. Niekto povie, že je to prázdne a (pseudo)múdre tliachanie o nesmrteľnosti chrústa, ďalší znudene pokrčí plecami a niekto fascinovane prehrnie na ďalšiu stranu, aby sa ešte hlbšie ponoril do Daveovho sveta. Premýšľate, čo je metafora, čo sen, čo je možno áno možno nie predstava, čo je pritiahnuté za vlasy, či sa to reálne deje. Postavy vám nepomáhajú, skôr naopak: niekedy vidia niečo strašne divné a čudujú sa tomu a inokedy nie. Chcel by som podotknúť, že ono to de facto nie je objektívny problém. To, že niečomu nerozumieme (alebo skôr nechceme rozumieť) naozaj JE problém, ale náš problém. Možno si pri niektorých nápadoch (12-stranový rozhovor s nahluchlou domovníčkou) poviete, aký to má zmysel. Ale aký má zmysel toto všetko? Toto naše zúfalo upotené plahočenie sa naprieč svetom? Určite by som vyzdvihol skvelé (nejeden raz drasticky zábavné) dialógy, prostredníctvom ktorých vidíme, že Dave pozná ľudskú dušu i osobnosť so všetkým krásnym, ale aj zlým a chybujúcim, čo k nej patrí. Hoc sú Klece náročným čítaním, ubehnú svižne, keďže niekedy vás čaká 2O strán s minimom textu. Potom vás ale pre zmenu čaká dvojstrana, pri ktorej prehnane povedané strávite tri dni a dve noci. Na konci sa dostavili príjemné, sympatické, ako keby azda až očisťujúce, oslobodzujúce pocity.
Úplne iný, ťažko pochopiteľný, viacvrstvový, intelektuálny komiks, ktorý si ma získal. Viacero myšlienok bolo výborných a tá premisa o Bohu sa mi celkom pozdávala, hoci ja som silný veriaci, ale taký iný pohľad na Boha ako bol tu vykreslený - dalo sa. O každom názore sa dá rozprávať a keby som stretol osobne Davea McKeana, tak by sme sa veru mali o čom baviť. Jediné, čo mi nesadlo, bola kresba, preto jedna hviezdička dole.
Jak je zmíněno někde relativně na začátku "jen namyšlený blábol". Kdyby McKean alespoň vykrádal mýty, jako to dělá jeho (skoro)parťák Gaiman, mohlo to být i trochu zábavné. Navíc tentokrát ani kresba nezaujala.
Dave McKean je pro mě srdcová záležitost. A Klece? Pět hvězd, o tom žádná! Nejlepší komiks letošního roku. Více v recenzích.
„Každý z nás je jako ptáček
zavřený ve své kleci.
Občas se nám podaří vyměnit ji za větší,
ale nikdy nenajdeme odvahu
uniknout nadobro ze zajetí.“
„Cože?“
Klece jsou o životě, o lásce, o umění, o bohu.....je to docela depka a asi to nebude mít šťastný konec :-) Když někdo řekne "Já mám plán" a neprozradí jaký plán, že to má, tak to nikdy nevyjde. Nebo je to naopak? Život není jako román. Když čteš knížku, vždycky víš, kolik stránek ti ještě zbývá do konce. V životě to tak nefunguje. Bylo by snad krásné, podívat se na konec svého života a zjistit kolik mi ještě zbývá stránek? Těžko říci.
Citát: Všichni myslej jen na žrádlo a na sex, ale co jejich duše?
Je to vskutku vážný příběh, ale jedna věc mě v něm rozesmála, trochu víc, než ostatní skutky. Jedná se o situaci, kdy si Billova matka spletla bazalku s bertrámem. To se pak Billovi při obědě odkrvil mozek...a těžko vysvětlovat, co se pak dělo za věci. Mě to pomohlo v tom, že jsem vlastně do té doby vůbec nevěděl, že existuje koření, co se jmenuje bertrám. Tak že výhoda na obě strany. Billovo prokrvení a moje prozření. „Cože?“
Malá ochutnávka:
Bláznivá tetička Phoebe. Měla tu knížku ráda (Umění hovoru), protože sama často mluvila s věcmi kolem sebe. Když jsme šli nakoupit ptala se každého kusu zboží, jak se mu daří a jestli mu nevadí, když ho koupíme. Prý by nerada ničila přátelské vztahy mezi ovocem a zeleninou v regálech.
Má to své mouchy. Kresba se mi například skoro vůbec nelíbila. Jakoby se k tak nádhernému stylu vyprávění životních příběhů, nehodila. Vím, spousta lidí si řekne, že je správně surová, stejně jako příběhy na pozadí, ale já ne, to já mám jiný názor. K černému příběhu by se lépe hodila barevná kresba, s ne tak ostrými konturami. Ale něco jiného je přání čtenáře a rozhodnutí tvůrce. Například se mi vůbec nelíbili ty fotografie, co se tváří jako kresba, s doplňky a slovy.
Citát: Pšt... ztlum si trochu ty svý noční můry... jinak vzbudíš celý svět.
Vězte, že například nejen Kapitola 7 Vrstvy, část druhá, je ve své podstatě úplně o ničem. Jen pár nevýrazných stránek, které vám vlastně vůbec nic neřeknou, ale zaberou spoustu místa. Prostudujte si je (jí) a zkuste si jí (je) představit v barvě a s lepšími liniemi. To už by pak vypadalo úplně jinak, možná až božsky. Jenže opak je pravdou a kočka je mi svědkem. V té černé barvě vám nic neříkající obsah opravdu nic neřekne. Díky výše uvedeným podstatám, postřehům a rozhodnutím, jsem se ustálil na třech hvězdách. Převedeno na Hetešovo černobílé motýlky:
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
„Cože?“
Úvaha spisovatele:
(Jen namyšlený blábol. A pokud se v té knize mihl náznak myšlenky, pohřbil ho /spisovatel/ nabubřele povrchním kresleným stylem)
Klece
Kniha Klece je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 34x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Knihotéce | 41x |
| Chystám se číst | 18x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 1x |
komiks tak tezkej (fyzicky), ze kdyby mi spadl z postele, tak zabije stredne velkeho psa. a tezkej na cteni tak, ze chapu tak 60 % a to si verim. ale moc krasnej, kdyz jsem se koukala na prvni stranky, tak sem si rikala kamo, to je sandman (ano, je to pan co kreslil spoustu gaimanovych veci, to jsem nevedela predtim). je to o obyvatelech jednoho domu, maliri co hleda inspiraci, trumpetistovi, kterymu rikaj andel, spisovateli, co napsal kontroverzni vec o krestanech a musi byt zavrenej kvuli tomu uz rok doma se svoji zenou, kocce a pani, co ma papouska a ceka na manzela az se vrati domu, a jejich zivotech a jak se prolinaji a tak. ale dulezita a krasna je prave ta forma, kdyz jsou kapitoly o malirovi, tak tam jsou tam hodne umelecky cely stranky jak by kreslil, spis jak kresli a jak proziva to co se deje. u toho muzikanta tam jsou popisy tonin napasovany na situace, jsou tam kapitoly, uplne random - mimo dej a mimo formu, najednou to je kolaz z fotek a v ty pani (podle me uplne random) vypravi dalsi pribeh, ktery je zase kresleny (proc? nevime), kousky knizky od toho spisovatele, spoustu uvah o zivote a tvorbe/inspiraci a cely je to uvedeny psanym pribehem o stvoreni sveta a taky tam buh mluvi s kockou. supr.