Ano přehled
Thomas Bernhard
Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ano. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (4)
Krátké, výstižné a přitom ne příliš jedovaté. Tato kniha by se snad dala z trochou nadsázky označit za nejromantičtější Bernhardův štyk.
Postava vypravěče mi nápadně připomínala mého dědu - také se před několika lety stáhl do ústraní a teď těch pár nejbližších, kteří ho stále navštěvují, "mučí" nekončícími stížnostmi na svůj život a izolaci. Kniha je pozoruhodným dílkem netradiční formy o dvou promarněných životech a bezvýsledné snaze na poslední chvíli to změnit. Přiznám se, že jsem byl rád, že je to tak útlé dílko, na mě to byla příliš depresivní četba.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ano v seznamech
| v Přečtených | 27x |
| v Doporučených | 4x |
| v Knihotéce | 11x |
| v Chystám se číst | 16x |
| v Chci si koupit | 5x |
| v dalších seznamech | 3x |
Většina prozaických děl Thomase Bernharda (1931-1989) má (na rozdíl od děl dramatických) stručný jednoslovný název: Mráz, Amras, Rozrušení, Ungenach, Moušlování, Vápenka, Chůze, Příčina, Sklep, Dech, Chlad, Dítě, Korektura, Beton, Ztroskotanec, Mýcení, Vyhlazení. Snad nejlakoničtější z nich má pak novela Ano (Ja) z roku 1978. Ačkoli je název tak krátký, je také po přečtení knihy překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ. I v této novele ovšem najdeme autorův pesimismus a skepsi či typické nesnášenlivé litanie; zde např. o venkovu, kam se ze zdravotních důvodů uchýlil vypravěč (stejně jako Bernhard), nebo o dnešních filozofech. Příkladem za všechny může být např. věta na str. 82: „…sprosťáctví a podlost jsou na venkově mnohem větší než ve městě, stejně jako hrubost, mající podobu buranství, je na venkově mnohem větší, a venkov je, na rozdíl od města, naprosto bezduchý.“
Vypravěč ovšem není pochopitelně úplně totožný s Bernhardem: trpí sice plicní nemocí, uchýlil se na venkov, přebudoval zruinovanou zříceninu na obytný dům, ale je přírodovědcem a trpí těžkými depresemi; svou přírodovědnou studii (o protilátkách) nedokáže dovést do zdárného konce. Své poznámky začíná ve chvíli, kdy se po tříměsíční izolaci vypraví ke svému příteli, realitnímu makléři Moricovi, což je jediná postava, která má v novele nějaké jméno. Vychrlí na Morice všechny své úzkosti a starosti („Celý život jsem uvažoval o sebevraždě, ale spáchat sebevraždu jsem nikdy nedokázal.“ – str. 83), ale z životu nebezpečné izolace jej vytrhne až náhlá návštěva Švýcara a jeho družky, Peršanky, jimž Moric prodal pozemek pro stavbu jejich domu „na stáří“. Peršanka vypravěče okouzlí a ten ji na druhý den pozve na procházku do modřínového lesa. Mezi oběma osamělými a zoufalými lidmi se vyvine zvláštní vztah, který však pro Peršanku přece jen skončí tragicky.
Na malé ploše komorního příběhu, v němž okrajově vystupuje ještě hostinská a Moricova žena, najdeme množství zajímavých témat: Peršanka obětovala svůj život pro Švýcara, stavitele elektráren, a postrkovala jej v úspěšné kariéře, aby jí nakonec zbylo jen mužovo pohrdání a mlčení; Švýcar pro ni chce postavit nelidský dům podobný elektrárně (stejně jako Roithamer v románu Korektura postavil pro svou sestru dokonalý dům v podobě kužele) a pak ji opustí a zanechá ji v nedostavěném domě na samotě, který rychle chátrá stejně jako Peršanka; Švýcar se totiž cítí zneužitý a vztah jej již nenaplňuje; poté, co dosáhl vrcholu kariéry, nemá už kam jít dál; vypravěč uvažuje o oblíbeném Schopenhauerovi a Schumannovi („…filozofie je hudba a hudba je filozofie a naopak.“ – str. 154), o smyslu života, o izolaci v depresi a o opuštění této izolace pro vlastní záchranu. Ačkoli je příběh dosti pesimistický a konec Peršanky tragický, přesto je konečné vyznění překvapivě uklidňující, protože vypravěč má zřejmě naději na onu záchranu, i když samozřejmě nevíme, jak se jeho osud vyvíjel dále. Najdeme zde myšlenky pozitivní, které přehlušují tragické tóny a zmírňují je. Takové nálady jsou u Bernharda málo časté. Také ženský duch je zde přítomen poněkud více než jinde; Peršanka je sice pasivní obětí, ale má dobrý vliv alespoň na vypravěče. Z hlediska vypravěče je tedy příběh nadějný. Ono konečné (a titulní) ano se však váže k otázce, zda Peršanka jednoho dne spáchá sebevraždu. Odpověď na tuto otázku, znějící ano, se nakonec ukáže být pravdivá.
Na počátku vypravěč říká, že „koneckonců vše, co nás obklopuje, je výsledkem nezdaru“ (str. 47). Nezdarem je jeho život i izolace v naprosté samotě. Na konci však má naději, že dokáže opět číst Schopenhauera a poslouchat Schumanna a dokončit svou přírodovědnou studii. Závěrem pouze dodávám, že výborný český překlad nelehkého textu byl oceněn v překladatelské soutěži Jiřího Levého.