Mýty blízké budoucnosti recenze

Sci-fi povídky, jejichž námětem je duševní i fyzický rozklad člověka ve společnosti, kde technika ovládá jeho život. Mýty blízké budoucnosti (1982) jsou po Říši slunce (1984, česky 1988) zatím druhým českým překladem z obsáhlé a různorodé tvorby J. G. Ballarda. James Graham Ballard se narodil v roce 1930 v Šanghaji, kde byl jeho otec ředitelem pobočky britské textilní firmy. Na Šanghaj před válkou vzpomíná jako na nejbizarnější místo na světě — záplavy Jang-c'tiang, davy lidí a luxusní život britské komunity, obrovský dům se služebnictvem a bazénem, Packard s šoférem. Maminka často hrála bridž a když ho zasvětila do jeho tajů, inspirovala ho v jedenácti letech k napsání první knihy — o bridži. Jako žák katedrální školy byl často trestán mnohostránkovým opisováním — začal učebnicemi a klasickými romány, ale posléze zjistil, že nejrychlejší je si text vymyslet. Učitel jeho tresty přijal s doporučením, ať příště opisuje kvalitní literaturu a ne brak. Tři roky strávené v japonském internačním táboře znamenaly určující životní zkušenost, se kterou se (podobně jako Kurt Vonnegut v Jatkách číslo 5) dokázal literárně vyrovnat až po čtyřiceti letech v Říši slunce, jejíž úryvkovou verzi přináší povídka Mrtvý čas v naší sbírce. Ve srovnání s Čínou mu život v Anglii, kam odjel s rodiči v roce 1946, připadá nudný a nezajímavý. Po dvou letech odchází ze studia medicíny v Cambridge, rok to zkouší na Londýnské universitě angličtinou, píše experimentální prózu, ovlivněnou Joycem, Hemmingwayem, Eliotem a Poundem. Jedna povídka sice zvítězí ve studentské soutěži, ale jinak je naděje na publikování mizivá, a tak nějakou dobu prodává po domech encyklopedie a napíše první román, nečitelnou parafrázi Plaček Finneganových, až nakonec podlehne své lásce k létání a odchází na výcvik ke královskému letectvu v Kanadě. Tam se setkává se science fiction, jejíž sešity začínají vycházet v Británii daleko později, až v polovině padesátých let, a v jejím světle přehodnocuje svůj vztah ke studentským vzorům, které nyní vidí jako buržoazní zahleděnce, nevnímající svět techniky kolem sebe. Po návratu do Británie se žení, pracuje v knihovně a nabízí své povídky. Jako první je přijata Prima Beladonna v roce 1956 redaktorem Tedem Carnellem, který rozpoznává Ballardův talent, otiskuje mu jednu povídku za druhou a dokonce mu sežene místo v odborném časopise pro chemii a průmysl, dokud se od roku 1960 nezačne plně věnovat psaní. K tomuto kroku ho přiměje rodinná situace, protože dojíždění do centra Londýna z předměstí Shepperton je neúnosné stejně jako představa produkování jedné povídky za druhou. V roce 1964 mu tragicky umírá žena Mary a od té doby se Ballard sám stará o jejich tři děti. Po vydání prvního románu se seznamuje s životním přítelem Martinem Baxem a od roku 1963 s ním spolupracuje na jeho časopisu Ambit. Zde např. pořádá soutěž o nejlepší povídku, napsanou pod vlivem drog, ve které zvítězila autorka, ovlivněná vedlejšími účinky antikoncepčních pilulek, publikuje své románové koláže novinových titulků, jejichž obsah vyplývá imaginativně z jednotlivých slov a celkového designu, či romány ve formě placených reklam a další zajímavosti. Science fiction pro něj byla zjevení, o kterém prohlásil: „Je to autentická literatura, odpovídající dvacátému století, jediná literatura, reagující imaginativně na transformující charakter vědy a techniky. Věřím, že pravou doménou science fiction je zóna, kterou jsem nazval vnitřním prostorem, na rozdíl od vnějšího prostoru, a že současnost je pro spisovatele obdobím největší morální naléhavosti. O to jsem usiloval ve své tvorbě." Známý je jeho výrok o tom, že i nejhorší science fiction je lepší než ta nejlepší jiná literatura, alespoň pokud jde o přežití čtenáře a jeho imaginace. V době vzniku Mýtu blízké budoucnosti již měl J.G. Ballard za sebou osm románů a množství povídek, publikovaných v časopisech jako Science Fantasy a New Worlds. Brain Ash ho ve slovníku vědecko fantastických autorů řadí k „nové vlně" scifistů, kteří se vymezili psychologickým pohledem, a charakterizuje ho jako mistra pomalé choreografie fyzického a duševního rozkladu. Optimismus mu nikdy nebyl vlastní; jeho reakce na plaketu, zanechanou na Měsíci, hlásající „Přišli jsme v míru za celé lidstvo", byla „Kdybych byl Marťan, okamžitě bych se dal na útěk". Pavla Slabá... celý text