A uzřela oslice anděla přehled

11.02.2024

Temná baladická poezie v próze. Už asi nikdy nechci opakovat zážitek ze čtení týhle knihy, ne proto že by byla strašně napsaná, ale proto že její obsah je strašný, možná jsem knihu neměl číst zrovna v tohle depresivní období, ale nevím jestli by sluníčko v tomhle případě pomohlo. Kniha je plná špíny, hnusu, bláta, mučení, slimáckýho slizu, krve a šílenství. Při čtení jsem měl pocit jak kdyby zašlo slunce, spustil se krvavej liják a já se úplně nahej neměl kam před ním schovat, do toho mě začly pronásledovat zkrvavený psi čelisti, co mě chtěly roztrhat na kousky, že by mnou mohli nacpat tortillu místo vepřovýho a ještě by zbylo na guláš.

03.07.2023

"Psíhlavsko. Moje nedobytná pevnost. Mý údělný království.
Pod vedením Hospodina - Velkýho Ochránce a Nápravce Křivd.
Jeho hlasy, který někdy šeptaly a jindy křičely, mluvily o obdivuhodnejch věcech. Úplně obdivuhodnejch. O takovejch věcech, že mi ani nešly do hlavy. A byly to strašný věci. Takový strašlivý, neuvěřitelný tajemství - pravdy tak nepopsatelně pravdivý - joj! Zkrátka, bylo jich moc, byly moc mocný a sakra moc neposkvrněný na to, aby se v nich přehrabovala taková špinavá banda sviní, jako 'ste vy."

Fascinuje mě, jak je Nick Cave fascinován vším zvráceným a hnusným, co lze v člověku nalézt. A protože mám pana Nicka rád, věřím, že jeho zájem není nějaká bulvární zvědavost, jako když kdysi lidé chodili do cirkusu se dívat na vousatou ženu či sloního muže. Vnímám jeho prozkoumávání těch nejtemnějších zákoutí lidského vědomí, podvědomí i nevědomí jako snahu rozpoznat a rozklíčovat všechny zdroje toho, co nakonec utváří naše myšlení a jednání. Ne, není to povrchní freak show a není to ani provokace ve větší míře, než jak je to nutné pro navození požadované atmosféry, kterou na nás má román působit. A také to není změť neuspořádaných výjevů bez hlavy a paty, ten chaos v mysli i konání Euchrida se zdá být autorem promyšleně strukturován (nejen v tomhle mi Cave připomněl Jáchyma Topola: třeba ve scénách ze smetiště v Sestře působí Potok jako Euchridův jen o něco málo normálnější bratr).

Už název knihy svou citací ze starozákonní knihy Numerí ukazuje, že křesťanské náboženství je jedním z témat knihy. Lépe řečeno: deformovaná podoba náboženství, kterou si obě strany konfliktu, šílený sirotek i neméně šílené městečko, vzali za svědka a jako alibi - vždyť když se něco dělá pro slávu Páně, je pak omluveno cokoliv, ne?
Pro mě, praktikujícího katolíka, to tvořilo jakýsi rámcující motiv celé knihy. Lidé dělají to nejšpinavější, co si lze představit, a ve svých představách si to ospravedlňují podílením se na tom nejčistějším, co lze v životě potkat. Ten křiklavý kontrast podle mě nejvíc vyjadřuje setkání Beth s Euchridem. "Konečně jsi přišel, Ježíši," řekla mu a jen těžko si lze představit moment, který by celý příběh vystihoval přesněji, protože, ano, v Oslici jsou prostě všichni něčím jiným, než za co jsou považováni a než si myslí, že jsou. Euchrid určitě nejvíc, ale nejen on!
Euchrid není Ježíš. Euchrid není hrdina, žádný rebel-sympaťák, žádný psanec, který je v jádru dobrá duše. Ani při uplatnění všech polehčujících okolností (kterých je teda jako opravdu hodně, protože miláček osudu on opravdu není). Ani při veškerých mých sympatiích k outsiderům a mimoběžným nezapadajím divnolidem. Ani s vědomím, že jeho hlavním protivníkem je americké maloměsto tak zaslepeně zamilované do své falešné představy o ctnostech, že kdokoli, kdo těmhle páprdům zvedne mandle si zaslouží podpořit a pochválit.
Euchrid ale zároveň je oběť. Oběť nelítostně nelidského prostředí, ve kterém se už automaticky odmítá a trestá každá odlišnost. (Když se ještě jednou vrátím ke své "oblíbené scéně": to že Beth může vidět Ježíše v někom jako je Euchrid je zřetelný doklad toho, jak pokřivený náboženský obraz tahle rádoby zbožná komunita vytváří!) A když někdo dostane od osudu tak špatnou kartu, nemůže uspět, nemůže zapadnout, nemůže se zapojit. Euchrid je sice sadistický vrah se zvrácenými sklony, ale myslíte, že by i bez svého vzdoru a boje proti měšťanům mohl někdy vstoupit do jejich pokrytecky falešné pospolitosti, byť jen na její okraj? Nechali by ho žít jeho vlastní život? Něčemu takovému Euchrid nevěří a ani já tomu nevěřím. "Copak není žádný místo, kam by se za mnou netáhli?" ptá se sugestivně.

Četl jsem román kdysi dávno (spíš ze zvědavosti, protože oblíbený hudebník) a zůstal ve mně hluboko zapsán. Nedávno jsem poslouchal ve skvělém podání Jana Hájka jako audioknihu a tak mě to zaujalo, že jsem si ji rovnou znovu přečetl. Působila na mě silně když jsem byl mladý a je to stejné i teď, v mých strejcovských letech. Pořád to v tom románu bylo! Ten pocit těkavé nejistoty a jakési neuchopitelnosti, kdy jsem nikdy nevěděl, co to jako přesně čtu, jak mám právě čtené chápat, jak se ke které situaci stavět a kolik toho vlastně mám nebo nemám s tou či onou postavou společného! A pak ta atmosféra tolik podmanivá a ten jazyk tak hypnotický!

"Tři krkavci mi kroužej nad hlavou! Už 'du, Pane! Už 'du! Neboť brána Tvýho království neleží v mý hlavě, ale u mejch pat. Povolej mě dolů! Dej, ať se tohle bahno nade mnou zavře! Připrav mi mou cestu! Ó Bože, vyslyš mou modlitbu. Povolej mě dolů a zbav mě od těch zasranejch lidí!"